Zvědavá Juditka

zobrazeno 38×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 21.19

Kterak ve sklepeních dobříšského hradu s černým rytířem mluvila, který tam královské poklady hlídá a za noci zpívá na Vargáčské skále

V Dobříši se nad velikým rybníkem zvedá návrší Vargač. Kdysi tu stával královský hrad, později přestavěný v zámeckou sýpku. Na hradě sídlil královský purkrabí nebo hejtman, někdy i nejvyšší lovčí české koruny. Královské lesy kolem Dobříše bývaly plné zvěře a král se svými pány zde rád lovíval, protože z Prahy sem nebylo daleko. Proto tu byly veliké sklepy a v nich sudy dobrého vína a piva, aby páni netrpěli žízní. Zásob na komorách musel mít purkrabí také dost. Jakmile přijel král, vždycky se mnoho peklo a vařilo. 
V rodině klíčníka neměli dlouho dětí, a když se jim jednoho dne narodila malá Juditka, sám nejvyšší královský lovčí šel za kmotra. Byla to veliká pocta pro starého služebníka a všichni mu ji záviděli. Klíčnice také pomáhala v kuchyni, ale jen když přijelo na hrad panstvo a bylo potřeba každé zdravé ruky. Jinak se celé dny starala o domácnost, a potom o Juditku. 
„Však jsem si ji u pánaboha vymodlila,“ říkala každému, kdo pěkné dítě pochválil. A Juditka rostla jako z vody. Sotva kolébce odrostla, už se batolila mezi dětmi na dvoře. Matka ale každou chvíli oknem vyhlédla, aby se podívala, jestli se jí nic zlého neděje. 
Když večer starý klíčník obešel všechny dveře u komor a sklepů, nejraději sedával ve světnici u ohniště s Juditkou a houpával ji na kolenou. Malá výskala a smála se, že ji bylo slyšet po celém hradě. Když trochu povyrostla, nechtěla se jenom houpat. Často chytila tátu kolem krku a prosila ho: 
„Povídejte, tatínku! Povídejte!“
„A o čem, Juditko?“ ptával se otec a byl na dcerku pyšný, že chce toho tolik vědět. 
Nejprve vyprávěl o slepičce a o kohoutkovi a o všem, co Juditka viděla na dvoře. 
Potom však byla zvědavější a ptala se na všechno možné. 
„Tatínku! Kam vedou ty dveře vedle kuchyně a kam ty druhé naproti?“ 
Klíčnice Juditku okřikla, ale otec byl dobrák od kosti a nedovedl děvčeti nic odepřít. 
„U nás na hradě je mnoho dveří. Na prstech bys je nespočítala. Sám náš pan král ani neví, kolik jich je, ale já mám ode všech klíče. Ty jedny železem pobité vedou dolů do velikých sklepů pod hradem. Ale tam nikdy nechoď, Juditko! Darmo bys mohla zabloudit a nikdo by Tě už nenašel. Tam dole prý chodí černý rytíř s velikým mečem. Sám jsem ho nikdy neviděl a jsem tu ve službě už hezkých pár let. Lidé povídají, že když na věži hodiny odbijí půlnoc, tiše se otevřou dveře sklepení a z nich vyjde rytíř v dlouhém černém plášti s mečem po boku. Pomalu projde hradním nádvořím a zavřenou brankou, dojde až ke skále nad rybníkem a tam usedne. Zpod černého pláště pak vyndá loutnu a hraje podivnou starou píseň. Jakmile udeří jedna s půlnoci, ztratí se a je pryč.“ 
Juditka poslouchala napjatě, ani nedutala. A když skončil, pořád se dívala upřeně do ohniště, kde zářilo ještě pár uhlíků. 
„Darmo tu holku děsíš!“ zlobila se na muže klíčnice. „Zvědavá je až běda, ale na takové povídačky má ještě času dost. A teď oba na kutě!“
„Ještě jednu, tatínku!“ prosilo děvčátko. 
Tentokrát však dal táta za pravdu matce a odnesl Juditku do široké postele, kde ji přikryl velikou peřinou. Tam ještě chvíli kňourala, ale brzy usnula jako dudek. 
„Muži, jestli budeš tomu děvčeti každý večer vyprávět takové povídačky, rozum Ti na ni stačit nebude a ona nám přeroste přes hlavu,“ hubovala klíčnice, když se chystala ke spánku, ale klíčník jenom mávl rukou. 
„Co má být, to bude. Holka je jako štír a není hloupá. Snad se jí proto povede v životě lépe než nám.“ 
Potom zhasl světlo a brzy usnuli. 
Jednoho dne bylo zase na hradě plno shonu. Z Prahy přijel rychlý posel, že se král chystá s pány na Dobříš lovit. V kuchyni se hned vařilo a peklo a klíčnice musela také jít pomoci. Juditka zůstala mezi dětmi na dvoře. Všichni měli plné ruce práce. Pacholci čistili koně a děvečky všude zametaly. Děti se jim pletly pod nohy a občas někomu přiletěl také nějaký ten pohlavek. Bylo všude křiku víc než dost. Juditka si všimla, že do hradu přijely dva vozy plné sudů piva. Pacholci je začali nosit do sklepa. Jak to děvče uvidělo, honem přiběhlo a postávalo okolo. Kamenné schody vedly pořád dolů a konce vidět nebylo. 
Když si Juditky nikdo nevšímal, vběhla rychle jako lasička otevřenými dveřmi do sklepa a schovala se v nejbližším výklenku. Pacholci kolem ní přešli, ale nikdo ji neviděl. V železných kruzích na stěnách byly zasunuty rozžaté louče, které trochu čadily. Jakmile bylo všude ticho, seběhla Juditka po schodech do prvního sklepa a prohlížela si veliké hromady sudů a soudků i staré lavice, které tu stály snad od nepaměti. Tak prošla několik klenutých sklepení, ale nikoho nepotkala. 
„Kdepak asi spí ten černý rytíř?“ povídala si Juditka sama pro sebe. „Jestli tu někde je, musím ho přece najít.“ 
A chodila sem a tam, beze strachu nahlížela do všech temných koutů, ale nikde nikdo nebyl. Až v jednom sklepě našla dveře zavřené na závoru a pod nimi svítil malý proužek světla. Juditka je otevřela. 
Uprostřed starého sklepa stál veliký dubový stůl a u něho seděl bělovlasý rytíř v černém plášti. Před ním na stole ležel těžký starodávný meč a přilbice s velikým chocholem vedle rozžaté lucerny. Sotva vrzly dveře, rytíř pozvedl hlavu a pokynul rukou. 
„Vítám Tě, Juditko! To jsi hodná, že ses na mne přišla podívat.“ 
Juditka se ho nelekla. Způsobně se uklonila, jak ji tomu matka naučila. A protože se jí ten starý rytíř zalíbil, beze strachu šla k němu blíž. 
„Tak Ty se mne nebojíš?“ zeptal se zjihle. 
„Nebojím. Tatínek mi onehdy o Vás povídal. Ještě zpíváte každou noc na té skále nad rybníkem?“ vyzvídala Juditka. 
„Zpívám, děvče, zpívám tam už po staletí. To je můj úděl, ale nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, až s tebou. Jsi chytrá a nebojácná, to se mi líbí. Proto Ti něco povím. Hlídám tu královský poklad, který sem kdysi uložili. Až jednou bude v zemi nejhůře a najde se jeden poctivý člověk, který jej rozdělí ostatním, bude má služba skončena.“ 
Vzal do rukou lucernu a posvítil kolem stěn, kde stála řada dubových truhlic s velikými zámky. Juditka si vše prohlédla a potom se usmála. 
„Náš tatínek má klíce od všech zámků na hradě. Od těch truhel jistě taky.“
„Já jsem také takový klíčník, ale od těchto zámků je klíč jenom jediný a ten nosím stále u sebe. Pojď, něco Ti ukážu!“ vzal Juditku za ruku a šel od truhlice k truhlici a každou z nich tím jediným klíčem otevřel. V každé bylo něco jiného. V první měďáky, v druhé stříbrňáky a ve třetí zlaťáky, v té další bylo perel jako máku a v té poslední jeden kamínek vedle druhého. Juditka nevěděla, kam se má dřív podívat. Černý rytíř vzal z každé truhlice plnou hrst peněz a přidal i něco perel a těch kamínků, potom dal všechno děvčeti do zástěrky, sotva to mohla unést. „Tak a teď už běž, Juditko! Otec s matkou Tě jistě hledají a mají o Tebe strach. Až budeš jednou velká, pak mne jistě uslyšíš zpívat na Vargačské skále.“ Juditka poděkovala a rytíř ji vyprovodil ze dveří, pak se ještě za ní díval, dokud mu nezmizela z očí. 
Louče ještě hořely a Juditka dobře viděla na cestu. Protože měla zástěrku plnou a těžkou, v nejbližším sklepě si sedla na lavici a začala pěkné kamínky i peníze přebírat. Rovnala jeden vedle druhého do řádku, a když už lavice nestačila, dávala jeden na druhý. Jak si tak hrála, přišla na ni velká dřímota a ona usnula hlubokým spánkem. 
Nahoře byla zatím po Juditce veliká sháňka. Když matka marně dceru volala oknem z kuchyně, vyběhla ji hledat mezi dětmi. Ale nikdo o Juditce nevěděl. Klíčnice tedy běžela za mužem, že se jim děvče někam zatoulalo. „Kde by ta holka mohla jenom být?“ divil se klíčník. 
„Ze se tak hloupě můžeš ptát?“ utrhla se na něho žena. „Napřed jí napovídáš kdovíco ... holka zvědavá šla asi hledat toho rytíře. Dveře do sklepa byly dnes přece otevřeny.“ 
Jak to řekla, vyrazil klíčník ze dveří a hned svolával na dvoře pacholky, aby mu šli pomoci nalézt ztracenou Juditku. Když znovu železné dveře otvíral, chvěly se mu ruce. Pacholci honem zapalovali nové louče a volali do všech stran, ale nikdo se jim neozýval. Zatím klíčnice na dvoře plakala a všem vyprávěla, že se jim ztratila jediná dcerka. 
V jednom sklepě našli Juditku klečet u staré lavice. Když kolem ní posvítili loučí, údivem všichni strnuli. Před děvčetem byly vyrovnány tři hromádky peněz a kolem dokola pěkná řádka perel a drahokamů. 
„Juditko, co tady děláš?“ ptal se klíčník a honem ji bral do náruče. Juditka byla hned vzhůru a vesele se usmála. 
„Tatínku! Já jsem mluvila s černým rytířem a podívej se, co mi dal na hraní. Ani jsem to všechno nemohla unést,“ ukázala rukou na lavici. 
Klíčník jí shrnul poklady do zástěrky a běželi s dcerkou nahoru. 
Jak je matka uviděla, s křikem a pláčem se vrhla k Juditce. 
„I ty moje holka, kde ses to zatoulala? Strachem jsem mohla umřít.“ 
Když ale uviděla, co si Juditka přinesla, všechno jí odpustila. Sám purkrabí se přišel podívat, proč je tu tolik křiku. A když uviděl, jaké poklady se ukrývají v hradních sklepeních, hnal klíčníka s pacholky zpátky do sklepa. 
„Ty truhlice s královským pokladem musíme co nejdříve najít. Až se král o nich dozví, ten se bude divit a radovat.“ 
Marně však prohledali všechny sklepy, nikde žádné truhlice nenašli, ani ty staré dveře zavřené na závoru. I kus zdi kvůli pokladu rozkopali, ale všechno bylo marné, štěstí jim nepřálo. 
Když přijel král a dověděl se, co se stalo, nechal si ukázat Juditku i ty její poklady. Ale ani zlaťák děvčeti nevzal. Za ten laskavý čin ho mnozí chválili, jiní ho měli za hlupáka. I purkrabí, který si tajně dělal naděje na bohatou odměnu. A když Juditka dorostla, byla z ní bohatá nevěsta. Jestli však někdy slyšela černého rytíře zpívat na vysoké skále, to už dnes nikdo neví, ale Vargačská skála tam na Dobříšsku stojí podnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight