Chlupatý princ

Kde bylo tu bylo, v sedmdesáté sedmé krajině žil jeden král a ten měl jen jediného syna. Otec už mu chtěl království podstoupit a nabízel mu princezny, ať se ožení, ale syn každý den říkal;

„Tatínku, já se vydám do světa a která se mi zalíbí, tu si namluvím, ať je chudobná nebo bohatá a ať pochází z jakéhokoli rodu.“
Král ho přemlouval, že se to na královského syna nepatří, ale že měl přeci jen jeho. nakonec mu to přeci jen dovolil.
Tak princ se vypravil na cestu, vzal si kočár, čtyři koně a družinu, která jela s ním. Hledal dlouho, jezdil od vesnice k vesnici, od města k městu až jedenkrát jel kolem vesnice, kde ženské praly u potoka prádlo. Podíval se a ta jedna se mu hned moc zalíbila. Poručil zastavit, šel k ní k vodě a mluvil k ní:
„Panenko, jestli pak by jste mne chtěla?“
„Pane princi,“ povídala mu pradlena „Nedělejte si ze mne smích. Jak by to mohlo být? Vy pocházíte ze zámku a já jsem jen dcera chudého sedláka.“
Nechtěla s ním ani mluvit. Ale on na ni znovu a znovu naléhal, že jí říká svatou pravdu až k němu nasedla do kočáru a jeli k jejímu tatínkovi. Starý sedlák stál venku a jak uviděl čtyři koně, kočár samé zlato a stříbro, nevěděl, co se to děje. Kočár zastavil před jeho domem a něho vystupuje jeho dcera a navíc s princem! Přišli do světnice, princ sundal klobouk a prosil starého sedláka, jestli by mu nedal svou dceru za manželku. Sedlák stál jako opařený, protože se bál princovi oponovat, ale pak si dodal kuráže a povídá:
„To není možné, milostivý pane, aby se prostá selská holka stala královnou. Ona se do královského rodu nehodí, je chudobná.“
Ale když princ stál na svém, starý poznal, že jiná pomoc není. Tak se domluvili, že v ten a ten týden pro ni princ přijede a v královském městě bude teprve svatba.
Princ se vrátil domů a král i královna už ho netrpělivě očekávali. Ptali se ho, jestli našel nějakou nevěstu.
„Ale ano,“ povídá princ. „našel jsem.“
„A z jakého je rodu?“
„Ze selského, tatínku.“ a všechno jim vykládal co a jak.
„Je to sice chyba synu, že si chceš vzít za manželku sedlákovu dceru a udělat ji královnou,“ povídá otec „ale když o ni tak stojíš a dal´s jí své královské slovo, jeď si pro ni.“
Ve smluvený den dal princ vystrojit dva kočáry a zapřáhnout do jednoho pro sebe a pro nevěstu a do druhého pro její rodiče.
Šaty vzali hned sebou, nastrojili nevěstu jako princeznu a všichni společně přijeli do zámku a zrovna slavili velikou svatbu.
Brzy po svatbě starý král zemřel a mladý teď držel sám celé království. Ale za půldruhého roku mu okolní monarchové vypověděli vojnu a on se chystal do boje. Když odjížděl a loučil se, povídá:
„Milá manželko, co Ty podepíšeš, tomu budu věřit!“
Stará královna se pořád nedovedla smířit s tím, že si princ vzal ženu z prostého rodu a přemýšlela, jak by se jí zbavila. Dověděla se, že v tom městě bývá čarodějnice. Dala si ji k sobě zavolat a ptala se jí na radu. Čarodějnice dala matce jakýsi prášek a řekla:
„Až bude mladá královna ráno stolovat, nasypte jí to do koflíku.“
Když ráno komorná chystala snídani, stará královna dávala pozor. Pak ji poslala na chvilku pro něco ven a nasypala do šálku s čajem prášek. Komorná pak vzala šálek s čajem, donesla jej mladé královně do světnice a ta jej vypila, nic netušíc.
Za dva měsíce se mladé královně narodil chlapeček, ale byl celý porostlý černými chlupy. Vypadal skoro jak medvěd. Když ho mladá královna poprvé spatřila, slzy jí vytryskly! Ale měla ho ráda, jako by to bylo nejkrásnější miminko pod slunce. Zato stará královna udělala křik po celém zámku. Honem vzala papír a psala synovi že si vzal proti vůli rodičů ženo z prostého stavu a ta teď porodila chlupaté zvíře místo syna a že z toho budou mít po celém království nyní hanbu.
Když mladý král dostal to psaní, upadl do velkého žalu a napsal své paní, ať mu dá sama a svou vlastní rukou zprávu, je-li všechno pravda nebo není.
Za pár dní dostal dopis zpátky a v něm stálo:
Nejmilejší manželi, sama nevím, jakými kouzly se to mohlo stát, ale narodil se mi chlapeček a celé tělo, každičké místo, má porostlé černými chloupky jako medvídek.“
Když to král četl, zarmoutil se ještě víc a nevěděl co si počít, protože měl svou ženu tuze rád. Ale přeci jen se bál té hanby a posměchu a napsal své matce dlouhé psaní:
Ať vydají jeho manželce na rok stravy a všechny potřebné věci a ať ji zavedou i s chlapečkem k moři. Tam ať dají uplést z proutí loď, na tu loď naloží stravu, všechny ty věci jeho manželku i to novorozeňátko a pustí je po moři pryč. A ať seto všechno stane potajmu a v noci, aby nikdo nevěděl, co se s nimi vlastně stalo.
Tak se mladá královna plaví se synáčkem po mři. Už to trvá dlouho, skoro půl roku a nikde není vidět žádná země. Chlupatý synáček už měl třičtvrtě roku, už mluvil a královna mu vykládala o světě a o zemi, jak vypadají města a vesnice, jaká zvířátka na ní žijí a tak všechno možné. A protože byli na širém moři jen sami dva, sama ho pokřtila a dla mu jméno Jan.
Po roce jim došla už všechno jídlo a všechny zásoby a královna si už myslela, že na tom moři zahynou. Jednoho rána se ale probudila a vidí, že voda žene jejich člun ke břehu a na tom břehu že je velikánský les. Chytili se stromu a vylezli z člunu ven. Matka povídá:
„Vidíš Janíčku? To je země, co jsem Ti o ní vyprávěla. Tady teď zůstaneme a postavíme si nějakou chaloupku.“
Královna mu tedy ukazovala, radila a pomáhala, jak se všechno dělá a Jan také trochu pomáhal a nosil dřevo i kamení a z toho postavili pěknou chaloupku, v ní ohniště a pec, lavici na spaní a do rohu dali i hezký stůl. Jednou si Janek vyšel ven za dům a stál tam mezi stromy. Tu kolem něho něco prolétlo ..... frnk a už to bylo pryč. Janek běžel do světnice a volal:
„Maminko, maminko, letělo tu nějaké zvíře ! Mělo čtyři nohy a na hlavě velikánské rohy.“
„To byl jelen,“ podala matka. „Měl´s ho chytit, byli bychom ho upekli.“
„To jsem nevěděl, ale zítra ho jistě chytnu.“ povídal Janek.
Nazítří zase stoupl vzadu za chalupu a jak tudy jelen běžel, Janek ho drapl za rohy, přivedl před chalupu a volal:
„Maminko, tak už ho máme chyceného! Co s ním mám udělat?“
Janova maminka byla překvapená, že to dokázal tak jednoduše a povídá:
„Napřed ho udeř do čela , potom ho zapíchneme a svlečeme z kůže.“
Rozpárali ho, stáhli kůži, maso rozsekali a dali vařit. Po dlouhém čase se zase jednou dobře najedli! Když tak hodovali, bylo slyšet, jak se k nim z druhé strany nesou nějaké zvuky. Janek se ptal:
„Maminko, co se to stále ozývá?“
„To štěkají psi, Janíčku.“
„A jak je to daleko, co Ti psi štěkají?“
„Tam je město a v něm dostaneš koupit všechno, nač si vzpomeneš. Mají tam také třeba i hovězí maso a to je dvakrát lepší než tady toto. To bychom se měli.“
„Maminko,“ povídá Janek „Já pro to maso do města zajdu. Jakpak bych to našel?“
„No kde se kouří, tam stojí město. A odkud uslyšíš štěkat psy, tam běž, tam jsou jatka.“
Jane se sebral a doběhl k městu. Jak ho spatřila stráž na bráně, všichni se polekali a začali na něho střílet. Kulky se ale od Jana odrážely jak hrachová zrnka a nic mu neudělaly. Když to vojáci viděli, zahodili pušky a rozběhli se na všechny strany. Jan běžel ulicí a za ním smečka psů až se dostali k mastným krámům. Tam si nabral masa, co unesl a také nakrmil všechny ty psy. Ti jej potom doprovázeli až za město a vesele štěkali.
Když donesl všechno do chaloupky, matka mu povídá:
„Ano Janíčku, to je hovězí maso, to si pochutnáme. Měl´s ale ještě k němu vzít chleba a rohlíky.“
„Že jste mi to maměnko neřekla hned. Ale neva, já se ještě pro ty věci vrátím a za chvíli jsem tu. Máme nějaký pytel?“
Matka mu podala, on si jej hodil přes rameno a běžel zpátky do města. Král zatím dal zdvojnásobit stráže a Ti, jak ho zahlédli na něj opět spustili střelbu. Kulky padaly jak dešťové kapky, ale jen po něm sjely a nic mu neudělaly. Stráže se zase strachem rozutekly. Janek vběhl mezi prodavače, bral z pultů pecny chleba a nabíral si housky, rohlíky a vše házel do pytle až ho měl naprosto plný. Pár pecnů a rohlíků hodil také mezi psy a ti mu radostí olizovali ruce.
Donesl to domů, maso upekli a udělali si pěknou hostinu. Když dojídali, Janek povídá:
„Maminko, já se tam vypravím zase a donesu něco dobrého k pití, mouku a sůl a také nějaké prasátko by přišlo vhod. Napečeme si buchty a pěkně si je pomastíme.“
„Dobrá Janku.“ povídá matka.
Mezitím si měšťané u krále stěžovali, jaké škody jim dělá to chlupaté zvíře. Král poručil všechny stráže dokonce ztrojnásobit a všechny vyzval, jestli je někdo odvážný, kdo by se toho chlupatého cizince zeptal odkud je a co si žádá. Jeden voják se k tomu přihlásil a král mu slíbil pěknou odměnu, jestli to dobře provede.
Když se Janek blížil k bráně, všichni vojáci se rozutíkali, jen jeden tam zůstal stát a skryl se uvnitř. Janek ho tam uviděl, šel k němu a povídá:
„Co tu děláš panáčku?“
„Čekám tu na Tebe.“ povídá voják a třásl se mu hlas. „Náš pan král Ti vzkazuje, abys k němu přišel, že Ti sám zaopatří všechno, co potřebuješ.“
„Tak pojď.“ povídá Janek. „Zaveď mne k němu.“
„Zavedu,“ odpoví strážný a kráčeli spolu přes celé město na královský hrad. Král seděl v okně a vyhlížel na město. Jak uviděl toho chlupatého tvora, zděsil se a poručil bránu zavřít a spustit závory. Janek došel k bráně a povídá tomu vojákovi:
„Otevři!“
Ten zkoušel strkat do vrat, ale nadarmo. Jan mu povídá:
„Proč jsi mne sem zavedl?“
Kopl do dveří a bral schody po dvou nahoru do paláce. Přišli ke královým dveřím a ty byly také zamknuté. Janek do nich zase kopl a dveře se v tu ránu celé rozvalily. Vstoupil dovnitř a ptá se:
„Ty jsi král? Co mi chceš?“
Milý král se třásl hrůzou a neživý, nemrtvý vykládá Jankovi, že mu dělá ve městě pěknou škodu a že on sám mu dá všechno dobrovolně, co si jen bude přát.
„Pro tentokrát,“ povídá Janek „bych potřeboval nějaké dobré pití, pytel soli, čtyři pytle mouky a pěkné prasátko.“
Král jej vzal do sklepa a nabízel mu ať se napije a ochutná, co mají k pití. Janek ale povídá:
„Králi, Ty pij první a teprve potom ochutnám já.“
Tak král se napil a teprve potom Janek ochutnával, jaké pití si vezme. Nakonec si vybral a povídá:
„Králi, tak tohle mi chutná a dej mi toho celý sud.“
Janek vzal sud na ramena a zanesl ho do lesa matce a ptá se jí:
„Je to dobré, miminko?“
„Ano.“ povídá matka a poslala ho ještě pro tu mouku.
Janek se vrátil na hrad a povídá králi:
„Tak pití je prý dost dobré a teď si ještě vezmu tu sůl a mouku.“
Král ho vzal do zámecké spižírny. Tam si Janek nabral čtyři pytle pěkné mouky a špalek soli a zanesl to zase všechno naráz do leda k matce. Když se vrátil ke králi ještě pro prasátko, král mu povídá:
„Milý Jane, mám jet do vedlejšího království na námluvy za třemi princeznami. Ta cesta ale vede přes hluboký les a v něm se usadili loupežníci a zabijí každého, kdo tam zabloudí. Ty máš síly za sto mužů, dělej mi na té cestě doprovod! Bohatě se Ti odměním.“
„Beze všeho půjdu,“ odpověděl Janek „A nic se neboj, zdravý tam dojedeš a zdravý se vrátíš zpátky. Ani vlas Ti nikdo nezkřiví!“
Král hned poručil zapřáhnout do kočáru a chtěl, ať si Janek sedne k němu. Ten povídal:
„Kdepak králi! Já mám lepší nohy než ty koně. Já poběžím pěšky!“
Kočí práskl do koní a kočár uháněl až z koní padala pěna. Janek ale stále běžel tisíc kroků před nimi a ještě si sbíral po cestě maliny a lesní jahody. Najednou přiběhl na křižovatku. Tam vedly dvě cesty. Jedna doleva a druhá doprava. Janek se pustil vpravo a kočár za ním jel chvíli vlevo. Když Janek za sebou kočár chvíli neslyšel, pomyslel si: Kdepak mešká takovou dobu? Pomalu se vrátil zpátky na křižovatku a pustil se na tu druhou, levou cestu. Na tu levou. Za zátočinou kočár dohonil a vidí ..... Král klečí na kolenou, lokaji leží na zemi pobití a kolem krále stojí loupežníci.
„Co tu klečíš? Vždyť jsi král! Hned si sedni do kočáru a já si to tady vyřídím sám!“ volal Janek.
Těch loupežníků bylo bez jednoho šedesát! Jak ho uslyšeli volat, otočili se na něho a když spatřili, že se na žene jakési chlupaté zvíře, chtěli vzít nohy na ramena. Neměli už ale ani čas se rozběhnout. Janek mezi ně vpadl jak bouřka, chytal je jednoho po druhém a bác, bác, bác s nimi na hromadu, Za chvíli tam leželi všichni. Jenom jejich náčelníka stiskl trochu míň, že ještě dýchal.
„Je-li Ti život milý, ukaž mi, kde máte schované svoje loupeže!“
Loupežnický hejtman ho zavedl do podzemních sklepů a ukazoval mu tam hromady zlata, stříbra, šatstva a všeho, co Ti zbojníci naloupili. Janek na něho uhodil:
„A včíl mi dej od sklepů všechny klíče!“
Hejtman se zdráhal, ale Janek mu je vytrhl z ruky a houkl na něho:
„Alou odtud a ztrať se mi z očí, než Ti ten Tvůj krk zmáčknu podruhé a tentokrát o trochu víc !“
Jen ho pustil, byl zbojník ten tam a víckrát se již do toho kraje nevrátil. Janek se ohlédl po mladém králi a viděl, žen švihl do koní a uhání v kočáru co nejrychleji pryč. Chtěl Jankovi utéct, když už se nemusel bát loupežníků. Janek ale zatím udělal sotva pár kroků, zastavil mu koně a povídá:
„To mi nedělej králi! Viděl´s, co se stalo loupežníkům? Kdyby se mi trošku chtělo, naložil bych s Tebou zrovna tak.“
Mladý král prosil ať mu odpustí a všemožně si ho udobřoval. No, Janek mávl rukou a vydali se spolu dál.
Na tom hradu za lesy žily tři princezny a král si oblíbil tu nejmladší z nich. Za několik dnů se měla slavit svatba a na hradě už dělaly všechny přípravy. Ale ty dvě starší sestry té mladší záviděly a smluvily se, že ji připraví o život.
Když se večer všichni chystali k spánku, hledal si Janek po celém hradě nějaké lůžko, kde by se natáhl. Každé místo ale pro něho bylo malé a stále nevěděl, kam se natáhnout. Až potom jedno uviděl a povídá:
„A co! Když nemohu spát na lůžku, lehnu si pod lůžko a vyspím se také! A vlezl si zrovna pod postel nejmladší princezny.
V noci mu ale někdo šlápl na ruku. To ho probudí, otevře oči a vidí, jak se ty dvě starší princezny kradou s lucernou a nožem k posteli nejmladší princezny. Ale Janek byl po tom dnu už unavený, tak se převalil na druhý bok a spal jako špalek dál.
Ráno našli princeznu zabitou a krvavý nůž ležel vedle v králově posteli. Všichni uznali, že se to jinak nemohlo stát a že ji zabil sám její ženich. I ty dvě starší princezny proti němu svědčily a tak krále hned odsoudili na šibenici.
Milý Janek zatím spal, jako by ho do vody hodili. Když se vzbudil, běžel do pokoje ke králi, ale tam nikdo. Běžel dolů do stáje a kočí mu vyprávěl celé to neštěstí, co se v noci na zámku přihodilo a doložil:
„A jestli už našeho mladého krále neoběsili, tak ho už každou chvíli vytáhnou na šibenici„Janek se rozběhl na nádvoří a rozprášil zástupy zvědavců na všechny strany. Když tam přišel, král už klečel na kolenou a kolem krku měl provaz. Janek na něho volal:
„Co tu klečíš? Hned vstaň! Vždyť jsi král!“
Pak se obrátil na soudce a povídá:
„Ty dvě falešné sestry princeznu zavraždily! Ta jedna nesla lucernu a ta druhá měla v ruce nůž. Sám jsem to na vlastní oči viděl!“
Vyprávěl všechno, jak v noci spal pod lůžkem nejmladší princezny, jak mu jedna šlápla na ruku a jak se to všechno seběhlo Ty dvě stály jako zařezané a ani se nezmohly na to, že by zapíraly. No, milého krále hned s mnoha omluvami propustili a ty dvě sestry oběsily místo něho.
Když to všechno bylo, vydal se král s Jankem na zpáteční cestu do svého města. Dojeli na to místo, kde leželi pobití loupežníci. Janek přikázal zastavit koně a kázal ať král vystoupí z kočáru.
„Podívej se, jak tu oni leží mrtví! Jen málo chybělo a ležel bys tu mrtvý i Ty.“
Král mu děkoval za jeho doprovod a pomoc a Janek povídal:
„Tví nevěsta je mrtvá a její dvě sestry také. Co si teď počneš? Tady na tom místě si klekni a slož mi přísahu, že si vezmeš za manželku mou maměnku!“
Mladý král si pomyslel: Bože, když on je takový chlupatý a člověku nepodobný tvor, jak asi bude vypadat jeho matka? Ale bál se odmítnout, tak slíbil a přísahal, že si ji vezme. Jak přijeli do města, dal nachystat královský kočár, vzali do něho nejkrásnější šaty a poslal s nimi škadronu husarů jako doprovod. A svému pobočníkovi naporučil:
„Až s s ní budete vracet do zámku a jestli bude ta má vynucená hezká, vystřelíte před branami salvu na znamení!“
Matka se na mořském břehu umyla a nastrojila do královských šatů. Pobočník se na ni díval a povídal si: Jakživ jsem nespatřil na celém světě krásnější nevěstu! A hned poručil, ať vojáci vystřelí mladému králi na znamení, ale ne jednou, ale hned třikrát!
Když celý průvod přijížděl k městu, vojsko střílelo v jednom kuse a muzika hrála. Chlupatý Janek skákal kolem kočáru a povídá:
„Maminko, kdybych byl věděl, že Ti chlapi s těmi dřevěnými troubami dovedou tak hrát, dávno bych je byl všechny donesl do lesa, aby nám tam bylo veseleji.“
Jak mladý král uviděl svou nevěstu, stál na tom, že si ji vezme za ženu co nejdříve. Ale ona mu všechno vykládala, ajk se do toho lesa dostala a že neví, jestli je její bývalý muž ještě naživu. No, král vypravil do té země rychlé posly, aby zjistili co a jak. Ti za týden přinesli zprávu, že král se z té vojny už nevrátil a že tam zahynul v poli.
Teď teprve uspořádali velikou svatbu a drželi ji několik dní. Všichni se na ní veselili nejvíc ..... . no kdo myslíte ?? No pochopitelně náš Janek!
Několik roků žili spolu šťastně a svorně, ale pak si matka povšimla, že Janek chodí den ze dne smutnější a smutnější.
„Co se Ti stalo, Janíčku?“ Vyptávala se ho.
On jí povídal, že je mu hanba bývat v té chlupaté kůži mezi nimi a prosil ji, aby s ním vyšla ven do polí na procházku, kde nikdo nechodí. Když došli daleko za město, Janek se zastavil a povídá:
„Maminko, tu máte nůž a probodněte mne!“
„Co to říkáš, Janíčku? Jak bych to mohla udělat?“ zhrozila se královna!
Ale on ji snažně prosil podruhé a potřetí, jen aby mu tu milost prokázala. Když ona plakala a pořád odmítala, řekl jí:
„Maminko, aspoň to pro mne udělejte, že ten nůž podržíte proti mně v ruce.“
Ona vzala nůž a než se vzpamatovala, milí Janek skočil zrovna proti němu ..... . A v tu chvíli se ale stal div divoucí ..... Jak se toho nože dotkl, chlupatá medvědí kůže z něho spadla na zem jako plášť. Když královna otevřela oči, stál před ní krásný mládenec a podobou byl celý po ní. S velikou radostí se vrátili do hradu a mladý král povídá:
„Víš co Jane? Já budu kralovat zde a Ty si vezmeš pod sebe to druhé království po třech princeznách,“
„Milý otče,“ povídá Jan „Vy ani nevíte, že já mám větší majetek než obě tato království dohromady!“
Sáhl do kapsy a vytáhl klíč, co vzal tomu zbojnickému hejtmanovi:
„Tady jsou klíče od mých pokladů. Pojďme tam a rozdělme se napolovic.“
Sebrali čtyřiadvacet vozů a všechny je vrchovatě naplnili zlatem stříbrem a drahocennými oděvy.
Potom Janek převzal to opuštěné království po třech princeznách. Tam panoval po dlouhá léta a často se jezdil s maminkou a jejím manželem, mladým králem, navštěvovat.