Žvanivý slimejš

zobrazeno 20×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.35

V daleké zemi, kam ještě nikdy žádné letadlo nedolétlo, za tolika moři, že je ještě nikdy nikdo nespočítal, zkrátka bůhvíkde a bůhví kdy se stala podivná příhoda, o které se mezi opicemi dodnes vypravuje. 
Je to totiž opičí říše. Aspoň převážně. Protože lidi, co jich tam žije, by se dali spočítat na prstech. Opice žijí hlavně na stromech, kdežto lidé hlavně na zemi, a tak se snášejí celkem dobře. A tomu vše je nablízku moře, odkud občas přicházejí na souš vyslanci mořského krále. 
Tam v té zemi žil také Kičibej, člověk, ne opice. Ptáte se, kdo to byl? Především lenoch a zadruhé povídálek. Anebo možná obráceně, především povídálek a v druhé řadě lenoch. Nebo obojí dohromady bez rozdílu. A ještě něco, Kičibej byl také starý. Protože, i když byl líný, dokonce i líný stárnout, přece jen byl den ode dne starší, až najednou byl prostě úplně starý. Ale to nebylo všechno. Kičibej byl také ženatý. To znamená, že měl ženu Saišu a ona zas měla jeho, dokonce spíš ona měla jeho než on ji. Kičibej byl totiž, jak se říká, doma odjakživa pod pantoflem. Žena mu poroučela a musel poslouchat jako hodiny. Ani ho tím pantoflem nemusela pohánět. Kičibej se nerad se ženou hádal, ve všem poslechl, ale přitom kde mohl, vyhnul se práci. Klábosil s každým, kdo mu přišel do cesty a utrácel čas a hlavně se nenamáhal. 
Jak se stával starší a starší, bylo to s ním stále horší. Saiša s ním byla nespokojená. Neminul den, aby nemusela Kičibeje plísnit. 
To bylo pořád: 
„Kičibeji, pojď sem!“ 
„Kičibeji, kde jsi?“ 
„Kičibeji, kam ses to zas schoval?“ 
„Nevidíš, že naše chaloupka je na spadnutí? Máme díry v střeše! Kdo to má spravit, ne-li Ty, Kičibeji?“ 
„Ale, Saišo, to tak nespěchá,“ omlouval se vždycky Kičibej, „až bude čas, já se do toho pustím.“ 
„A co naše rýžové pole, Kičibeji?“ hartusila Saiša. „Zase jsi je neobdělal! Co budeme jíst, když nebude rýže?“ 
„Ale, ale, Saišo,“ uklidňoval ji Kičibej a už ani dobře nevěděl, nač se má vymluvit. 
„A kdo naloví ryby?“ rozčilovala se Saiša. „Tebe to ani nenapadne. A jíst chceš!“ 
„Ale, ale, Saišo ..... “ koktal Kičibej, „když já už jsem starý. Nemám tolik síly jako zamlada a musím pořád odpočívat, inu, nejsem už mladík.“ 
„A já nejsem stará?“ rozohnila se Saiša. „Stárnu zrovna tak rychle jako Ty, a přece pořád pracuji. Od rána do večera jsem v kole, uklízím, vařím, peru, zametám, šiju, spravuji sítě, pěstuji zahrádku, a co Ty? Jen se vymlouváš, že jsi starý. Však i starý může dělat!“ 
„Ale, ale, Saišo ..... “ opakoval Kičibej, ale nezastavil proud jejích slov ani neuhasil žár její zloby. 
„Žádné ale, ale! Já říkám bajo, bajo!“ cepovala ho Saiša. „Hned se dej do práce, popadni udici a do večera ať nalovíš plnou síť ryb, nebo se neodvažuj přijít domů.“ 
A rozkacená odběhla se podívat, jestli pára nezvedla pokličku na hrncích na plotně, i když se vařila jen voda. 
Kičibej si oddechl. Hlavně, že už bylo ticho. 
Ale jak to udělá s těmi rybami? Ono se řekne, že ryba připlave sama a sama se chytí na návnadu, ale kdo má tou udicí trhat a tahat rybu z vody? Kdepak, rybaření je námaha a žádný odpočinek. 
„Kéž byste, nebesa, zkrotila její jazyk!“ vzdychl si Kičibej. A odebral se k moři, kde měl do večera nalovit plnou síť. Síť tam ležela na břehu už od včera, vlastně od předvčerejška, ale předevčírem tam ležela také od předvčerejška a sám Kičibej nevěděl, kdy ji tam nechal naposled ležet. 
„Kéž by se síť sama zvedla a sama nalovila ryby!“ myslel si, když tak líně seděl na písku a díval se, zdali z moře nevypluje ryba a nepoloží se mu do sítě. 
Najednou zbystřil pozornost. Cosi se z moře hrabalo ven. Nebyla to ryba, protože ryba se nehrabe. Trochu se to ovšem podobalo rybě, ale na zádech to mělo skořápku. A bylo to oblečeno do třpytivých šatů z nejvzácnějších mořských řas, prokládaných perletí lastur. 
Vyhrabalo se to z moře a začalo se to plazit, až se to doplazilo ke Kičibejovi. A řeklo to: 
„Dobrý den.“ 
„Kdo ..... račte být?“ zeptal se Kičibej. 
„Říkají mi slimejš,“ odpověděl neznámý „a jsem ve službách mořského krále. Jsem jeho vyslanec, vlastně velvyslanec.“ 
„A já jsem Kičibej,“ řekl lenoch. „Taky jsem trochu vyslanec, protože mě má žena pořád někam vysílá.“ 
„Jenže mě mořský král nevysílá na žádnou práci,“ nafoukl se slimejš. „Já jsem tak vznešený, že bych vlastně s Tebou ani neměl mluvit. Jenže ono se mluvit chce, pravda?“ 
„To musí být asi velký úkol, když mořský král posílá zrovna Tebe,“ vyzvídal Kičibej. 
„To je,“ přikývl slimejš. „To je tak velký úkol, že se na to hodím jen já, protože jsem nejen vznešený, ale i mlčenlivý. Já umím mlčet jako hrob, když chci. Nikomu nic neprozradím, i kdyby to ze mně nevímjak lákal. Lákáš ze mě něco, Kičibeji?“ 
„Co bych lákal,“ zívl Kičibej, „mě to ostatně nezajímá.“ 
„To se mi líbí, že nevyzvídáš,“ chválil ho slimejš, „a proto Ti něco pošeptám. Ale nikomu ani muk, rozumíš?“ 
Přiblížil se ke Kičibejovi a tiše mu sděloval: 
„Dole v mořské říši je velikánský smutek, víš? Ale nikdo tady nahoře se o tom nesmí dovědět. Dcera našeho mořského krále, princezna Otohime, dostala záhadnou nemoc a žádný doktor si s ní neví rady. Král už povolal nejslavnější učence, chirurga žraloka, masérku velrybu, rejnoka elektrického, učené želvy, všechno marně. Nikdo neví, co je to za nemoc, ani jak ji léčit. Až se vyskytla chytrá medusa a ta prohlásila, že tuhle nemoc můžou vyléčit jenom ..... ale neřekneš to nikomu?“ 
„Ani vlastní ženě,“ ujišťoval Kičibej. 
„Jenom opičí játra!“ došeptal slimejš. „Játra ze živé opice. Co tomu říkáš? To je, co?“ 
„Neříkám tomu nic,“ pokrčil Kičibej rameny. 
„Jako všichni,“ usmál se sebevědomě slimejš. 
„Jenom já měl nápad. Povídám králi: víte co, pane králi? To by bylo dobré nějakou opici mít! Král celý udivený, že prý mám pravdu. A já zas povídám: Jenže opice nežije pod vodou. A on zase, že prý mám pravdu. A já pokračuji: Proto by měl někdo opici chytit na souši a přitáhnout ji sem dolů k nám. Král řekl, že jsem chytrá hlava. Rozumíš, Kičibeji, chytrá hlava! Tím se málokdo může pochlubit. Jenom já, slimejš.“ 
„Jsi zkrátka hlava,“ mínil Kičibej. 
„Ty taky nejsi hloupý, když to poznáš,“ pochválil ho slimejš. „Ale jistě neuhodneš, co bylo dál.“ 
„Král Tě pro tu opici poslal, ne?“ řekl Kičibej. 
„Jak jsi to mohl uhodnout?“ divil se slimejš. 
„Asi Tě vybral král, že jsi tak mlčenlivý,“ řekl trochu posměšně Kičibej, ale slimejš to bral vážně. 
„Tohle už přestává všechno, jak Ty to dovedeš uhodnout,“ podivil se slimejš. „Král mě vybral, protože mám vznešené vystupování a dovedu držet jazyk za zuby. Proto mě vyslal.“ 
„Být králem, udělal bych to úplně stejně,“ lichotil mu Kičibej. „Jen kdybych měl víc síly nebo kdyby mi někdo nalovil ryby.“ 
To slimejše nezajímalo. Pokračoval, zaujatý sám sebou: 
„Jenže jedna věc je těžká. Nevím, jak se taková opice chytá.“ 
„Víš vůbec, jak taková opice vypadá, slimejši?“ 
„Nevím.“ 
„Tak ji napřed musíš poznat. Abys ji mohl chytit,“ vykládal Kičibej. 
„Ovšem, ovšem, to říkám také,“ souhlasil slimejš. „Napřed poznat, potom chytit. A potom ještě odnést.“ 
„Tak si pamatuj, slimejši, jak poznáš opici,“ radil Kičibej. „Je taková chlupatá, má ruce a nohy, skáče po stromech a vřeští. A je mazaná. Ale když jí budeš lichotit, naletí Ti na všechno.“ 
„A má játra?“ řekl slimejš. 
„To se ví, že má. Ale o těch s ní nemluv. Musím jít.“ 
„Počkej,“ zdržoval ho slimejš, „kampak bys šel, když si tak hezky povídáme?“ 
„Darmo mluvit,“ mávl rukou Kičibej. „Mám takové trápení, že bych to ani nikomu nechtěl svěřovat.“ 
„Mně můžeš klidně,“ ujišťoval slimejš. „Umím mlčet.“ 
„Mám ženu. To je všechno,“ povzdechl Kičibej. 
„Tak to jsi šťastný,“ povzdechl slimejš. „Já jsem ještě svobodný mládenec. Žádná mě dosud nechtěla, asi proto, že si netroufala myslit tak vysoko.“ 
„Nemáš mi co závidět,“ mávl rukou Kičibej, „protože mě moje žena občas, asi tak sedmkrát do týdne, mlátí. Ale horší je, že mě skličuje.“ 
„Co je to skličuje?“ ptal se slimejš. 
„Udělá Ti takovou náladu, že bys nejraději skočil do vody a utopil se.“ 
„A proč?“ 
„Vyčítá mi, že už jsem starý dědek a že se už nehodím k žádné práci. A přitom mě pořád do nějaké práce honí. A to není ještě to nejhorší.“ 
„Může být ještě něco horšího?“ podivil se slimejš a zakroutil tykadly. 
„Může,“ řekl smutně Kičibej. „Totiž to, že má pravdu. Jsem opravdu starý. Například jsem tu měl nalovit plnou síť ryb a nemám k tomu sílu. A ke všemu jsem ztratil tolik času s Tebou.“ 
„Pro mě to nebyl ztracený čas,“ ohradil se slimejš, „a postarám se, aby nebyl ani pro Tebe. Mořský král mi dal všelijakou moc. Už to mám.“ 
„Co máš?“ lekl se Kičibej. 
Neptej se a jdi. Tamhle mezi stromy je studánka. Omyj se v ní, ale jen trochu, a uvidíš.“ 
Kičibej uposlechl. Došel ke studánce a namočil si v ní ruku. Vytáhl ruku z vody a užasl:
„No ne, slimejši, tohle přece není možné? Vidíš?“ 
„Vidím mokrou ruku,“ řekl slimejš. 
„Ale jak změněnou!“ radoval se Kičibej. „Když jsem ji ponořil do vody, byla to ruka starého člověka, žilnatá, suchá, svraštělá a teď, podívej se, je to mladá ruka, pevná a svalnatá!“ Honem strčil do studánky i druhou ruku. Se stejným výsledkem. 
„To je kouzlo mořského krále,“ chlubil se slimejš, „na mou přímluvu. Honem si umyj ještě obličej a vlasy a uši a trošku se i napij.“ 
Kičibej učinil, jak mu slimejš radil. 
Dopadlo to tak, že tu sice stál Kičibej, ale omládlý o třicet let. 
„To je div, slimejši!“ křičel nadšeně, a jeho hlas zněl teď mladě a pevně. „Jak je to možné? Teď vidím, že jsi opravdu velvyslanec.“ 
„To je za to, žes mi tak dobře poradil s opicemi,“ usmíval se slimejš blahovolně. „Ale ještě mi poraď, jak opici chytit?“ 
„To je lehké,“ radil Kičibej. „Opice sem večer chodí pít. Dělej, že spíš a ony se ze zvědavosti přiblíží až k Tobě. No a pak už záleží jen na Tvé obratnosti, abys nějakou chytil. Jé, to bude psina!“ 
„To chytání opic?“ myslel slimejš. 
„Ne, ale to, že se sem blíží má žena Saiša. Totiž, že se sem řítí.“ 
Saiša se opravdu řítila. A přiřítila se celá vzteklá. Hledala toho ničemu a lenocha Kičibeje, svého nezdárného muže. Ale místo Kičibeje uviděla někoho v šatech, jaké měl její muž, jenže o třicet let mladšího. Oslovila ho hrubě: 
„Neviděl jste tu mého muže Kičibeje, takového starého dědka, líného a upovídaného?“ 
„Takového jsem tu neviděl, paní,“ odpovídal Kičibej a musel se smát pod vousy. „Bojím se, že starého Kičibeje už neuvidíte nikdy.“ 
„Zbláznil jste se, člověče?“ utrhla se Saiša. „Před chvílí tu musel být. To se zas někde lenoch povaluje. Ale já mu dám, až ho najdu!“ 
„Nevyhrožujte mu,“ řekl Kičibej, „aby Vám to pak nebylo líto. Starý Kičibej totiž zmizel.“ 
„Cože? Utekl mi?“ zaúpěla Saiša. „Co si teď počnu, já chudák opuštěná ženská?“ 
„Starý Kičibej umřel,“ dodal Kičibej. A kochal se pohledem na vytrestanou Saišu. 
„Umřel?“ lekla se Saiša a změnila tón. Začala naříkat: 
„Chudák drahý, co si bez něho počnu? Vždyť se jen dřel, až se udřel, jen aby mi vyhověl.“ Najednou se zarazila. „Jak to víte?“ podívala se ostře na svého muže. A podezíravě dodala: 
„Snad jste ho nezabil?“ 
Kičibej se nemohl udržet smíchy. Saišu to dohřálo. 
„Ano, ano, zabil jste ho! A ukradl jste mu šaty! Vrahu!“ 
Teď už se musel smát i slimejš. Kičibej se jen šklebil a volal na svou ženu: 
„Saišo! no tak, Saišo!“ 
Byl to hlas, který tak dobře znala. Uvedlo ji to do rozpaků. 
„Máte hlas mého muže,“ řekla, „ale jste o tolik let mladší, nejste snad příbuzný? Nikdy mi o žádném neříkal.“ 
„Protože jsem to já sám, Saišo!“ zvolal konečně Kičibej, „jenže jsem omlazený! Počkej, počkej! Ty, která ses mi smála, že jsem starý dědek, jsi teď proti mně stařenka!“ 
A popadl Saišu a začal s ní křepčit, až ztrácela dech. 
Vytrhla se mu z rukou a bědovala: 
„Ach, já chudák, co si počnu ? Teď vypadám jako Tvá babička a Ty už mě nebudeš chtít. Možná, že si vezmeš jinou ženu a mě pustíš k vodě. Já nešťastná!“ 
„Neuteču Ti ani si nenajdu jinou,“ uklidňoval ji Kičibej. „Jen se už nedám od Tebe mlátit. A sekýrovat mě taky nebudeš.“ 
„A kdo ..... kdo Tě tak omladil?“ chtěla vědět Saiša. „Snad tenhle pan ..... “ 
„Slimejš ..... “ představil se velvyslanec mořského krále. „Mám v tom prsty, ale poslední příčinou omlazení byla ..... “ 
„Mlč! Ani slovo!“ okřikl ho Kičibej. „Jen ať se Saiša trápí.“ 
„Řekněte mi to, pane slimejši,“ naléhala Saiša, nevidíte, jak se trápím?“ 
„Ani slovo!“ křikl znovu Kičibej. 
„Musíte mi to prozradit!“ vykřikla Saiša. 
A slimejš koktal: 
„Já ..... nemohu ..... já ..... oněměl ..... “ 
„To bych Vám jen přála, Vy necito!“ zasyčela Saiša na slimejše a vrhla se k svému muži. „A Ty mi hned povíš, jak se to stalo!“ 
„Napřed si mě musíš chytit!“ uhnul se jí Kičibej se smíchem a dal se na útěk. 
Běžel a Saiša za ním. Ale její nohy nebyly tak křepké jako nohy omlazeného Kičibeje. 
Slimejš zůstal sám. 
„Ještě že nejsem žádný tlachal,“ povzdechl si spokojeně. „Ale teď se musím postarat o opici. Lehnu si a budu dělat, že spím.“ 
Ulehl u studánky a začal hodně hlasitě chrápat. Přitom kroužil tykadly a dával pozor na opice. 
Opice nedaly na sebe dlouho čekat. 
Napřed vykoukla z lesa jedna, pak druhá, pak třetí, a pak už se osmělily všechny a za chvíli jich bylo kolem slimejše na stromech plné hejno. 
„Co to tu leží?“ ptaly se navzájem. „Jaký divný tvor! Má to šaty a není to člověk.“ 
Seřadily se kolem a zpívaly opičí píseň údivu: 
„Je, je, je, 
co se to tu neděje, 
je , je, je, je, jú!“ 
Slimejš je po očku pozoroval a radši už nehýbal tykadly, aby je nepoplašil. V duchu si říkal: 
„Chlupaté by byly, vřeští a skáčou, mají ruce a nohy, to jsou určitě opice.“ A dělal, že spí. 
Jedna opice, hodně zvědavá, se odvážila těsně až k slimejšovi. Střídavě se ohlížela na ostatní a dodávala si tím odvahy, střídavě se krůček po krůčku klátila k podivnému spáči. 
„Je to k jídlu nebo ne?“ říkala si. „Je to z masa nebo z kamene? Zdá se to nějaké slizké a přitom to funí, chrčí a chrápe. Musím se podívat hodně zblízka.“ 
Chtěla se dotknout slimejše rukou, ale jen přiblížila prsty k jeho skořápce, slimejš sebou trhl a skořápkou jí přiskřípl prsty, že nemohla ucuknout. 
„Jou, jou,“ úpěla opice. „Vy jste mi přiskřípl prsty!“ 
„Já?“ zatvářil se slimejš udiveně. „Strkala jste prsty, kam jste neměla.“ 
„Když máte tak krásný domeček, kdo by odolal?“ lichotila mu opice. „Chtěla jsem si jen na něj sáhnout.“ 
Slimejš se cítil polichocen. 
„Domeček mám krásný, to máte pravdu,“ pokyvoval, „říká mi to každý. Jestli se nemýlím, Vy račte být opice?“ 
„Ráčím,“ úpěla opice, „ale jen mě pusťte.“ 
Slimejš si vzpomněl na Kičibejovu radu. „Máte opravdu krásný hlas, slečno opice,“ řekl. „Až jsem okouzlený.“ 
„Myslíte?“ hihňala se opice. „Vy jste taky zajímavý. A kdo račte vůbec být?“ 
„Říkají mi slimejš ctihodný a mlčenlivý a přišel jsem si pro Vás. O Vaší kráse už se povídá v naší říši na všech rozích.“ 
„Ale, ale?“ celá se kroutila opice nad tou chválou. „A co máte se mnou v úmyslu?“ 
„Vezmu Vás k nám domů.“ 
„Ne, to nejde,“ bránila se opice. 
„Máte tak krásný ocas, slečno opice, že náš král nad ním bude u vytržení,“ lichotil jí slimejš. 
„A kam vlastně by to bylo?“ začala se zajímat opice. 
„Do krásného paláce v naší vodní říši, kde vládne slavný mořský král. Uvidíte nádheru, o jaké se Vám nezdá. Poznáte krásnou princeznu Otohime, která si s Vámi bude hrát. Představte si, že má šaty ze samých blyštivých šupin.“ 
„Nevím, co jsou to šupiny,“ řekla opice. 
„To je něco jako rybí srst. Šupiny se lesknou, když na ně svítí slunce. Jako duha, tu přece znáte.“ 
„Opravdu mě to začíná zajímat,“ povolovala opice ve svém zdráhání, „ale napřed mě musíte pustit, pane slimejši.“ 
„Beze všeho, ale bojím se, že byste mi utekla.“ 
„I když Vám dám čestné opičí slovo?“ 
„To je málo,“ odmítl slimejš. „Musela byste mi složit nejslavnější opičí přísahu.“ 
„Ráda, ale napřed mě pusťte.“ 
Slimejš nadzvedl skořápku a opice byla volná. Odskočila a narovnala se a pak splnila, co slíbila. Složila nejslavnější opičí přísahu, která zněla: 
„Á ..... aaa ..... a ..... a ..... a ..... a ..... la ..... lalala ..... lá ..... á ..... lá ..... lá ..... lá ..... lá ..... á ..... “ 
Všude z okolí přiběhly poslední opice, které kde ještě byly. Vždycky, když některá opice skládá nejslavnější opičí přísahu, se ostatní sběhnou. Poslední část přísahy opakovaly společně: 
„lá ..... lá ..... á ..... “ 
„To je všecko?“ ptal se slimejš, když opice skončila a vylezla na strom. 
„To je Vám málo? Vždyť je to naše nejslavnější opičí přísaha.“ 
„Tak slezte,“ žádal slimejš. „Přece nepolezu za Vámi na strom. Na to já, důstojný, ctihodný, velvyslaneččí slimejš nejsem zvyklý. Já jen po rovné zemi nebo po parketách.“ 
„Ale já opravdu půjdu s Vámi,“ ujišťovala opice. „Už se těším, až uvidím princeznu Otohime v duhových šupinách. Třeba mi také dá nějaké šupiny a já taky budu zářit jako duha.“ 
Jejich rozhovor přerušila Saiša. Její staré nohy nestačily omlazeným nohám Kičibeje a musela se vrátit. 
„Už jsem zpátky,“ říkala udýchaně, „vzácný pane slimejši. Vy jste má jediná naděje. Vždyť ten dareba má teď nohy jako srnky.“ 
„Pravda,“ pokyvoval slimejš, „taky byste potřebovala mladší nohy.“ 
„Jen se mi posmívejte, však Vy taky jednou zestárnete.“ 
„To je pravda,“ souhlasil slimejš, „ale co mám dělat?“ 
„Prozraďte mi taky to kouzlo, moc Vás prosím,“ sepjala Saiša ruce. 
„A nebudete už na svého muže zlá?“ žádal slimejš. „Když ne, tak Vám to částečně prozradím. Protože já jinak mlčím o všem jako hrob.“ 
„Kičibej bude mít se mnou ráj!“ slibovala Saiša. „Všechno udělám sama, on se jen může dívat a spát, slovo zlé mu neřeknu.“ 
„Tak tedy,“ naklonil se slimejš k Saiše, „ale je to hrozné tajemství. On si omočil tady v té studánce jednu ruku, pak i druhou, pak si omyl tvář, vlasy a uši a trošku se i napil.“ 
„Ten lotr!“ vykřikla Saiša a hnala se ke studánce. 
„Pozor,“ varoval ji slimejš, ale marně. Už bylo pozdě. Saiša se rovnou po hlavě vrhla do studánky. Jen to za ní žbluňklo. Zmizela a neobjevovala se. 
„Bůh vody ji ochraňuj,“ povzdechl slimejš. „Neměla se takhle ukvapovat. A obrátil se k opici, která přihlížela z koruny stromu. „A my se vypravíme na cestu, slečno opice.“ 
„A kudy se tam jde?“ zdráhala se opice. „Říkal jste, že je to mořská říše a já neumím plavat.“ 
„Přivážu si Vás na záda a nemusíte se ničeho bát,“ přemlouval ji slimejš. „A mořská říše se Vám bude líbit! Těch barev a těch rybiček!“ 
„A čím si mě přivážete na záda?“ 
„Provazem.“ 
„Ale já nechci být přivázaná,“ namítala opice. 
„Chcete se snad utopit?“ 
„Nechci.“ 
„Tak vidíte, a proto si Vás musím přivázat na záda. Bude Vám to slušet, až Vás ponesu. Můžete se opírat o můj krásný domeček.“ 
„To je pravda,“ řekla opice. „Tak mě přivažte.“ 
„No jo, ale já ten provaz nemám,“ upadl slimejš do rozpaků. „Nemohla byste si ho přinést sama? Určitě Vám bude slušet.“ 
Opice si tedy přinesla provaz. Podala jej slimejšovi, kterého její důvěřivost dojala. Povzdechl si nad jejím osudem. „Jak je hodná a důvěřivá,“ myslel si, „a vůbec netuší svůj osud. A nedozví se to, protože já jí nic neřeknu. Umím mlčet. Ach jo.“ 
„Řekl jste něco?“ zeptala se opice. 
„Myslel jsem si jen,“ koktal slimejš, „že byste ..... že byste se mohla přivázat sama.“ 
„To nedovedu.“ 
„Tak to musím přece jen udělat sám,“ řekl slimejš a vzal provaz a svázal opici ruce i nohy. „Tak hotovo. A jdeme.“ 
„Musíte mě nést,“ prosila opice, „vidíte, že se nemohu hýbat.“ 
„Nemůžete,“ přitakal slimejš a zaslzel. „Ani nevíte, jak je mi Vás líto.“ 
„Líto?“ podivila se opice, „vždyť říkáte, že to tam bude krásné.“ 
„Ale ne pro Vás, slečno opice,“ lkal slimejš, „škoda, že jsem tak mlčenlivý a nic Vám o tom neřeknu. Ale nevíte, jak mě svrbí tykadla, abych Vám to pověděl.“ 
„Vy žertujete, pane slimejši, já vím, že se nemám s Vámi čeho bát.“ 
„Bohužel máte, ale právě to Vám neprozradím,“ uronil slimejš slzu, „čeká Vás ..... ale to se nesmíte dovědět.“ 
„Co by mě čekalo?“ lekla se opice. „Princezna Otohime?“ 
„Právě ta Vás čeká, ale to, že Vás čeká, znamená, že Vás čeká ..... ne, neřeknu to.“ 
„Musíte mi to říct, pane slimejši, i když jste tak mlčenlivý. Řekněte mi to jenom jako tajemství a šeptem, to bude, jako kdybyste neřekl nic.“ 
„To máte pravdu,“ souhlasil slimejš. „Tak poslouchejte.“ A šeptem dodal: 
„Čeká Vás smrt.“ 
„Cože?“ vzkřikla opice. A škubla sebou, jenže provaz držel pevně. „To není možné. Proč by mě čekala smrt? Kdo na tom má zájem?“ 
„Princezna Otohime,“ šeptal slimejš. „Potřebuje Vaše játra. Tak, játra. Jak Vás lituji.“ 
Opice chvíli přemýšlela. Pak řekla pomalu: 
„O, to si nemusíte dělat starosti, já se ráda obětuji, pane slimejši. Jenže jste to měl říci, než jste mě svázal. Já nemám játra u sebe.“ 
To slimejše překvapilo. 
„A kde je máte?“ ptal se. 
„Včera mi játra zmokla a tak jsem je pověsila na strom, aby uschla.“ 
„Dejte pokoj,“ nechtěl věřit slimejš. A opice se musela zasmát: 
„Tak Vy jste nevěděl, že se játra perou a suší? Škoda, že umřu zbytečně a játra princezně nepomůžou.“ 
„No jo, bez jater mi nejste nic platná, slečno opice,“ řekl slimejš zoufale. „A Vaše játra jistě jsou moc pěkná.“ 
„Určitě by se Vám líbila, pane slimejši,“ zahihňala se opice. „Kdybych nebyla svázaná, já bych pro játra doběhla. Ale takhle to nejde.“ 
„To nejde,“ souhlasil slimejš. „A co kdybych Vás rozvázal?“ 
„Tak bych tam doběhla a přinesla je,“ řekla opice lhostejně. „Kvůli Vám, protože se mi tam ani nechce.“ 
„Jen tam doskočte, slečno opice,“ přemlouval ji slimejš. Rozvázal ji a řekl: 
„Vidíte, už jsem Vás rozvázal. Ale jen na chvíli.“ 
Sotva byla opice volná, dvěma skoky byla na stromě. A ze všech větví se ozval posměšný zpěv opic: 
„Hi, hi, hi, chi, chi, chi, musíme se smát, ha, ha, ha, cha, cha, cha, můžem klidně spát.“ 
Slimejš zatím čekal. Když už to trvalo hodně dlouho, netrpělivě zavolal do koruny stromu: 
„Už jste našla játra, slečno opice? Je čas vydat se na cestu.“ 
Opice jen zavřískla: 
„Našla, našla, pane slimejši, ale musíte si pro ně dojít sám. Já už nebudu tak hloupá.“ 
„To značí, že mi játra nedáte?“ urazil se slimejš. „Víte, že to je ke mně nezdvořilé?“ 
„Proto si musíte najít opici, která je lip vychovaná,“ smála se šťastná majitelka opičích jater. 
„Ale co řeknu doma, když játra nepřinesu?“ naříkal slimejš. „Že budete příště chytřejší a nevyžvaníte opici předem, co s ní chcete dělat.“ 
A zanotovala posměšnou písničku a všechny opice s ní. Slimejš už pochopil, že prohloupil. 
„Co si počnu? Co si počnu?“ naříkal a kroutil tykadly. „Teď už mi žádná opice na lep nesedne. A já opičí játra nepřinesu. Je po mé důstojností, už nebudu velvyslanec, už mě král nikam nebude posílat.“ 
Slzy mu kanuly z očí. 
„Tady jsi, slimejši!“ zavolal za ním Kičibej, který se vracel. „Neviděls tady někde mou ženu Saišu, slimejši? Už mě to bez ní mrzí. Nikdo na mě nic nechce, nikdo na mě nekřičí a já se nemám před kým schovávat. Byla tady, slimejši?“ Slimejš nic. 
„Já vím, slimejši, že jsi mlčenlivý,“ lichotil mu Kičibej, „ale mně to můžeš prozradit. Byla tady Saiša?“ Slimejš zase nic. 
„Co je s Tebou, slimejši?“ rozzlobil se Kičibej. „Říkám Ti to potřetí a Ty jsi jako hluchý.“ 
„Játra ..... “ zaúpěl slimejš. 
„Opice Ti utekla, vid?“ řekl Kičibej a když slimejš v slzách přikyvoval, dodal: 
„Jako mně moje žena. Budem asi plakat spolu, slimejši. Ledaže bys mi řekl, kde je?“ 
Ta řeč konečně pohnula slimejše k slovu: 
„Tam,“ ukázal tykadlem ke studánce a slzel dál. 
„Ve studánce?“ lekl se Kičibej. „Snad tam neskočila? U všech všudy, slimejši, Tys jí to řekl! Ó ty užvaněný, nafoukaný slimejši!“ 
„Já ..... jí to řekl,“ přiznával se slimejš, „a ona se sama rozběhla a rovnou po hlavě do studánky. Chtěla být omlazená jako Ty, Kičibeji.“ 
Kičibej skočil ke studánce. Naklonil se nad vodu a u dna spatřil malé dítě. Podal mu ruku a vytáhl děcko na vzduch. Před ním stála malá, malilinká Saiša v šatech, které jí byly několikanásobně velké. A dětským hláskem zvolala: 
„Kičibeji! to je dost, žes pro mě přišel!“ 
„Cos jen to udělala, Saišo,“ naříkal Kičibej. „Skočilas tam celá a voda Tě omladila víc než bylo třeba. Co si teď s Tebou počnu? Teď jsem zase já pro Tebe starý.“ 
„Pošli mě do školy a já se budu učit,“ řekla Saiša. „Beztak jsi mi vždycky vyčítal, že neumím psát.“ 
„A to všechno spískal ten žvanivý slimejš!“ rozzlobil se Kičibej a obrátil se tam, kde byl slimejš ještě před chvílí. Ale už tam slimejše neviděl. Chudák velvyslanec popadl svůj domeček a plazil se, jak mohl nejrychleji, k moři, kde zmizel pod vodou. 
Opice to pozorovaly a zlomyslně vřeštěly. 
„Co teď s Tebou, Saišo?“ zamyslel se Kičibej. „Nu dobrá, aspoň si Tě lépe vychovám. Postavím novou chalupu, budu pracovat a našetřím peníze a až trochu dorosteš, zase si Tě vezmu za ženu.“ 
„Já přece nepřestala být Tvá žena,“ zapištěla maličká. 
„To je pravda,“ zasmál se Kičibej, „tak jen budu na Tebe čekat.“ A vzal maličkou Saišu za ruku a vedl ji domů; Byla už ospalá a musela doma dostat večeři. Kičibej jí zazpíval ukolébavku a sám se uložil také. Nikdo ho neokřikoval, nikdo ho nehonil. Trochu se nudil. 
„Tak nevím, mám-li toho žvanivého slimejše proklínat nebo mu být vděčný,“ povzdechl si a usnul.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight