Adventní příběh 3.díl

zobrazeno 21×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.31

Vánoce už ťukaly na okno, na adventním věnci hořely 3 svíčky. Bětka chystala dárky pro kamarádky a těšila se, jakou asi bude mít Natálka radost z korálkové kabelky, se kterou si dala tolik práce. Pro Vendulku, Johanku a Klárku chystala Bětka korálkové náramky.

No ale představte si, že jen tak, z ničeho nic, řekla o přestávce Klárka Natálce, že už s Bětkou nekamarádí ani Vendulka ani Johanka ani ona – Klárka, a že jestli s ní bude Natálka kamarádit, tak už s ní taky kamarádit nebudou.

Natálku to moc překvapilo a zaskočilo, proč by někdo neměl kamarádit s Bětkou?! Vždyť je tak hodná a milá. Vůbec o tom nemusela přemýšlet, na Klárku se jen zamračila a běžela za Bětkou.

Bětce bylo moc líto, že s ní Vendulka, Johanka a Klárka nekamarádí, a ještě víc ji mrzelo, že jí nechtěly říct proč. Přece kdyby jí řekly, že některou z nich třeba nechtíc urazila nebo jí nějak ublížila, mohla se omluvit nebo to napravit, ale když ani nevěděla, proč se na ni urazily... Ach jo.

Když šly Bětka s Natálkou po vyučování do šatny, ty tři na ně stále něco nepěkného pokřikovaly a přidala se k nim i ostatní děvčata ze třídy. Jak se asi Bětka s Natálkou cítily, umíte si to představit?

Cestou ze školy si o tom povídaly, rozebíraly to ze všech stran a dostávaly na ty tři káči stále větší zlost.

"Ne, my to tak nenecháme," říkaly si, "vymyslíme na ně něco, aby s nimi všichni přestali kamarádit! Aby se na ně úplně všechny holky ze třídy urazily! Aby ty tři viděly, jaké to je!"

Domluvily se, že po obědě přijde Bětka k Natálce a něco spolu vymyslí.

Když ale Bětka po obědě přišla, Natálka nebyla vůbec nazlobená, dokonce se zdálo, že na to, co bylo ve škole, dočista zapomněla. Víte proč? Její maminka totiž přinesla z půdy krabici s betlémem, aby se s Natálkou podívaly, co je na něm potřeba opravit nebo vylepšit. A nebyl to jen tak nějaký obyčejný betlém, každá postavička byla malá panenka, které maminka s Natálkou ušily oblečení a daly do ruček něco, podle čeho se pozná, jakou figurku panenka v betlému představuje.

Bětka viděla tento betlém už minulý rok, byl tenkrát sestavený a osvětlený, byl nádherný, ale teď, složený v krabici, byl snad ještě krásnější. Byl zároveň jako domeček s panenkami na hraní a zároveň představoval něco vzácného, posvátného. Bětka s Natálkou braly do rukou jednu postavičku po druhé a prohlížely: některým musí šaty opravit, některým vyžehlit, jak se v krabici pomačkaly. Jeden panáček nesl malou ovečku z plastelíny, tu vymodelují novou. Natálka měla také několik nových maličkých panenek, které budou představovat další postavy. Jaké postavy by to asi mohly být?

Bětka s Natálkou obdivovaly tu úplně nejmenší panenku, která představovala Ježíška: byl zabalený v bílé látce a ležel v postýlce vystlané vatou. Natálka se těšila, že ho celého trošku posypou zlatým práškem, co mají na vánoční ozdoby. Bude krásně zářit.

Ale to už si k děvčatům přisedla Natálčina maminka s krabicí se šitím a pustily se do práce. Povídaly si, jak to asi tenkrát v Betlémě vypadalo, jak to bylo krásné, když pak Ježíš vyrostl, chodil mezi lidmi a říkal jim, že na sebe mají být hodní.

Bětka si vzpomněla na svou bolest, na to, že Vendulka, Johanka a Klárka dnes ve škole nebyly ani trochu hodné. Vyprávěly o tom s Natálkou její mamince a pak začaly vymýšlet, jak by to těm třem oplatily.

Natálčina maminka zesmutněla:

„Vy se chcete mstít? To byste ale byly úplně stejné jako ty tři. Když se jim pomstíte, ony na vás vymyslí něco ještě horšího, vy pak na ně něco ještě víc horšího... kam až to půjde? Opravdu byste to takto chtěly? Opravdu chcete přidávat světu zlo? Není ho už tak dost?“

Ne, tohle přece Bětka s Natálkou vůbec nechtěly, chtěly jen, aby Vendulka, Johanka a Klárka viděly, jaké to je.

Maminka se usmála:

„Bětko, Natálko, víte přece, že se jim to vrátí samo a přesně tak, jak potřebují, aby mohly poznat, že takto se kamarádky nechovají. My lidé nemáme nikomu nic oplácet, víte, co říkal lidem Ježíš? Chtěl, abychom si odpouštěli.“

Bětka s Natálkou se zahanbeně dívaly na malou panenku posypanou zlatým práškem. Neměly už ani tu nejmenší chuť vymýšlet nějakou odplatu. Nezlobily se, spíš jim těch tří začalo být líto, vždyť se jim vrátí něco nepěkného.

„Radši, aby se jim to ani nemuselo vracet, aby Vendulka, Johanka a Klárka samy přišly na to, co je správné a dobré,“ přály si Bětka s Natálkou.

V tu chvíli se stalo další adventní kouzlo, a když Bětka s Natálkou přivykly tmě, poznaly, že stojí pod palmami a všude kolem nich jsou jednoduché bílé domy. Bylo úplné ticho.

„Kde to asi můžeme být? Nejsou slyšet auta, že bychom byly opět v minulosti?“ ptaly se jedna druhé a těšily se na další dobrodružství. A nemusely čekat dlouho:

Odkudsi ze tmy přibíhalo několik postav, byli to muži a něco si mezi sebou rozrušeně povídali. Mluvili tiše, Bětka ani Natálka jim nerozuměly. Vydaly se zvědavě za nimi a z povzdálí muže sledovaly.

Muži šli až k jednomu z posledních domků a tam se zastavili. Jako by váhali, jestli mohou zaklepat. Jeden z nich se osmělil a zaklepal na dveře. Vešel dovnitř, za chvíli vyšel a radostně volal na ostatní. Bětka s Natálkou natahovaly uši, ale slovům nerozuměly. Dívaly se, jak muži vchází do domku. Když vyšli, o něčem se asi radili, ale mluvili docela jinak než předtím, slavnostně a rozechvěle. Pak se rozešli, ale po chvíli byli zpět a s nimi další muži, ženy i děti, bylo jich tu najednou tolik! Mnozí z nich něco nesli, někteří jídlo, jiní složené pruhy látky.

Bětka s Natálkou se na sebe užasle podívaly: „Je to vůbec možné? Že by opravdu…“

Dodaly si odvahu, vzaly se za ruce a rozběhly se blíž k domku. Nikdo si jich nevšímal, lidé byli zaujatí něčím úplně jiným, než jsou dvě cizí holčičky. Vcházeli, vycházeli ven a pak ještě dlouho postávali kolem, ale nemluvili.

Bětka s Natálkou také vstoupily do domku: nebyl to však domek, byla to stáj a v stáji… Bětka s Natálkou pocítily takovou radost, jaká se nedá slovy popsat, jaká se musí prožít. Ano, byl to opravdu On! Maličké, právě narozené miminko zabalené do bílé látky, položené do jeslí. Bětka s Natálkou tiše vyšly ven, nemohly promluvit, jen v duchu děkovaly.

Pak, jako by se probudily ze snu, se nechápavě rozhlížely po stole, na kterém byly rozložené panenky. Natálka se stulila k mamince do náruče a plakala a smála se zároveň. Bětka se jen zasněně usmívala. Po chvíli začaly jedna přes druhou vypravovat.

Natálčina maminka si utírala slzy, hladila dívky po vlasech a radovala se s nimi:

„To proto, že jste měly v tu chvíli krásně čistá srdíčka, jste mohly něco takového prožít. Vypadalo to, jako byste jen na maličkou chviličku usnuly u stolu a zatím…“

Toho dne zůstal panenkový betlém nedokončený, i když byl krásný, byly to přece pouze panenky a Bětka s Natálkou měly stále před očima obraz nočních domů pod palmami a malého chléva ozářeného loučemi. Už navždy si zapamatovaly, jak je krásné mít čisté srdíčko a prožít velikou radost.

A co vy, chlapci a děvčata? Umíte odpouštět? Nevím, jestli někdy prožijete adventní kouzlo jako holčičky v dnešní pohádce, ale vím, že když si uchováte svoje srdíčko čisté, čekají vás ty nejkrásnější Vánoce. Těšíte se?

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/a3-adventni-pribeh/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight