Boty z buvolí kůže

zobrazeno 47×

Vložil(a): jitkamety, 18. 2. 2016 14.37

Který voják se ničeho nebojí, je bezstarostný a z ničeho si nic nedělá? Jednoho takového nebojsu z vojny propustili, a protože se ničemu nevyučil a nemohl si nic vydělat, potuloval se krajem a prosil dobré lidi o almužnu. Před deštěm ho chránil starý plášť a také mu ještě zůstaly pevné jezdecké boty z buvolí kůže.
Jednou tak rázoval širým polem, cestou necestou, pořád dál a dál, až se dostal do hustého lesa a nevěděl, kde je. Ale na mýtině uviděl sedět nějakého muže v pěkném obleku se zeleným loveckým kabátkem. Voják mu podal ruku, usedl vedle něho do trávy a pohodlně rozhodil nohy.
„Máš Ty ale parádní boty, a naleštěné, jen se blýskají,“ řekl tomu myslivci. „Ale kdyby ses musel trmácet světem jako já, to by takové parádičky dlouho nevydržely. Podívej se na moje, ty jsou z buvoliny, slouží už hezky dlouho, ale jsou k neroztrhání. A že je nešetřím, kam šlápnu, tam šlápnu.“
Myslivci nebylo do řeči. A tak voják po chvíli vstal a povídá:
„Nic platno, pohověl jsem si, hlad mě žene dál. A kampak Ty máš namířeno, bratře Parádičko?“
„Sám nevím,“ odpověděl myslivec, „já jsem v tom lese zabloudil.“
„Tak jsme na tom zrovna stejně,“ zasmál se voják. „Inu, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Víš co, dáme se dohromady a cestu najdeme.“
Myslivec se pousmál a šli spolu lesem pořád dál až do tmy.
„Teď už se z lesa nedostaneme,“ řekl voják, „ale tamhle v dálce mrká světýlko, tam budou mít jistě něco k jídlu.“
Pustili se za světlem, našli kamenný dům a zaklepali na dveře. Otevřela jim stará babka.
„Hledáme nocleh a nějakou futráž do žaludku,“ povídá voják, „ten můj už zívá jako stará torba.“
„Tady zůstat nemůžete,“ odpověděla babka, „to je loupežnické doupě, a uděláte nejlíp, když se ztratíte, dřív než přijdou domů. Kdyby Vás tu zastihli, je s Vámi ámen.“
„Tak zlé to snad nebude,“ odpověděl voják. „Dva dni už jsem nepozřel ani sousto a je mi docela jedno, jestli zajdu tady nebo umřu v lese hladem. Jen mě pusť dovnitř.“
Myslivec do domu nechtěl, ale voják ho vzal za rukáv a táhl ho za sebou:
„Jen pojď, bratříčku, však ono hned nepůjde o kejhák.“
Babka s nimi měla útrpnost a řekla:
„Vlezte si za pec, až se najedí a usnou, podstrčím Vám nějaké zbytky.“
Sotva se usadili v koutě, přihnalo se jako velká voda dvanáct loupežníků, posedali za stůl, kde už bylo prostřeno, a hartusili na hospodyni, aby dávala večeři. Babka přinesla velikánskou pečeni a loupežníci jedli, až jim za ušima lupalo. Pečeně voněla, že se těm dvěma sliny sbíhaly, a voják řekl myslivci:
„Já už to nevydržím, sednu si ke stolu a budu jíst s nimi.“
„Připravíš nás o život,“ zašeptal myslivec a držel ho za loket. Ale voják už začal hlučně kašlat. Když to loupežníci uslyšeli, odhodili nože a vidličky, vyskočili a rovnou k těm dvěma za pecí.
„Oho, panáčkové,“ volali, „Vy dřepíte v koutě? Copak tady chcete? To Vás sem poslali na zvědy? No počkejte, na suché větvi se naučíte pěkně lítat.“
„Jen pomalu a ne tak nezdvořácky!“ povídá voják. „Mám hlad, dejte mi najíst a potom už si se mnou dělejte co chcete.“
Loupežníci se zarazili a vůdce řekl:
„Tak Ty se nebojíš? No dobře, najíst Ti dáme, ale živý odtud nevyvázneš.“
„To teprve uvidíme,“ řekl voják, přisedl ke stolu a hned se s náramnou chutí pustil do pečeně.
„Bratře Parádičko,“ zavolal na myslivce, „pojď taky jíst! Jistě máš hlad jako já a lepší pečeni ani doma nedostaneš.“ Ale marně ho pobízel ke stolu, myslivec jíst nechtěl.
Loupežníci se nemohli vynadivit, jak vojákovi chutná, a říkali si:
„Ten chlap nedělá žádné cavyky, to svět neviděl.“
Potom se voják ozval:
„Jídlo máte dobré, ale patří k němu taky dobrý truňk, sem s ním!“
Vůdce se tak dobře bavil, že si dal i tohle ještě líbit a zavolal na hospodyni:
„Dojdi pro lahvinku do sklepa, ale vem z toho nejlepšího.“
Voják vytáhl zátku, až to bouchlo, zašel s lahví k myslivci a povídá:
„Dávej pozor, kamaráde, uvidíš, cos jaktěživ neviděl: já teď celé té sebrance připiju na zdraví.“ Potom lahví zatočil loupežníkům nad hlavami, zvolal:
„Všichni ať žijete, ale hned hubu dokořán a pravou ruku vzhůru!“ a důkladně si přihnul. Sotva dořekl, hned všichni seděli bez hnutí jako kamenné sochy, hubu měli dokořán a pravou ruku vzhůru.
Myslivec řekl vojákovi.
„Jak vidím, umíš ještě všelijaké kousky, ale teď už pojď, musíme domů.“
„Oho, bratříčku, to bys chtěl z bojiště odmašírovat moc brzy: nepřítele jsme porazili, tak teď vzhůru na kořist! Oni tu sedí jako přišití, celí zkoprnělí otvírají hubu dokořán a nesmějí se hnout, dokud já nedovolím. Tak jen pojď jíst a pít.“
Babka jim musela přinést ještě láhev toho nejlepšího a voják nevstal dřív od stolu, dokud se nenajedl zase na tři dny dopředu. Teprve když svítalo, řekl konečně:
„Teď už je čas strhnout stan a dát se na pochod do města. A aby nám to netrvalo zbytečně dlouho, ať nám ta babka ukáže nejkratší cestu.“
Když došli do města, zašel voják k svým starým kamarádům a povídá:
„Našel jsem tamhle v lese plné hnízdo pěkných ptáčků, co patří na šibenici. Pojďte se mnou, vybereme je.“
Přivedl svůj houf k myslivci a řekl mu:
„Ty tam musíš s námi, bude to podívaná, jak se budou třepetat, až je popadneme za nohy.“
Šťastně zas našli loupežnické doupě, nahrnuli se do světnice a voják rozestavil své mužstvo okolo loupežníků. Potom vzal láhev, napil se, láhví nad nimi zatočil a zvolal:
„Všichni ať žijete!“
Mžikem se zase mohli hýbat, ale vojáci je srazili k zemi a svázali na rukou i na nohou. Voják přikázal, aby je naházeli jako pytle na vůz, a zavelel:
„A teď je odvezete rovnou do vězení.“
Myslivec si však zavolal jednoho z mužstva, vzal ho stranou a svěřil mu ještě nějaký vzkaz.
„Bratře Parádičko,“ povídá voják, „nepřítele jsme šťastně překvapili a zdolali, nadlábli jsme se jaksepatří, a teď za nimi pěkně klidně pomašírujeme jako zadní voj.“
Když se blížili k městu, uviděl voják, jak se z městské brány hrne ven dav lidí, všichni jásají, provolávají slávu a mávají nad hlavou zelenými ratolestmi. Potom viděl, že z brány pochoduje i celá královská osobní garda.
„Co to znamená?“ zeptal se udiveně svého druha.
„To nevíš,“ odpověděl myslivec, „že král pobýval dlouhý čas za hranicemi a že se dnes vrací? Proto ho všichni tak vítají.“
„A kdepak ten král je?“ povídá voják, „já ho nevidím.“
„Tady je,“ odpověděl myslivec, „já jsem král a dal jsem svůj příchod ohlásit.“ A rozepjal si lovecký kabát, aby bylo vidět jeho královské oblečení.
Voják se polekal, padl na kolena a prosil za odpuštění, že s ním jednal jako se sobě rovným a dával mu takovou přezdívku. Ale král mu podal ruku, pozvedl ho a řekl:
„Jsi statečný vojín a zachránils mi život. Už nebudeš mít nouzi, já už se o Tebe postarám. A budeš-li mít někdy chuť na dobrou pečeni, tak dobrou jako u těch loupežníků, přijď si do královské kuchyně. Ale kdybys chtěl zase pronášet přípitek, musíš nejdřív ke mně a vyžádat si dovolení.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight