petrao, 19. 6. 2016, 15.43
Podle mě je ideální kombinovat Montessori s tradiční výchovou ve školkách. Například vzdělávání na základě Montessori metodiky a postupů vypracovaných Rudolfem Steinerem a Nicolou Teslou,p racovala jsem ve školce, kde se toto praktikovalo a naprostá spokojenost dětí, rodičů i pedagogů....Ikdyž těch faktorů je mnoho
louskacek2, 19. 6. 2016, 6.58
Hezký článek a myšlenky. Nedávno jsem viděla na podobné téma dokument. Byl o tom jak v moderní době jsou deti neustále kontrolované na hřištích. ..kdysi ulice. Jak pak sami nemají mantinely pac jim je furt budujeme my. Inspiroval mne k tomu abych svou dceru pustila v 5 letech samotnou na pisek před barak/ bytovky. Bydlíme v klidové časti ale dosud jsem se prostě bala. Máme nad tim balkon apod. Takže ji kontrolují alespoň takto. A světe div se ona to zvládá. A je na ni vidět jak je pisna na to ze ji Verim. Nedávno jsem ji četla článek o holčičce 4 roky ktera takto utekla na koloběžce rodičům. Tak jsme to spolu rozebírali a povídali si o tom a je si plně vedoma co se holčičce mohlo stát a jak by maminka byla smutna. A ze ona to neudělá. K samostatnosti ji vědu dost hodně spolu vaříme a pečeme. Uklízí si po sobe nádobí do myčky, skládá prádlo atd.
jitka46, 16. 6. 2016, 22.29
krásný a užitečný rozhovor, děti by měly být samostatné
Bellissima, 14. 6. 2016, 18.09
Ty "Čtyři dohody" nás doma přinutily také k pořádnému zamyšlení a k tomu, vzít si z toho co nejvíce ponaučení pro život a výchovu dětí. Ale život není o tom, co se nám nelíbí, nebo co bychom si přáli, ale je takový, jaký je. Často nemilosrdný a drsný. A tomu je třeba se přizpůsobit. Umět si poradit v každé situaci. Často si říkáme doma, a jak by na to šel asi náš velký pedagog Jan Ámos Komenský - především možná názorný příklad, žádné nenásilí a dost prostoru pro samostatnost a tvořivost dítěte. A žádné moc veliké a složité teorie - ve smyslu starého indického přísloví, že "jedna unce praxe, je cennější než tuna teorie."
2. část odpovědi týkající se oblékání je zde: Oblékání doporučuji nikdy nedělat ve stresu. Radši si přivstaňte nebo si věci plánujte na později, ale ve stresu to většinou nejde (nebo jde, ale často ne respektujícím přístupem Prostě jakmile to nevydržíme a začneme trojčit, dítě se šprajcne. Dobré je začít už od malička tím, že popisujete, co děláte a dítě začne postupně samo spolupracovat. Teď oblékneme pravou ruku, teď levou ruku... Vytvořte si takový oblékací rituál. Jinak nám pomohlo, když jsem to otočila a dceři vysvětlila, že oblékáním pomáhám já dceři, ne ona mně. "Pomůžu ti se obléct nebo chceš sama?" "Chceš jít ven? Tak ti pomůžu se obléct? Ven chodíme pouze oblečení."... apod. Uvidíte, jestli některá z variant bude ta pravá pro Vás, ale hodně záleží na konkrétním dítěti. Paušální návod k použití neexistuje Každé dítě je jiné. Důležité je snažit se zachovat klid. Radši si dejte chvilku pauzu a prodýchejte vztek, než abyste jednali v afektu. Děti se vše teprve učí a tím, že zvládneme vlastní vztek, jim jdeme tím nejlepším příkladem. Přeji hodně trpělivosti a krásných společných chvil. Valina
Katka, 7. 6. 2016, 14.47
Co poradíte s dcerou 8,5 let, která odmítá rodinné pravidlo - doma se převlékáme? Přijde ze školy a převléct do domácího jí trvá klidně 3 hodiny Nevýchovné postupy, já bych potřebovala....protože....nezájem, když strhneme penízky z kapesného ani to s ní nehne Doufám, že alespoň k té maturitě nepůjde v pyžamu Syn 5 let se převléká dobrovolně a samozřejmě ani mu říkat nemusím.
Protože je každá rodina jiná, potřebovala bych pro konkrétní radu znát Vás i Vaši rodinu. Paušální rada bohužel neexistuje. Pro začátek by ale pomohlo, kdybych věděla, co Vám dcerka odpoví na otázku: "Proč se nechceš převlékat?" Ptala jste se už? A jak zněla odpověď? Snažila bych se nejprve pochopit její důvody. Když Vám je totiž řekne, máte na čem stavět a můžete argumentovat a navzájem najít kompromis. Třeba jsou její důvody oprávněné. Další věc je, kdo toto pravidlo vytvořil a jak bylo předáno dceři. jestli jako povel nebo jí bylo vysvětleno, proč je to pro Vás tak důležité (protože pro ní to evidentně důležité není). Nutit někoho dělat něco, co on nechce "jen" proto, aby vyhovělo mým potřebám, v tom bohužel neumím poradit. Chcete-li, aby se dcera převlékala, pak v tom i ona musí najít svůj zájem a ne, nemyslím tím nějakou odměnu (kokino nebo tak). Každopádně přeji, ať se na všem dohodnete ke spokojenosti obou stran. Hlavně v klidu a bez křiku. Jakmile začnete chytat nerva (což je normální), radši to odložte na jindy.
Katka, 7. 6. 2016, 22.50
Ptala. Protože se jí převlékat nechce, chce si většinou sednout a číst. Přijde jí to zbytečné. Když nejde do školy je schopná obědvat v pyžamu a pořádně si ho zamastit. Naše argumenty jsou hygiena a ochrana svátečního oblečení od ušpinění (barvy, lezení po kolenou apod.) Dcera řekne že to je její věc a že jí díra na kalhotech nevadí. Ale nám to vadí. Je to pomalu to jediné co po ní chceme a ona se není schopná přizpůsobit. Řešíme to už asi 4 roky. Chtěla jsem ať si zničené oblečení hradí z kapesného, s tím zase nesouhlasí manžel.
Chápu Vaše důvody a chápu i ty dceřiny. Má prostě jiné priority, což je pochopitelné. Obávám se, že pokud do ní "hučíte" už 4 roky, nejde už vůbec o to oblečení jako takové, ale bude za tím skryto něco jiného. Toto už nelze vyřešit zde. Za sebe bych to přestala s dcerou řešit, ale zároveň bych jí ani tedy nekupovala nové kalhoty. Jestliže jí ta díra na koleni nevadí, proč by měla vadit Vám. Její postoj změnit nemůžete, ale můžete změnit ten svůj. Pokud si pak nové kalhoty vyžádá, musíte udělat už při koupi dohodu: "Ano koupím ti nové, ale pouze za předpokladu, že je budeš nosit pouze do školy a doma si je převlékneš." Pokud se na takové dohodě shodnete předem, bude ji věřím respektovat. Pokud by i s tím měla problém, vůbec bych se nebránila tomu přesně dceři vypočítat, kolik času mi trvalo vydělat na ty kalhoty a tím pádem i kolik času jsem kvůli těm kalhotám nebyla (a bývala bych radši byla) s ní. V žádném případě bych jí to nevyčítala. Jen ji informovat, aby pochopila, proč je to pro Vás tak důležité.
Katka, 8. 6. 2016, 21.25
Nesouhlasím ;o) Já nechci, aby moje dítě chodilo v roztrhaných kalhotách, jako nějaký sociální případ. Je i ve školním řádu, že dítě má chodit do školy čisté a upravené. Je mi to jasné, že když to chci jen já, tak se dál nepohneme....včera jsme se dlouho mazlily a dneska se jaksi převlékala ochotněji...Uvidíme, ale výměna diktátu za anarchii mě teda taky nevyhovuje ;o).
Souhlasím. V naprostou anarchii také nevěřím. Teď jsem si to po sobě ještě jednou přečetla a chápu, že to tak trochu vyznělo Spíš mi šlo o to uznat dcery pocity. Říct jí, že chápu, že už je velká holka a má svůj názor a respektuji ho. Dětem to totiž většinou stačí a postupně začnou samy obracet. Vlastně jim jde většinou spíš o pozornost. Ostatně to podle Vašeho dnešního komentu u Vás bude nejspíš také tak. U nás je většinou mazlení a trocha času také lék na všechny bolístky. Ostatně třeba dnes jsem měly takový celý den. Mamka měla málo času a hodně práce a to se neodpouští
Ahoj, tady TA Valina Za prvé moc děkuji za podporu, které si opravdu cením. Jste všechny báječné mámy - už jen proto, že se staráte, zajímáte se a čtete, jaké jsou možnosti. Byl tu vznesen v komentářích 1 dotaz, který jsem už komentovala na Facebooku, ale ráda odpověď přidám i sem. Týkal se nepopulárních činností, jako jsou úklid hraček a oblékání. Aktuálně tímto obdobím s dcerou procházíme Při úklidu hraček mi pomáhá nenechat vše až na večer. Večerní nepořádek po celém dnu děti do určitého věku uklidit prostě nezvládnou. Vezměte si, jaký je to zápřah pro nás. Zvládnou ale uklízet v průběhu dne po malých částech. Ideál je hračku vyndat, pohrát si a uklidit na místo - to ale vyžaduje opravdu hodně důslednosti. Hodně v tom pomáhají právě tácky, které dítěti přesně ohraničují místo pro hračku, která se tak i jednodušeji přenáší. Další výhodou je i to, že pokud mají děti vyskládané tácky na otevřené polici, přesně vědí kde která hračka má své místo. Důležité je také to, aby hračky byly vždy na stejném místě. Dětem dává tato organizace velký pocit jistoty, protože přesně vědí, kde co najdou a mohou tak být samostatné. Jinak při úklidu samotném se mi vyplácí model "já uklidím tohle a ty zase tohle" a také je super jakoukoliv činnost obrátit v hru. Pokud ale vidím, že toho prostě dítě už má plné zuby a je utahané, nelámu to přes koleno. Všeho s mírou. Jinak u nás obecně před nepopulárními činnostmi pomáhá všeříkající výkřik "Hurááá" a dcera se většinou chytne
Katka, 7. 6. 2016, 14.41
Ano, trochu ke spolupráci s úklidem pomáhá, když se syna zeptám, co mám uklidit já. Tak řekne třeba - ty hračky na zemi, já hračky na posteli. Jednou týdně uklízí dobrovolně po zemi i on sám a to před vysáváním, protože ty legové kostičky jdou vysát tak snadno (ikdyž člověk nechce). Ale úplně nejlepší je, když si v dětském pokoji uklidí tatínek s maminkou a mají to jak potřebují Není to výchovné, ale z vlastní životní zkušenosti vím, že člověk si začne hledět pořádku až v dospělosti, až má svoji vlastní vnitřní motivaci, proč chce mít uklizeno.
Při vší úctě ke své mamince, kterou zbožňuji, Vám můžu říct, že přesně takto jsem vyrostla já. Nikdy jsme nic nedělali, protože maminka to dělala z lásky za nás a věřte mi, že opravdu platí: "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.". Ta motivace se mi pak hledala opravdu těžko a bolestivě, protože na to učení je pak člověk už sám. Neříkám, že dítě má být doma otrok, ale je pro ně mnohem příjemnější, když mu při učení asistuje milující osoba, na kterou se může vždy obrátit pro pomoc, než když se pak vše musí učit sám v dospělosti. Je také otázka, jak se ta dospělost pak vlastně pozná. Člověk, který je závislý na "péči" rodičů, to má pak velmi těžké, když se má najednou odstěhovat a být "svobodný a volný". Možná i proto bydlí dnes děti tak dlouho s rodiči. To je ale samozřejmě jen úvaha.
Katka, 7. 6. 2016, 22.34
Tak moje motivace je jiná. Vyrostla jsem v rodině kdy jsem od dětství v domácnosti musela výrazně pomáhat, zahrada, vysáváni..., od 11 let jsem se starala o bratry dvojčata. K úklidu pokoje jsem byla nucená ale reagovala jsem jen na vyhrůžky, možná proto zatím děti šetřím a nechávám si je spíš hrát. Do budoucna ale jejich součinnost plánuji. Už teď dcera chodí uklízet společnou chodbu, protože je to formou přivýdělku ke kapesnému.
