Chlapec a Had hadisko

zobrazeno 37×

Vložil(a): jitkamety, 27. 3. 2016 10.50

Byla jednou jedna chudičká matička, která měla k živení jednoho synka, a tak celé dny předla a předla a co spředla, to on pak prodal na trhu. Jednou se na něj usmálo štěstí a za matčino spředení dostal celý groš. Tak se vydal domů s veselou a tu Vám vidí, jak nějací uličníci uličníkovití trápí háďátko. Bylo mu toho nebohého zvířete líto, a tak jim řekl:
„Prodejte mi toho hádka, dám Vám celý groš!“ Uličníci uličníkovití se zaradovali, hádka mu dali a on si ho nesl domů, kde řekl matce:
„Podívejte, maminko, co jsem koupil za náš výdělek.“ Ale matička smutně potřásla hlavou a povzdychla si:
„Hlupáčku, jak jsi mohl vydat celý groš za jedovatého netvora?“
„Jen nechte být, matičko, třeba se mi jednou odvděčí.“ A od té chvíle o hádě dobře pečoval, ode všeho, co sám jedl a pil, mu dal a ono Vám rostlo a rostlo, až z něj byl velký Had hadisko.
Když Had hadisko dospěl, jednoho dne chlapci řekl lidským hlasem:
„Věz, že já nejsem obyčejný had, jsem jediná dcera hadího krále, sedni si mi na záda a vydáme se k nám domů, můj otec se Ti jistě odvděčí za vše, co jsi pro mne udělal.“ Tak si hoch na něj sedl a za pár okamžiků byli daleko, předaleko v hlubokém černém lese. Tu Had hadisko pravil:
„Vylez si na tento vysoký převysoký strom!“ Sotva tak učinil, tu had třikrát zapískal tak mocně, že se v člověku tajil dech a krev kameněla, a kolem se to mělo rázem k hemžení a šustění, protože se Vám tam připlazilo množství hadů a hadisek a ti netvoři se tak radovali, že vidí opět ztracenou královskou dceru, že se k ní vinuli a tisknuli, až z toho šel strach.
K posledku se majestátně připlazil sám hadí král, který byl obrovitější než ostatní hadové a hadiska; na hlavě měl korunu, kterou zdobil drahokam tak nádherný, až z té záře přecházely člověku oči. Hadí král se samou radostí tetelil, když viděl svoji dceru, musela mu za tepla vypovědět svůj příběh, jak ji ti uličníci uličníkovití chytili a mučili a jak ji tento dobrý hoch vykoupil a pak o ni po léta dobře pečoval. Tu se hadí král zeptal, kde se ten zachránce zdržuje, rád by se mu odměnil.
„Když mi slíbíš, že mu nic zlého neučiníš a daruješ mu to, co si bude přát, pak Ti ho přivedu.“ řekla hadí princezna.
„Staniž se.“ odvětil hadí král. Tak hoch slezl dolů a přišel nedbaje zlověstného hadího syčení, protože mu hadi ani hadiska nesměli nic udělat.
„Nyní si můžeš, chlapče,“ řekl hadí král, „něco přát za to, že ses o moji dceru tak dobře staral.“ Ale hadí princezna už cestou hocha nabádala, aby si přál bílého slunečního koně, který patří jejímu otci a má osm nohou, a drahokam z jeho koruny. Tak si to nyní přál. Ale hadí král se do takového obdarování nechtělo:
„Dám Ti kteréhokoliv ze svých koní a k tomu pokladů nepočítaných, ale slunečního koně a drahokam nedostaneš!“ Ale hoch trval na svém tak zarputile, až se král rozhněval a křiknul:
„To Tě raději na místě spolknu, než bych Ti dal takové drahocennosti!“ A jak řekl, tak udělal! A bylo po zachránci! Ale královská dcerka začala naříkat a vyčítat:
„Zříci jsem se měla toho okamžiku, kdy jsem se obrátila k domovu, neboť se tu teď musím dívat, jak můj nevděčný otec porušil své královské slovo!“
Když král tu lamentaci uslyšel a dcera nebyla k utišení, nechal se pohnout a hocha zase vyplivnul. Ale to svět neviděl! Místo ubohého zakrslého hošíka hadí král vyplivnul krásného prince. Pak sundal ze své koruny drahokam, podal mu ho a řekl:
„Máš ho mít a k tomu i mého slunečního koně!“ A když hoch na koně nasedl, hadí král se měl k další řeči:
„Nyní se vydej do světa, když se dostaneš do nějakých nesnází, požádej svého koně a on Ti povždy pomůže. A když se ocitneš v černé temnotě, vezmi drahokam a dej ho koni na čelo, rázem budeš mít světlo jako za jasného dne.“ S tímto ponaučením se jinoch vydal na cestu a za chvíli vyjel z hadí říše, neboť jeho kůň byl rychlejší než ranní vítr a skákal z jedné hory na druhou. A na své cestě měli stále den, neboť když se snesla noc, vytáhl drahokam a ten jim zářil na cestu jako slunce.
Konečně dojeli do země, kde panoval pyšný a bohatý král. Zrovna byl den, tak drahokam ukryl, dostavil se na královský dvůr a řekl, že by chtěl sloužit králi, pokud do té služby smí i jeho kůň. To mu rádi dovolili. Král byl náruživý lovec a byl celé dny na lovu a ten z jeho sluhů, který skolil nejvíce zvěře, toho měl nejraději. Za krátký čas byl jinoch, který lovil na svém slunečním bělouši, a tak mu nemohla žádná zvěř, ani jelen, ani vlk, ani medvěd ani kanec uniknout, tím nejlepším lovcem. Král proto ostatním družiníkům brával něco z jejich mzdy a dával to svému oblíbenci, což tyto velmi pohněvalo a vymýšleli, jak by hocha zničili. V jedné vzdálené pustině žila ve vysokém rákosí divoká svině se zlatými štětinami a ta měla dvanáct selátek. Již mnozí, kteří jí chtěli ulovit, při tom přišli bídně o život. Král o tom věděl a rád by tu divokou svini měl, ale ani on sám se neodvážil ji lovit. Nyní k němu přišli falešní a závistiví služebníci a řekli mu:
„Pane, ten nový lovec se dal slyšet, že je pro něj úplná hračka ulovit tu svini se zlatými štětinami i s jejími dvanácti selátky!“ Tu si ho nechal král ihned zavolat a řekl mu, co slyšel, ale tento se zapřísahal, že o tom nic neví. Ale král se nenechal odbýt a řekl mu:
„Jestliže nebude ta svině se zlatými štětinami a se svými dvanácti selátky ráno pobíhat po zámeckém nádvoří, nechám Ti za to plané chvástání setnout hlavu!“ Tu jinoch velmi posmutněl, šel do stáje a žaloval svému koni. „Hlavu vzhůru!“ řekl tento:
„Já Ti umím pomoci. Jdi ke králi a přej si od něj pytel velikosti dvaceti věder a nechej tento uvnitř potřít smolou.“ Když se tak stalo, vzal hoch pytel, sedl na koně a ten ho nesl pustinou až k rákosině, kde položil, jak mu kůň řekl, otevřený pytel, sám se postavil vedle a jeho kůň zařehtal. Tu to v rákosině zašustilo a zachrochtalo. Divoká svině zpozorovala koně s jezdcem už z dálky, zůstala tiše stát, divoce koulela očima a strašlivě chrochtala a pak se na ně vyřítila jako blesk. Zcela slepá vztekem ovšem nic neviděla a vběhla rovnou do pytle a její selátka ji následovala. Jinoch pytel hbitě zavázal, přehodil ho přes koně a jel domů, kde ho na zámeckém nádvoří zase rozvázal a divoká svině se selátky vyběhla ven a pobíhala sem a tam, aby unikla, ale železnou hradní bránu prorazit nedokázala.
Když se král ráno probudil, uviděl v oknech nějakou nezvykle jasnou záři a také slyšel strašlivé chrochtání, Vstal a přistoupil k oknu, z kterého uviděl svini se zlatými štětinami i s jejími selátky, a měl velikou radost a lovec mu byl ještě milejší a musel s ním sedět u jednoho stolu. Avšak ostatní družiníky závistivé to roztrpčilo ještě víc a hned vymýšleli nějaký nový plán, aby ho zničili, šli tedy ke králi a řekli mu:
„Ten lovec se nechal slyšet, že je pro něj hračka opatřit Ti krásnou princeznu Zlatovlásku. Žije za dalekým mořem a její krása už přivábila mnoho pyšných nápadníků, ale ona všechny odmítla, neboť chce zůstat navždy neprovdána.“ Král si nechal jinocha ihned zavolat a řekl mu, co slyšel. On se mu ale zapřísahal, že o tom nic neví, ale král trval na svém:
„Jestliže do tří dnů na tomto místě nebude stát Zlatovláska, nechám Ti setnout hlavu!“ Smutný hoch šel do stáje a žaloval koni. Tento ho ale utěšoval a řekl:
„Já Ti pomohu, jdi ke králi a řekni mu, ať Ti nechá postavit loď a naloží na ni to nejkrásnější a nejlepší zboží.“ Tak se stalo. Mnoho drahocenných věcí na loď naložili, ale to nejkrásnější byla postel, podobnou ještě nikdo neviděl. Jinoch vzal svého koně na loď a vypluli.
Když dorazili do země krásné Zlatovlásky, zakotvili nedaleko paláce, loď otevřeli a jinoch na příď pověsil drahokam, který zářil tak, že všechny ty nádherné věci byly vidět už z dálky. Krásná princezna přišla k zámeckému oknu a na tu nádheru se dívala, pak poslala komornou, aby všechny ty drahocennosti a především tu postel i s drahokamem koupila. Ale jinoch nechal Zlatovlásce vzkázat, že ta postel je příliš velká a velmi těžko se přenáší sem a zase tam, že by měla přijít sama a nejprve ji vyzkoušet, zda jí bude vyhovovat, pak by si mohla na lodi prohlédnout také ty ostatní věci a možná se jí zalíbí ještě víc. Zlatovláska oděná v zářících šatech se po chvíli objevila, prohlédla si mnohé věci, nakonec se položila do té krásné postele, aby ji vyzkoušela, však byla vyrobena zrovna pro ni. Jak si tak mnohé nakoupila a chtěla se vydat na zpáteční cestu, tu si pojednou všimnula, že je na širém moři. Zatím, co si totiž ty krásné věci prohlížela, loď měkce odrazila od břehu a bez toho, že by to dívka zpozorovala, unášela ji pryč. Tu se velmi rozhněvala a řekla, že je to zrada a že se pomstí, ale hoch jí řekl, že by neměla být zlá, neboť se má stát manželkou jednoho mocného krále.
„To se nikdy nestane!“ volala zarputile. Když dorazili na zámek, pospíchal jim král v ústrety a byl dívčinou krásou tak unesen, že lovci pravil:
„Tohle Ti nikdy nedokážu splatit!“ A princeznu ihned požádal o ruku, ale ta na něho temně pohlédla a odvětila:
„Ne, to se nestane, dokud mi nepřivedeš moje kobyly i s hřebcem.“ A tímto přáním se cítila být osvobozena, neboť se vdávat nechtěla a věděla, že tento úkol král nikdy nedokáže splnit. Ty kobyly se totiž pásly na jedné rozlehlé podmořské pastvině a hlídal je tam silný hřebec, kterému z nozder šlehal oheň.
Tu šel král k lovci a poručil:
„Princeznu jsi mi přivedl, tak mi musíš přivést taký její kobyly s hřebcem!“ Hoch prosil a omlouval se, že tohle nedokáže, ale král řekl:
„Jestli tu ráno tohoto času nebudou, tak přijdeš o hlavu!“ Tu si lovec stěžoval, že je to velký nevděk za jeho věrné služby a vyprávěl to svému koni. „Jdi ihned ke králi,“ utěšoval ho tento:
„a nechej mi ušít plášť se sedmi buvolích kůží.“ Když se tak stalo, jeli na mořský břeh, kde jinoch nechal vyhloubit hlubokou jámu, aby se tam on i jeho kůň mohli ukrýt. Potom se jal bílý sluneční kůň hlasitě ržát a nato vběhnul i s jinochem do jámy. Když mořský vraník to ržání uslyšel, našpicoval uši, zavětřil nebezpečí a rozběhl se útokem směrem, odkud to ržání zaznělo, avšak když dorazil na břeh a nikoho neviděl, pospíchal zpět ke stádu. Pak zaržal sluneční kůň podruhé a opět se zase ukryl. Vraník se poznovu přiřítil jako bouře, rozhlédl se, a když nikoho neviděl, obrátil se zpět. Nyní zaržal sluneční kůň potřetí a zůstal stát a bojovně naladěn na vraníka čekal. Ten se chrle oheň přiřítil a napadnul slunečního koně a oba se do sebe zakousli, že krev crčela proudem, ale žádný nepovolil, mořský vraník byl stále zarputilejší a prokousal postupně všech sedm buvolích kůží. Ale tím velkým vypětím z boje a tím trojím marným vyběhnutím z moře byl unavenější než sluneční kůň, který měl ještě dost síly k tomu, aby kousnul mořského vraníka tak, že tento se poroučel k zemi. Tu přiskočil jinoch, nasadil mořskému vraníkovi uzdu s ohlávkou a tento nyní pokorně kráčel vedle slunečního koně a všechny kobyly poslušně následovaly svého strážce. Když dorazili, král se velmi zaradoval a řekl:
„Nyní už si od Tebe nebudu nikdy nic přát.“ Šel k princezně a řekl:
„Kobyly i vraník jsou na nádvoří, nyní nemůžeš už dále váhat a staneš se mojí ženou!“ Ale Zlatovláska pravila svéhlavě:
„Ještě ne, nejprve ty kobyly podoj a vykoupej se v jejich vařícím mléce, abys byl tak bílý, jako jsem já!“ Ale věděla, že se toho neodváží.
Tu šel král opět k lovci a řekl:
„Poslyš, musíš ještě podojit ty kobyly!“
„Ale králi, copak jsem pro Tebe udělal málo? A copak jsi mi sám neslíbil, že už nebudeš nic chtít?“
„Co Ti poručím, udělat musíš, jestli ne, nechám Ti setnout hlavu!“ Tu šel jinoch smutně do stáje a žaloval koni, ale ten ho utěšoval:
„Zaveď mě ihned na nádvoří!“ Když se tak stalo, tu kůň vydechnul jednou levou nosní dírkou a najednou se udělalo tak mrazivo, že všem kobylám i vraníkovi v blátě, ve kterém stáli, ihned přimrzly nohy, a tak je mohl lehce podojit. Nyní nalili mléko do velkého kotle a přivedli k varu. Když začalo kobylí mléko bublat, zvolala pyšná princezna:
„Nu, králi, nyní vlez dovnitř a vykoupej se!“ Ale tento dostal strach, že se ve vařícím mléku zalkne. Nechal opět zavolat lovce a řekl:
„Ihned vlez dovnitř a vykoupej se, ať vidím, jaké to je.“ To nebylo jinochovi zrovna vhod a řekl:
„Králi, dopouštíš se na mě nespravedlnosti, nechtěj to po mně!“ Tu se král rozhněval:
„Jestli to neuděláš, přijdeš o hlavu!“ Tak šel smutně do stáje a žaloval svému koni. „Zaveď mne ke kotli, ničeho se neboj a klidně vlez dovnitř.“ Tak to udělal. Když se vysvléknul a vlezl do kotle, fouknul kůň levou nosní dírkou tolik chladu, aby bylo mléko příjemně vlažné. „To je příjemné!“ zvolal hoch a rázem byl tak bělounký, že to byla nádhera na něj pohledět. Tu král zvolal:
„Honem ven!“ Bál se toho, že lovec tak zkrásněl a skočil dovnitř sám. Sotva byl ale hoch z kotle venku, tu do něj sluneční kůň fouknul pravou nosní dírkou takový žár, že mléko začalo ihned vařit, zabublalo a král v mžiku zmizel. Bídně se v tom kobylím mléce uvařil a nenašli z něj nic než vybělené kosti.
Nyní předstoupil jinoch před Zlatovlásku a řekl:
„Já jsem ten muž, kterému patří sluneční kůň a sluneční drahokam, který chytil svini se zlatými štětinami a dvanácti selátky, Tebe přivedl, kobyly podojil a vykoupal se ve vařícím mléce, nechceš za muže mě?“ Byl tak krásný, tak vítězoslavný, tak statný, že pyšná princezna k němu pojednou vzplála láskou a vykřikla:
„Ano, chci Tebe a nikoho jiného!“ Tak se stal jinoch manželem krásné Zlatovlásky a byl nyní také pán a král říše, kterou měl dříve v majetku ten nevděčný král. Ti falešní družiníkové závistiví, kteří se báli spravedlivého trestu, v tom čase uprchli.
Co se dále událo s tím slunečním koněm, mořským vraníkem a kobylami, to nedokáže říct nikdo, ale mladý král a zlatovlasá královna prý ještě dlouho šťastně žili a pokud neumřeli, žijí dodnes 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight