zrovna sme to resily u syna 4roky, kdyz umrela jeho prababicka..kkerou casto navstevoval- a ted nic... porad se pta- ikdyz s nim mluvime o tom ze byla nemocna a umrela, a je v nebicku.. a on sam od te doby rika ze babicka se promenila v anděla, a kouka z nebicka... a porad o ni mluvi, vzpomina, a kouka na fotky:) a na hribitvo chodime casto zapalovat svicky... a tam s ni mluvi- co kdy namaloval vyrobil , co egra, jak sem se na nej zlobila a tak- to je pro me nejtezsi- nerozbrecet se tam pred nim...

taky jsem pro pravdu, kterou dle věku doplňovat o detaily; hlavně se dětem nesmí říkat, že někdo usnul a už se neprobudil, protože by se pak bály usnout...já jsem dceři řekla, že umírají staří a nemocní a že se jim zastaví srdce a nedýchají a že jsou nemoci léčitelné a neléčitelné...Ta krabička na památku je hezké označení pro urnu, přeci jenom malé dítě si těžko dovede bez traumat představit, že byl někdo spálen...

Vysvětlit tak malý dětem, co znamená smrt je asi hodně těžké. Pamatuju si svou sestřenici, která již ve školce navštěvovala náboženství a tam jim jeptiška vysvětlila, co je to smrt. Nevím, jakým způsobem, ale sestřenice pak několik dní plakala, že nechce umřít a že nechce, aby kdokoli jiný umřel. I v noci se budila hrůzou a pláčem. Martin (3,5 let) zatím skončil u toho, že když je někdo starý, tak umře a pak na nás kouká z nebíčka. S touto odpovědí se spokojil. Uvidíme, na jak dlouho. Asi je důležité říct dítěti pravdu, ale jen tak, jak je schopno ji pochopit. Také dětem neříkám, že dětí nosí čáp, ale že miminko roste mamince v bříšku, více podrobnosti zatím nepotřebovaly