Zrození Jana

Kterak ho jeho matka za veliké bouře pod dubem porodila a jak ho slavně ve Střížově křtili

Trocnov leží nedaleko Českých Budějovic a kdysi tu stávaly dva dvorce. Jeden z nich patřil zemanům z Trocnova blahé paměti, kteří měli v erbu znamení raka. Zeman Žižka byl ve veliké vážnosti, protože každé jeho slovo se mohlo vážit zlatem. Co řekl, to vždycky platilo, a nikdy nikomu nic neupřel. Jeho žena byla pracovitá a rozšafná, statečně mu pomáhala v hospodářství. Jenom je ale mrzelo, že nemají žádné děti. Až jednou přece jen bylo jejich přání vyslyšeno a na Trocnově čekala zemanka dítě. Zeman se těšil, že bude mít syna, který by po něm jednou hospodařil na dvoře.
„Musí být silný jako dub a nebojácný jako sokol. Vyučím ho všemu, co sám umím a znám. Až doroste, pojede do světa na zkušenou, aby poznal ještě víc, než znám já. Trocnovská tvrz nikdy takového dědice ještě neměla,“ tvrdil přesvědčivě, jako by vše bylo hotovo.
Zemanka se jenom usmívala a myslela si své. Než se takové dítě narodí, něco vody uteče. Než vyroste, dá mnoho starostí a nikdo neví, jak se vydaří. „Nedej bože, aby to tak byla dcera! To by se zeman asi zbláznil.“ Modlila se za syna upřímně a opravdově.
Toho roku bylo léto horké a slunce vyprahlo zemi, až pukala. Na trocnovských polích byla bohatá úroda. Zeman si musel pozvat lidi na výpomoc, aby všechno řádně a včas sklidili. Zemanka už chodila jenom po stavení. Dbala, aby bylo řádně navařeno. V poledne nosila žencům na pole oběd. Když v ten den vyšla k polednímu ze vrat, zvedal se slabý vítr a na obloze se objevily šedivé mraky. Zemanka si jich ale nevšímala a pospíchala, aby došla včas. Větřík se však brzy změnil v pořádný vítr, zvedal z polí prach a ohýbal klasy až k zemi.
„Jen aby nepřišlo žádné krupobití! Lidé jsou v polích a doma není ještě všechno pod střechou,“ strachovala se zemanka a dívala se k tmavému nebi. Potom přitáhla šátek pod bradu a vykročila znovu proti větru. Spatně se jí dýchalo, koš s jídlem byl těžký. Nebe se rychle zatáhlo a spustil se takový lijavec, že v mžiku na ní nebylo nitky suché, ale vrátit zpátky se už nemohla. Doběhla k nedalekému starému dubu, který pasáci kdysi vypálili, a schovala se v jeho vykotlaném kmenu. Nedaleko sjel z nebe blesk, ale nezapálil, jen se země otřásla a v tu chvíli hromového rachotu se zemance narodil synek. Položila ho do mokré trávy, aby novorozeně omyla dešťová voda. Potom ho přitiskla na prsa a hřála svým tělem. Tak seděla s dítětem ve starém dubu a trpělivě čekala, až lijavec ustane.
Zeman zatím pospíchal s ženci domů a ohlížel se po cestě, jestli někde neuvidí svou ženu, protože už bylo dávno poledne a ona chodila vždycky včas. Nedaleko dubu uslyšeli dětský nářek. Rozběhli se tam a našli zemanku s novorozenětem. „Pánbůh Vám požehnej!“ přáli jim ženci a smekli čepice.
Zeman se dal radostí do pláče. Nikdy neplakal, ale to dítě ho změnilo k nepoznání. Za chvíli déšť ustal a všichni se společně vrátili domů. Tam uložili zemanku do koutní postele a dítě do kolébky s malovanými ptáčky. Toho dne už nikdo na pole nešel, zeman vyjel sehnat kmotry a objednat křest.
Za týden ve střížovském kostele pokřtil kněz zemanova syna jménem Jan, a když oběma rodičům popřál hodně štěstí a božího požehnání, kmotři se ozvali: „A nyní musíte k nám, ať ty křtiny slavně zapijeme! Na Trocnov nemáte daleko a čeládka se Vám o statek postará.“
Tentokrát to nebylo zemanovi proti mysli a rád se zastavil u dobrých sousedů. Ve střížovském dvorci byli už na hosty připraveni. Hospodyně měla napečeno masa i buchet, že toho byly plné stoly. Když tak seděli a popíjeli, na zemanku Žižkovu přišla veliká únava. Synka uložila do kolébky, která v každém domě byla nejpřednější a nikdy nescházela, a sama si lehla na chvíli v komoře do peřin. V tu chvíli usnula a zdál se jí podivný sen.
Starý dub, pod kterým se Jan narodil, dostal znovu mohutnou korunu a měl plno nových větví. Potom z jeho koruny vyšlehl plamen a sežehl celou jednu její půli. Větve znovu obrostly, ale už nebyly takové silné. Pak znovu do něho uhodil blesk a dub hořel jako pochodeň. Zemanka si zakrývala oči před tou hrůzou a křičela o pomoc.
„Copak se děje? Co je Ti?“ ptal se zeman, když ji budil ze sna.
Za ním se nahrnuli do komor)' i ostatní. Ona všem vyprávěla, co viděla ve snu. Nikdo jí ale neuměl sen vyložit.
„Neboj se, vždyť to byl jenom sen a starý dub je od trocnovské tvrze daleko. Stavení by nám nezapálil, žádný strach!“ snažil se ji zeman utěšit, ale ona se nechtěla vzdát svého snu: „Třeba to bylo nějaké znamení.“
„Možná,“ řekl uvážlivě zeman. „Starý rod obrůstá jako strom novou větví a podle Tvého snu nebude jistě poslední. Ale žádné babské strachy!“
Potom dal zapřáhnout a už neměl ve Střížově žádné stání. Zemanka byla také ráda, když vyjeli. Děcko chovala dobře zabalené v šátku a oddechla si, když uviděla štít trocnovské tvrze. Doma bylo všechno v pořádku. Čeládka se o vše postarala. Všichni vyběhli naproti otevřít vrata a uvítat novorozeně od křtu. Druhého dne zašel zeman Žižka ke starému dubu a dlouho si prohlížel jeho větve. Ty suché pro jistotu osekal a z kmene vyhrabal staré listí. Teprve potom šel spokojeně domů.
Na trocnovské tvrzi to nebyly křtiny poslední. Brzy přišel druhý syn a po něm ještě dcera. Ale takovou radost už zeman nepocítil jako při narození toho prvorozeného. Když se pak trocnovský Jan Žižka stal husitským hejtmanem a vedl celé vojsko, začali lidé z okolí, hlavně kováři, chodit ke starému dubu a řezali jeho větve na topůrka, protože věřili, že budou mít zrovna takovou sílu, jako sám udatný Jan Žižka z Trocnova.