Bába a panna

zobrazeno 41×

Vložil(a): jitkamety, 13. 3. 2016 18.09

Kterak spolu neustálé vády měly, jedna druhé poctivého slova nikdy neřekla, a když panna ze žalu umřela, baba jí dlouho nepřežila

Nedaleko Rovenska stojí na vysoké skále hrad Trosky, jehož zřícené zdivo o dvou věžích vládne celému kraji jako výstražné znamení nesvornosti. Kdysi prý na hradě bydlely dvě urozené šlechtičny z rodu pánů z Bergova. Paní Markéta už byla letitá vdova a její vnučka panna Barbora čekala na ženicha, až se vrátí z vojny proti Turkům. Každá z nich měla své služebnictvo, vedla svůj dům a statky, které jim patřily. Jen hrad vlastnily obě společně, přestože každá bydlela v jednom paláci. Paní bába v dolní věži a panna Barbora v horní.
Bába byla žena zbožná a věřící pod jednou, ale mladší se dala na učení Husovo a byla pod obojí. Jedna paní druhé vnucovala svou víru a vždy byl důvod k hádkám. Když se ty dvě daly do sebe, třáslo se služebnictvo strachem.
„Ty mladá krůto! Ty hloupá huso, nadarmo se vychloubáš pořád svou skromností. Dobře vím, že se v Tvé kuchyni vyvařují ta nejlepší jídla i v postu. A když klečíš v kapii na modlitbách, máš pod koleny podušku, aby sis neotlačila kolena!“ křičela paní Markéta.
„Že se nestydíte, paní bábo, takhle mne pomlouvat,“ bránila se vnučka. „Já se držím poctivé víry a nesháním jednoho faráře za druhým, jako to děláte Vy.“ Paní Markéta si nato založila ruce v bok a uplivla si.
„Já že sháním faráře? To bych také chtěla vědět proč? Kdyby mne nebylo, celý rok by se u nás v kapli nesloužila poctivá mše.“
Ty různice se vlekly a jedna paní vyčítala druhé nejen víru, ale i slepice a peřiny a kdoví co ještě, jen aby tu druhou pozlobila. Potom zašly do svých paláců a byl od nich na chvilku pokoj, dokud jedna nebo druhá si nevymyslela další hádku.
„Paní bábo, slyšíte mne nebo zase spíte?“ volala Barbora oknem z horního paláce jako na lesy.
Paní Markéta dobře slyšela, ale dala si načas, než se ozvala.
„Dobře Tě slyším, jak tady pokřikuješ drahný čas, místo aby ses o své starala. Co po mně zase chceš?“
„Co bych chtěla, paní bábo? Jen to, abyste si dala pozor na jazyk!“ křičela panna. „Já se také nestarám, co jíte v pátek nebo v sobotu. Mně je to jedno, ale stran té kaple jsem se už rozhodla. Dám dole ve vsi postavit nový kostelík a bude po hádkách.“
Jak to paní Markéta uslyšela, ztuhla nad tou novinou. Tváře jí zahořely hněvem a sotva nabrala trochu dechu, spustila:
„Jestli mne chceš před lidmi zostudit, tak ses zmýlila. Nechám si také ve vsi postavit kostelík a kněz tam bude sloužit pod jednou.“
„Jen dejte! Já toho Vašeho faráře nepotřebuji, budu mít svého!“ křikla ještě panna Barbora a honem zavřela okno, aby nemusela víc o novém kostelíku povědět. Nebyl to špatný nápad a dobře věděla, že paní bábu dopálila.
Paní z Bergova se pak předháněly jedna před druhou, kde by nejrychleji sehnaly dobrého stavitele. Co nejdříve poslaly dolů svoji čeleď, aby ve vsi vykopala základy k nové stavbě. Oba kostely měly stát tak daleko od sebe, jak byla jedna věž na hradě od druhé. Co si obě přály, to se jim splnilo. Stavby začaly růst a ony se denně jezdily dívat do Troskovic, jak jejich dílo pokračuje. Každá jela na svém voze a snažila se být na místě co nejdříve. Když jedna vyjela z hradu o něco dříve, druhá nutila vozku, aby švihl do koní a předjel cestou vůz té první.
Lidé se jim smáli, ale když jely urozené paní kolem, všichni se uctivě klaněli a zdravili. Vozy uháněly o překot a vozkové práskali bičem, aby koně popohnali, jinak bylo zle. Každému záleželo na tom, aby si urozenou paní nepohněval. Když panna Barbora obhlédla stavbu, řekla zedníkům:
„Nebudu šetřit penězi a přidám každému jeden soudek dobrého vína, když se Vám podaří můj kostelík postavit dřív, než bude stát kostel paní báby.“
Zedníci slíbili, že se přičiní, ale paní Markéta měla všude své zvědy a brzy se dozvěděla, jak ji chce panna Barbora předstihnout. Hrozně se zlobila, ale nic jiného jí nezbylo, než aby svým zedníkům slíbila také větší odměnu.
„Jestli bude kostelík hotov o jeden den dříve než panny Barbory, každý z Vás dostane k penězům jeden soudek vína a ještě stříbrný groš navíc.“
Obě stavby rostly jako z vody, jedna byla hotová až po střechu a druhá měla už krovy. Lidé se mezi sebou domluvili, že dostavějí kostelíky v jeden den a tu samou hodinu. Jeden vybílili, druhý vymalovali v pestrých barvách, ale stejně dlouho to trvalo. Když paní viděly, že se to žádné nepodařilo uskutečnit dřív, hned toho dovedly využít. Vzaly si klíče a o odměně už nemluvily.
Nějaký čas se obrátilo vše k dobrému, ale když byly oba kostelíky dostavěny, urozené paní si vymyslely zase spor kvůli vyhánění ovcí na pastvu, zbrojné čeládce nebo služkám.
„Paní bábo, uděláme spolu pořízení,“ řekla jednoho dne panna Barbora paní Markétě, když se potkaly na dvoře. „Už mám dost těch Vašich pitomých služek, dělají mi samé schválnosti. Včera jsem se nemohla ani do domu dostat, protože všude rozvěsily tolik spodniček, suknic a mantlíků, že to tady vypadalo jako o trhu.“
„Milá vnučko, lepší je větrat spodničky a suknice než honit pořád Tvoje slepice. Sedají na mém prahu, a protože jim pořádně celý den nenasypeš zrní, jsou pořád hladové a v zahrádce mi oklovají každou kytku. Už je na čase, aby se Tvůj milý vrátil z vojny a odvedl si Tě. Jinak tu nebude dřív pořádek.“
Jak to panna slyšela, rozhodila rukama a vřískala, aby ji každý slyšel.
„To by se Vám tak líbilo, paní bábo! Odtud mne ale nevyženete. Já se ještě musím dočkat, až Vás vynesou nohama napřed ze dveří. Potom teprve budu hradní paní a nebudu se s nikým handrkovat o své právo.“
Když paní Markéta slyšela, že panna čeká na její smrt, hrozně se rozlítila.
„Ty jsi čertova děvečka! Ale kdybys celé dny lezla po kolenou, nebe si tady nevymodlíš. Jestli se nebudeš se mnou poctivě snášet, budu na Tebe žalovat u zemského soudu hejtmanovi. Na právech mne zkracovat nebudeš. Pfúúúj!“
Paní si uplivla a jako pávice se nesla do paláce, ani se neohlédla. Panna Barbora také běžela do svého domu. Ale sotva vyběhla po schodech do světnice, všechno si rozmyslela. Honem otevřela okno a křičela:
„Paní bábo, nejste nic jiného než šelmovská potvora! Ale já se Vám nepoddám a nepoddám!“
Naproti se otevřelo hned okno a paní Markéta se ptala:
„Co je to tu zase za křik? Ani v pravé poledne nemohu mít klid?“
Ale než jí mohla panna odpovědět, stráže oznamovaly, že někdo přijíždí k hradu.
Obě paní zmlkly a netrpělivě čekaly, kdo to bude. Posel na koni dovezl panně Barboře list od milého. Panna poručila, aby ho přivedli k ní nahoru.
Paní Markéta se od okna nehnula a čekala, až posel půjde zpátky, že ho pozve k sobě na kus řeči. Jak vyhlížela oknem, viděla, že se naproti znovu otevřelo okno a panna Barbora se z něho vyklonila. Než se paní nadála a mohla na ni zavolat, panna přepadla z okna a zřítila se na holou skálu.
„Kde jste kdo? Poběžte, stalo se hrozné neštěstí! Pomozte!“ křičela paní bába a sama běžela na dvůr, aby čeládku poslala vnučce na pomoc.
Brzy se od posla dověděla, že z turecké země poslal ženich panně poslední list. Potom byl v bitvě zabit. Panna si v té veliké lítosti vzala život, a tak předešla starou bábu na věčnosti.
„Chudák holka, to neměla dělat,“ naříkala paní Markéta. „vždyť ještě nebyl všem jejím dnům konec. Byla přece tak mladá.“
Dala vystrojit slavný pohřeb a na něj se sjelo mnoho panstva. Ale jen vnučku pochovala, všechno se rázem změnilo. Paní Markéta se stala jedinou paní na hradě, nic ji to však netěšilo. Proháněla čeládku, chodila ze světnice do světnice, jezdila každého dne na mši. Dlouho si ale na hradě nového života neužila a jednoho dne umřela žalem. Tak odešly obě paní brzy za sebou ze světa a povídalo se o nich široko daleko. Však se také jedné věži, kde bydlela paní Markéta, říkalo Baba a druhé Panna. Po čase byl hrad Trosky opuštěn a rozbořen. Zbytky věží stojí dodnes a nesou jména paní báby i její vnučky panny, které se nemohly spolu nikdy shodnout.
O svatojánské noci roste prý kolem hradu zlaté kapradí, které přináší lidem štěstí. Kdo sem přijde beze slova, může prý najít jeho zlatý květ a dostane se k velkému bohatství, které tu v zemi zbylo po těch dvou paních z Bergova.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight