Divoký rytíř

zobrazeno 15×

Vložil(a): dáša, 29. 3. 2016 15.42

Kterak poddané své krutě trestal a faráři za dobré slovo se červeným kohoutem odměnil až přece pak blesk boží zasáhl a on peklu propadl

Když na Vilémově u Kadaně seděl rytíř Vilém z Doupova, měli se jeho poddaní velmi zle. Pan Vilém byl divoké povahy a nikomu nic dobrého nepopřál. Už v kolébce prý mu daly sudičky do vínku zlobu, nenávist a ukrutnost. On pak věrně jejich sudbě dostál a každý se musel mít před ním na pozoru. 
Jednou přistihl několik chlapů za vsí v lese a nařkl je, že pytlačili. Ten nejstarší z nich se pánovi postavil a bránil sebe i sousedy. 
„Milostpane! Vždyť se dobře podívej, že nemáme u sebe žádné zbraně, a za bílého dne v lese pytláka neuvidíš.“
„Ty mi chceš, chlape, ještě odmlouvat? Běžte všichni rovnou do dvora k šafáři a tam si drábi s vámi poradí. Jestli se někdo z Vás uhne z cesty, zastřelím ho jako psa.“ 
A protože rytíře dobře znali, chlapi věděli, že by toho byl schopen. Bez řečí se vydali zpátky do vsi. Rytíř jel na koni, psy držel na řemenu a občas je poštval na chlapy, aby přidali do kroku. Chrti štěkali jako zběsilí a jak se někdo opozdil, už se na něho sápali. 
Sotva s nimi pán dojel do dvora, křičel na dráby, aby ty chlapy dobře svázali. Potom teprve seskočil s koně a poručil odvést psy do psince. 
„Tak co? Už jste si svou odpověď rozmysleli? Co jste dnes dělali v lese?“ začal je znovu vyslýchat. 
„Milostpane, mějte s námi slitování! My jsme se proti Tobě ničím neprovinili. Zašli jsme do lesa k potoku se jenom trochu ochladit. Vždyť je přece vedro k nevydržení, stejně v noci přijde nějaká bouře.“ 
Pán chodil sem a tam, pošvihával kolem sebe karabáčem a posmíval se jim. 
„Ptáčkům bylo doma horko, a proto letěli až do lesa. Tam jste neměli co dělat. Vy pytláci! Vy lapkové! Do smrti budete na bvého pána pamatovat.“ 
Zavolal dva pacholky, aby s ním šli na komoru a přinesli odtud několik čerstvých jeleních kůží. Sám na ně dohlédl, aby vybrali ty pravé. Potom rozkázal donést z čeledníku režné nitě a jehly. Všichni koukali, co se bude dít. Žádný nevěděl, co zase divokého pána napadlo, ale on už měl všechno promyšleno. 
„Tak a teď mi ty ptáčky pěkně po jednom zašijte do těch jelenic. A pospěšte si, ať tu dlouho neztrácím čas.“ 
Drábi chtě nechtě museli s lískovkami přisluhovat. Který chlap se trestu vzepřel, dostal notně ran. Bylo z toho mnoho křiku a nářku, ale pán se spokojeně usmíval. Když byli všichni zašiti do jeleních kůží, takže jim čouhaly jenom hlavy nahoře a dole nohy, pan Vilém poručil pacholkům, aby otevřeli vrata ode dvora a z psince pustili ohaře. 
Byla to hrozná podívaná. Chlapi vyběhli ze vrat a snažili se utéci, ale přišitá kůže jim bránila v běhu. Psi byli rychlejší. Vrhli se na jelení muže a trhali z nich kůži. Rytíř se smál, až mu smíchem tekly slzy, a drábi se smáli s ním. „Podívejte se, pane, jak běží! Utíkají jako zajíci!“
„Dobře jim tak!“ řekl rytíř. „Do smrti si budou pamatovat, že nemají v panském lese co dělat.“ 
Chlapi utíkali, jak který mohl a kolik měl sil. Komu se podařilo zaběhnout do chalupy, tomu bylo pomoženo. Komu dech nestačil, toho psi povalili na zem a potrhali. Ve vsi z toho bylo boží dopuštění a každý divokého pána proklínal. Když se to dověděl farář, nemohl se na tu zvůli dívat a vypravil se na zámek, aby rytíři domluvil. Kuchařka ho zrazovala, ale nedal si říci. Než došel na zámek, seděl už pán při plném stole a hodoval. Sotva uslyšel, kdo ho přišel navštívit, hned zval faráře dovnitř. 
„Pojď dál, důstojnosti, a pojez se mnou! Mám lepší kuchařku než Ty a zle se mít u mne nebudeš.“ 
Farář poděkoval a sedl ke stolu, ale do jídla neměl žádnou chuť. Když ho rytíř pobídl, dodal si odvahy a řekl: 
„Nepřišel jsem k Tobě na večeři, urozený pane z Doupova! Ale protože jsem slyšel, co Tvoji psi dnes vyváděli, chtěl jsem si s Tebou pohovořit.“ 
Jak začal farář o psech a o chlapech, bylo zle. Rytíř praštil pěstí do stolu, až převrhl džbán vína. 
„A co je Tobě do toho, faráři! Já se také nestarám, kolik zbožných dušiček k Tobě chodí do kostela. Já dělám, co se mi zlíbí, protože jsem tu pánem. Jestli máš něco proti tomu, tak řekni a dlouho tu kázat nebudeš!“ 
Farář byl letitý muž a pána se nelekl. Za svého života sloužil už leckde a s ledajakými pány se domlouval, ale takového, jako byl pán z Doupova, ještě nezažil. Přesto se snažil domluvit mu po dobrém. 
„Uvaž, urozený pane! Vždyť jsi mohl ty chudáky vsadit do vězení nebo je potrestat pokutou, ale ne takhle mrzačit.“ 
Pan Vilém se zhluboka napil a prudce postavil pohár na stůl. Potom ukázal prstem na dveře. 
„Běž si jinam kázat! Tady jsem pánem já, a jestli co nejdříve odtud nezmizíš, dám Tě zašít také do takové kůže. Mám jich na komoře ještě dost.“ 
Když farář viděl, že se s pánem nedomluví, dal mu křesťanské pozdravení a vyšel ze dveří právě včas. Letěl za ním plný korbel piva. Kdyby byl zůstal o krok pozadu, mohl být už nebožtíkem. 
„Divoký pán a špatný člověk! Pánbůh nám buď milostiv!“ křižoval se farář a pospíchal domů. 
Pánu z Doupova se ta příhoda s farářem rozležela do večera v hlavě a přemýšlel, jak by mu to oplatil. Dlouho chodil po světnici sem a tam. Potom poručil pacholkům, aby připravili věchty nasmolené slámy, že si v noci někam vyjedou. Čeládka už dobře znala svého pána a věděla, že z toho nebude nic dobrého. Když za večera vyjeli, na obloze pluly černé mraky a v dálce se blýskalo. Bouřka byla na spadnutí. Rytíř je ale pobízel: 
„Nebojte se, daleko dnes nepojedeme. Než začne pršet, budeme zase doma, jen co faráři posadíme na střechu červeného kohouta.“ A u fary kázal zastavit. Pak poručil pocholkům, aby farské stavení vybili a každého z něho vyhnali. Farář ještě nespal a okno měl otevřené do zahrady. Když uslyšel venku hlasy, běžel se podívat, kdo jede kolem. V té tmě toho mnoho neviděl, ale brzy poznal po hlase rytíře z Doupova. Když mu jeho pacholci začali štípat sekyrami vrata, honem budil kuchařku a služku. 
„Vstávejte a utíkejte do města pro pomoc! Pan Vilém nám přišel nasadit na střechu ohnivého kohouta.“
„Panebože, to je dopuštění!“ naříkala stará kuchařka a oblékala se do sukně. 
Sotva vyběhla se služkou do dvora, už praskaly vpředu dveře u stavení a farář neměl kam utéci. V poslední chvíli vylezl na okno a skočil do zahrady. Při tom skoku a pádu si polámal nohu. Strach o holý život byl ale větší, a tak se doplazil až k sousedům, kteří ho ukryli ve stodole. 
Vtom se zvedl veliký vítr a fara hořela jedním plamenem. Rytíř poručil pacholkům, aby sedli na koně a jeli na zámek. Zanedlouho se přihnala taková bouře, jakou lidé už dávno nepamatovali. Blesk stíhal blesk a hrom bil v jednom kuse. Rytíř s pacholky ještě za sucha dojeli do zámku a odtud se dívali, jak hoří fara. „Pěkného kohouta jsme faráři posadili, do smrti bude na něho pamatovat,“ smál se rytir. 
Najednou sjel blesk a pan Vilém v tu chvíli zčernal na uhel. Jak se opíral o zámeckou zeď, zůstal stát jako kamenný i po smrti. Lidé se ho báli pochovat. Mysleli, že ho pánbůh tak potrestal za jeho hříchy. 
Dlouho prý se divoký rytíř opíral o roh zámku a pomalu se přitom propadal do země, až zmizel docela. Čert prý ho stáhl za nohy k sobě do pekla. Takového pána už od té doby na zámku nikdy neměli, i když přišly ještě horší časy.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight