Láska nebeská...

sledováno 1× zobrazeno 289×

Vložil(a): szendrejka, 27. 12. 2015 3.35

Dlouho jsem zvažovala, zda napsat či ne, svůj příběh o tom, jak jsme k dítkům přišli i nepřišli ...

Ale to nejhorší už je za mnou a snad tenhle příběh někomu pomůže, že v tom není sám.

Začalo to asi takhle :)

S manželem jsme se o miminko snažili už skoro dva roky, mezitím se stihli vzít, dokonce si i říct, že budeme stavět "hnízdečko lásky" daleko od rušného velkoměsta. No mimi pořád nepřicházelo:( Začalo kolečko vyšetření... manžel to nesl těžce, asi jako každý chlap. Měl strach, že chyba je v něm a zároveň se bál o mě. Ale byl a je v naprostém pořádku, stejně jako já.... Má gynekoložka mi nasadila tabletky na lepší tvorbu vajíček a z milování se stala povinnost. Achjo:( kdo tohle nezažil, asi nepochopí. A mimi pořád nepřicházelo. Až jsme se dostali do reprodukčního centra Gennet a oběhli si základní vyšetřovací kolečko. Při další návštěvě zjistila doktorka, že mám krásně velká vajíčka a dala nám domů injekci, že mi ji má manžel za dva dny píchnout a pokud budeme mít zájem, další den máme přijít, jemu odeberou sperma a já podstoupím "inseminaci". Uff, to byl fofr! Nebyl čas se rozmýšlet, prostě jsme do toho šli. Modlila jsem se, aby to vyšlo a my už nemuseli procházet ničím dalším. A světe div se, asi týden na to mě začaly hodně bolet prsa a ač to bylo ještě brzo, udělala jsem si těhotenský test. Věřte mi, dělala jsem si jich předtím už asi 100, ale když se na něm objevily dvě čárky, musela jsem vzít návod a podívat se, že to opravdu znamená, že jsem těhotná :) Na tu radost a zároveň pocit štěstí nikdy nezapomenu.

V těhotenství mi bylo asi do 5 měsíce hrozně špatně, zhubla jsem, ale byla jsem ráda, že jsem těhotná a dočkáme se vytouženého a vymodleného miminka. Míša se narodila a začal frmol. Stavěli jsme, pendlovali mezi Prahou a naší vesnicí, zařizovalo se, co bylo potřeba, abychom se co nejdříve mohli přestěhovat do baráčku. Miška měla 9 měsíců, když jsme se přestěhovali, no a s manželem jsme si řekli, že bychom se měli začít pokoušet o druhé mimi, když nám to u toho prvního nešlo.

No a rána z čistého nebe byla tady :) Otěhotněla jsem na první pokus! A víte, co mi řekla má gynekoložka? Že kdyby se všechny ženy hodily do pohody, tak reprodukční centra můžou zavřít :) Musím říct, že v našem případě to opravdu platí a dvojnásob! Miška měla 1,5 roku a narodil se jí bráška Zdeněk. A to mi teprve začal doma šrumec. Vždy jsem přemýšlala, co je horší, jestli mít děti takhle brzo po sobě nebo mít dvojčata. Řeknu vám, masakr! Ale s manželem jsme si i tak pohrávali s myšlenkou třetího dítěte. Já jsem už od puberty chtěla děti tři a manžel se té myšlence nebránil. Ale dohodli jsme se, že alespoň dva roky počkáme, snad abych se nezbláznila :)

Po poradě s mou gynekoložkou jsme dospěly k závěru, že si nechám zavést nehormonální tělísko, které je na dva roky a já stejně žádné hormony nikdy brát nemohla, takže to pro nás byla vlastně jediná možnost. Tak jsem si tělísko nechala zavést a při tom našem rodinném šrumu otěhotněla i přesto, že pravděpodobnost byla pouhé 2%. Tak tohle byla rána, jako z čistého nebe. Po mém propočtu se dítko mělo narodit dva roky po Zdeňkovi. Mnooo byli jsme s manželem v šoku, ale dítě jsme chtěli a tak jsme zároveň měli i obrovskou radost. Vše probíhalo v pořádku, výsledky všech testů vycházely ze všech dětí nejlíp.

Až bohužel na klasický ultrazvuk na konci 5 měsíce (22tt). Kdy mi pan doktor na genetice (chodila jsem tam vzhledem ke svému věku, který překročil hranici 35 let) řekl, že to vypadá, že dítě nemá vyvinutou bránici - brániční kýla - a tudíž žaludek tlačil na plíce a srdce zároveň. Strašný pocit, krve by se ve mě nikdo nedořezal, navíc to byl první ultrazvuk, na který jsem šla sama, nesehnali jsme totiž hlídání... Ta bezmoc byla příšerná. S rozklepanýma rukama jsem musela zavolat maželovi, že za dvě hodiny mi budou odebírat plodovou vodu a musí pro mě přijet i s dětma. Další den jsem byla objednaná na podrobný ultrazvuk k Apolináři, zda se opravdu potvrdí vada a v jakém rozsahu jí budou vidět experti. Dostala jsem se do rukou "nej" profesora a ten bohužel vývojovou vadu potvrdil a také ve velkém rozsahu. Probral s náma (to už byl se mnou i manžel) všechny možné varianty a my se měli rozhodnout, co dál. Měla jsem na to ovšem jen dva dny, protože jsem už byla ve 22tt. Tyhle dva dny byly pro nás s manželem to nejhorší na světě :( Věřte mi, nic horšího jsem nezažila a hlavou se mi honilo tisíc variant, co když a co kdyby....

Nakonec jsme zvolili tu nejmenší bolest pro nás pro všechny. Šla jsem na vyvolaný porod/potrat ve 23tt. Hrozné!!! Klepala jsem se na příjmu, brečela, když mě manžel musel nechat u Apolináře a modlila jsem se, ať je to co nejrychleji za mnou :( Ty stavy mého těla a mé mysli vám tady popisovat raději nebudu, ale díky bohu, to všechno proběhlo rychle - prý to bylo proto, že už jsem 2x rodila, a já mohla druhý den dopoledne domů.

Nad vodou mě držely fotky mých dvou zdravých dětí doma. Člověk se snaží zapomenout, dělat všechno proto, aby na to nemusel myslet, ale stejně vás to vždycky doběhne. Měla jsem hrozné výčitky, že co kdybychom se nerozhodli takhle, ale jinak. Po dvou měsících nám přišly výsledky pitvy. Hrozně jsme se báli je otevřít, do téhle chvíle jsme totiž nevěděli ani pohlaví miminka. Trvalo mi to asi další měsíc, než jsem tu obálku otevřela. Dočetla jsem se, že vada byla opravdu rozsáhlá, že pokud bychom se rozhodli jinak, mohla ohrozit i můj život a v "lepším" případě bych dítě porodila mrtvé nebo by umřelo těsně po porodu, no a taky jsme se dozvěděli pohlaví. Miminku jsme dali jméno, které jsme měli vybrané a s manželem si v tichosti pobrečeli :( To ovšem nebyl konec.

Ta myšlenka mě pořád dobíhala, ač nechcete a snažíte se na to nemyslet, vždy se k tomu dostanete. Jsou příležitosti, které k tomu vybízejí a vy se bohužel neubráníte. No brečela jsem hodně často. Myslím si, že manžel taky, ale nechtěl přede mnou. Nakonec, když už jsem zvažovala nějakou terapii, mi známá poradila, ať vyzkouším reflexní terapii. Musím říct, že mi hodně pomohla, vlastně jsem někomu řekla, co se mi stalo. Ulevilo se mi, ale pořád to ve mě bylo a je.

Má asi největší úleva přišla po přečtení knih od Lorny Byrne Andělé v mých vlasech a jejích dalších třech bestsellerů. Někomu to může připadat asi jako hloupost, ale jsem věřící a Lorna popisuje jak taky přišla o miminko a co se s ním vlastně stane, že už ta malá dušička v nebi, která si vás vybere, ví, že se nenarodí. Ale přesto je pořád s vámi a miluje vás. Tohle jsem prostě potřebovala slyšet. Že mě to nenarozené miminko miluje stejně jako já jeho.... I když jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. A pro mě to byla a je neskutečná úleva pro duši, protože vím, že ač máme doma dvě zdravé děti, které milujeme, je tady i to třetí, na které nikdy nezapomeneme a budeme ho milovat úplně stejně. 

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
4

Diskuze k této stránce (5 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Alexandra, 12. 2. 2016, 6.09

Míšo, až teď jsem narazila na Tvůj příběh.. spolu jsme to téma jednou ťukly osobně (když jsme mluvily o reflexní terapii), ale ne podrobně. Pobrečela jsem si tu a děkuju! Díky za to, že jsi sem pro ostatní maminky svůj příběh napsala. Mnohé z nás si prochází svými osudy a snažíme se s nimi vyrovnat, jak nejlíp umíme. Věřím, že Tvoje řády pomůžou dalším.... díky! S.

mckvak, 18. 1. 2016, 14.46

Uzasne Smekam pred vami a preji hodne sil

Kristy Sim

Kristy Sim, 2. 1. 2016, 23.41

Držte se! =) jste statečná. Vaše dvě zdravé děti vás budou držet nad vodou.

ppetaa27, 27. 12. 2015, 20.52

Jste statecna

Katka, 27. 12. 2015, 18.28

Je to smutné, ale dojemné, že i s takovou životní ránou se dokáže člověk smířit a přijmout ji. Zapomenout nepůjde, ale je důležité umět žít dál.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight