Almužna

zobrazeno 28×

Vložil(a): Ptáče 76, 15. 3. 2016 19.20

Jeden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blažková byla skoupá a lakomá, ani kousku suchého chleba žebrákovi nedala, ano ještě se naň osopila a ze světnice ho vystrčíc, ani mu neřekla: „Naděl Pán Bůh!" Žebrák šel, a jak vyšel od Blažkové, šel vedle k Janové. Janova byla dobrá a milosrdná žena; jakmile toho žebráka spatřila, vzala svým dětem od huby dva kousky chleba, které jim nyní právě pomazala máslem, a žebrákovi je darovala, řkouc, aby mu Pán Bůh něco lepšího nadělil, ona že je chudá a nic jiného v chalupě nemá. — „Zaplať Pán Bůh, milosrdná ženo, aby ti to Pán Bůh nahradil desateronásobně, abys mohla své nahé děti ošatit a byla šťastna, a co dnes začneš dělat, abys dělala do západu slunce."

Tak mluvil odcházeje ten žebrák. — „Zaplať Pán Bůh! Zaplať Pán Bůh!" děkovala Janova žebrákovi za dobrořečení; ale co mluvil, ani dobře nepovážila, ani tomu nerozuměla. Janova byla chudá vdova a měla dvě děti, které svýma rukama živila, a když žebrák od ní odešel, už bylo po poledni a její děti ještě nic neobědvaly a k večeři jim taky neměla co dát. Z jara dostala Janova od Blažkové tři záhony lnu, za které po mnoho dní musila těžce dělat, ale oddělala to; ten len sama sobě sebrala, namočila, změdlila, vyčesala i spředla, jak náleží, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dvacet loket plátna, a to plátno, celé jmění své, schovávala sobě na zimu, dětem a sobě na košile.

Když ten žebrák odtud odešel, byla v domě taková bída, že by ani sekerou nebylo co utnout; děti plakaly, chtěly jíst, a jí taky bylo do pláče. I nevěděla, co si počít, až jí přišlo na mysl, aby několik loket toho plátna donesla kupci na prodej a za to aby koupila chleba i soli. I začala to plátno měřit, děti se utišily a ona měřila, měřila pořád bez konce a měřila až do západu slunce. Ze svých dvacíti loket tisíce loket naměřila plátna. Radostí plná děkovala napřed Pánu Bohu, a chtíc děti co nejdříve posilnit, neběžela teprv na konec vesnice ke kupci, nýbrž vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové, ovšem že za psí peníze; ale co měla dělat, když se dětem chtělo jíst?

Na druhý den byl v městě výroční trh a Janova tam nesla'své plátno, a že bylo tenké i pěkné, dobře jí za ně zaplatili. A tak sobě Janova z trhu domů přinesla mnoho věcí rozličných a krom toho ještě taky plný váček peněz. Brzy potom koupila sobě Janova dvě krávy, kousek pole a loučky, najala si čeládku, chválila Boha i pracovala. Toto štěstí její nebylo Blažkové vhod; i ačkoli nyní spolu častokrát jedly i pily, ano se i skmotřily, však upřímná vždycky nebyla Blažková k Janové.

Jednou při skleničce pálenky doptávala se Blažková na Janové, jakým to způsobem přišla do své chudoby a jak si zas pomohla? A Janova jí všecko věrně od počátku vypravovala, jak co bylo: jak přišel k ní prosit jeden žebrák, jak dětem od huby vzala dva kousky chleba a jemu je dala, jak on jí za to dobrořečil a prosil Boha, jak ona toho ani nepovážila, jak potom děti chtěly jíst a plakaly, jak chtěla plátno ke kupci donést, aby měla na chléb a na sůl, jak to plátno měřila až do západu slunce —• všecko, všecko jí pověděla. Blažková, když to vyslechla, připila jí pálenky a řekla: „Ach má zlatá kmotřičko, kdybyste věděla, jaká časem u mne bývá taky bída; však já mám taky dítky a můj nemůže ani vystačit; i ačkoliv oba dva pracujeme, však to všecko jen se projí — ach milá kmotřičko, jestli vás ten žebrák někdy zas navštíví, řekněte mu, aby taky přišel ke mně." — „Milá kmotřičko," odpověděla Janova, „jestli ho Pán Bůh ke mně pošle, jistotně ho poprosím, aby se stavil u vás." Blažková dala ještě jednou nalejt a pak si daly po hubičce, objaly se a rozešly.

Asi za týden potom šel ten žebrák po vsi, týž žebrák, co Janové na Pánu Bohu vyprosil štěstí, a přišel taky k ní. Milá žena radostí nevěděla ani, kam ho posadit, děkovala mu, uctila ho i obdarovala, a když jí žebrák dával sbohem a odcházel, prosila ho, aby se také stavil u její kmotry Blažkové; a žebrák slíbil, až obejde ves, že potom k ní půjde. Když pak žebrák už ves obešel a přicházel, Blažková, zdaleka ho vidouc oknem, namazala svým dětem po kousku chleba, a jakmile vstoupil do stavení, honem jim utrhla chléb od huby a žebrákovi jej dala. „Zaplať Pán Bůh," řekl žebrák, „a jak co začneš dělat, abys dělala do západu slunce." A poté odešel.

Blažková měla zatím už připravené plátno k měření a už už vytahovala z kouta loket, i chtěla měřit; ale vtom děti chtěly pít a sama taky dostala náramnou žízeň. Aby nezmařila mnoho času, doskočila honem ke studni pro vodu; ale jak jednu konývku přinesla, běžela pro druhou, a jak přinesla druhou, běžela pro třetí, čtvrtou, desátou a tak bez přestání a bez potřeby vodu nosila až do západu slunce.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight