Prase

Byla jsem ještě dítě, mohlo mi být tak kolem deseti let. Jsme z Ústí nad Labem, měli jsme chalupu na Šumavě. Benzín byl tehdy ještě levný a naši zakoupili zbrusu novou škodovku a tak jsme na chalupu jezdili i přes tu dálku poměrně často.

Jednou naši dostali od souseda odrostlé sele. No jo, ale co s ním, když jsme až ze severu? Nevadí, pravil otec a vymyslel "geniální" plán. Prase bude sedět s Verčou vzadu, dáme ho do necek a je to. Což o to, vypadalo to jednoduše...

Cestu jsme si zkracovali vždy přes Prahu, nejezdili jsme ale obchvatem, nýbrž tatínek to střihl přes centrum, cesta tak byla kratší. Vyrazili jsme tedy i tentokrát stejnou trasou. Prase bylo poměrně klidné až do doby, kdy jsme byli téměř před Prahou. Asi už toho mělo dost, jalo se tedy neskutečně kvičet. Zastavili jsme a dali jsme ho vyvenčit. Vypadalo to, že už to bude v klidu. Nebylo. Po celou dobu průjezdu Prahou prase neskutečně řvalo, pokadilo se, takže i mě se neudělalo zrovna dobře, poblinkala jsem tedy mamince záda. Když to uviděl tatínek, pozvracel se i on, zastavit se ale nedalo. Musela se otevřít okna, prase řvalo a řvalo, tentokrát už vykloněné z okýnka auta.

Myslím, že ten den neměli turisté největší zážitek z Prahy Karlův most nebo Orloj, nýbrž "alegorický" vůz s prasetem.