Černá hraběnka

zobrazeno 20×

Vložil(a): dáša, 29. 3. 2016 15.38

Kterak zbožná byla a s kaplanem se o všem jenom radila, až z toho různice vznikly a hrabě zámeckého kaplana zastřelil

Zámek Milotice byl všude mezi šlechtou znám svou výstavností, skvělou obrazárnou a bohatou knihovnou i rozsáhlým parkem, plným vzácných a cizokrajných stromů a keřů. Hosté se často sjížděli na zámek a vždy tu byli srdečně uvítáni. Ti, kteří celé dny seděli nad knihami, i ti, co přijížděli na hony. 
Milotický hrabě byl příjemný a zábavný společník. Dovedl pobavit celou společnost, protančit celou noc a v tichu zámecké knihovny si porozprávět s učenými muži. Zato hraběnka se vždycky společnosti stranila. V dětství byla v klášteře a nyní sedávala nejraději u okna komnaty a vyšívala kněžská roucha nebo klečela na modlitbách. Byla to paní velmi zbožná, která se bez zámeckého kaplana v ničem neobešla. Každého rána byla v zámecké kapli na mši a odpoledne zase na požehnání. Jenom s kaplanem se o všem pořád radila a hraběte to zlobilo. I když sám byl člověk zbožný a kdejaký kostel na svém panství bohatě obdaroval, přece jen neměl rád, aby na zámku do všeho mluvil zámecký kaplan. 
„Jestli to půjde tak dál, má drahá, mladý kaplan si tady bude dělat, co mu napadne. Já Vás prosím a varuji, abyste nedávala na jeho úlisné řeči. Když jinak nedá, pěkně mu řekněte, ať se stará jen o boha a světské starosti přenechá mně, nebo půjde z Milotic!“ hřměl hrabě, když se dozvěděl, že lidé z dědin chodí za kaplanem s prosbami, kaplan zase za hraběnkou a on, hrabě a majitel panství, se to všechno dovídá až naposledy. „A ještě jsem Vám chtěl říci, že pro našeho syna najdu nového vychovatele. Nechci, aby se mi kaplan pletl do jeho výchovy. Náš syn Karel potřebuje dobrého učitele, nechci, aby pořád klečel v kapli. Kněz z něho nebude, ať raději jezdí na koni nebo střílí po lesích zvěř a nedrží se kaplana za sutanu.“ Když to hraběnka slyšela, pláč měla na krajíčku. Ještě nikdy s ní hrabě tak urážlivě nemluvil a tak důrazně netrval na svých požadavcích. Nevěděla, co by mu odpověděla, jestli se má tvářit uraženě. Potom se přece jen vzchopila a začala kaplana bránit. 
„Měl byste už jednou vědět, hrabě, že zámecký kaplan je zbožný a vzdělaný člověk. Našeho syna vychová jako pravý otec v poctivého a dobrého člověka. Všem lidem pomáhá, kde jen může. To je přece jeho křesťanská povinnost a za to ho nelze vinit.“
„Už jsem dost starý, hraběnko, abyste mne musela poučovat,“ řekl na to hrabě. „Vy byste se měla starat víc o naše hosty a dbát na svou čest, než chodit s kaplanem do parku a stále jen naslouchat jeho kázáním. Vždyť je to všem lidem pro smích.“ 
Hraběnka začala plakat a křičet jako ještě nikdy. 
„Snad na kaplana nežárlíte, hrabě? Vždyť je to můj zpovědník a sluha boží. Jak jen mohou být lidé tak zlí!“ Bránila se, ale mnoho nespravila. Jen hraběte popouzela ke hněvu a dalším jízlivostem. 
Nakonec se rozešli ve zlém, tak jako vždycky, když spolu mluvili o kaplanovi. Hraběnka od svých zvyklostí neustoupila ani o krok a hrabě se rozhodl, že se mladého kaplana zbaví stůj co stůj. 
Hosté na Milotice přijížděli a odjížděli, ale mnohý z nich hraběnku ani neviděl. Navzdory hraběti se ještě víc uzavírala ve své komnatě a bylo ji vidět jenom v kapli nebo v parku, kde se každého dne ráno procházela s kaplanem. 
Zatím přišlo teplé jaro. Stromy obrůstaly novými listy a všude bylo plno květin. Vodotrysk v parku stříkal do výšky a zářivé vodní kapky dopadaly na vodní hladinu, pod kterou se míhaly zlaté rybky. Milotický zámek zářil uprostřed jarní zeleně. 
Hraběnka vyšla po mši do parku, kde se měla jako vždy sejít s kaplanem. Neshody s hrabětem narůstaly, syn Karel už za ní tak často nechodil. Měl teď nového vychovatele a raději s ním běhal po lesích nebo lovil ryby v rybníku. 
„Takový mladíček! Ještě mi to dítě zkazí,“ naříkala hraběnka. „Kdyby s ním byl zámecký kaplan prováděl to, co jeho vychovatel, jistě by to hrabě netrpěl.“ Milotický mladý pán byl nezkrotný a prudký jako jeho otec a moc rád se důstojného kaplana zbavil. Otec mu slíbil, že když se bude dobře učit, dá mu nového psa ohaře a dostane i koně. Sotva se to hraběnka dověděla, hned hraběti důrazně domlouvala, ale on se jí vysmál. 
„Jen ho nechte, hraběnko! Jízda na koni a honitba mu lépe poslouží než přeříkávání růžence. Vy byste si ale měla lépe pamatovat moje slova. Ten kaplan pořád kolem Vás chodí jako kohout, ale já mu jednou srazím hlavu. Uvidíte!“ řekl důrazně hrabě. A znovu byla váda a křik. Hraběnka svolávala na pomoc všechny svaté a hrabě klel jako pohan. 
Ráno hraběnka došla až k pavilónu a zdálo se jí, že ji někdo sleduje. Rozhlédla se rychle kolem, ale nikoho neviděla. Jen listí šumělo ve větru a občas zapraskala někde větévka, až najednou ..... 
„Přeji Vám dobrého dne, hraběnko!“ 
Rychle se obrátila, ale už po hlase poznala hraběte, který se tu nečekaně objevil. Bývalo jeho zvykem, že po ránu vyjížděl do lesů a vracel se až k poledni. Když hraběnka viděla, že má hrabě přes rameno pušku, ulekla se a pomalu řekla: 
„Vyšla jsem si na procházku, hrabě! Dnes však už je po ránu teplo. Jak to, že Vy nejste na vyjížďce?“
„A brzy tu bude horko, hraběnko, uvidíte! Přeji Vám dobrou zábavu!“ zasmál se hrabě výhružně, uklonil se a zmizel mezi stromy. Hraběnka se nemohla z leknutí vzpamatovat. 
Z druhé strany pospíchal v černé sutaně zámecký kaplan. Když ji uviděl, zrychlil krok a volal: 
„Odpusťte, hraběcí milosti! Pospíchal jsem, ale přece jen přišel pozdě. Odpusťte!“ A než ho mohla hraběnka varovat, sklonil se k její bílé ruce, aby ji políbil. Vtom houkla mezi stromy rána a kaplan se bez hlesu skácel hraběnce k nohám. Začala volat a křičet, ale dlouho trvalo, než k ní přiběhli lidé ze zámku. Bylo už stejně pozdě, zámecký kaplan ležel v trávě mrtvý. Dostal dobrou ránu. Když se lidé ptali, kdo ho zabil, kdo vystřelil, hraběnka jen plakala a nic neřekla. Bála se prozradit hraběte, který jediný mohl být toho všeho svědkem. 
„Copak se tu stalo? Hraběnko, co je vám?“ ptal se hrabě, když přišel na místo neštěstí. 
„Milosti, někdo zastřelil kaplana a paní hraběnka omdlela,“ hlásili mu služebníci. 
„To je hrozné neštěstí!“ hrozil se a poručil, aby kaplana odnesli do zámku. A zakázal jakékoliv zbytečné řeči o tomto neštěstí. 
Když hraběnku vzkřísili, sám ji odvedl do její komnaty a těšil ji. Zámeckým hostům pak k celé té příhodě řekl, že je to mrzuté. 
„Takový zbožný a poctivý člověk ten mladý kaplan. Teď už to má, chudák, na tom světě odbyto.“ 
Hraběnka z toho velikého leknutí onemocněla a dlouho musela zůstal na lůžku. Když zase poprvé vyšla do parku, měla černé šaty a do smrti jiné neoblékla, ať se hrabě zlobil a domlouval jí, jak chtěl tvrdě. Od tohoto svého úmyslu nikdy neupustila. Lidé jí proto začali říkat černá hraběnka. 
A zase sedala u okna komnaty, vyšívala stříbrem a zlatem drahá roucha a s nikým pomalu nepromluvila. Hedvábná kvítka jí rozkvétala pod rukama a ona je hojně zalévala slzami. Když kněžských ornátů přibývalo, dala hraběnka v zámecké oratoři udělat dvě veliké dubové skříně a jedno roucho po druhém do nich ukládala. Za celý svůj život jich vyšila pěknou řádku, ale nebylo už milého kaplana, který by je oblékl na sebe. 
Dokud hrabě žil, žádného kaplana v zámku nestrpěl. Teprve po jeho smrti se hraběnka postarala, aby zámecká kaple měla svého kněze, a v den smrti zabitého kaplana nechala vždy za jeho duši sloužit mši. A tak je tomu dodnes. I když se jejich kosti rozpadly už na prach, noc co noc prý se zámecký kaplan s černou hraběnkou procházejí milotickým parkem. Hraběnka pak přebírá kostelní roucha a kaplan slouží mši, tak jako tomu bývalo kdysi za jejich života.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight