Bílá paní Hradecká

zobrazeno 63×

Vložil(a): jitkamety, 26. 2. 2016 13.29

Kterak dala lidem sladkou kaši vařit, jak po své smrti dobrou pramátí rodu svému se stala a o něj věrně pečovala

Na Jindřichově Hradci seděli kdysi páni z Hradce. Jejich hrad a zámek se rozrůstal na nevysokém skalnatém ostrohu po staletí, jeden palác vedle druhého. Každý z pánů chtěl zanechat po sobě nějakou slavnou památku. Budovy tu byly výstavné a ve světnicích a komorách se našlo mnoho cenných obrazů, nábytku i nádobí. Nejcennější býval prý zlatý sál, kam vjížděli páni na koních, a mohla se zde odbývat také rytířská klání. Když ho pan Adam z Hradce stavěl, stavba se nedařila.
Lide se jí báli, protože v tom viděli ďáblovo dílo. Ale pan Adam trval na svém a bylo z toho mnoho křiku. Jeho paní se brzy lidí zželelo. Začala chodit na stavbu, všem slibovala dobrou odměnu a každého napomínala:
„Pospěšte si, lidičky, a nelelkujte! Pán bude k Vám štědrý, když se stavba povede. Nikde nebudou mít takovou.“
Robotníci se moc divili, že urozená paní přišla až mezi ně. Mnozí naříkali a bránili se tvrdé robotě.
„My nezahálíme, ale s hladovým břichem se nám těžko pracuje a v tom vedru máme velikou žízeň. Kdyby nebylo vody ze studny, nemáme se ani čeho napít.“ Paní poručila v kuchyni navařit dobré polévky a každý, kdo přišel, dostal plnou misku a kus chleba. Nikdo nesměl být krácen.
„Budete-li se stavbou včas hotovi, všichni dostanete sladkou kaši, ryby, polévku a chléb. A na památku Vaší poctivé práce bude se na zámku vařit sladká kaše každým rokem pro každého, kdo přijde.“
Sotva se lidé najedli, práce jim šla lépe od ruky a urozenou paní všichni začali chválit za její dobrotu a laskavost. Zato pan Adam nebyl zrovna spokojen, když viděl, jak paní s robotníky smlouvá.
„Jsi příliš laskavá k obyčejné čeládce, vždyť si to ani nezaslouží. Uvidíš, že ty své líné hřbety budou ještě pomaleji ohýbat než dosud. Na ně platí jenom karabáč.“ Ale paní se na něho podívala a začala mu domlouvat:
„Když chceš od lidí dobrou práci, nemůžeš na nich šetřit, pane Adame! To se potom raději v jiném uskrovni, ale dej jim, co je potřeba. Když bude stavba paláce včas hotova, navařím všem sladké kaše, jak jsem jim slíbila.“
Stavba utěšeně rostla den ze dne, až to bylo k neuvěření. Kameníci pilně otesávali kamenná ostění a zdobili je pětilistými růžemi, řezbáři vyřezávali z nejlepšího dřeva zdobné lišty na dřevěný strop a pozlatili mnoho dřevěných růží. Když byla stavba hotova a zedníci odešli, přišli malíři. Do omítky malovali výjevy ze života svatých v mnoha barvách a zelené úponky s lístky, květy a ptáčky. Urozená paní chodila často na stavbu a mnohde lidi chválila nebo řekla, co se jí nelíbí. Do jara byl palác postaven a vyzdoben. Celé dílo bylo skončeno právě před Velikonocemi. Všichni ten vzácný palác považovali za div světa a mnoho panstva se na něj přijelo podívat. Na Květnou neděli přišla paní za panem Adamem, aby mu připomněla svůj slib a požádala ho o peníze.
„Na Zelený čtvrtek chci vařit sladkou kaši. Je třeba, abys dal sezvat všechny ty, co na stavbě pracovali, a jejich pomocníky, pak chudáky a nemocné! Na každého se musí dostat.“
Panu Adamovi to nebylo po chuti. Dobře si spočítal, kolik ho to bude stát, a nerad zbytečně rozhazoval peníze.
„Ale považ, paní, co to bude lidu a kolik sladké kaše potřeba? To je k nezaplacení.“
„Dobře jsem všechno spočítala, pane Adame!“ stála na svém paní. „Ale já dala lidem své slovo a to se ctí dodržím. O peníze se tedy nestarej! Tys zaplatil stavbu, já budu lidem platit jídlo. Snad ještě pro to nezchudnu. A dej také vyhlásit, že tomu tak bude každým rokem vždycky na Zelený čtvrtek, ať bude na Jindřichově Hradci pánem kdokoliv. Co po mně zůstane, z toho se to bude platit.“
Pan Adam spráskl ruce a padl do křesla. Věděl, že s paní nic nepořídí. Raději by proti němu vzbouřila kde koho, než by od svého úmyslu ustoupila. Nakonec tedy souhlasil.
Ještě toho dne vyjeli pánovi trubači do ulic starobylého města a na všech nárožích, u kostelů a na ryncích hlásali, aby všichni na Zelený čtvrtek přišli, že se na zámku bude dávat sladká kaše.
Toho dne už od samého rána přicházeli do zámku lidé. Ti chudí z potřeby a ti bohatí ze zvědavosti. Každý chtěl vidět, jak hradecká paní bude lidi podělovat. A věru to nebyla žádná maličkost. V černé kuchyni vařily kuchařky už od půlnoci polévku ve velikých kotlích a urozená paní sama na ně dohlížela, aby ničím nešetřily a do každého kotle daly správnou míru. Pečínky chleba napekly čtyři dny předem, aby všechno to pečení stačily. Z rybníka Vajgaru museli rybáři nalovit plné tři kádě ryb a ty se také pekly. Když paní ráno odešla do kostela na mši, poručila, aby už začali vařit sladkou kaši, a sama dala do ní tolik medu, že byla až dozlatova.
Pan Adam se na Zelený čtvrtek ani neukázal. Seděl s pány ve světnici a občas se podíval oknem, kolik venku přibylo lidu.
„Takové množství lidí tu ještě nikdy nebylo,“ divili se páni. „Až se to náš král a císař dozví, budou se divit. Něco tak velkolepého si můžeš dovolit jenom Ty, pane z Hradce.“
Ta řeč panu Adamovi lichotila a trochu vylepšila jeho chmurnou náladu. Nemohl pánům přiznat, jak ho to všechno mrzí.
„Lidé pracovali na stavbě paláce poctivě a je to vzácné dílo. Naše paní si vzpomněla, že je třeba pamatovat přitom také na chudé. Tohle je její dílo.“ A páni začali chválit zase paní, jaké má ctnosti a jak je zbožná.
„Neměli bychom se za urozenou paní podívat a nějak jí v tom díle být nápomocni?“ nabízeli se ochotně někteří.
Když pán slyšel všechnu tu chválu, sešel s pány dolů k černé kuchyni, kde stál dlouhý zástup lidu a trpělivě čekal, až na ně dojde řada.
Jak se panstvo ukázalo na nádvoří, lidé začali provolávat slávu pánu z Hradce a on jim milostivě kynul rukou na všechny strany. Obě okna kuchyně už byla otevřena dokořán, paní sama stála za nimi a každému dávala polévku, rybu, pecen chleba a nakonec sladkou medovou kaši.
„Můžeme Ti nějak pomoci, urozená paní?“ volali páni šlechtici a uctivě zdravili. Jenom se na ně usmála, pak je zvala dál, aby jí pomáhali s chlebem a rybami. Celý den tak lidi podělovali. V kuchyni ještě museli narychlo vařit polévku, protože by se bylo ani na všechny nedostalo.
Když tahle dobrá paní umřela, pohřbívali ji v bílém šatu do rodinné hrobky a na jejím pohřbu se sešlo mnoho lidu. Pláče a slz nebylo konce, všichni ji měli rádi, pro každého udělala něco dobrého.
Po smrti se však hradecká paní začala na zámku zjevovat s bílou rouškou kolem hlavy. U pasu jí visel vždycky svazek klíčků, jako za jejího života. Napřed se jí lidé báli a utíkali před ní. Když ale viděli, že nikomu neublíží, uctivě ji zdravili. Ona jen lehounkým kývnutím hlavy každému odpovídala, ale málokdy prohodila slovo. Všechny dveře za sebou pečlivě zavírala. Jen když slyšela někoho zaklít, co měla v ruce, po něm hodila. Bílá paní oznamovala svému rodu blížící se smrt i narození. Když chodila s tváří veselou, přišla radostná událost. Když naříkala nebo plakala, čekalo se neštěstí.
Jakmile se pan Jáchym z Hradce stal vladařem na Jindřichově Hradci, brzy si spočítal, kolik vaření sladké kaše stojí, a několik dní před Velikonocemi dal všude rozhlásit, že se kaše dávat na zámku nebude. Hradecký purkrabí byl rád, že mu tím odpadne veliká starost. Ale jiní, co bílou paní hradeckou viděli na vlastní oči, panu vladaři radili, aby to nedělal.
„Je to přece jen starý a dobrý zvyk. Už proto bys ho neměl rušit, pane Jáchyme! Však nemusíš dávat lidem všechno, co se dávalo. Dej navařit třeba jen pivní polévku a lidé budou spokojeni.“
„To mne ani nenapadne!“ rozkřikl se pán. „Copak jsem nějaký kluk, aby mne tu někdo strašil? Už jsem řekl, že se nic dávat lidem nebude a při tom zůstane.“ Na Zelený čtvrtek zůstala zámecká brána zavřená a pan Jáchym si vyjel s pány na lov, aby nemusel poslouchat žádné stížnosti. Když se vrátil večer domů, na dvoře ho netrpělivě očekával purkrabí a omlouval se:
„Milosti! Rád bych Ti něco řekl, ale před pány mluvit nechci.“
„Pojď tedy se mnou, než se převléknu k večeři, můžeš mi to povědět,“ řekl mu pan Jáchym a šel do své komnaty.
Purkrabí za ním pospíchal a nemohl se ani dočkat, až mu pán dá slovo. Když panu vladaři pomohl ze škorní a odepjal mu řemení, nejdříve se pán zhluboka napil, pak sedl ke stolu.
„Tak a teď mluv, co se stalo.“
„Já nevím, Milosti, jak bych to nejlépe řekl,“ začal opatrně purkrabí. „Když Jeho Milost ráno odjela, objevila se bílá paní prabába. Chodila ze světnice do světnice a dveře za ní jenom práskaly, jak se zlobila. Služky s křikem utekly do kuchyně, ale ona se i tam objevila a co jí přišlo pod ruku, po nich házela, nikde nikoho nešetřila.“
Pan Jáchym se zamračil. Nerad poslouchal tyhle povídačky, protože paní prabábu nikdy neviděl a pro strach měl dávno uděláno. Všechno nyní uvážil, pak řekl shovívavě:
„Když se naše milá paní prabába zlobila, tak jste ji měli nějak ukonejšit. Ale kdoví, co ty ženské viděly. Kdyby byly pořádně všechny dveře a okna pozavíraly, žádné práskání by nebylo slyšet. Dnes byl venku velký vítr, to jistě zavinil on.“
Purkrabí se neodvážil panu vladaři odporovat, i když sám měl o tom jiné mínění. S velikou úklonou vyšel pozpátku ze dveří a pan Jáchym zavolal k sobě pážata, aby ho převlékla k večeři.
Když sešel dolů do jídelní světnice, páni už ho čekali. Dobře slyšel, že si něco povídají o bílé paní, ale jak ho uviděli, všichni zmlkli. Pokynul netrpělivě, aby usedli ke stolu a dali se do jídla. Zábava při večeři vázla, nikomu nebylo do řeči. Táhlo asi k jedenácté a na zámku začal takový hluk a křik, že všichni páni s úlekem vyskočili od stolu. Dveře se samy otvíraly a zavíraly, nádobí samo padalo ze stolu a polic. Židle se převracely a lámaly.
„Pánbůh rač nás chránit ode všeho zlého! To se jistě zlobí paní prabába!“ volali někteří páni a utíkali ze světnice.
„Dejte zapřáhnout do kočáru, pojedu do města!“ nařídil pan vladař a dal si přinést kožich.
Potom beze slova odjel ze zámku a přenocoval dole ve městě. Co se dělo na zámku, nechtěl vědět. Od toho večera však nikdo nemohl v paláci spát pro veliký hluk. Dlouho trvalo, než se dal pan vladař přemluvit a uvěřil, že je třeba starých zvyků dodržovat. Když potom dal jednoho dne navařit sladké kaše a lidi podělil, mohl se vrátit na zámek beze strachu. Nepokoj zmizel a všude bylo klidno jako dřív. Pan Jáchym z Hradce se dožil pěkného věku, až jednou v noci ho přepadla veliká slabost a nemohl zavolat ani sloužící. Tu se objevila u jeho lůžka postava v bílém šatě. Postála nad ním se sepjatýma rukama a upřeně se na něho zadívala. Pan Jáchym otevřel oči z těžkého snu a zašeptal: „Prabába! Hradecká paní prabába!“
Vtom bílá paní zmizela a za chvíli ji bylo vidět, jak pospíchá tichými ulicemi města až k jezuitské koleji. Tam zmizela ve vratech.
Páter Mikuláš Pistorius, rektor jezuitské koleje v Jindřichově Hradci, ještě svítil a něco četl v knize. Tu se ozvalo u jeho dveří tiché zaklepání, potom zas a znovu. Rektor vstal, došel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála bílá paní hradecká v starodávném rouchu, v ruce měla rozsvícenou lucernu. Vybídl paní, aby šla dovnitř, ale ona mu odpověděla přísným hlasem:
„Je čas, aby sis pospíšil, jestli chceš ještě zastihnout pana Jáchyma naživu. Víc než hodiny se nedožije.“
Rektor nevěděl, jestli sní nebo bdí. Ale hradecká paní ho pobízela ke spěchu. Rychle vzal na sebe plášť a pospíchal za ní do zámku.
Bílá paní ho vedla beze slova známou cestou. V bráně ani stráže nebudila, ode všech dveří měla správný klíč. Potom dovedla rektora až ke dveřím, v komnatě za nimi ležel pan vladař. Rektor vstoupil dovnitř.
„Jak jste se to dověděl, rektore? Zapomněli jsme Vás zavolat,“ omlouvali se někteří páni a dělali mu cestu k vladařovu loži.
On se rychle sklonil k panu Jáchymovi, aby ho vyzpovídal a dal mu poslední pomazání. Nato vydechl pán naposled, tak jak to bílá paní hradecká předpověděla.
Od té doby se prý ještě mnohokrát bílá paní ukázala lidem. Zjevovala se i na jiných zámcích pánů z Hradce a Rožmberka. Provázela svůj rod všude, kde toho bylo zapotřebí. Dodnes její podobizna visí v několika zámcích a o její dobrotě se vypráví mnoho neuvěřitelných příběhů.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight