Chlapec a tajemné dveře

zobrazeno 37×

Vložil(a): vequi, 14. 1. 2016 21.59

Každý správný pohádkový příběh má zloducha, nebo snad ne? V pohádce, ve které se dozvíme o tajemných červených dveřích, jeden takový je. A to nejstrašlivější ze všech. Obstojí Chlapec, opět ztracený v neznámých světech, bez Purpula a jeho přátelství? Ale to bychom předbíhali, vždyť všechno začalo jednoho slunečného dne…

 

Tomu domu se říkalo u dubu a Purpulo na něj zaťukal pln očekávání a nervozity. Vevnitř totiž čekal velvyslanec všech deštníků, jeden z mála, který se kdy podíval do jiných světů. Když se nikdo dlouho neozýval, Purpulo znejistěl. Chlapec už už chtěl otevřít jeho velké dveře, ale pozornost obou přátel upoutal vedlejší domeček, jehož dveře se otevřely a z nich vyhlédl vážně a už dosti opotřebovaně vypadající deštník. Zavolal na Purpula, kde že je, že na něj už notnou dávku chvil čeká. Tohle jejich vyjednávání moc dobře nezačalo. Totiž, abych vám to vysvětlil. Purpulo se vydal za velvyslancem, aby mu pomohl na Plajdě dohodnout svobodu pro paraplata a deštníky. Zkrátka aby se mohly pohybovat po celé Fantazii a nemuseli celý svůj dlouhý život trávit ve stínu Nekonečné hory.


„ Pane Purpulo, proč stojíte u toho dubu a nejdete sem? A to divné stvoření vedle vás ať zůstane hezky venku, nedůvěřuji cizákům a nechci ho tady.“ Což byla divná slova od velvyslance, který by se měl se všemi druhy „cizáků“ nejvíce potkávat a přátelit, ale Purpulo nechtěl kolegu deštník rozhněvat, a tak poprosil chlapce, ať zůstane venku.


Jedno ale jemu i Chlapci vrtalo hlavou. Proč Velvyslanec bydlí v malém domku, když vedle má honosný strom, jehož dveře přímo vyzývali k otevření. Co je asi za nimi? O tom přemýšlel Chlapec, když se začal rozhlížet kolem sebe. Zajímalo ho, kde se vlastně tentokrát ocitli. Dnes měl dost času to pořádně prozkoumat.


Svět to byl hezký, jeden z větších, které při putování po Fantazii s Purpulem navštívil. Bydleli tam nejrůznější tvorové, většinou narození na jiných světech, které sem přilákal život v co největší rozmanitosti. Vše tu bylo barevné, veselé a jiné. Bylo docela složité potkat dvě bytosti, které by byly stejného druhu, ale Chlapci to nevadilo. Když se k němu dovalilo obrovské želé, tak tak že zadržel smích, ale poté se dali do příjemného rozhovoru, při němž vyplynulo, že ono želé je nejen velmi chytré, ale také milé a pohostinné – dalo Chlapci ukousnout kus své želéhlavy, ale ten s díky odmítl, ačkoliv už dostával docela hlad.


Chlapec stál u velkého starého dubu a stále mu vrtalo hlavou proč ty dveře nejdou otevřít. Když se už začínal trochu nudit, uviděl něco zajímavého, nebo vlastně úplně obyčejného. A věřte mi, když ve Fantazii vidíte něco obyčejného, znamená to zpravidla problémy. Prostě a jednoduše, Chlapec uviděl holku a zdálo se mu, že před něčím utíká. Obyčejné lidské děvče s velkýma modrýma očima a rudými vlasy. Měl nutkání mladou slečnu oslovit. Ve světě lidí by si to dozajista nedovolil, protože by se styděl, ale tady cítil, že mají něco společného. Ostatně, byli to také snad jediní lidé na tomhle světě a jedni z mála v celé Fantazii. Najednou si i Chlapec připadal výjimečným a to mu dodalo kuráž. Než však stačil něco říct, dívka ho zpozorovala a namířila si to rovnou k němu.


Věděla, že jsou jedinými lidskými dětmi na tomhle světě a na koho jiného by se mohla obrátit? Slečna se přiřítila rovnou k němu, chytla ho za ruku, zatvářila se vyděšeně a prosila chlapce, aby jí schoval. Ten, neschopen slov, pokýval hlavou, ale pak začal dělat opravdu divné věci, až to děvče trochu vyděsilo. Chlapec totiž bušil na dub a lomcoval za jeho větve, div že neupadly. Když se ohlédla, uviděla své pronásledovatele a raději by utíkala, než tu postávala s bláznem bušícím do stromu. Co jsem vám neřekl, ty dveře mohl totiž vidět jen Purpulo a kdoví proč i Chlapec.


Chtěla chlapci vyklouznout, ale ten ji náhle chytil za ruku a rozběhl se přímo do dveří ve stromě. Děvče nestihlo ani vykřiknout, strachem zavřelo oči, ale když měla ucítit náraz do tvrdého dřeva, nic takového se nestalo. Místo toho nastal pád. Oba dopadli na chladnou tvrdou zem a chviličku trvalo, než si dovolila otevřít oči. Praštila jsem se do hlavy? Napadlo ji, jakmile kolem sebe viděla svět nepodobný žádnému ze všech těch, co dosud navštívila. Vedle ní seděl na zemi Chlapec a díval se stejně nevěřícně. Ohlédla se zpátky na místo, kterým se sem dostali, ale žádné červené dveře tam již nebyli. Tedy ne, že by se tam nenacházeli žádné dveře, ba naopak - bylo jich tam mnoho - průhledné, tyrkysové, perlově růžové... jen žádné červené. Ten strom musel ukrývat mocná kouzla, ale jak to, že o tom Chlapec věděl?


Chlapec pomohl dívce, která měla spoustu složitých otázek, na nohy. Nedokázal jí odpovědět na to, proč ho napadlo se rozběhnout, kde jsou, či jak se odtud dostanou. „ Před kým vlastně utíkáš a kdo jsi?“ Zeptal se Chlapec. „ Před Krokoráty, jejich náčelník mě zahlédl na Vločkovém souostroví a rozhodl, že jinou tanečnici nechce. Nevím jak bych mu v mých holinkách tancovala a ani se mi vůbec nelíbí. Jejich ostré zuby mi nahání hrůzu a příšerně páchnou. A říkají mi Ruiva“

 

„ Pojď, koukneme kde to jsme.“ Řekl Chlapec a společně se pak dali na průzkum světa plného dveří, kde vlastně nic jiného, než různě barevné a očíslované nebo jinak označené dveře ani nebylo. V tom světě nebylo venku ani vevnitř, žádné místnosti ani strop, jen studená podlaha z kamene a různě rozházené dveře. Než se nadáli, ztratili se v té spoustě vchodů. Chlapec se na sebe zlobil, a tak chtěl všechno napravit. Rozhodl se být odvážný. Jeho pozornost přitahovaly už dlouhý okamžik jedny určité dveře. Když před nimi stanul, strach ho málem úplně znehybnil. Kdo ví, co mohlo být na druhé straně? Úplně všechen strach ho ale přešel, když ho ta malá zrka chytila za ruku. Najednou cítil, že by mohl dveřmi proskočit se zavřenýma očima, ale nakonec je jen malinko pootevřel.


Nejdříve ani netušil, na co se dívá. Na druhé straně nebylo nic, to vůbec ne. Naopak, zdálo se, jakoby byl svět doslova přeplněn čímsi černým. I s rukou v dívčině dlani se najednou cítil vystrašený jako malé dítě, které musí trávit první chvíle bez své maminky. Tmavá hmota se chtěla vyvalit až do světa dveří, ale nešlo jí to. Narážela do neviditelné zdi. Když Chlapec dokázal odvrátit hlavu od té děsivé temnoty, práskl za sebou dveřmi a s těžkým dechem klesnul na kolena. Děvče dopadlo úplně stejně, a jakmile na ně hlubokým hlasem promluvila klika od jiných nedalekých dveří, oba se strašně moc lekli.


„ Ha, to jste teda neotevřeli moc dobré dveře, nikdo je nemá rád.“ Mluvila klika. „ Mluvící klika?“ Hlesla nevěřícně Ruiva, ale Chlapec už byl zvyklý ve Fantazii na ledacos. „ Kam ty dveře vedou? Viděl jsem tam jen tmu a cítil jsem velký strach.“ Přiznal Chlapec.


„ Ty Dveře vedou do světa černoty a temna. Moc ošklivá věc, tahleta černota. Slyšela jsem vyprávět už hodně klik o tom, co s jejich světy ta ošklivá tmavá věc udělala. Teď i ty ostatní dveře vedou do temnoty, ale tyhle byly první. A zůstaly by i posledními, nebýt toho zpropadeného zloducha Maara, který se naučil dělat teleporty, které nevedou sem, ale rovnou spojují různé světy.“ Odpověděla jim klika a Chlapec si najednou uvědomil, že o Temnotě už slyšel. Vzpomněl si na své mrmí kamarády, kouzelníka i hodiny času. A moc dobře věděl, že tohle dobrodružství bude přinejmenším stejně veliké a mnohem nebezpečnější.

Rozhodně se při něm dozvíme, jak je možné, že dveře v dubu viděl jen Chlapec a jeho kamarád Purpulo, jak je to vlastně s Maarem a Černotou a další tajemná a temná tajemství…

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight