Kluziště

Zima už je v plné síle,
děvče čeká na mámu,
venku je jí dlouhá chvíle,
proč nemůže do krámu?

Kde se vzala, tu se vzala
na chodníku zmrzlá louže,
ona místo aby stála,
po ledě se klidně klouže.

Klouže tam a klouže zpátky,
klouže se jen dál a dál,
na chodníku dělá zmatky,
starý pán jí radu dal.

„Když holčičko ráda bruslíš,
věř mi nebo nevěř mi,
s kamarády zajít musíš
na kluziště s bruslemi.

Tady ten pás betonový
chodníkem se nazývá,
neboť se jen po něm chodí,
kluziště své kouzlo má.

Po ledovém zrcadélku
můžeš bruslit sem a tam,
projedeš si šířku, délku,
je to kouzlo, já to znám.

Je to fajn, když kolem uší
sviští vítr ledový,
ale kdo to nevyzkouší,
nic se o tom nedoví.“

Holčička už chce být hodná,
pěkně čekat na mámu,
je však dosti neposedná,
běží za ní do krámu.

„Maminko, já říct ti musím,
nechci už jít na hřiště,
jen bych chtěla, prosím, vidět
opravdové kluziště.“