Čiperná Markyta

zobrazeno 38×

Vložil(a): dáša, 17. 3. 2016 15.24

Byla jednou jedna kuchařinka jménem Markyta a nosila střevíce s červenými podpatky. Když si v nich vyšla na ulici, vesele se otáčela na všechny strany, div se nedala do tance, a říkala si: 
„Přece jen jsi pěkná holka!“ A když přišla domů, ze samé radosti si zunkla vína, a protože po víně bývá chuť k jídlu, milá Markyta ochutnala pokaždé to nejlepší, co vařila, a ochutnávala tak dlouho, dokud byla při chuti. Říkala si: 
„Kuchařka přece musí vědět, jak které jídlo chutná.“ 
Jednou jí pán řekl: 
„Markyto, dneska budu mít hosta na večeři, upeč mi dvě kuřátka pěkně do zlatova.“ 
„Upeču a dám si záležet,“ odpověděla Markyta. Zařízla dvě kuřata, opařila je, oškubala, vykuchala, napíchla je na rožeň, a když se chýlilo k večeru, dala je opékat nad oheň. Kuřata začala pěkně hnědnout a pomalu se dodělávala, ale host nikde. To už Markyta zavolala na pána: 
„Jestli Váš host hned nepřijde, musím ta kuřata už sundat z ohně. Ale bude to věčná škoda, jestli je nesníte začerstva, dokud jsou pěkně šťavnatá.“ 
Pán povídá: 
„Tak já tam radši zajdu a sám hosta přivedu.“ 
Když pán odešel, dala Markyta rožeň s kuřaty stranou a pomyslela si: Člověk tady u ohně stojí a stojí, až se zapotí a dostane žízeň. Kdopak ví, kdy oni přijdou! Skočím si zatím do sklepa a loknu si vína. Běžela dolů, natočila do džbánku, popřála si: 
„Ať slouží ke zdraví, Markyto,“ a důkladně si přihnula. „Víno chce k vínu,“ rozumovala, „nemá se trhat od sebe,“ a přihnula si ještě jednou. 
Potom šla a přistavila kuřata zase na oheň, potřela je máslem a vesele otáčela rožněm. Ale protože pečínka tak libě voněla, povídala si Markyta: 
„Jestlipak tomu něco nechybí? Musím ochutnat.“ Uštípla soustečko, olízla si prsty a povídá: 
„Panečku, to je dobrota, takové kuřátko! Vždyť je to zrovna smrtelný hřích, že je nikdo hned začerstva nesní!“ Běžela k oknu, jestli pán s hostem už nejdou, ale neviděla nikoho. 
Znova si stoupla ke kuřatům a povídá si: 
„Jedno křidýlko se začíná připalovat, nejlíp když je sním.“ A milé křidýlko odřízla a snědla. Chutnalo jí, tolik jí zachutnalo, že když je obrala, povídá si: 
„Nic platno, druhé musí taky pryč, aby si pán nevšiml, že něco chybí.“ Když spořádala obě křidýlka, šla znovu vyhlížet pána a zase nikoho neviděla. 
„Kdopak ví,“ napadlo ji, „možná že vůbec nepřijdou, třeba si zašli někam do hostince.“ A povídá si: 
„No tak, Markyto, jen žádnou starost. Jedno kuře stejně už je načaté, teď se na to pěkně napiješ a sníš je celé; až zmizí ze světa, bude mít dušička pokoj. Proč by měl takový znamenitý boží dárek přijít nazmar?“ A tak si zaběhla ještě jednou do sklepa, podívala se hluboko do džbánku a potom se v nejlepším rozmaru pustila do kuřátka. 
Když měla jedno kuře v sobě a pán pořád ještě nešel, zadívala se Markyta na druhé a povídá si: 
„Kde je jedno, tam musí taky druhé, aby jim nebylo smutno. Ten párek přece patří dohromady: co jednomu, to druhému. A když si dám ještě doušek, myslím, že mi to druhé taky nijak neuškodí.“ A tak se ještě jednou jaksepatří napila a poslala druhé kuře za prvním. 
Zrovna když byla v nejlepším, vrátil se pán a volal: 
„Pospěš si, Markyto, host přijde hned za mnou.“ 
„K službám, pane, už to jen upravím na mísu,“ odpověděla Markyta a přemýšlela, co teď s tím, když obě kuřátka snědla. 
Pán se šel ještě podívat, je-li stůl řádně prostřený, vzal velký nůž, kterým chtěl kuřata na míse rozkrájet, a na chodbě ho začal brousit. Host zatím přišel, zdvořile a slušně zaklepal na domovní dveře. Markyta se běžela podívat, kdo to je, a když uviděla hosta, položila si prst na ústa a povídá: 
„Jenom tiše, milý pane, hleďte, ať jste honem zase pryč. Jestli Vás můj pán chytí, budete nešťastný. On Vás sice pozval na večeři, ale neobmýšlí s Vámi nic jiného než Vám uříznout obě uši. Jen si poslechněte, jak si na to brousí nůž!“ 
Host slyšel to broušení a spěchal, co mu nohy stačily, zase po schodech dolů. Ale Markyta nelenila, s křikem běžela k pánovi a volala: 
„To jste si pozval pěkného hosta!“ 
„A!e jdi, Markyto, pročpak? Co tím myslíš?“ 
„Inu,“ odpověděla, „zrovna když jsem chtěla nést kuřata na stůl, on mi je obě sebral z mísy a utekl s nimi.“ 
„To je mu podobné,“ řekl pán a bylo mu líto těch pěkných kuřátek. „Kdyby mně byl nechal aspoň jedno, abych měl co k večeři.“ A volal za ním: 
„Počkejte! Stůjte!“, jenže milý host jako když to neslyší. A tak se pán rozběhl za ním, pořád ještě s nožem v ruce, a křičel: 
„Aspoň jedno, jenom jedno!“ myslel tím, aby mu host nechal aspoň jedno kuře a nebral mu obě. Jenže host si to vyložil tak, že na něm chce jedno ucho, a utíkal, jako by pod ním země hořela, jen aby si donesl domů obě uši zdravé.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight