Pásla ovečky
Pásla ovečky v zeleném háječku,
pásla ovečky v černém lese.
Já na ni: Dupy dupy dup,
ona zas: Cupy, cupy, cup.
Houfem, ovečky, seberte se všecky,
houfem, ovečky, seberte se.
Děvče pohání ovečky bělavé,
sem tam pobíhá ovčácký pes.
Já na ni: Pomaloučku jen!
Ona, že z háje musí ven,
že prý ovečkám neslouží lesíček,
že prý ovečkám neslouží les.
Až chlapečku zavřeš víčka
Až chlapečku zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka,
a koníček spí.
Pojedeš s ním k černé skále,
po silnici u maštale,
černá skála spí.
Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek,
a borůvky spí.
Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku
a džbáneček spí.
A pod skálou voda hučí,
vezmu si tě do náručí,
a chlapeček spí.
Mravenčí ukolébavka
Slunce šlo spát
za hromádku klád
na nebi hvězdy klíčí.
Už nepracuj, mravenečku můj,
schovej se do jehličí.
R: Máš nožičky uběhané,
den byl tak těžký.
Pojď, lůžko máš odestlané
v plátku od macešky.
Spinká a sní
mravenec lesní
v hromádce u kapradí.
Nespinká sám,
s maminkou je tam,
tykadlama ho hladí.
La-la-la-lá-la-la-la-lá
la-la-la-la-la-la-lá-lá.
Měla jsem holoubka
Měla jsem holoubka
v truhle zavřeného,
on jest mi uletěl
do pole širého,
do pole širého,
na zelený doubek,
tam sobě zahoukal
můj zlatej holoubek.
Nehoukej, nebroukej,
můj zlatej holoubku,
nedělej svej milej
většího zármutku.
Já jí ho nedělám,
dělá si ho sama,
když já nejsem doma,
s jinšími sedává.
Já ji koupil pentli
barvy proměňavé,
by si proplétala
vlásky kadeřavé.
Já ji koupil jinou,
a to pěkně bílou,
by pamatovala,
že byla mou milou.
Ach, není tu
Ach, není tu, není, co by mě těšilo,
ach, není tu, není, co mě těší;
co mě těšívalo, vodou uplynulo,
ach, není tu, není, co mě těší.
Jaké to vorání bez pluhu, bez koní,
jaké to vorání bez koleček ?
Takové vorání, jako milování,
jako milování bez hubiček !
Pořád mně dávají, co se mně nelíbí,
pořád mně dávají, co já nechci;
dávají mně vdovce, ten má jen půl srdce
půl ho dal nebožce, půl by dal mně.
Šípková Růženka, Bratři Grimmové
Před dávnými časy žili král a královna a ti si každého rána říkali: „Kdybychom tak měli děťátko!“ I stalo se jednou, že královna zrovna seděla v koupeli, když tu z vody vylezla žába, přihopkala k ní a pravila: „Tvoje přání se splní, dříve než uplyne rok, narodí se ti dcerka.“ Co žába řekla, to se stalo; královna povila děvčátko, které bylo tak krásné, že král se samou radostí neudržel a uspořádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své příbuzné, přátele a známé, ale také sudičky, které měly dítěti přinésti do vínku rozličné ctnosti a nadání. Sudiček bylo třináctero do počtu, král měl ale jen dvanáct zlatých talířů, ze kterých měly jíst, a tak musela jedna z nich zůstat doma.
Křtiny slavili ve vší nádheře, a když se slavnost chýlila ke konci, jaly se sudičky dítě obdarovávat podivuhodnými dary; jedna mu věnovala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství; a tak dále prostě vše, co si lze na světě přát. Když pronesla své přání jedenáctá sudička, tu pojednou vpadla do sálu ta třináctá, a protože se chtěla pomstít, že nebyla pozvána, bez toho, že by někoho pozdravila nebo se na něj jen podívala, zvolala silným hlasem: „Královská dcera se ve věku patnácti let píchne o vřetánko a zemře!“ A bez dalšího slova se obrátila a odešla ze sálu. Všichni byli ohromeni úlekem. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která své přání ještě nepronesla. Nemohla sice tu zlou sudbu odvrátit, ale mohla zmírnit její dopad, pravila tedy: „Neupadne do smrti, ale do stoletého spánku.“ Král, který chtěl milované dítě ochránit před neštěstím, potom vydal rozkaz, že všechna vřetena v celém království mají spálit.
Přání sudiček se vyplnila, dívenka byla tak krásná, ctnostná a přátelská i moudrá, že kdo ji poznal, musel ji milovat. Jednoho dne, to jí bylo právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak se procházela a prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo, a k posledku došla k jedné staré věži. Vystoupala úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazila k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč, a když jím otočila, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděla u kolovrátku stařenka a pilně předla. „Dobrý den, babičko,“ řekla královská dcerka: „ copak tady děláš?“ „Předu.“ odvětila stařena a pokývala hlavou. „Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?“ zeptala se dívka, vzala vřetánko a chtěla také přísti. Ale sotva se vřetánka dotknula, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a ona se píchla do prstu.
V tom okamžiku klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku. A ten spánek se rozšířil po celém zámku, král a královna, kteří zrovna přibyli domů a vešli do sálu, usnuli a s nimi všechno dvořanstvo. Spali také koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše, mouchy na stěně, také oheň, který plápolal v krbu, znehybněl a usnul, pečeně se přestaly škvařit a i kuchař, který chtěl kuchtíka, protože měl něco opatřit, zpohlavkovat, také usnul. A utišil se vítr a na stromech kolem zámku se nepohnul ani lísteček. Okolo zámku začala růst houština divokých růží, a každý rok byla o něco vyšší a nakonec celý zámek obrostla, takže ho více nebylo vidět; ani tu korouhvičku na střeše.
A zemí šla pověst o krásné Šípkové Růžence, jak královskou dceru nazvali; čas od času sem přicházeli královští synové, aby skrze houštinu pronikli k zámku. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, neboť trniska jako by měla ruce, mladíky jimi chytala a oni v nich uvízli, zůstali tam viset a více se odtamtud nedostali, a tak ze světa sešli bolestnou smrtí.
A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
Po mnoha a mnoha letech přišel jednou do té země opět jeden princ a slyšel, jak nějaký stařec vypráví o Šípkové Růžence; že tam někde stojí zámek, ve kterém už sto let spí překrásná princezna, které říkají Šípková Růženka, s ní spí i král a královna a celý dvůr. Stařec také od svého dědečka věděl, že už přišlo mnoho přemnoho princů a pokoušelo se ji najít, snažilo se proniknout skrze šípkovou houštinu, ale všichni v ní uvízli a bídně zahynuli. Tu jinoch pravil: „Já se nebojím, jdu se na Šípkovou Růženku podívat.“ Ten dobrý stařec ho od toho mohl odrazovat, jak chtěl, princ na jeho slova nic nedal. A právě nyní uplynulo sto let a nadešel čas, kdy se měla Šípková Růženka opět probudit.
Když se princ přiblížil k růžové houštině, byly to tou dobou již velké a mohutné růžové stromy, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezraněného projít; za ním se opět zavřely v neproniknutelnou houštinu. Na zámeckém dvoře leželi a spali koně a strakatí lovečtí psi, na střeše seděli holubi a měli hlavy ukryté pod křídly. A když vešel do zámku, na stěnách spaly mouchy, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout, děvečka seděla s černým kohoutem, kterého chtěla oškubat. Tu šel dále a viděl v sále ležet a spát dvořany, nahoře na trůnu ležel král i královna a spali. Tak šel stále dál a všechno bylo tak tiché, že slyšel svůj vlastní dech, až konečně přišel do věže a otevřel dveře té komůrky, ve které spala Šípková Růženka. Tam tedy ležela a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit, sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí dotknul ústy, otevřela Šípková Růženka oči a mile na něj dívala.
Pak sešli společně dolů a probudil se král, královna i dvořané a dívali se překvapeně jeden na druhého. I koně na dvoře vstali a potřásali hlavami, psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi na střeše vytáhli hlavy zpod křídel, rozhlíželi se kolem a pak uletěli do polí, mouchy lezly na stěnách, oheň v kuchyni se rozhořel, aby dál vařil jídlo, pečeně opět začaly prskat, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a děvečka dál škubala černého kohouta.
Pak slavili ve vší nádheře svatbu prince a Šípkové Růženky a žili spokojeně až do konce svých dnů.