Medvídek Míša

Jak to táta včera řek? 
Narodil se medvídek. 
Že měl kožich, neznal zimu, 
medvěd Míša říkali mu. 
Jídla, pití měl vždy dost, 
a jak jed, tak také rost.

Rostl, rostl, každý den, 
když byl větší, chodil ven, 
po lese si s mámou hrával, 
pampelišky rozfoukával, 
přes bláto a mokrý mech 
nosila ho na zádech.

Za chviličku Míša již 
poznal v lese každou skrýš. 
Věděl, kde se schová křeček, 
kde má domek mraveneček, 
kudy včelky lítají 
po lese a po kraji.

Jednou, když si Míša hrál, 
táta s mámou zašli dál. 
„Seď tu, Míšo, “ máma říká, 
„já jdu s tátou do lesíka 
sehnat něco k jídlu, víš? 
Seď tu nebo zabloudíš!“ 
Ale Míša za chvíli 
začal honit motýly. 
„Otakárku, otakárku, 
zapřáhnu tě do kočárku, 
a ty, šídlo, půjdeš s ním. 
Leť si! Že tě nechytím?“

Běhá co mu stačí dech, 
honí šídla po stromech, 
mezi stromky, mezi stvoly, 
běhá, až ho nohy bolí, 
pořád běhá, žádný cíl. 
A tak Míša zabloudil.

Bloudí, bloudí tam a sem, 
mraky letí nad lesem. 
„Kde jsi, nebe?“ „Kde bych bylo?“ 
bác - a v lese uhodilo. 
Chudák Míša, ten se lek. 
Hop – a skočil na stromek.

Přešla bouřka po horách, 
Míša pláče, že má strach. 
Na kožich mu prší z nebe, 
očka pálí, nožka zebe, 
už aby byl doma zas.

Přešla bouřka, přešel čas.

A tak máma druhý den 
našla Míšu pod stromem. 
Z kožichu mu voda teče, 
Slíbil, že už neuteče. 
Neutek a měl ji rád, 
a vždycky ji poslouchal.

Zdroj: www.abatar.cz