Alenka a Ivánek

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 10. 2. 2016 16.57

V jednom kraji spolu žili muž a žena, měli dcerku Alenku a synáčka Ivánka. Otec a matka zemřeli a Alenka s Ivánkem zůstali docela sami, nikoho z rodiny, nikoho z blízkých neměli. Nezbylo jim než vydat se do světa za obživou.
Šli, šli přes pole, šli a šli přes pláně dlouhou cestou, pomalu, ve vedru a v úpalu.
Ivánek dostal žízeň.
„Alenko, sestřičko, chce se mi pít!“
„Vydrž to, bratříčku, jen co dojdeme ke studni.“
Ale slunce bylo vysoko, k studni měli daleko,
vzduch se horkem tetelil, z poutníčků se pot jen lil.
Najednou uviděli na cestě jamku od kravského kopyta, plnou vody.
„Alenko, sestřičko, já se napiju.“
„Nepij, bratříčku, nepij, stane se z Tebe telátko.“ Ivánek poslechl a šli dál.
Šli, šli, slunce bylo vysoko, k studni měli daleko,
vzduch se horkem tetelil, z poutníčků se pot jen lil.
Uviděli na cestě jamku od koňského kopyta, plnou vody.
„Alenko, sestřičko, já se napiju.“
„Nepij, bratříčku, nepij, stane se z Tebe hříbátko.“ Ivánek si jen vzdychl a šli dál.
Šli přes pole, přes lučiny, přes vršky a přes doliny, slunce bylo vysoko,
k studni měli daleko, vzduch se horkem tetelil, z poutníčků se pot jen lil.
Na cestě byla jamka od kozího kopýtka, plná vody. Ivánek tu jamku uviděl, ale už se neptal sestřičky na dovolení, zůstal trochu pozadu a napil se. A sotva se napil, změnil se v kůzlátko.
Marně se Alenka ohlížela, marně volala bratříčka, místo něj za ní hopsalo jen bílé kůzlátko. Alenka se hned domyslela, co se stalo, celá zbledla, pod stohem sedla, pláče, usedavě pláče a kůzlátko v husté trávě pobíhá a skáče. Jel tou cestou pěkný mládenec, zastavil a zeptal se:
„Dívčičko, růžičko, pročpak pláčeš?“
Alenka mu vyprávěla, jaké neštěstí ji potkalo. A jak se na ni mládenec díval, tuze se mu zalíbila, padla mu do srdce.

„Dívčičko, růžičko, vem si mě za muže,“ řekl jí
„Já Tě budu v srdci chovat,
i s kůzlátkem opatrovat,
můžeš si ho s sebou brát,
kam si jenom budeš přát.“

Alenka si to chvíli rozmýšlela a potom souhlasila.
Mládenec si ji odvezl domů a vystrojili svatbu. V lásce, v míru žili spolu, jedli u jednoho stolu i s kůzlátkem, hýčkali je, v zahradě si hráli s ním, ať šli kam šli, kůzle vždycky za nimi hned jako stín. Dobří lidé se na ně dívali a radovali se, ale zlí jim záviděli. Jednou odjel mládenec na lov a Alenka zůstala s kůzlátkem doma sama. Zlá babice čarodějnice se o tom dověděla a usmyslela si, že Alenku zahubí. Přičarovala jí těžkou chorobu. Alenka se rozstonala, celá pohubla a pobledla. Tehdy k ní babice přišla a řekla jí:
„Chceš, abych Tě vyléčila, krasavice moje?“
„Chci,“ odpověděla Alenka.

„Jdi k řece, až zajde slunce, vykoupej se v chladné tůňce,
zčervenají zas Tvá líčka, budeš jako křepelička.“

Alenka babici uvěřila a za soumraku se vydala k řece. Čarodějnice už na ni čekala. Přiskočila k ní, uvázala jí na hrdlo obrovský kámen a shodila ji do vody. Ubohá Alenka klesla až na dno do hlubokého žlutého písku. Babice na sebe vzala její podobu, oblékla si její šaty a vypravila se místo ní do stavení.
Nikdo babici nepoznal, ani mládenec, když se vrátil z lovu, na ten podvod nepřišel.
Jenom kůzlátko se nedalo oklamat.

Svěsilo hlavu, nejedlo, nepilo,
zrána i zvečera po břehu chodilo,
žalostně plakalo, sestřičku volalo.

Čarodějnice se pokoušela přilákat je k sobě, ale kůzlátko nešlo. Už prostřeli stůl, už zasedli k obědu, ale kůzlátko nikde.
„Kdepak je naše kůzlátko?“ ptal se mládenec, „Pročpak s námi není u stolu?“
„Zakázala jsem ho vpouštět do světnice,“ řekla čarodějnice, „už mě omrzelo to jeho věčné mečení.“ Mládenci to bylo divné, ale nic neříkal. Nazítří, sotva odjel na lov, začala babice kůzlátko špehovat. Viděla je, jak běží k řece, šla za ním a slyšela, jak volá Alenku:
„Ach, Alenko, sestřičko má, vyjdi, vyjdi z vody ven!“
Babice strnula. Kdyby ho někdo uslyšel, jak tady volá, špatně by to se mnou dopadlo, pomyslela si a rozhodla se, že kůzlátko sprovodí ze světa.
Když se mládenec vrátil z lovu, naléhala na něj, přemlouvala ho, opakovala pořád dokola, ať kůzlátko zařízne, ať ho zabije.
„Co to s Tebou je, ženo,“ vrtěl hlavou mládenec, „co Tě to napadlo?“ Divil se, nemohl to pochopit. Vždyť žena měla kůzlátko tak ráda, a najednou je chce zaříznout!
Vymlouval jí to, přemlouval ji, ale babice se nedala oblomit.
„No dobře,“ řekl nakonec, „ať je po Tvém.“
Čarodějnice byla radostí celá bez sebe, hned rozkázala rozdělat veliký oheň, ohřát v měděných kotlích vodu a nabrousit ocelové nože.
Kůzlátko vytušilo, že má života namále, přiběhlo k mládenci a prosilo:

„Pusť mě naposledy k řece vodičkou se ovlažit,
podívat se na sluníčko, smutnou duši oblažit.“

Mládenec mu to dovolil. Kůzlátko běželo k řece, zastavilo se na břehu a přežalostně zamekotalo:

„Ach, Alenko, sestřičko má, vyjdi, vyjdi z vody ven!
Nůž se brousí, oheň hoří, v kotlích se už z vody kouří,
Tvůj muž se zlou babiznou už mě brzy zaříznou!“
A sestřička Alenka mu z řeky odpověděla:

„Ach, Ivánku, bratříčku můj!
Přetěžký kámen táhne mě ke dnu,
nohy mi svazuje hedvábná tráva
a písek na prsou neuzvednu.“

Zaplakalo kůzlátko a vrátilo se zpět. Babice stála na vysokých schodech u zápraží a pokřikovala na čeledíny:
„Jestlipak jste zapálili veliký oheň?
Jestlipak jste ohřáli vodu v měděných kotlích?
Jestlipak jste nabrousili ocelové nože?
Nečekejte, zařízněte kůzlátko!“
Ještě jednou běželo kůzlátko za mládencem, ještě jednou ho prosilo:

„Pusť mě naposledy k řece vodičkou se ovlažit,
podívat se na sluníčko, smutnou duši oblažit.“

„Jen si běž!“ odpověděl mládenec.
Ale nedalo mu to, bylo mu divné, proč kůzlátko pořád chodí k řece. A tak se tiše kradl za ním. Kůzlátko došlo k řece, pobíhalo sem tam po břehu a přežalostně mekotalo:

„Ach, Alenko, sestřičko má,
vyjdi, vyjdi z vody ven!
Nůž se brousí, oheň hoří,
v kotlích se už z vody kouří,
Tvůj muž se zlou babiznou,
už mě brzy zaříznou.“

A z řeky mu odpověděl Alenčin hlas:

„Ach, Ivánku, bratříčku můj!
Přetěžký kámen táhne mě ke dnu,
nohy mi svazuje hedvábná tráva
a písek na prsou neuzvednu.“

Mládenec hned začal ze všech sil křičet a svolávat lidi na pomoc. Lidé se seběhli, vhodili do řeky husté sítě, vhodili do vody hedvábné nevody a vytáhli Alenku na břeh.

Mládenec kámen jí odvázal ze šíje,
líbá ji, objímá, směje se, šťastný je.

Alenka otevřela oči, probudila se ze smrtelného spánku a byla ještě krásnější než dřív.
A kůzlátko ze samé radosti vyskočilo, třikrát se zatočilo, třikrát se překulilo a najednou z něho byl zas bratříček Ivánek.
Když se mládenec dověděl pravdu, rozkázal babici vyhnat koštětem ze dvora daleko, daleko za strmou skálu, za černé lesy do močálů. A pak žil s Alenkou a s Ivánkem v míru a v pokoji jako dřív.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight