Druhý porod

zobrazeno 178×

Vložil(a): Minnie, 9. 4. 2016 8.41

Příběh o mém druhém těhotenství byl zakončen Hamiltonovým hmatem 3 dny před termínem a večerním návratem domů od mé babičky. Celé odpoledne slabounce krvácím a občas mě zabolí v podbřišku, ale je to pohoda. Večer tedy vykoupem Natálku, uložíme ji do postele, a než dočtem pohádku už spí. Je asi půl deváté když si jdeme lehnout i my s přítelem, ale nejdem spát, v posteli si povídáme. A najednou mi začnou bolesti asi po 20 minutách. Povídáme si, měřím čas. Takhle je to do 22 hodin. Pak začnou bolesti častější, ale nepravidelné. Jednou po 13 minutách, jednou po 18 minutách a tak. Už jsem docela ospalá, ale to zabolení mě vždy probere. O půl jedenáctý se přítel ptá jestli chci jet, říkám že zatím ne když to není pravidelně. Tak se otočí s tím, ze kdyby něco ať ho okamžitě budím a usnul. Snažím se taky spát, je mi jasné, že už nejspíš brzo porodím. Ale nejde to, každou chvíli bolení a to mě spolehlivě probere. Interval se zkracuje, v 1 ráno jsou bolesti po 8-12 minutách, sice stále nepravidelné ale četla jsem pár příběhů jak je druhý porod ke konci rychlý a já nechci porodit doma nebo po cestě, takže píšu smsku mojí mamce, která měla jít ráno naposledy před dovolenou do práce, s píšu jí, jestli do té práce poslední den opravdu musí. Ihned mi volá, tak jí říkám že bych radši jela a jestli by pro ni mohl přítel zajet aby tady byl někdo s Natálkou. Prý za 15 minut může dorazit. Je to k nám od rodičů sice 10 minut cesty, ale proč by měla v noci lítat sama po městě. Tak budím přítele, že bolesti zhruba po deseti minutách a že už mám s mamkou dohodnuté hlídání. Obléká se a jede pro ni. Já si balím do tašky zbytek věcí jako doklady, kartáček a tak, píšu ještě na fb do naší skupinky kde máme termín porodu v srpnu, že jedem, a najednou to na mě padne... Jdu k Natálce, spinká, hladím ji po hlavičce a brečím. Nebyly jsme bez sebe doteď dýl jak 2 hodiny, a teď nás čeká pár dní včetně nocí. Sice se uvidíme každý den, ale stejně... Ale už je tu přítel s mamkou a my vyrážíme. Cestou do porodnice mám dvě kontrakce a o půl druhé už zvoníme na příjmu. Sestřička se mnou vypisuje papíry a já stále nevím jestli rodím nebo ne, protože poprvé mi odtekla voda a teď zatím nic, jen ty bolesti. Dají mě na monitor, který nějakou činnost dělohy zaznamená. Pak přichází lékař, vyšetřuje mě a dělá ultrazvuk, váhový odhad je 3300-3400 gramů, ale ani doktor neví zda se už jedná o porod nebo ne... Říká že už si mě v porodnici nenechají a když se do rána nic nezmění, pošlou mě ještě domů. Jsou 3 hodiny ráno. Sestřička mě ubytovává a říká, že přítel by se měl jít domů vyspat a že kdyby něco, hned mu zavoláme. Což jsem nechtěla, chtěla jsem ho mít u sebe, ale co se dalo dělat. Nadstandart byl obsazený, takže musel domů. Říká mi že pojede k jeho rodičům když u nás je mamka, že ji nechce budit a že mu je jasný že stejně spát nebude :-)  Loučíme se a chce se mi brečet. Nic nevím, mám bolesti a mám tu být sama???. Sestřička mi říká že mě budou chodit kontrolovat každé dvě hodiny, a protože podle ní to začátek porodu je, mám se zkusit vyspat. Ale copak to jde když víte že budete rodit a mít u sebe miminko na které 9 měsíců čekáte :-). A když už jsem začala usínat, vzbudila mě kontrakce. V 5 ráno přichází opět lékař a sestra, dávají mi monitor, vyšetřuje, a stále se neví. Nic se od příjmu nezměnilo. Ale mě se zdá, že bolesti jsou větší. Ještě půl hodiny to zkouším, ale pak pokus o spánek vzdávám. Takže super, před prvním porodem jsem spala 2 hodiny, tentokrát nic :-D sednu si a čtu nějaké materiály co jsou na pokoji na stole a po chvíli jdu do sprchy a doufám že teplá voda mi uleví, ovšem nestane se tak. Rozhodnu se teda aspoň využít gravitace a pomoci rychlejšímu otevírání, tak chodím. Chodím sem tam po pokoji a při kontrakci se opírám o postel a prodýchávám. Je to fajn, zatím to pomáhá dobře :-) Po chvíli dostanu hlad, jedla jsem naposledy ještě u babičky v 17 hodin a snídani asi nedostanu, když nikdo nic neví... Jdu za sestrou a ptám se, jestli si můžu sníst aspoň müsli tyčinku, mám je s sebou. Sestra neví, tak volá doktorovi, který mi to dovolí. Po půl hodině přichází lékař se sestrou, opět monitor a vyšetření, stále se neví jelikož voda nepraskla a kontrakce sice sílí, ale nejsou pravidelné. A protože se bude měnit směna, přejí mi oba hodně štěstí a sestra říká, že doufá že zítra už uvidí mé miminko :-) po chvilce mě čeká překvapení, jelikož hodný pan doktor mi domluvil snídani, dostanu přesnídávku s piškoty a bílou kávu. Jsem ráda že se konečně aspoň trochu najím. Celou dobu jsem s přítelem v kontaktu. Po sedmé mi volá mamka, jak jsme na tom a že Natálka už vstávala a mamka jí vysvětlila proč tam je ona a né já a taťka. Prej se moc těší na sestřičku. Volám ještě mé babičce, procházím se a najednou někdo klepe na dveře, objeví se pan doktor vůbec ho neznám, říká že je z operačního a že mi jde popřát hodně štěstí a hlavně abych neskončila u něj. Je to tatínek jedné holky z té naší fb skupinky, holky byly zvědavé tak poslala tatínka pro info. Bylo to milé a byla jsem potěšena. Ani se nenaděju a je tu 9 hodin, uteklo to tentokrát rychle. Přichází nová sestra a doktorka, představují se mi a ptají se jak to vypadá. Říkám že kontrakce sílí ale ne zas tolik a jsou častější. Doktorka mi slíbí že po vyšetření a monitoru mi řekne jestli je to k porodu, nebo zda by mě třeba ještě pustili domů. Že jestli se neotvírám, tak to taky může být až večer nebo klidně další den. Jsem ráda že se to konečně rozsekne. Po monitoru je vyšetření a doktorka říká: ,,Zavolejte přítele a za 10 minut se přesuneme na sál, jste otevřená na 3 cm". Koukám jak spadlá z višně, krásnej posun oproti půl cenimetru před dvěma hodinama. Okamźitě mu volám a ještě mamce. Přijde asistentka, dostanu kapačku s antibiotiky kvůli srdci, a souhlasím s klystýrem. Potom sprcha a hurá na sál. Přítel už tam čeká. Máme potichu puštěné rádio ale ani nevím jakou stanici :-) bohužel na mě ale tentokrát nevyšel sál s vanou který jsem měla minule. Volá mi ségra jak se mám, ani chudák neví že rodím :-). Zapoměla jsem jí napsat. Je z toho celá pryč, a dělá si legraci že je škoda že to den nepočkalo, dostala by neteřinku k narozeninám. Kontrakce zesilují a asistentka mi chce píchnout vodu. Bože to jsem nechtěla, mám strach. Ne že to bude bolet, ale když vidím tu jehlu, šíleně se bojím aby nepíchla miminko do hlavy, co když zrovna sestoupí? Vysvětluje mi ale princip a uklidňuje mě, tak nakonec to zvládnu. Okamžitě ze mě vyletí šílené množství teplé vody, ta je prý v pořádku. Přítel při pohledu na to množství jen prohlásí, že v těch vedrech měla malá luxus bazén :-D Klystýr nezabral tak jak by měl, takže jdu na záchod. Tam mě chytnou kontrakce v takové síle, že skoro nemůžu ani sedět. Mažu do sprchy, ale ta nepomáhá. Zjišťuju že nemůžu ani stát. Při další kontrakci zjišťuju, že už nepomáhá chození a nějaké prodýchávání je už taky na prd. Jdu na sál, je tam zrovna asistentka tak jí říkám že teď kontrakce brutálně zesílily a jsou po 2 minutách. Vyšetřuje mě, ale nepotěší. Jsem otevřená na 5 cm a ještě chvilku to potrvá. Ani neví jak se plete. Doprčic, já už to ale asi nedám, bolesti jsou mnohem horší než poprvé. Prosím o něco na bolest a dostávám něco do kapačky. Vleže hrůza, přítel mi říká ať zkusím chodit ať se otevřu rychleji, ok, zkusíme to. Podpírá mé, mimo kontrakci je to pohoda, ale při kontrakci se na něj doslova pověsím. To nepůjde. Kontrakce po minutě a půl. Už jen sedím a se strachem sleduji hodiny, kdy zas přijde vlna bolesti. Už mi nejde ani dýchat, jen se kroutím, chce se mi brečet ale ani na to nemám sílu. Říkám přítelovi že třetí se už asi konat nebude, že tohle už nechci. Nic nepomáhá. Jediný co chci je mlátit hlavou do zdi :-\ najednou cítím hrozný tlak a jen vydechnu na přítele ať jde pro tu asistentku že už cítím jak miminko sestoupilo, tvrdí mi že asi ještě ne že asistentka přece říkala že to potrvá. Jen zasyčím že už jsem rodila tak to poznám. Tak jde, asistentka si taky myslí že je čas ale po vyšetření volá doktorku, že tady se opravdu rodí. Branka zašlá, miminko sestupuje, vše jde krásně. Dostávám kyslík a doktorka mi nějak natahuje hráz abych nemusela mít nástřih který nechci, ale bolí to šíleně, je asi drsnější než ta doktorka u prvního porodu, ta mi ji taky natahovala ale skoro jsem to necítila. A teď to bolí šíleně. Drtím ruku příteli, myslím na Natálku a na miminko, ať už je venku. Můžu začít tlačit, tak hurá do toho. Jednou, podruhé, potřetí, pak už to nepočítám ale nic... Prý tlačím do hlavy a to je špatně a k ničemu. Jak to vždyť tlačím stejně jako poprvé a to bylo správně a Natálka hned venku... Nechápu to. Asistentka mi dává ruku na břicho a ať tlačím břichem na tu ruku. Tak fajn, jdem na to. Nadechnout, zmáčknout přítele a dát do toho vše. Na jednu kontrakci zatlačím dvakrát a už cítím, jak miminko jde dolů. Bolí to šíleně, víc než poprvé, břicho, spodek. Říká se že druhý porod bolí míň, u mě to neplatí. Přítel mi sedí u hlavy a lékařka z novorozeneckého, co zrovna dorazila, se mu omlouvá že se mu postavila do výhledu. Jen odpověděl že to nevadí že nic vidět nechce. Nakonec ale mu to nedá a koukne, zahlédne hlavičku když už je venku i s ramínkama. Zdá se mi, že hrozně dlouho trvá než se hlavička prořeže. Jako z mlhy zaslechnu asistentku jak říká ale paní nechtěla nástřih, a dojde mi, že mi asi hrozí. To mě vyburcuje a snažím se ještě víc. Zatlačím co mi síly stačí, přítel povzbuzuje a najednou cítím, jak  hlavička pomalu vychází. Už nemám čas se ani nadechnout, kontrakce jedna za druhou. Při další jsou venku ramínka, ještě zatlačit a doktorka už vytahuje naši dcerušku. Je 31.7.2015, 11:10 a sálem se rozléhá křik naší Denisky. Stihnu si uvědomit, jaká náhoda, Natálka narozena v 10:11 a Deniska v 11:10 :-) a obě narozené v pátek. Jsme šťastní a přítel fotí. Jen ji na pultíku zabalí do červeného ručníku a už ji mám v náručí. Měření,vážení a otření miminka se už dělá až dvě hodiny po porodu. Placentu porodím snadno, je celá tak už mě čeká jen šití. Dostanu umrtvovačky, ale stejně to občas cítím. Prohlížíme si Denisku , pak přítel obvolá nejbližší příbuzné a doktorka stále šije. Ani nevím kolik je stehů, ale zdá se to to šití hrozně dlouhé a příteli taky. Deniska si nás prohlíží, je nádherná, celá tatínek. Po šití ji zkusíme přiložit a podaří se, a tak 20 minut po porodu poprvé pije. Po asi hodině a půl mě už bolí ruka a říkám přítelovi, ať mi ji předá na druhou ruku, ale on se jí bojí vzít že je malinká, nabízí mi že dojde pro sestru ale to nechci, ještě by mi ji odnesli. Po chvíli ji ale odnesou stejně na měření a vážení, přítel jde taky a fotí a dozvídáme se, že naše beruška měří 49 cm a váží 3415 g. To už ale přichází sestra z šestinedělí že mě ze sálu dovede na pokoj a po osprchování a obědě dostanu malou na pokoj. Jsem ještě zesláblá tak jedu na vozíku. Přítelovi dovolí aby mě doprovodil na pokoj vzhledem k těžšímu porodu, jinak se na pokoje nesmí. Jetam se mnou ještě pár minut a pak se rozloučíme. Slibuje mi, že za dvě až tři hodinky řijede zpátky a přiveze i Natálku. Po jídle a osprchování dostávám Denisku a píšu smsky kamarádkám a zbytku rodiny. Odpoledne přijede přítel s Natálkou a oběma babičkama, Naty je ze sestřičky celá pryč. Tak už jsme čtyři :-) 

Jo a to že třetí nebude jsem si rozmyslela hned druhý den po porodu při kojení, když malá krásně pila a koukala na mě těma svýma očičkama :-) 

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
2

Diskuze k této stránce (6 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

snany, 12. 4. 2016, 16.39

Krásně napsané. Já jsem měla druhý porod bolestivější, ale rychlejší.

Minnie, 15. 4. 2016, 9.18

Děkuji otevírání bylo pak opravdu rychlé, ale ta doba ,,Nikdo nic neví" ta trvala dlouho...

Zuzka Čtvrtečková, 16. 4. 2016, 23.30

Mě u druhého pořád tvrdili, že to ještě nevypadá, že mi nikdo nemůže nic říct atd. a pak nestačili polohovat porodní křeslo

Zuzka Čtvrtečková, 16. 4. 2016, 23.28

I já

dasza, 9. 4. 2016, 15.16

Uprimne? Zbytecnej hamilton pred terminem.ocividne mimi nebylo pripravene...ale matky sou zmagorene.porad deti chteji mit brzo venku atd.nechavaji si tam starat a pak si ztezuji ze rodily dloujo... nic proto vam.ale vseobecnem.rodila sem 16dni po tp...a nikdy me nenapadlo prosit o nakyho hamiltona atd..

Minnie, 9. 4. 2016, 18.42

Mě by přenášet nenechali kvůli mojí vadě srdce... byla jsem ráda že jsem si pokaždé prosadila přirozený porod. Prý ale kdybych neporodila do 2 dnů po termínu tak bych musela na vyvolání a kdyby to nepomohlo, tak císař. To je ten Hamilton pro mě menší zlo než císař :-)bylo to tak i u prvního porodu a ano, v těch vedrech jsem opravdu chtěla ať je už venku

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight