Čtvero bratří

Byl jednou jeden myslivec a ten měl čtvero synů. Jak ti synové dorůstali, chtěli jít zkusit štěstí ve světě. Když jim bylo přes šestnáct let, přišli za otcem a řekli mu:
„Milý otče, chceme jít do světa svoje štěstí zkusit. Prosíme Vás, dejte nám na cestu nějaké peníze.“
Otec dal každému z nich sto rýnských a koně. Bratři se rozloučili s otcem a jeli. Když přijeli do hor, viděli, že jsou před nimi čtyři cesty a mezi nimi že stojí buk. U toho buku zůstali stát a nejstarší povídá:
„Bratři, tady se rozejdeme a půjdeme každý jednou cestou svoje štěstí hledat. Do toho buku vpíchneme každý svůj nůž a do roka a do dne se tady zase všichni čtyři shledáme. Ty nože nám budou na znamení; bude-li něčí nůž rezavý, ten z nás bude mrtvý, a čí nůž bude čistý, ten bude při životě zachovaný.“
Rozloučili se a rozešli a každý šel svou cestou. Ve světě se začali každý učit svému řemeslu. Jeden se učil spravovačem, druhý pobertou, třetí hvězdářem a čtvrtý myslivcem.
Jak minul den a rok, navrátili se. Nejstarší přišel první k tomu buku; vytáhl svůj nůž a díval se na ostatní. Vida, že jsou všecky čisté, byl rád a pravil:
„Chválabohu, všichni jsme naživu a zdrávi.“
Pak pokračoval v cestě domů. Když otec svého nejstaršího přivítal, ptal se ho:
„Jakému řemeslu ses vyučil?“
Syn odpověděl:
„Tatíčku, já jsem spravovačem.“
„No, to ses pěknému, a zdárnému řemeslu vyučil!“
„Ale tatíčku, já nejsem spravovač, jako jiní spravovači! Já jsem takový spravovač, že kdyby něco bylo sebevíc pokažené, já jen řeknu, ať je to spravené, a hned je to.“
Otec měl kabát na lokti roztrhaný. Řekl tedy synovi, aby mu ho spravil. Syn jen řekl:
„Ať je ten loket spravený!“
A kabát byl v okamžení tak spravený, jako by zbrusu nový byl. Ani znát nebylo, že je spravovaný. Otec již na to neříkal nic.
Na druhý den přišel druhý syn k buku. Vytáhl svůj nůž a díval se na zbývající dva; třetí tam již nebyl. Vida, že jsou oba čisté, byl rád a pravil:
„Chválabohu, jsme všichni naživu a zdrávi; nejstarší bratr už je doma.“
Pak pokračoval také v cestě domů. Když se přivítali s otcem a nejstarším bratrem, ptal se otec:
„Jakému řemeslu ses vyučil?“ Syn odpověděl:
„Milý tatíčku, já jsem pobertou.“
„Oh, Ty ses pěknému a zdárnému řemeslu vyučil, až hanba!“ řekl na to otec. Syn však pokračoval v řeči:
„Ale tatíčku, já nejsem poberta, jako jsou jiní pobertové. Já jsem takový poberta, že když si na něco pomyslím, ať je to kde je, hned to mám u sebe.“
V tu chvíli běžel na jednom kopci jelen, bylo ho oknem vidět. Otec tedy pobertovi povídá, aby mu ho zaopatřil. Syn jen řekl:
„Ať je tady ten jelen!“
Než se nadáli, byl jelen u nich. Otec již na to neříkal nic.
Na třetí den přišel třetí syn k tomu buku. Vidí, že tam dva nože již nejsou. Vytáhl svůj, podíval se na zbývající a zaradoval se, že i ten čtvrtý je čistý. Řekl si:
„Chválabohu, všichni jsme živi a zdrávi. Nejstarší dva bratři jsou už doma.“
Pak pokračoval také v cestě domů. Když se přivítali s otcem a staršími bratry, ptal se otec, jakému se on vyučil řemeslu. Syn mu odpověděl:
„Milý tatíčku, já jsem hvězdářem.“
Otec mu však odpověděl, že to je pěkné a zdárné řemeslo. Syn byl rád a povídá ještě:
„Ale tatíčku, já jsem takovým hvězdářem, že hned vidím, když se podívám na oblohu, kde je co na celé zemi.“
Na čtvrtý den přišel nejmladší syn k tomu buku. Vytáhl svůj nůž, ostatní tři již tam nebyly. Nejmladší byl rád a řekl:
„Moji bratři jsou už všichni doma.“
A pokračoval honem také v cestě domů. Když se přivítali s otcem a staršími bratry, ptal se otec i jeho, jakému se on vyučil řemeslu. Syn odpověděl, že je myslivcem. Otec se zaradoval:
„Přece alespoň Tys mým řemeslem nepohrdl. Za to jsi hodný.“
Syn byl rád a povídá ještě:
„Ale, milý tatíčku, já nejsem takový myslivec, jako jste Vy. Ať je to sebevětší kus, já když řeknu: Ať je to zastřelené!, hned je to zastřelené.“
V tom běžel po kopci zajíc, bylo ho oknem vidět. Otec povídá:
„Tak ho zastřel!“
Nejmladší syn jen řekl a zajíc ležel. Otec povídá:
„Nevidím však, jestli tam leží.“
Syn hvězdář se podíval na oblohu a řekl:
„Ano, tatíčku, leží tam za křovím!“
Na to otec:
„Ano, leží tam, ale jak ho dostaneme?“
Bratr poberta však už říkal svoje slova „Ať je tady!“ a hned tam u nich zajíc byl. Proletěl však trním a křovím a byl celý potrhaný. Otec povídá:
„Tak, a celá kůže je potrhaná. Kdo nám ji teď odkoupí?“
Bratr spravovač jen řekl „Ať je spravený!“ a hned měl zajíc kožešinu spravenou.
Když se tohle všecko stalo, povídá otec:
„No, budete se všichni čtyři řemesly svými dobře živit.“
Tak žili bratři s otcem zase doma a dobře se živili. Za nějaký čas se však jednomu královi ztratila princezna a král dal rozhlásit, kdo by ji našel, že mu dá tu dceru za manželku a království s ní. Bratři se ani moc dlouho neradili a hned si řekli:
„Tam my půjdeme!“
Otec nechtěl, raději by je byl doma viděl. Synové však ho těšili, že se brzy vrátí, a šli. Hned v královském městě dali o sobě vědět, že tu ztracenou princeznu naleznou. Král pro ně hned poslal kočár. Bratři se u krále ubezpečili, zda platí královský slib o dceři a království. Král jim řekl, že je to pravda, a ptal se, zda by o princezně nevěděli. Bratr hvězdář odpověděl, že to mu teď říci nemůže. Až prý přijde večer, že na obloze pozná, kde jeho dcera nyní přebývá. Čekali tedy na večer a mezi osmou a devátou vyšli ven a dívali se na oblohu. Po chvíli pravil hvězdář králi, že už přečetl z hvězd, kde jeho dcera je: když šla na procházku, drak ji chytil a má ji na ostrově za červeným mořem. Princezna ho tam musí každý den dvě hodiny hladit a drak má přitom svou hlavu položenou na jejím klíně. Domluvili se, že hned. ráno za princeznou vyjedou.
Když přišel den, sedli do kočáru a jeli k tomu červenému moři.
Pak nastoupili na loď a pluli až k tomu ostrovu, kde princezna přebývala. Vyhlíželi z lodi, zda by ji neuviděli, a uviděli ji brzy. Princezna se tam procházela, jako by draka ani nebylo. Bratři na ni mávali a princezna se těšila, že zase vidí lidi. V tom začala na ně se strachem kývat a ukazovat, že se drak právě vrací domů a že bude zle. Bratr poberta se vzpamatoval a honem zavolal:
„Ať je ta princezna tady!“
Hned byla princezna u nich na lodi. Křičela však strachem, že je s nimi zle, že všichni zahynou. Jeli na lodi, jak jen rychle mohli, nad nimi však tloukl křídly hrozný drak, plný zlosti řval a hučel a vznášel se nad lodí, aby ji potopil i s odvážlivci, kteří mu jeho kořist unést chtěli. V poslední chvíli zavolal hvězdář na myslivce:
„Bratře, zastřel ho!“
Bratr myslivec honem stačil ještě zavolat:
„Ať je ten drak zastřelený!“
A drak byl zastřelený, ale padl jim na loď. Mocné dračí tělo bylo tak těžké, že loď prorazilo, a bratři i princezna viděli, že je zle. Všude se do lodi hrnula voda a hrozilo jim potopení. Sebrali bratři všechnu sílu a vyhodili mrtvého draka do moře. Pak bratr myslivec přikázal bratru spravovači:
„Sprav ty díry!“
Bratr spravovač jen řekl svá slova „Ať je ta loď spravená!“ a už ani kapka vody se jim do lodi nedostala. Tak pluli a pluli, až připluli s princeznou šťastně na kraj moře k břehu. Tam si sedli s princeznou do svého kočáru a jeli k panu králi.
A jak tak jeli, už cestou se začali spolu hádat. Princezna bude patřit jenom jednomu a oni se vůbec nemohli dohodnout, komu se královská dcera a to království dostane.
Hvězdář říkal:
„Má je princezna! Kdyby nebylo mne, nevěděli bychom, kde princezna je.“
Poberta říkal:
„Má je princezna! Kdyby nebylo mne, nebyli bychom princeznu dostali na loď!“
Myslivec na to namítal, že princezna je jeho; kdyby nebylo jeho, nebyli by se draka zbavili. A do toho volal spravovač, že bez něho by se všichni byli utopili a zahynuli. A tak v té hádce přijeli až do královského hradu. Král svou dceru s radostí objal; vždyť už myslel, že ji nikdy neuvidí. Když chtěl čtyřem bratrům poděkovat, ti ho přerušili a žádali, aby je rozsoudil, kdo z nich má největší zásluhy a komu má princezna za manželku přijít.
Král se chvíli rozmýšlel a pak pravil:
„Milí bratři, rozsoudím Vás podle spravedlnosti. Pravda je, že jste si ji zasloužili všichni. Pravda však je také, že ji všichni dostat nemůžete. Podle mého slibu musí ji dostat bratr hvězdář, neboť já jsem rozhlásil, že kdo by ztracenou princeznu našel, ten ji dostane a království s ní. Hvězdář ji našel a řekl nám, kde přebývá. Aby však žádný z Vás nebyl ošizen, dostane každý svůj kraj a ve svém kraji budete každý kralovat.“
Spokojeni byli všichni. Jak bylo po svatbě, poslal si hvězdář pro tatíčka domů. Otec přijel a byl rád, že jeho synové se stali panovníky každý ve svém kraji. Zůstal už u nich; z jara býval u spravovače, v létě u poberty, na podzim u myslivce a v zimě u hvězdáře. A všude se mu dobře dařilo až do smrti.  

Zdroj: www.abatar.cz