Žvanivá žena

zobrazeno 36×

Vložil(a): jitkamety, 5. 4. 2016 21.00

Kdysi dávno žili v jedné vsi muž a žena. Žena nebyla příliš chytrá, zato ale byla hodná, pracovitá i pořádná. Hlavně však měla jednu nectnost: byla upovídaná až hrůza. Neřekla jen to, co nevěděla. Muž se s ní proto natrápil ažaž. Domlouval jí, hrozil, párkrát ji i rukou přesvědčoval ..... všechno nadarmo. Žena to pak všechno povídala sousedkám a muž z toho měl jen ostudu.
Jednou šel muž lesem a najednou vidí, že pod velikým dubem něco leží. Jde blíž, kouká a už bylo očím do smíchu. Stála tam truhla plná zlatých peněz. Jak se tam vzala, čert ví. Široko daleko nikdo nebyl, snad ji tam loupežníci zapomněli nebo ji sám car ztratil. Tak tu soudek stál a blýskal se, jako by říkal:
„No, co čekáš, obejmi mě a už mě nepouštěj!“
Muž vzal truhlu a schoval si ji pod kameny. Nahrnul ještě kolem listí a pak stál a nešťastně koukal. Proč nešťastně? Řekne-li o svém nálezu pánovi, ten mu určitě poklad zabaví. Řekne-li o něm ženě, ta to poví první sousedce, kterou potká. Sousedka to poví druhé, druhá třetí a za chvíli to bude pán vědět zase a poklad mu stejně sebere. Pán umí všemu ukázat cestu do svých sklepů a pokladnic.
Tak tu šťastný nálezce stál a tvářil se nešťastně. Co teď? Pak dostal přece jenom nápad.
Vrátil se tajně domů, aby žena nevěděla. Nabral si klobásky, odvázal v chlívku kozla, přibral k tomu i kus staré sítě a zase odešel. Po chvíli už jakoby nic sekal na dvorku dříví. Navečer pak povídá ženě, aby se oblékla, že půjdou do lesa.
„Na noc do lesa?“ podivila se žena.
„Ano, na noc, vždyť je dnes přece kouzelná noc ..... copak jsi o tom nic neslyšela? Dnes můžeš vidět takové divy, jaké jindy neuvidíš. Však dávej dobrý pozor, co Ti teď řeknu. Nikomu ani muk, jinak by všechna kouzla hned zmizela.“
Žena se dušovala, že nikomu nic nepoví. Tak se vydali na cestu. Muž vpředu, ona za ním. Kudy muž, tudy ona. Šli přes cesty i příkopy, po mezích i skrze hájky. Noc byla tmavá, jen hvězdy svítily. Najednou žena o něco zavadila hlavou. V hájku na akátu viselo nějaké zvláštní ovoce. Žena hmatá ve tmě, trhá, pak čichá a ochutnává ..... opravdu! Na akátu rostly klobásky. Honem zavolala muže, aby se na ten div šel podívat. Muž však jen řekl:
„Vždyť jsem Ti povídal, že je kouzelná noc.“
Žena by byla ještě trhala to divné ovoce, muž však pospíchal dál. Za chvíli přišli k říčce. Jdou po břehu a najednou se žena zapletla do rybářské sítě. V síti byl mokrý zajíc. Divila se, muž však jen řekl:
„Vždyť jsem Ti říkal, že je kouzelná noc. Večer tu pánovi rybáři lovili z řeky zajíce, asi tady jednoho zapomněli.“
Prodírali se dál křovím podle řeky. Najednou se ozvalo polekané kozlí zamečení.
„Co to je?“ lekla se žena.
„Co by to bylo? Vždyť jsem Ti povídal, že je kouzelná noc. Dnešní noci takhle zpívají slavíci.“
„Slavíci? Vždyť mečí jako náš kozel!“
„Ano, to je právě jen dnes v noci. Pojď už, pojď!“
Konečně došli do lesa. Žena se tu bála, protože z lesa bylo slyšet nějaké prapodivné zvuky, jako by někdo kvílel a naříkal. Muž byl však klidný:
„Jen se neboj, to jenom našeho pána berou čerti. Vždyť jsem Ti povídal, že je kouzelná noc.“
Konečně stáli u kamení, kde měl muž schovaný soudek zlata. To se teprve žena podivila! To bylo kouzlo! Ani se už nemohla dočkat, jak se budou sousedky divit. Muž jí však znovu pohrozil, že o zlatě nesmí ani ceknout. Je to kouzelné zlato a určitě by jim zmizelo. Vzali truhlu a šli nejkratší cestou k domovu.
Doma postavili truhlu pod pec a šli spát. Muž čekal, až žena usne. Pak zlato přenesl na dvůr a schoval ho do křoví. Nato ulehl i on.
Ráno nemohla žena ani dospat, jak se jí chtělo honem už někomu vyprávět. Oblékla se, vyběhla na ulici a už vyprávěla, jaký našli poklad a jak se blýská pod pecí. Za chvíli to věděla celá ves a za druhou chvíli pán. A za třetí chvíli už vedli muže se ženou na zámek.
První přišel na řadu muž, žena čekala zatím u schodů. Muž všechno zapíral, o pokladu nechtěl nic vědět. A trval na svém, i když se pán ptal holí. Nepovolil a nepovolil, až ho museli propustit. Pak řekl pán vztekle:
„Přiveďte tu ženu! Ta povolí!“
A nepotřeboval ani hůl. Žena byla ráda, že s ní tak velký pán mluví, a všechno o pokladu hned prozradila.
„A kde Tvůj muž ten poklad vzal?“
„V lese pod dubem, milostivý pane.“
„Jenže on zapírá, říká, že nic nemá.“
„Ale má, milostivý pane, má. To on se asi stydí a nechce o tom mluvit. Plnou truhlu zlaťáků má!“
„Plnou truhlu? A kde ji má?“
„Doma pod píckou, milostivý pane, tam jsou zlaťáčky v teplém hnízdečku!“ smála se žena.
Pán se naoko smál také. Bylo mu však divné, že mu žena tak lehce všechno vyklopila, když muž neodpovídal ani jeho silné holi. Snad by se měl nějak přesvědčit, zda to je pravda. Povídá:
„No to jste měli štěstí. A odkdy ten poklad máte?“
„Od včera, milostivý pane, od té kouzelné noci.“
„Od kouzelné noci? Co to je za nápady? Od jaké kouzelné noci?“
„Ale milostivý pane, to byla přece ta noc, kdy rostly na stromech klobásy.“
„Na stromech klobásy?“ divil se pán.
„Ano, a Vaši rybáři té noci lovili v řece zajíce. Jednoho tam zapomněli.“
„V řece zajíce?“ kroutil hlavou popletený pán.
„Ano, a slavíci té noci mečeli jako kozlové, milostivý pane.“
„Slavíci mečeli? Co to tady blábolíš? O tom bych přece musel taky něco vědět, ne?“ rozčílil se milostivý pán.
To už se žena ulekla. Že by pán nic o té noci nevěděl? Aha, už ví! Honem chtěla pána uklidnit:
„Ó, to ano, to jistě milostivý pán ví lépe než my. To bylo přece té noci, kdy milostivého pána v lese brali čerti! My jsme ..... “
Žena ani nestačila domluvit. Pán popadl hůl a běží na ni, a jak ji mydlí, tak ji mydlí po zádech. Běžel za ní a křičel na celý zámek:
„Já Ti dám poklad! Já Ti dám kouzelnou noc! Já Ti nadělám klobásy na záda! Já Ti dám čerty!“
A hnal povídalku až k bráně. Ta ječela a utíkala, jako by jí za patami hořelo, až doběhla domů.
Tam seděl muž a tvářil se jakoby nic. Jen povídá:
„Tak co, dostalas pohoštění?“
Žena si jen drbala záda a kupodivu nic neodpověděla. Asi jí ta zámecká léčba holí pomohla.
Muž se usmíval. Je to dobré, soudek zlata bude jeho a žena si už jistě dá pozor na jazyk. Až uvidí zlaťáky zblízka, začne si třeba povídat s nimi. Určitě si ale vzpomene na hůl ze zámku a bude mlčet.
Když si zlaťáky spočítali, viděli, že jsou opravdu bohatí. Tak bohatí, že mohli pěstovat i ty klobásové stromy.
Myslíte, že ne? Ale ano! Tomu, kdo dobře poslouchal, prozradím teď jedno tajemství: já jsem tam totiž také byl a ty klobásové stromy jsem viděl. Když se nikdo nekoukal, hned jsem ochutnával. A jednou jsem si vzal semínko! To jsem pak ale musel utíkat, dovedete si představit, jak mě hlídači honili. A jak jsem utíkal, zakopl jsem o kámen, překulil jsem se a semínko mi při tom vypadlo do vysoké trávy. Prostě bylo pryč. Byl jsem rád, že jsem sám utekl. A tak teď jen chodím a hledám, jestli náhodou někde neuvidím klobásu z toho klobásového stromu. V té by se třeba semínko našlo; to semínko bych si zasadil doma na zahrádce a to by bylo ovoce, až by mi ze semínka vyrostl strom! A až mi vyroste, tak se přijďte podívat a hlavně ochutnat!  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight