O děravém nebi

Někdy se stane, že se nebe kaboní a kaboní, mračí a mračí, a najednou z ničeho nic praskne.

Jako košile.

Jako kalhoty.

Jako trenýrky.

A začne pršet.

Prší a prší a leje a leje z té díry, co v obloze jak studna zeje, z té díry tečou proudy vody - potok, řeka, oceán, do polí i na louky i na čmeláčí stráň.

A co na to čmelák?

Nemá déšť moc rád, vždyť nemůže hrát, vždyť by mu snad sebral basu tenhle vodopád.

Ale to už se na slunci zdá, že je deště moc, a tak si vezme zlatou jehlu na pomoc. Udělá jeden steh a druhý, a pomaličku, žádný spěch, šije a šije a zašije nebe jako děravou košili. Jako kalhoty. Jako trenýrky.

A schová nebi nahé bříško. Pupík

A zase je hezky.

Slunce svítí teplounce a zlatě.

Nikde ani stopa po záplatě.

Nikdo nepozná, že nebi praskly před chviličkou gatě.

Autor: Jindřich Balík

Zdroj: čítanka