Rozloučení

zobrazeno 361×

Vložil(a): sestricka1989, 6. 8. 2015 21.59

Rozloučení, .............

ářčáářDívali se na sebe a mlčky se pozorovali….. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Proto se Honza rozhodl tuhle trapnou chvíli ukončit a rozhoupal se k odchodu. Chtěl Zuzku obejmout, ale ona se mu vytrhla a řekla mu, však se ještě uvidíme, neloučíme se napořád: ,,V šest u Kremrolky, ju?!" a zmizela za rohem.

Tohle jí je podobný, řekl si, ztřeštěnost, spontánnost a okamžitá rozhodnutí, aniž by přemýšlela, jaký to může mít dopad… Tohle byla ona a možná to ho na ní tak přitahovalo. Nikoho, jako je ona, nepotkal, začal vzpomínat na jejich první setkání. Byl s partou na koupališti a ona tam byla s Janou, její nejlepší kamarádkou. Hned, jak ji spatřil, pocítil nějaký divný pocit, jako by mu něco říkalo: "No tak, oslov ji, teď nebo nikdy…." A tak šel… Kluci na něj koukali a začali mít poznámky typu: ,,Óóóóó Romeo a Jůlie…. Hej, vole, kam valíš?! Za tou mařkou?! Jo, dobře sis vybral a rozdělíš se potom s kamarádíčkama?!" Ale on je nevnímal, šel za ní… Zuzka se dál vesele vybavovala s Janou a Honzu zaregistrovala, až když jí oslovil… Podíval se na ni a pozval ji na zmrzlinu… Zuzka nabídku přijala, a tak spolu strávili supr odpoledne… Honza si to v duchu všechno přehrál, jo to byly časy, neměl žádný starosti, jeho máma byla zdravá, ale teď je všechno jinak..

Jeho mamka má totiž vážnou nemoc, nikdo neví, jestli se uzdraví, nikdo neví, jestli zemře.. Její osud je v rukách někoho, koho člověk nepozná, dokud bude žít. Až teď si na mámu vzpomněl. Poslední dny ji totiž velice zanedbával, už týden ji nenavštívil v nemocnici u sv. Anny a volal jí naposledy před 3 dny. Bylo to proto, že veškerý čas trávil se Zuzkou. Pokaždé si řekl, že k mámě zajde druhej den, že má dost času a že mu máma neuteče.. Netušil však, co se děje, netušil, že její zdravotní stav se zhoršuje…. Vůbec nic nevěděl, měl v hlavě jenom Zuzku a pro nic jinýho tam už nebylo místo…
Podíval se na hodinky a zjistil, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. To měl ještě dost času, než budou mít sraz se Zuzkou, a nemocnice není tak daleko, řekl si.. Sedl tedy na osmičku a dojel přímo k nemocnici. Jakmile do ní vstoupil, měl divný pocit. Něco bylo v nepořádku, ale ani ve snu ho nenapadlo, co se stalo. Šel tedy do druhého patra na pokoj, kde ležela jeho mamka. Ale postel byla prázdná. Zaradoval se, třeba ji před chvílí pustili domů a ségra ji odvezla. Vtom vešel do pokoje doktor a jakmile spatřil Honzu, pošeptal něco sestřičce a ta vyšla z pokoje…

"Posaďte se, Honzo!" a nabídl mu volné místo na židli. Jeho hlas zněl jinak než obvykle, smutně a přitom jakoby v něm byla úleva. "Za posledních pár hodin došlo k jistým událostem!" Honza neměl dobrý pocit, a tak se rovnou zeptal: "Kde je moje máma?!" Doktor Sotecký chvíli přemýšlel, asi hledal vhodná slova, a po chvíli ticha pověděl: "Vaše matka je tam, kde jí je líp… Nebojte, neumírala v bolestech, umřela ve spánku, o ničem nevěděla…" Honzovi se zatmělo před očima. CO mu to právě Sotecký řekl?! Jeho máma je mrtvá?! To přece není možné, sakra, byl tu před týdnem a její stav už byl lepší, říkali, že jí možná pustí domů. Ani se s ní nerozloučil. Přišlo mu to zbytečný, jak mohl tušit, že už nikdy nebude příležitost?! Jak mohl vědět, že už ji nikdy nespatří, nebude s ní mluvit a že ho nikdy nepohladí po jeho kaštanových vlasech?! Ano, byl jako ona, byl jí velice podobný.. Vzhledem i povahou.. Nahlas se rozbrečel…. Potřeboval být sám. Vyběhl z nemocnice, nevěděl, kam jde, utíkal někam, kde to neznal…. Najednou se zastavil v jednom parku, až teď mu došlo, kde je.. Sem chodíval s mámou jako malej kluk, tady si s ní hrál. Je to dávno, hodně dávno.. Zase se rozbrečel, nevěděl, co má dělat, přál si jediné. Vrátit čas o několik dní nazpátek, aby se mohl rozloučit se svojí milovanou maminkou. Když ji naposledy viděl a odcházel od ní, řekl jí pouhé: ,,Ahoj mami, zítra zase přijdu!" Ale nepřišel, ani ji neobejmul a neřekl ji, jak moc jí má rád a že je pro něj nejdůležitější na světě a že ji nikdy nechce ztratit.. Ale ztratil ji, navždy…..

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
2

Diskuze k této stránce (8 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zuzi, 20. 11. 2015, 10.32

smutný příběh, stalo se mi něco podobného, nestihla jsem takhle svou milovanou nemocnou babičku v nemocnici, byla 100km daleko a její stav byl vážný, moc jsem za ní chtěla jet, jenže kvůli škole a práci jsem to pořád odkládala, bylo to otázka pár dní, přesto už jsem to nestihla, moje mamka - její dcera, za ní tehdy jela bezemě a stihla ji v poslední minutě...bože ta vzpomínka na ten den, mi vehnala slzy do očí, ale člověk by neměl tyhle příběhy někam zahrabat, aby jsme si uvědomili, že nikdo tu není věčně a slovo zítra může být jen slovo do prázdna...v příběhu píšete o Zuzce, zajímalo by mě jak to bylo dál...je s ní ?

Kristy Sim

Kristy Sim, 31. 10. 2015, 0.53

Velmi smutný pravdivý příběh. Kolikrát, když se právě s maminkou nepohodnu, tak mě bohužel napadne něco ve smyslu tohoto příběhu, že je život opravdu velmi křehký a během minuty se může změnit. A taková věc člověka bude mrzet a trápit už celý život. Bohužel si to v 15, 17ti neuvědomí...

Kristy Sim

Kristy Sim, 31. 10. 2015, 0.52

Velmi smutný pravdivý příběh. Kolikrát, když se právě s maminkou nepohodnu, tak mě bohužel napadne něco ve smyslu tohoto příběhu, že je život opravdu velmi křehký a během minuty se může změnit. A taková věc člověka bude mrzet a trápit už celý život. Bohužel si to v 15, 17ti neuvědomí...

Itany, 23. 9. 2015, 20.53

Smutné a pravdivé...

Estrela113, 17. 8. 2015, 22.12

Silný příběh. Bohužel v životě si často uvědomíme cenu toho, co máme, až když to ztratíme. Až teď, když jsem sama maminkou začínám chápat také svou maminku. Ale bohužel k tomu musí člověk dozrát. Snad bude tento příběh poučením pro ostatní a také důvod k tomu se zastavit a chvíli přemýšlet.

Kristy Sim

Kristy Sim, 31. 10. 2015, 0.48

Souhlasím s váma, člověk pochopí svou maminku, až se maminkou sám stane...

Alexandra, 12. 8. 2015, 9.20

..musím říct, že jste mi tímto příběhem vehnala slzy do očí. Často si od narození svých dcer uvědomuju tu křehkost života a snažím se žít každý den tak, aby lidé okolo mě věděli, že je mám ráda a záleží mi na nich. Někdy jsem až moc zavalená prací (na tomto webu), která mě moc baví a naplňuje... ale někdy si říkám, že musím zvolnit a víc si užívat chvíle s rodinou, chodit na procházky, na výlety, trávit čas společně a ne vedle sebe. Snad se to daří. Děkuju za příběh.

mckvak, 11. 8. 2015, 16.37

HEzky napsane

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight