O porodu tady rači nebudu nic psát. To už by nebylo ke čtení :D

Zatím úplně v pohodě těhotenství byla také pohoda, žádné nevolnosti, úplně príma se mi po tom stýská ještě teď po tom bříšku a pohodě porod byl také ok a zatím malou zvládám i když je to rebelka sice má jen 8měsíců ale nevydrží chvíli v klidu ani při jídle, to až začne běhat to se už vůbec nezastavíme zatím se jen plazí ale rychlostí blesku

Těhotenství nebylo nijak hrozné. Pro mě byl katastrofou porod. Když to nešlo normálně, tak cs a od té chvíle nebylo nic tak jak jsem si představovala. Malého mi odvezli, jen kouknout jsem se na něj mohl a pak mi ho vozili na jídlo. Když jsem druhý den po cs ležela v posteli a koukala na toho drobečka, říkala jsem si no a tak mám dítě , a co teď? Kde je ta mateřská láska o které všichni mluví. Dlouho trvalo než jsem k Malému našla cestu. A to jsem se na něj tak těšila. Ještě že máme tolik času před sebou a tento nešikovný začátek si můžeme vynahradit

Těhotenství jsem brala trochu jako nutné zlo. První trimestr mi bylo strašně zle, do toho jsem začala krvácet a objevili mi hematom, takže jsem se bála, abych třeba nepotratila. A když tohle všechno přešlo, tak bolesti zad, kyčlí, prsou. Teď pomalu začínáme mluvit o druhém dítěti a kdyby to bylo na mě, tak si ho klidně porodím a vychovám, ale nejlépe bez úvodních devíti měsíců

U nás to byl stres od samého začatku, když jsem zjistila že jsem těhotná už to bylo 12+3 tt první se střídala radost ze strachem (prace,peníze atd atd).. Poté po genetice nám vyšlo 1:39 že bude mít maly Downuv syndrom, celkove i s odběrem choriovych klku jsme absolvovali genetiku,cukrovka, poté dvakrát spitál jednou kvuli bolestem bricha a vysokému tlaku poté skrz špatné ozvy, porod vyvolávany a špatný prubeh atd atd.. Ale snažila jsem se si každé kopnutí zblunknutí tlak užít jak se má .. Ono ve finále toto vše co bylo je uplně jedno hlavně že to naše mrně je v pořádku .. Bojuje a my bojujeme s ním.. Jinak co se týka potratu je to asi každého věc, když jsme se o mimi snažili a kamarádka šla na potrat nemohla sem najít slov, byla jsem z toho uplně nestastná.. Ale její vec....

Zadne komplikace jen pote boj s kojením

Prvni tehotenstvi byla opravdu pohadka, od zacatku az do konce. Rannich nevolnosti bylo par a nic dramatickeho, zato vecer jsem usnula pravidelne u televize, jak spalek. V nedavne dobe jsem zazila zamlkly potrat, ... takze ted nastane doba zkusit to znovu

První těhotenství bylo super, žádné komplikace,až na strach spojený s těhotenstvím, taky se mi chtělo víc spát, první polovinu těhotenství jsem dost procestovala (částečně pracovně) a je fakt, že v druhé polovině těhotenství mě to spíš jen nebavilo, nemohla jsem si pořádně lehnout, sednout apod. jinak nic šíleného ne, za to druhé těhotenství jsem byla děsně vystrašená, prožila jsem si 2 zamlklé potraty a dost mě to vzalo, takže jsem počítala s variantou, že ani teď se to nemusí povést...dlouho mi trvalo než jsem řekla kolegyním, že čekáme mimi a i některé kamarádky se to dozvídali až když jsme se potkali a já už měla pěkný pupík...naštěstí až na občasný nízky tlak nebo oteklé nohy bylo vše v pořádku, ale ten strach, ten byl pořádný! Ovšem ani první ani druhý těhu, porod nebo další strasti spojené s mateřstvím mě neodradila si ještě jednou vše znova zažít...třeba se mi ještě poštěstí

Potraty se mi nelíbí a je to pro mě větší zlo, než tolik odsuzovaný domácí porod. Jsem toho názoru, že pokud se bezdůvodně můžu rozhodnout pro potrat, tak mám stejné právo rodit doma. Na potrat bych nikdy nešla, pokud by to nebylo nutné ze zdravotních důvodů. Je mi jasné, že ani nikdy nenajdu odvahu rodit doma sama. Znám holky, co mají potrat za sebou, ale nikdy bych jim neřekla, že jsou špatné matky. Nikdy bych jim to nevyčítala. Bylo to prostě jejich rozhodnutí.

Já jsem proti potratům. Nikdy bych na něj nešla. Ani kdybych měla mít 10 dêtí, ani kdybych byla bez chlapa, ani kdyby mi bylo třeba už přes 40. A mám velké štěstí, že mám stejné smýšlejícíchi partnera. V mém příběhu co jsme tu psala, nám tvrdili že dcera bude mít hydronefrozu, downův syndrom, cysty na mozku a rozštěp a stejně jsme odběr plodovky odmítli s tím, že by jsme ji nezabili. Ať je miminko jaké je, vždycky bude NAŠE a vždycky ho budeme milovat. No a těhotenství? Pro mě bylo nejkrásnější zezačátku nevolnosti, ale pak pohoda. Neznám pálení žáhy, otoky, atd. Moc jsem si užívala rostoucí bříško, těšila se na každý ultrazvuk až miláčka uvidím, užívala jsem si pozornost okolí. A vím určitě, že ješté jednou to zažít chci . Doufám že mi bude přáno... No a potom to taky šlo, obě dcery v noci spaly, neznáme nespavost od zubů, prújmy, reakce na očkování, nic. Máme skvělé, zdravé a v rámci možností i hodné děti porod bolí, nebudu nikomu lhát, ale určitě to stojí za to, jak nevolnosti v těhotenství, tak bolesti u porodu, dítě je dar. Vždycky jsem chtěla mít děti a vždycky jsem prý tvrdila že tři a taky vím, co to je na dítě čekat...