Blankasiro, 27. 10. 2016, 7.55
Mám to za sebou 2x. Brala jsem to jako zprávu, že ještě není ten správný čas a tělo není připravené. Zklidnila jsem se, přehodnotila priority a vyšlo to....ne vždy je to ale tak jednoduché
Vím jaké to je čekat na dítě. Vím jaké je zoufalství vidět ve zprávách, že v křoví bylo nalezeno tělíčko novorozence v igelitce. Říkat si proč ta ... co to miminko nechtěla a zabila, proč otěhotněla a my, kteří o to tolik stojíme a miminko by jsme milovali, nám se nedaří. Na první mimi jsme čekali 2,5 roku. Po roce už bylo zoufalství. Po dvou letech jsem záviděla všem těhotným, cestou z práce počítala kočárky a pak se choulila partnerovi v náručí a brečela. Když se známým narodilo miminko a my se na něj šli podívat těsně před Vánoci... Jak bylo krásné, když spinkalo mamince na hrudníku! Když mi ho pak maminka dala pochovat, byla jsem jak v jiné dimenzi. Cestou domů začal padat sníh. Doma jsem se složila a brečela a brečela. Tehdy mi partner slíbil že po Novém roce zajedeme do Centra asistované reprodukce. No a v březnu, těsně před terminem ivf, jsem zjistila těhotenství . Další Vánoce už byly o moc veselejší. Po porodu jsme se nijak nechránili a stejně to zas trvalo 3 roky než jsme čekali druhé mimi. Jaké to je potratit, to jsem nepoznala a jsem za to moc vděčná. Psychicky bych to nedala to vím. Chceme ještě třetí dítko, tak doufám že to opět dopadne dobře a miminko se narodí. Jaké to je přijít o patrnera, to taky díkybohu nevím a opět doufám že to nepoznám. To bych taky nedala.
Katka, 25. 10. 2016, 19.42
Držím pěsti všem čekatelkám.