Zlatý vrch

zobrazeno 28×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.34

Libor byl jediný syn chudé vdovy. Když se vyučil zahradnictví, přišel domů; nemoha tu však zůstat, šel ke královskému zahradníku, prosil ho o práci a také ji hned obdržel. Byl pořádný, velmi slušný chasník, pracovitý dělník, a proto se také každému zalíbil. Již tři léta dělal v královské zahradě tovaryše, a poněvadž uměl s krejcary hospodařit, brzy si několik zlatých i ušetřil. Jednoho dne v poledne položí své nářadí a jde si k rybníčku pod vrbové křoví odpočinout. To bylo jeho zamilované místečko. Lehl si na měkký trávník, a přemýšleje, co všecko za uhospodařené peníze nakoupí, hleděl vzhůru k smutným truchlícím vrbám, jichž skloněné koruny v zamodralé hladině rybníka se zhlížely jako panna v oku miláčkově. Tu něco nablízku zašumí, a za malou chvíli je slyšet lehké šplouchání vody. Tiše rozhrne Libor husté proutí a kouká co to. Vidí v rybníku tři panny se koupat, dvě byly krásné, ale ta třetí byla překrásná; jakmile na ni Libor pohlédl, začala se mu hlava točit a srdce mu tlouklo, div mu z těla nevylítlo. 
Panny však neměly ani zdání, že se kdo na ně dívá. Nějakou chvilku poplavaly, pak vyšly na břeh, ustrojily se do bílých šatů, a hodivše přes hlavy řásné závoje, proměnily se v labutě a ulítly. Dokud se panny strojily, seděla Liboru duše v oku, teprve když se v labutě proměnily, s hlubokým vzdechnutím vyskočil a toužebně za nimi ruce rozpínal, jako by prchající zastavit chtěl. Když nebylo po labutích již ani památky, šel Libor na místo, kde ta svůdná panna stála, klekl na trávník a položil tvář k místu, na němž útlinké šlépěje spatřil. Dlouho by tak byl ležel, kdyby pro něho zahradník nebyl přišel. Co živ tak roztržitě nepracoval jako to půldne; žádného neviděl ani neslyšel a k žádnému slova nepromluvil. 
Přes noc si to Libor všecko rozmyslel a umínil si, jestli druhý den panny opět přijdou, že bude chytřejší. S nevýslovnou touhou očekával druhý den. Jak bylo poledne, šel k rybníku a schoval se blíže místa, kde včerejšího dne šaty panen ležely. Netrvalo to dlouho, přiletěly tři labutě, a proměnivše se v panny, začaly se svlékat a bílá roucha uložily blíže Libora. Ta nejkrásnější ale pověsila skvostný závoj zrovna nad jeho hlavou. Když slyšel Libor, že se ve vodě šplouchají, natáhl ruku a vzal závoj z větve dolů; ale listí zašustilo, panny se lekly, skočily na břeh, hodily přes sebe šat a závoje, a již šuměla labutí křídla v povětří. Ale ta nejkrásnější nebyla mezi nimi, ta běhala po břehu a hledala svůj závoj, bez něhož se v labuť proměnit nemohla. 
„Což mně ho ptáci zanesli, vítr zavál anebo mi ho zlý člověk vzal?“ Tak naříkala a plakala nebohá panna. Tu vystoupí z křoví Libor. 
„Pověz mi, mládenče,“ ptala se ho panna a pokročila k němu, „neviděl jsi můj bílý závoj? Ztratil se a nevím kam.“ 
„Ptáci Ti ho nezanesli, vítr Ti ho nezavál, já si ho na srdci schoval.“ 
„O tedy Tě prosím, navrať mi ho, musím za sestrami.“ 
„Nikoli, panno krásná! Ty závoj nedostaneš a odtud nesmíš. Já Tě miluji více než celý svět, než svou matku, než sebe samého, a jestli u mě nezůstaneš, umřu žalem.“ Při těch slovech vzal Libor pannu za ruku a tak toužebně jí do očí hleděl, že jej s patrným zalíbením poslouchala. 
„Nežádej si, mládenče, abych u Tebe zůstala, bylo by to k Tvému neštěstí, neboť matka by pro mě přišla, a po Tobě bylo by veta.“ 
„Nechť přijde! Pro Tebe bych se třeba s obry pral, do ohně skočil a cokoliv zlého snášel. Jen zůstaň u mě.“ 
„Zůstanu tedy. Jak se jmenuješ?“ 
„Libor a ty?“ 
„Čekanka.“ 
„Pojď, moje drahá Čekanko, dovedu Tě k své matce, ona Tě bude milovat, jako bys byla její vlastní dcera. Já nejsem sice bohatý, ale pro Tebe budu pracovat ve dne v noci, a co budeš chtít, to Ti zaopatřím!“ 
Vzali se za ruce a šli k Liborově matce. Podivila se stařena, když viděla svého syna s tak nádhernou pannou přicházet, ale ještě více užasla, slyšíc, že to je nastávající nevěsta. Laskavě ji přivítala a slzíc mladý párek požehnala. 
„Nyní, růžičko má,“ řekl Libor, když se byl s drahou milenkou pokochal, „nyní musím opět do práce. Co Ti mám zvečera přinést, aby Tě potěšilo?“ 
„Dost na tom, když sám přijdeš. Jdi jen, můj Libore, a záhy se vrať.“ 
V předsíni potkal Libor matku; vytáhnuv se záňadří závoj, podal jí ho, pravě: 
„Ten závoj, matičko, schovej do truhly a nedávej ho Čekance, třebas by o něj říkala. Chovej ji co jarní poupě, ať nám nezvadne.“ 
Matka závoj schovala a šla k nevěstě. Nevěděla sice, odkud a čí je, ale přece se neptala, neboť důvěřovala v syna svého, že by si žádnou nevybral, která by úcty hodna nebyla. Když vešla do sednice, sedla vedle Čekanky a začala jí všelicos vypravovat, o svém hospodářství, o dobrých i zlých stránkách svého Liborka. „Kolikráte jsem mu již říkala,“ dokončila vypravování, „aby se oženil, že mě ale tak záhy uposlechne, toho jsem se nenadála. Já myslela, že si vede naši princeznu, když s Tebou přicházel.“ 
„Jak teprv, kdyby mně byl Libor můj závoj nevzal, to byste byla koukala, matičko. Nevídaná je krása jeho a k tomu šatu sluší až milo. Škoda, že ho Libor odnesl, musel by mně ho na okamžení půjčit, abyste mě v něm viděla.“ 
„On ho neodnesl, ale mně ho svěřil pod ochranu a řekl, abych Ti ho nedávala.“ 
„Já ho nechci. Myslí bloudek, že po něm bažím? Vždyť vím, že se to nyní pro mě nesluší. Já se chtěla jen Vám, matičko, okázat.“ 
„No počkej, děvče, dojdu pro něj a hodím ho na Tebe. Potom ho ale zase schovám, a Libor bude šlaka o tom vědět.“ 
Stará se obrátila, šla do truhly a závoj přinesla. Dychtivě jí ho Čekanka z ruky vzala, a rozvinuvši ho, se zalíbením se v něm přebírala. Najednou přistoupí ale k oknu, otevře ho, obrátí se k matce a praví: 
„Řekněte, mamičko, Liborovi, chce-li mě za ženu, ať si pro mě přijde na zlatý vrch.“ To dořekla, hodila přes hlavu závoj, a proměnivši se v labuť, oknem ulítla. 
Nebohá stařena se tak náramně ulekla, že by se v ní byl krve nedořezal. Bála se, co bude Libor říkat, až přijde domů. 
Večer se schyloval a Libor pospíchal domů. V jedné ruce nesl krásnou kytku, v druhé košík nejchutnějšího ovoce. Tváře mu blažeností jen kvetly a oči hořely. Když ho viděla stará okolo okna zakmitnout, začala se strachem třásti jako osika. Tu vejde Libor do dveří, a šlehnuv okem po sednici, ptá se: 
„Kde je Čekanka?“ 
Matka s pláčem vypravuje, co se přihodilo a co Čekanka řekla. Při každém slovu mizela víc a více barva z kvetoucích lící mládencových, ruce maje složené přes prsa, která mu nesmírná bolest křečovitě svírala, hleděl na místo, kde s milou seděl, jako by byl rozum ztratil. Po dlouhé chvíli teprve si zhluboka oddechl, a velké slzy jako těžké krůpěje se mu po tváři hrnuly. 
„Matko, svaž mi uzlík, já jdu na zlatý vrch,“ byla jeho první slova po dlouhém mlčení. 
„Můj zlatý synu, to mi nedělej, co si bez Tebe počnu? Zanech holku, která Tě tak oklamala.“ 
„Udělej, matko, jak jsem Ti řekl, já bez Čekanky být nemohu, a musím ji najít, kdybych měl svět kolem dokola zchodit.“ 
Darmo bylo matčino naříkání, Libor si vzal něco peněz, svázaný uzlík, dal matce sbohem a šel hledat zlatý vrch. 
Ale kde ho najdu? myslel sám u sebe, jda polem. Pustil se přímou cestou, kudy ho oči vedly. Dlouho chodil, než přišel do hrozného lesa, z něhož nevěděl kudy kam. Nohy ho bolely, hlad i žízeň jej trápily, a stopy lidské nebylo k spatření. Tu slyší štěkot psa; i domníval se, že najde lidské obydlí. A to také po nějaké chvíli našel. Chutě vkročil do chaloupky, kde bydlel starý myslivec. 
„Prosím Vás,“ počal Libor, „popřejte mi krátké pohovění a dejte mi kousek chleba. Zabloudil jsem v lese, a dlouho již, co jsem nepil ani nejedl.“ 
„Sedni si na lavici; co mám, to Ti dám,“ odpověděl starý, přinesl pecen chleba, kus zvěřiny a Liborovi to podal. Výslužka od královské tabule nebyla by mu tak chutnala jako černý chléb s masem. 
„Kam jdeš, hochu?“ ptal se po chvíli myslivec. 
„Na zlatý vrch,“ odpověděl Libor, a hned začal starci upřímně všecko vypravovat, tázaje se, jestli by stařec nevěděl, kde takový vrch stojí. 
„Milý hochu, to nevím, ale mohu se zeptat.“ Otevřel dvéře, vzal píšťalku a třikrát zapískal. Tu přiletělo sto vran a všecky křídly okolo hlavy plácaly. 
„Povězte mi, Vy tulačky, zdali která o zlatém vrchu ví.“ 
„My nevíme, ale naše přítelkyně, které jsou u Tvého bratra, ty budou jistě vědět.“ 
„Jdi, hochu, k mému bratru. On bydlí sto mil odtud v jednom lese. Řekni, že mu vzkazuju pozdravení, aby Ti pověděl, kde je zlatý vrch.“ 
Libor poděkoval myslivci za pohostinství i za dobrou radu, a rozžehnav se s ním, putoval dále. Než se sto mil ušlape, trvá to hezkou chvíli. Ale všecko má svůj konec; i Libor došel cíle své cesty. Byl to opět les, kde bratr myslivcův bydlel. Po přátelsku Libora přijal, a když pozdravení od bratra mu vyřízené vyslechl, vytáhl ihned píšťalku a zapískal. Tu přiletělo dvě stě vran, které šumíce okolo něho se vznášely. 
„Která z Vás mně poví, kde je zlatý vrch?“ ptal se jich myslivec. 
„O zlatém vrchu žádná z nás neví, ale naše sestry u Tvého bratra jistě o něm vědět budou.“ 
„Slyšel jsi, hochu, co pravily?“ řekl myslivec Liborovi. „Není jiné pomoci, než že musíš ještě dvě stě mil dále k mému bratru zajít a u něho se na zlatý vrch poptat. Dříve si však trochu pohov a jídlem se občerstvi.“ 
Nato se myslivec obrátil a přinesl hostu chléb, maso a víno. Libor si dobře pochutnal, srdečně starci poděkoval a ubíral se dále. Když člověk s radostí někam chvátá, mžikem cesta ubíhá. Tak se vedlo i našemu poutníku; než se nadál, měl dvě stě mil za sebou a chaloupku, kde třetí bratr bydlel, před sebou. Jestli mě i ten beze zprávy nechá, nevím, ke komu se obrátím, pomyslel si Libor, vcházeje do chaloupky. Tak laskavě jako předešlí dva bratři přivítal ho i třetí, a dověděv se, co žádá, ihned svou píšťalkou tři sta vran přivolal. 
„Rád bych věděl, kde se nachází zlatý vrch; která z Vás o něm ví, rychle mi pověz,“ ptal se myslivec svých poslic. 
Tu vystoupila jedna jediná a ta byla kulhavá. Ta pravila pánu svému: 
„Já vím o zlatém vrchu. Tři sta mil odtud stojí uprostřed pěkného údolí a zdaleka se již leskne. Na něm je vystavěn zlatý zámek a v tom zámku bydlí čarodějnice s třemi dcerami. Je to zlá žena. Jedenkráte jsem si chtěla ten zámek zblízka prohlídnout, ale jak mě baba spatřila, popadla kámen a deset sáhů daleko jím po mně mrštila, až mi nohu přerazila. Od té doby kulhám.“ 
„Dobře na Tebe; proč lezeš, kam Tě všetečnost láká. Nyní Tě tam ale sám pošlu. Doneseš na svých křídlech hosta mého, jehož zde vidíš, až k patě zlatého vrchu. Zůstaň zde, Vy ostatní odejděte.“ 
Nelíbilo se to jaksi černoperé poutnici, ale špetnout nesměla, neboť neposlušnost trestal pán velmi přísně. Když snědl Libor, co mu byl myslivec předložil, podal mu ruku a přeje mu všecko dobré s vděčností se s ním rozloučil. Šel napřed a vrána za ním. Asi dvacet kroků za chaloupkou křikla za ním, aby postál, že mu něco poví. 
„Utrhni si tři žaludy,“ pravila, „a dobře si je schovej; až poletíme a já zavolám: ,Pusť žalud,' tedy to učiň.“ 
Libor uposlechl její rady, utrhl žaludy a schoval si je. Nato mu vrána poručila, aby na ni sedl, a když to učinil, vznesla se s ním nad temný bor. Jako když oblaka táhnou, míjely před jeho očima lesy, pole, vesnice a města. Najednou byli u konce a nepřehledná, modrozelenavá hladina mořská se pod nimi leskla. Daleko byli už za břehem, tu volá vrána: 
„Pusť žalud!“ 
Libor sáhl po něm do kapsy a pustil ho do moře. Mžikem vyrostl z vody veliký rozsáhlý dub, do jehož košatého vrcholu vrána s Liborem se spustila. 
„Zde si odpočinem, moje křídla jsou unavena, a dlouho ještě, než konec moře doletíme,“ pravila vrána, sednuvši si vedle Libora. Po chvilce se ale opět zvedla a chutě šlo to dále. Jak vyletěli, dub zmizel. Než přišli na konec moře, pustil Libor i druhé dva žaludy do moře, a pokaždé vyrostly z nich duby, na nichž si větrní poutníci odpočinuli. 
Za mořem byla vysoká hora a na tu horu se vrána spustila. 
„Z té hory máš k zlatému vrchu ještě sto mil,“ pravila k Liboru. „Z nejhoršího jsi vyvázl, a proto se nyní sám postarej, jak tam přijdeš. Já se vrátím k domovu, neboť bych nerada také o druhou nohu přišla.“ To dořekla a již byla v povětří. 
Rozhněván hleděl ještě Libor za podvodnou vránou, tu slyší pod horou nesmírný křik. Škrábe se ze skály dolů, aby viděl, co se děje; ale jak velice se podivil, když viděl u paty na palouku dva hrozné obry se prát. Ti ho ale hned zpozorovali, a na minutu pranice zanechavše, křičeli na něho: 
„Jak se můžeš opovážit', ty červíčku zemský, vkročit do našeho království?“ 
„Já přišel přes daleké moře, a odpočívaje na této hoře, slyšel jsem náramný křik; nevěda, co by to bylo, ani že bych sem vkročit nesměl, sešel jsem dolů.“ 
„Je-li tomu tak, budiž Ti odpuštěno. Nyní jdi však odtud, abychom naši hádku rozhodnout mohli.“ 
„Ale smím-li se Vás tázat, oč se tu jedná? Já již ledacos ve světě slyšel, snad že bych Vám dobrou radou posloužit mohl.“ 
„Jen jdi svou cestou, co bys Ty nám poradil, to my dávno víme,“ odsekl jeden z nich. 
„Nechoď,“ poroučel druhý, „já Ti hádku povím a rád se podívám, co nám poradíš. Pohleď, zde leží sedlo, které jsme my oba bratři od našeho otce zdědili. Ono má tu vlastnost, že kdo na ně sedne a řekne: ,Tam a tam chci být!' v tu chvíli se tam octne. Což divu, že ho chceme teď oba dva; nemohouce se nijak srovnat po dobrém, umínili jsme si, který kterého přepere, ten že sedlo obdrží.“ 
„Já Vás brzičko srovnám, jen mi nechte na to sedlo se podívat,“ pravil Libor a přistoupil blíže k osudnému předmětu. Obrové koukali, co bude dělat, on si však najednou sedlo obkročil, řekl: 
„Chci být na zlatém vrchu!“ a již ho nebylo vidět, a obří soud byl ukončen. 
Jedním mžikem octnul se Libor na zlatém vrchu u vrat zlatého zámku. Skuliv se z vrchu dolů, zaklepal na vrata. Tu se otevřela závora a škaredá baba vyšla, tážíc se Libora, co žádá. 
„Hledám zde svou milou, jíž říkají čekanka. Je-li zde a jste-li Vy paní toho zámku, tedy mě k ní doveďte.“ 
„Oho, mladý, ne tak zhurta! Já jsem paní toho zámku a Čekanka moje dcera. Nemysli však, že ji tak zlehka dostaneš.“ 
„A co mám tedy dělat, abych si ji zasloužil?“ 
„Musíš tři věci vykonat. Dovedeš-li je, bude Čekanka Tvoje, jestli ne, budeš syn smrti.“ 
„Cokoliv velet budete, všecko vyplním.“ 
„Pojď tedy za mnou,“ pravila škaredá čarodějka a vedla Libora po mramorovém dvoře do krásných pokojů. V jednom mu poručila, aby počkal, a odešla. Za malou chvíli otevřely se dvéře, a Čekanka stála na prahu. Jedním skokem byl Libor u ní a k srdci ji přivinul. 
„Ach, jak jsem po Tobě toužil, děvče moje. Proč jsi nezůstala u mě, proč jsi mi tak velký zármutek připravila? Kdož ví nyní, zdali Tě od Tvé matky dostanu?“ 
„Kdybych byla u Tebe zůstala, byl bys ještě větší zlé podstoupit musel. Nedělej si z toho nic a důvěřuj ve mě, jako já v Tebe důvěřovala; všecko se šťastně skončí.“ 
Tak potěšila Čekanka svého věrného milence a odešla. Noc se schylovala. Libor dostal dobrou večeři a potom, ulehnuv do hebkých podušek, tvrdě usnul. Ráno, sotva byl ustrojen, přišla k němu stará čarodějnice, přinesla mu snídani a řekla: 
„Chceš-li Čekanku dostat, pojď chutě za mnou, uložím Ti první práci.“ 
To si nedal Libor dvakrát poroučet a šel rychle za babou na dvůr. Ta mu dala dřevěnou pilu, sekeru a palici a vedla ho nedaleko zámku, kde stál velký borový les. 
„Na tomto místě,“ pravila, „chci mít do večera sto sáhů dříví. Nebudeš-li hotov, musíš umřít.“ 
Liboru bylo více do pláče než do práce. Co si měl s dřevěným nářadím počít? Vzal sekeru, uhodil o kmen, a v ruce mu zůstalo kus topůrka; s pilou se též tak dělo. Udeřiv vším o zem lehl na mech a poslouchal zpěv ptactva, obíraje se v duchu se svou Čekankou. Kolikráte si vzpomněl, že mu smrt hrozí, vždy přece důvěřoval slovům milenčiným, která mu slíbila, že ho neopustí. Přišlo poledne a Čekanka přinesla oběd. 
„Hleďme, já myslela, že budeš mít plné ruce díla, a Ty si hovíš.“ 
„Kterak mám dělat, když se mi pila i sekera roztříštily? Jiné pomoci nebude, než že musím smrt podstoupit.“ 
„O tom ani nemluv; což jsi již zapomněl, co jsem řekla? Sedni a jez, já budu sama dělat.“ 
To dořekla, několik kroků popošla, otočila třikráte prstenem, jenž se jí na podlouhlém prstu skvěl, a pravila: 
„Zde na tomto místě chci mít sto sáhů dříví!“ Tu chvíli bylo slyšet po lese kácení, sekání, řezání, a než se Libor naobědval, bylo sto sáhů dříví urovnáno. 
Podivil se Libor veliké moci své milenky, a od té chvíle nebál se ničeho. Porozprávěli spolu a Čekanka, zakázavši Liborovi, aby matce o tom říkal, odešla domů. Večer baba přišla a zlostí strnula, vidouc, že vše, co poručila, hotovo je. I vedla Libora domů a sama do jeho pokoje večeři mu přinesla. Druhý den ráno dostal Libor dvě kovaná vědra a musel opět babu následovat. Přišli k velkému rybníku a baba pravila: 
„Tu vodu z rybníka přeliješ na ten kopec, sice Tě zabiju.“ 
Libor sedl na zem a očekával poledne. Nač by se byl s přelíváním vody na kopec hmoždil, když by zbytečná byla jeho práce. 
poledne přišla opět Čekanka s obědem. „Jak vidím, mnoho jsi nepracoval,“ pravila. 
„Čekal jsem na Tvou pomoc; co by moje práce platná byla.“ 
Tu Čekanka otočila prsten, řkouc: 
„Chci, aby se voda z toho rybníku na onen vrch přelila a tam až do západu slunce zůstala.“ 
tom okamžení se z rybníku voda ztratila, a kopec byl od vrchu až dolů potopen. Vroucím políbením děkoval Libor své milence a ona pospíšila domů. Kvečeru když baba na kopci vodu spatřila, zaskřípala zuby, že se jí opět záměr nepodařil. Doma se Libor pokojně navečeřel a ulehl na lože; když ráno vstal, musel opět s babou na zelenou louku. Když přišla doprostřed, vzala baba píšťalku a zapískla; tu se přihnalo tři sta zajíců, kteří jako kobylky po louce skákali. 
„Ty zajíce budeš do večera na této louce pást, ztratí-li se jen jediný, zabiju „tě.“ Ale sotvaže se obrátila, nebylo po zajících na louce ani památky. 
„Blázen by se za těmi ušáky honil, Čekanka mně je svolá,“ pravil Libor. A to se také stalo, neboť jak Čekanka přišla, zatočila prstenem, poručila, aby se zajíci na louku vrátili a tam až do večera zůstali. V okamžení jich bylo plná louka a ani jediný nescházel. 
Baba vztekem hořela, vidouc večer zajíce na louce a Libora u nich sedět, jako by neuměl pět počítat. 
„Teď je ale Čekanka moje?“ ptal se Libor, když přišli do zámku. 
„Zítra si ji můžeš vzít,“ odpověděla rozběsněná čarodějnice. 
Když bylo po celém zámku ticho, začalo to na okénku Liborově: 
„Vrku, vrku, vrku!“ Libor skočí z postele, jde k oknu a vidí roztomilou holubičku. „Hle, hle, copak Ty zde hledáš?“ 
„A co bych hledala než Tebe, vždyť jsem Tvoje Čekanka,“ odpoví holubička, sedne mu na rameno, zobáčkem do snědých lící ho klobajíc. „Přináším Ti radu, co zítra dělat máš. Matka Tě dovede do síně, kde bude tři sta panen stejných tváří, stejného šatu, aby sis z těch tří set mě vybral. Chceš-li mě poznat, dej dobrý pozor na oči; která na Tebe pravým okem mrkne, tu vezmi, to budu já.“ 
„Děkuju Ti, rozmilá holubinko, ač bych Tě i bez mrknutí mezi tisíci byl poznal.“ 
„Však tomu nevěř, zítra se přesvědčíš.“ 
Holubinka odletěla, a Libor očekával nepokojně ranní červánky. Jakmile se nasnídal, přišla baba pro něho a vedla ho do velké síně. Tu byla taková skvostnost a krása, že Liborovi oči přecházely. Na zlatém stropě svítil měsíc a tisíce hvězd ze samých diamantů, kolem dokola visela na zdích sáhodlouhá zrcadla a pod nimi stály pohovky, potažené červeným aksamitem se stříbrnými květy; podlaha byla ze zlatých a stříbrných tabulek složena. Což byl ale blesk všech těchto hvězd, jež se na zlatém stropu třpytily, proti bleskům očí, které z milostných tváří tří set panen na Libora se jiskřily. Stříbrotkaná roucha po síni šuměla, a jako bílé labutě okolo Libora jen plynouce, každá mu mžikem do očí pohleděla. V duchu děkoval Libor Čekance za dobrou radu, neboť by byl věru nevěděl, kterou vyvolit, kdyby nebyla poslední pravým očkem šelmovsky mrkla. 
„Tato je moje,“ řekl, chytiv Čekanku za kulaté rámě. 
„Tedy si ji nech; ale dříve ze zámku odejít nesmíš až zítra ráno,“ řekla čarodějnice. 
Libor byl ke všemu povolný, jen když měl, co si žádal. Když přišel s milenkou do svého pokoje, ptal se jí, zdali má tolik sester. 
A ona mu odpověděla: 
„Nemám já sestry, jen dvě; ty ostatní byly meluzíny, od mé matky přičarované, které by Tě byly tu chvíli roztrhaly, kdybys jednu z nich byl vyvolil.“ 
„Kolikráte jsi mě již smrti zbavila, panno krásná!“ zvolal Libor a políbil to bělounké čelo. „Ale Tvá matka musí být učiněný drak.“ 
„Ba ovšemže je, a já se posud bojím, aby se Ti něco zlého nestalo, a proto zůstanu pořád u Tebe.“ 
Půl dne nešla od něho, až teprve navečer odebrala se do své komůrky, řkouc dříve: 
„Zaslechnu-li něco podezřelého, přijdu pro Tebe a oba prchneme.“ 
Láska a strach nedaly Liboru usnouti. O půlnoci ťuká někdo zlehoučka na okénko. Libor byl jedním skokem vzhůru a okno otevřel. Sletí do pokoje bílá labuť a proměnivši se v Čekanku praví: 
„Honem, Libore, vezmi mě kolem těla, dej hlavu k mojí, přikryjem se závojem, abychom mohli oba odtud uletět, neboť Tě chce zítra matka usmrtit.“ 
Libor si to nedal dvakrát poroučet, vzal Čekanku okolo útlého těla, sklonil hlavu k její, ona přehodila závoj přes obě hlavy, a již letěly dvě labutě oknem dolů pod zlatý vrch, kde ležely dvoje boty a skřínka. Tam se labutě opět proměnily a Čekanka řekla k svému milému: 
„Jedny boty obuješ ty, druhé já; jsou to dvanáctimílové, jež jsem matce vzala. V té skříni mám klenoty, dej na ně dobrý pozor.“ 
Boty na nohou, vzali se za ruce a začali si vykračovat; jak udělali krok, byli dvanáct mil, a tedy jim cesta ubývala, jak by pálil. Než baba slyšela přece nějaký šustot, vstala, šla do Čekančiny komory, a tam nikoho nenašla. Ulekla se a běžela k Liborovi, i bylo též, jak by vypláchl. Zlostí celá bez sebe běží pro dvanáctimílové boty, ale i ty byly pryč. Rozvzteklená popadne čtyřiadvacetimílové a pustí se za uprchlými. 
„Ohlídni se, Libore, zdali za námi někdo nejde,“ pravila Čekanka, když slunce vycházelo. 
„V dáli vidím něco černého.“ 
„To je moje matka; hoď skříň na zem, šlápni na ni a ke mně se přitul.“ Na ta slova otočila Čekanka prstenem řkouc: 
„Milý ať je keřem, já na něm růží.“ 
V malé chvíli hnala se touž cestou zlá baba jako divý lev, ale keře, na němž jediné poupě rozkvétalo, si nepovšimla. 
Sotva sešla z očí, proměnili se milenci v předešlé postavy a utíkali dále. Baba však seznavši, že jde nepravou cestou, obrátila se a přišla jim opět na stopu. 
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptala se Čekanka v temném lese. 
„Nevidím nic, ale zdaleka slyším šust.“ 
„To je moje matka; stoupni na skříň!“ Otočila opět prstenem pravíc: 
„Můj milý ať je kostelíčkem, já kazatelnou!“ 
Zase přeběhla baba v samém vzteku, kostela ani kazatelny si nevšimnuvši. Milenci byli rádi a spěchali dále. Opět čenichala dračice, že nejde dobře, a vrátila se nazpět. 
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptá se čekanka na velkém palouku. 
„Vidím něco černého.“ 
„To je matka, stoupni na skříň.“ Zase otočila třikrát prstenem, řkouc: 
„Můj milý ať je rybníkem, já na něm labutí.“ 
To se hned stalo, ale baba to přece zdáli pozorovala. Když přišla k rybníku, proměnila se ve vola a začala vodu z rybníka lokat. Již plavala ubohá labuť skoro na suchu a každou minutu myslela, že ji stará spolkne; tu se najednou nabobtnalý vůl rozpukl a voda sběhla do rybníka. 
Radostí zatřepetá labutěnka křídly, a oba se opět stanou Liborem a Čekankou. 
Aby se nemuseli na ošklivou mrtvolu zrůdné matky dívat, odešli dále, a nemajíce čeho k obávání, hodinku odpočinuli. Potom spěchali chutě k domovu. 
Liborova matka byla slabá a trápením sešla, dnem i nocí myslela na svého syna, kde asi je a zdali ho do smrti uhlídá. Jednoho dne, právě jako tenkráte, když přivedl Libor nevěstu, kmitne se krásná panna okolo okna, dvéře se otevřou, a do nich vstoupí Libor a Čekanka. Kdyby ji byl syn do náručí nechytil, byla by padla na zem. 
„Pojď, matko, dej chaloupku komu chceš, máme pro Tebe jiné obydlí,“ řekl Libor, když se trochu vzkřísila a s nimi porozprávěla. 
Zvěděvši, že má syn knížectví, dala chaloupku chudé ženě a šla s miláčkem. Za chaloupkou stál kočár s čtyřmi koňmi, do toho všichni tři sedli a jedním cvalem letěli k zámku, kterýž si byl Libor s Čekankou na cestě k domovu koupil. Libor žil se svou ženou v rozkoši a do smrti se jim nebe lásky nezkalilo. Babička se štěstím synovým vzkřísila a ještě vnoučata na klíně houpala.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight