První porod

Termín porodu jsem měla 26. 11., přítel však říkal, že by se mohla narodit 25. 11., to má totiž on narozeniny a já mám svátek. V úterý 22. 11. jsem byla v poradně, kde mi řekli že je vše v pořádku ale pokud do příštího úterý neporodím, tak mi domluví vyvolání porodu abych nepřenášela moc dlouho. Lékařka mi udělala i Hamiltonů hmat což nebylo příjemné, ale vydržet se to rozhodně dá. Šla jsem domů a už cestou mě začalo pobolívat břicho, bylo to takové nepravidelné a slabší spíš jako když začíná menstruace. Takhle to bylo celý den až do večera, v noci to ustalo. Vždycky to přes den pobolívalo a v noci klid až do pátku. 25. 11. 2011 v 00:15 po 2 hodinách spánku mi praskla voda. To jsem si z přítele dělala legraci, že se dcerka narodí dneska a že si to vymodlil. Přítel byl nervózní víc než já, chtěl hned volat sanitku ale já jsem mu říkala že si tam pobudu ještě dost dlouho, že je čas a chci si v klidu dobalit věci (kartáček, sprcháč a takové věci denní potřeby jsem v tašce neměla). Ještě jsem volala mamce, že UŽ. Pak jsem řekla přítelovi ať už tu sanitku zavolá. Cesta v sanitce byla hrozná, měla jsem už docela silné kontrakce a to drncání nebylo nic pěkného, stačilo mi těch 5 minut jízdy, obdivuji ženy které jedou do porodnice třeba půl hodiny, já byla ráda že už jsme na místě. Na příjmu mi udělali ještě ultrazvuk kde odhadovali váhu holčičky na 3280 – 3380 g. Natočili monitor, sepsali se mnou papíry a šla jsem na přípravku. Po půl hodince jsem si došla na porodní sál, kde mi asistentka dala kapačku s antibiotiky (kvůli mému srdci, mám vrozenou vadu) a přítelovi jsem napsala, že už může přijít. Cestu která pěšky trvá asi 25 minut pořád do kopce zvládl snad za 10 minut až jsem se divila co tam tak brzo dělá :-D Dostal zelené oblečení a celou dobu už byl u mě. Posílal smsky rodičům a kamarádovi že rodíme. Asistentka byla moc milá a příjemná, vždy mě přišla zkontrolovat, natočit monitor, zeptala se zda něco nepotřebujeme a odešla na pokoj vedle, nechala nás o samotě což jsem ocenila, že máme soukromí ale že kdyby něco, přítel pro ni dojde. Od bolestí mi krásně ulevila vana s teplou vodou, ale bohužel se porod zastavil, přestala jsem se otevírat tak už mi asistentka nedovolila do ní jít znovu. Přítel byl skvělý, pomáhal mi chodit, podával pití, podpíral mě když jsem seděla na míči a také díky němu mám fotky ze sálu ještě s bříškem :-)  když jsem byla na monitoru , to bylo nejhorší, musela jsem jen ležet a to mi ty bolesti připadaly ještě silnější. V šest hodin se měnily směny, přišla jiná asistentka, také moc milá a hodná. Otevřená jsem byla na 4 cm, tak mi dovolila jít ještě do vany ale už mi moc nepomohla. Kolem půl sedmé už mi bolesti připadali na maximu, ptala jsem se jestli to bude bolet ještě víc, že už to snad ani nejde, a asistentka říkala, že víc už ani ne, ale častěji. Už to bylo nesnesitelné, prosila jsem ať mi nějak pomohou ale epidurál prý mi dát nemohou kvůli srdci dali mi teda aspoň nějaký čípek ale ten nezabral. Přítel mě držel za ruku a soustředěně sledoval monitor. Připadalo že čím větší kontrakce mám, tím on má větší radost, protože mi nadšeně hlásil, že máme číslo na které jsme se minulou kontrakci ještě nedostali. Přítel měl v práci zrovna ten den přezkoušení na které musel, jinak by jeho práce byla ohrožena a to jsme si nemohli dovolit. Měl tam být v 10 hodin, prý to bude asi na 20 minut a pak je hned zas u mě. O půl desátě se začal chystat že půjde, ale v tom to začalo! Šílený tlak hlavičky, jen jsem potichu řekla běž pro asistentku mě už se chce tlačit, tak pro ni letěl, ona přišla a řekla mi ať ještě netlačím nebo se hodně potrhám, ještě nemám zašlou branku. Prý mám kontrakce a nucení na tlačení vleže na boku prodýchávat. No jo jenže to se lehce řekne ale nejde to tak dobře. Nemohla jsem to udýchat, miminku klesl tep tak mi dali do nosu hadičky s kyslíkem, bylo to sice lepší ale stejně hrůza. Přítel už musel jít aby to stihl. Přišla lékařka, představila se mi, podala ruku, všichni v této porodnici byli velmi milí a s člověkem nejednají jako s podřazeným ale jako se sobě rovným, vždy všechno vysvětlí prostě paráda. Prohlídla mě, prý ještě vydržet 3 kontrakce prodýchat a budu moct tlačit. KONEČNĚ!!! Už jsem si nepřála nic jiného. Počítala jsem a po třetí jsem vydechla „už budu moct“? Prý by to chtělo počkat ještě 2 kontrakce ale to už jsem nevydržela. Začala jsem tlačit, doktorka i asistentka mi radily jak na to a moc mě chválily, jenže já tlačila a po kontrakci hlavička vždycky zalezla zpátky, do toho šílená pálivá bolest v rozkroku, jako by mě někdo řezal zaživa, už jsem byla na pokraji sil, vyčerpaná, nevyspalá, jen jsem ze sebe vymáčkla že to nejde, že to mimčo ze sebe nevytlačím, načež mě doktorka s asistentkou začaly povzbuzovat že je to normální když mimi sklouzne zpět, že prý si vedu moc dobře, mezitím už přišla na sál i dětská lékařka a ta mě začala taky chválit, to mě povzbudilo a nakoplo, počkala jsem na další kontrakci a dala do toho vše, ještě jedou, ještě… Nevím kolikrát, ale najednou jsem cítila jak prolezla hlavička, na moment jsem otevřela oči a viděla tmavé vlásky, to mi dodalo energii a tělíčko jsem porodila na jedno zatlačení. Ta úleva!! 25.11.2011 v 10:11 se narodila Natálka. Ale nerozbrečela se, sice se nadechla ale jenom křikla protože měla nosánek plný plodové vody tak jsem jen zahlédla jak mi ji ukazují a hned ji nesli vedle na odsátí a hned se ozval mohutný křik tak jsem si oddychla. Placentu jsem porodila jako nic. Doktorka mě ani nenastříhávala, nechtěla jsem nástřih zbytečně a prý stejně ani nebyl potřeba. Měla jsem jen 4 stehy vevnitř (ale to jsem si zavinila sama tlačením brzo) a 2 venku, dostala jsem umrtvovačku a o šití jsem ani nevěděla. Mezitím malou zrovna otřeli, změřili, zvážili a donesli mi ji k prvnímu kojení. Ale byla napitá vody tak nechtěla, aspoň jsem si ji tedy chovala. Měla 50 cm a 3280 g. Pak usnula tak ji sestřička dala do takové pojízdné postýlky a postýlku dala vedle mě. Přítelovi jsem napsala, že už je po všem a že všechno je v pořádku. Přišel za námi asi v 11 hodin, to už se převlíkat nemusel. Dal mi pusu, podíval se na malou a nemohl uvěřit tomu, že už ji máme na světě, že po tolika měsících čekání jsme se i my stali rodiči. Nemohli jsme se na ni vynadívat. Spinkala a byla tak malinká a krásná!!! A byla naše. Doktorka mě chválila, prý tak tichou a vzornou rodičku tam už dlouho neměli, ale já fakt neměla potřebu křičet jak na lesy, to by mi energii ještě ubíralo  radši jsem si to pěkně v tichosti prodýchala. Byl to do té doby můj nejbolestivější, ale nejkrásnější zážitek :-) a i když jsem na sále tvrdila, že tohle už nikdy a že malá bude jedináček, velmi rychle mě to přešlo :-D  stojí to za to, odměna je k nezaplacení :-)