Zlatý jelen

zobrazeno 38×

Vložil(a): jitkamety, 22. 4. 2016 13.16

Dávno a dávno, za onoho času, kdy se ještě dělo tolik prapodivných věcí, že nikoho nepřekvapilo, když myš chytila kočku a trpaslík porazil obra, žily, byly dvě siroty, děvčátko a chlapec. A jak to bývá, zůstanou-li chuděrky děcka bez otce a matky, postrkovali si je v příbuzenstvu od strýce k strýci a od tetky k tetce, protože někde měli hluboko do mísy a kopu ratolestí k tomu a jinde zas nebylo dost srdce.
I dostali se ti dva, děvčátko a chlapec, až k jedné tetce, která byla tak lakomá, že si o tom povídali v sedmé vesnici po potoce dolů a v deváté potokem vzhůru. Navrch byla samý med, když si děti brala, ale za čásek by si byla pro suchou skývu dala vrtat koleno. Povídá jednou strýci:
„Zítra ta dvě fakáňata pošlu do lesa na chrastí, Ty půjdeš s nimi, zavedeš je někam, kde to neznají, a tam je necháš. Přešla mě chuť krmit darmojedy.“
„Snědí toho jako vrabci,“ namítal strýc, „a dělají, nač jim síla stačí. Dřeva nanosili, že ho máš kolem chalupy dobře na dvě zimy, kravku pasou a děvče už se točí při vaření ..... Přece si nevezmeš na svědomí takový ukrutný skutek!“
Domlouval ženě, prosil, ale že byl slaboch a neuměl to s ní rázně a pádně, nic nepořídil.
Druhý den děti zrovna něco kutily na dvorku, když tetka křikla, aby šly se strýcem na dříví. Vzaly se za ruce a vesele se rozběhly k lesu.
A stalo se, co nikdo nečekal. Chlapec si na dvoře hrál u ohniště, trochu popela mu zůstalo po kapsách, trochu za košilkou, a jak teď bezstarostně pohupkával, trousil za sebou po mechu i spadaném listí popelavou stezičku.
V lese zašli do houštiny a strýc zčistajasna zmizel. Děti ho volaly a hledaly, pak smutně usedly na pařez, přitulily se k sobě a hořce zaplakaly.
Tu si děvčátko všimlo šedivé špetky na zeleném mechu, popadlo bratříčka za ruku, pustili se spolu po stezičce z popela a zanedlouho stáli před tetčinou chalupou.
Dovnitř se však neodvážili, báli se, že teta jim vyčiní a třeba je řemenem přetáhne, protože si nedali dost pozor a strýci se v lese ztratili. A tak se krčili za plotem, dokud nenastal večer a nezačal padat chlad.
Dětem bylo zima, i vylezly na střechu a přitiskly se ke komínu, aby se zahřály. Slyšely dole cinkat lžíce o misky, to ve světnici právě večeřeli.
„Nechutná Ti, co jsem navařila“ řekla teta strýci hlasem jako med.
Strýc mlčel, trápilo ho svědomí.
„Nechutná-li, neubude,“ vedla tetka svou, aby muže potrápila ještě víc, „můžu si dát dvakrát. Kaše je jak mandle, vzala jsem na ni nejlepší kukuřici a nešetřila jsem máslem ani smetanou. Škoda jen, žes ta nebohá děcka v lese neohlídal, naložila bych jim dneska vrchovatě. Zrovna vidím, jak se olizují!“
Děti zaslechly, co tetka řekla, a zavolaly do komína:
„Tetičko, tetičko, tady jsme, my se Vám neztratily!“
A slezly se střechy a hybaj do světnice.
Tetka div nepukla zlostí. Jakmile děti usnuly, začala muži spílat, co že je za chlapa, nedokáže-li si poradit s tak snadnou věcí. Na druhý den šla s dětmi do lesa sama a zavedla je hluboko a daleko, kam lidská noha vstoupí zřídkakdy.
Když děti poznaly, že zůstaly v lese opuštěné, nevěděly co si počít. Choulily se k sobě a třásly se jak lístky na osice, sotvaže v houštinách zabručel medvěd nebo od bažiny zachrochtala černá zvěř. Les jako by byl bez konce a kraje, a přece si vždycky znovu dodaly odvahy, znovu vykročily a šly dál a dál.
„Mám žízeň,“ stěžoval si chlapec.
„Brzy najdeme studánku a napiješ se,“ slibovala sestra.
Ale po studánce nikde památky.
Tu bratr se sestrou narazili na liščí stopu plnou vody. Hoch se k ní sehnul, aby si aspoň svlažil rty, děvče ho však zadrželo:
„Nepij, bratříčku, nepij, je to liščí voda, kdyby ses napil, proměnil by ses mi v lišku! Co bych byla bez Tebe?“
Chlapec měl sestřičku rád, a tak ji poslechl.
Za nějaký čas došli k medvědí stopě a také ta byla plná vody. Sestra bratra varovala:
„Nepij, bratříčku, tohle je medvědí voda, napiješ se a proměníš se mi v medvěda! Co bych byla bez Tebe?“
Chlapec už žízní sotva pletl nohama, ale i tentokrát uposlechl a opanoval se.
Slunce skoro zapadalo, když došli k jelení stopě a také ta byla plničká vody.
„Nepij, bratříčku,“ prosila sestra, „co nevidět musíme najít pramínek. Tohle je jelení voda, kdyby ses napil, proměníš se mi v jelena! Co bych byla bez Tebe?“
Chlapec však žízní nemohl vydržet, nabral do dlaně vody z jelení stopy a napil se.
A les se zachvěl a strnul v úžasu, i ptáci oněměli a vítr přestal vát, protože se zdálo, že slunce se znovu vyhouplo nad obzor: taková záře vycházela ze zlaté srsti jelena, který náhle stál namísto bratra před nešťastným děvčátkem.
Divukrásný zlatý jelen měl i divukrásné paroží, bylo poseté drahokamy, mocně se větvilo a košatilo do bohaté koruny. A co byl největší div ..... mezi oběma krásnými parohy se prostírala síť spletená z jemňoučkého hedvábí.
Zlatý jelen tesklivě upřel na sestřičku velké temné oči. Bylo v nich tolik prosby a tolik smutku, že děvčátko, ať chtělo nebo ne, muselo mu odpustit. Pak před ní poklekl a pohledem ji vybídl, aby se posadila do hedvábné sítě. Les se najednou rozestoupil, jako by jim otevíral náruč, a jak jelen běžel, síť se houpala a zkonejšené děvčátko v ní usnulo jako v maminčině klíně.
I zůstali zlatý jelen a jeho sestřička v lese, který jim nabídl, co měl, hojnost všech plodů od jara do zimy, a když padl sníh, dost sladkých i trpkých kořínků pod bílým příkrovem. Ve vrcholku mohutného dubu postavil jelen pro sestru z větví a trav pohodlný úkryt, aby ji divá zvěř ani člověk nenašli, a tak spolu spokojeně žili měsíce a roky.
A byli by stejně žili dál, kdyby se nestalo, že jednoho dne vkročil do těch míst císařův syn. Odtrhl se od své družiny, a jak pátral ve větvích po lovném ptáku, zahlédl na stromě pannu jako krásný sen. Hlava se mu zatočila, srdce sevřelo a už mu nebylo pomoci.
Ještě týž večer, když se princ vrátil do císařského zámku, dal vyhlásit, že se štědře odmění tomu, kdo pro něho získá za manželku krásnou pannu, která žije v tom a tom lese na vysokém stromě.
Mnozí se té zprávě divili a leckde se i vskrytu chichotali do dlaní. Kohopak to princátko na stromě v lese spatřilo! Snad ne lesní žínku! A tu nám chce posadit na trůn jako císařovnu?
Našla se však jedna babka v nedaleké vesnici, která se živila tím, že mládencům dohazovala nevěsty a pannám ženichy, a ta si řekla:
„Kdo chce kam, pomozme mu tam. To bych se na to podívala, abych tuhle císařskou svatbu nedohodila!“
A že byla trochu dohazovačka i trochu mastičkářka a sama všemi mastmi mazaná, nešla na to zhurta, ale pěkně polehoučku:
„Nejdřív musím vyzvědět, co je ta krasotinka zač a proč si žije v lese na stromě.“ Vypravila se babka do lesa, trmácela se a trmácela, až našla mohutný dub a v jeho koruně spatřila krásnou dívku. Schovala se nablízku a čekala, co se bude dít. Namouvěru, netrvalo dlouho a oči měla navrch hlavy!
Ke stromu přiklusal divukrásný jelen se zlatou srstí a v síti mezi parohy přinesl krásce dary lesa. Když dívka pojedla, snesl ji na paroží se stromu dolů a šli spolu lesem na procházku. Vrátili se, krásná dívka jelena políbila na čelo a vystoupila zpátky do úkrytu na stromě.
„No,“ povídá si babka, „moudrá z toho zrovna nejsem, lhala bych, kdybych to říkala!“ A začala si lámat hlavu, jak celou věc zařídit:
„O řádných námluvách nemůže být řeč. Koho bych, propánajána, měla žádat jménem císařského prince o dívčinu ruku, snad ne toho jelena! A jak bych se s ním jářku domluvila, když to po jelením nedovedu?“
Než došla domů, mazaná babka si věděla rady:
„Jestli je to divoženka a ona tak vypadá v té sukýnce z listí a v košilce z pavouci ..... , s takovou se nezaplétá A jestli je z lidského plemene, však já ji dostanu dolů, a když bude dole, jako bych ji měla v hrsti!“
Druhý den ráno spěchala babka do zámku požádat prince o dva koně, vůz a vozku, naložila, co potřebovala, a vyjela do lesa. Vůz skryla v mlází a vozkovi nařídila, aby přiběhl, až mu dá znamení. Potom vzala třínožku, kotlík a džbán s vodou a šla pod ten strom, co na něm kráska bydlela.
Rozdělala oheň, postavila na něj třínožku, ale ne tak, jak se staví, postavila ji nohama vzhůru.
Dívka to shora pozorovala. Nedalo jí babčino divné počínání a zavolala na ni:
„Babičko, takhle se třínožka na oheň nestaví!“
„A jakpak se staví, holubičko moje?“ řekla babka a rozhlížela se, jako by nevěděla, odkud k ní kdo mluví.
„Tu třínožku musíte postavit obráceně.“
„Aha, obráceně.“
A babka postavila třínožku na bok.
„Tak ne, babičko!“
„A jak tedy, holubičko?“
„Musíte ji nožkama zabodnout mezi dříví.“
Babka postavila třínožku, jak dívka poradila, ale když na ni pokládala kotlík, položila ho dnem vzhůru a ze džbánu na něj lila vodu, že stékala do ohně.
„Takhle ne, babičko, takhle ne!“ volala dívka.
Babka položila kotlík na bok.
„Jemine, babičko, taková stará a nevíte, jak se na třínožku pokládá kotlík?“
„Nevím, holubičko, nevím. Kde bych k tomu taky přišla? Celý život jsem si žila jako v peřince, nic jsem dělat nemusela, a teď tohle nadělení! Všechno, co jsem měla, spálil oheň, a co oheň nespálil, to vítr rozfoukal, nezůstalo mi nic. Jdu světem o žebrácké holi.“
Babka vzdychala a litovala se tak přesvědčivě, že jí dívka uvěřila.
„Počkejte, babičko, slezu se stromu a sama Vám kotlík na oheň postavím,“ řekla soucitně.
Jak se nohou dotkla země, babka k ní přiskočila, ucpala jí ústa roubíkem, dala vozkovi smluvené znamení, ten bezbrannou dívku vzal, naložil do vozu, práskl do koní a hyje do císařského zámku.
Princ spatřil vytouženou dívku, hlava se mu znovu zatočila a ještě ten večer chtěl honem slavit zasnoubení a domluvit svatbu. Ale krásná dívka plakala, když ji vedli do její krásné komnaty, a plakala, když ji oblékali do krásných nových šatů. Plakala a plakala, že nebyla k utišení.
Zatím zlatý jelen marně v lese hledal svou sestřičku. Roztesknil se, že i les se rozšuměl, roztesknil se tak, že v bolu zanaříkal lidským hlasem:
„Sestřičko, kde jsi, proč u mě nejsi?“
A tu si jelen povšiml, že pod stromem, kde dívku skrýval, je plno cizích šlépějí. Vydal se po nich a zavedly ho k místu, odkud se rozbíhaly stopy kol, a po stopách kol doběhl až k bráně císařského zámku. Tam znovu úpěnlivě zanaříkal:
„Sestřičko, kde jsi, proč u mě nejsi?“
Sestra uslyšela ten nářek, poznala bratrův hlas, setřela si slzy s líček a běžela mu vstříc.
Když objala zlatého jelena, vypověděla princi, jak se to s nimi zběhlo, a poprosila ho, aby se bratříčka ujal.
Co by zamilovaný princ neudělal pro krásnou nevěstu! Dal zlatému jelenovi postavit stáj odshora dolů pozlacenou a poručil, aby ho krmili nejšťavnatější trávou z císařských luk.
A zdálo se, že se všechno v dobré obrátilo: princ a krásná dívka byli šťastní, protože se měli rádi, a zlatý jelen se radoval ze štěstí své sestřičky. I císařský zámek jako by tím štěstím celý rozkvetl, to jak začalo chystání na slavnou svatbu.
V tom velkém radování nechyběla ani babka dohazovačka. Nesla si domů hezkou truhlici zlaťáků a spěchala a pospíchala, až se pod tou tíhou na rameni celá prohýbala. A jak překročila práh, shodila ty dary na zem a povídá své dcerce:
„Řeknu Ti, co ještě nevíš, a ukážu, cos jaktěživa neviděla!“
Zlaťáky se zatřpytily, babka dcerce vylíčila, jak tu císařskou svatbu přece jen dohodila, a to si představte, ta holka Vám mávla rukou a do mámy se pustila:
„Matko, matko, jak jste chytrá, tak jste hloupá! Zlaťáky jsou kulaté, zvykneme si a za nějaký týden nám budou scházet. Pročpak jste princi nedohodila nevěstu, co máte sama na vdávání! To byste s troškou čarování nebyla dokázala? Pak byste mohla rozkutálet truhličku zlaťáků každý den, kdyby mladý císař byl Vaším zetěm.“
Babka padla na lavici, jak jí to vzalo dech, a když ho nabrala, uznale pronesla:
„Koukám, že jablíčko nepadlo daleko od stromu!“
I daly ty dvě hlavy dohromady a druhý den zrána babka už zas opřekot chvátala do zámku.
Pěkně prince poprosila a že prosit uměla, vyprosila si pro sebe i dcerku na císařském zámku dobrou službu. Sama se točila v kuchyni a její vydařená ratolístka rovnou kolem císařské nevěsty.
Dny se na sebe v tom zámeckém živobytí navlékaly jako korálky, jeden vypadal jako druhý, až přece jenom přišel ten, který měl být jinačí.
Toho krásného dne si zlatý jelen vyběhl na procházku do lesa a za chvilenku potom povolal císař syna do císařské rady.
A komorná slaďounce pravila své paní:
„Škoda sedět doma, princezničko, pojďme si vyjít za zlatým jelenem. Osvěžíme se a vrátíme se z lesa s plnou náručí květin.“
Císařská nevěsta netušila nic zlého a ráda svolila. Když došly hluboko v lese ke studánce, komorná zase tak sladce promluvila:
„Nechtěla byste doušek chladné vody, princezničko moje?“
Dívka důvěřivě přikývla a na to babčina dcerka čekala. Shýbla se, nabrala vodu, na dně poháru se rozpustila přichystaná špetka spavého prášku, císařská nevěsta se napila a padla k zemi jako podťatá.
A už se z houští vynořila babka, převlékla svou dcerku do šatů císařské nevěsty a pomazala jí tvář čarodějnou mastí z kořene rozrazilu, aby ji neviděl, kdo na ni hledí, a viděl v ní, koho si vidět přeje.
Když bylo hotovo, vyběhly babka s dcerou nazpátek do zámku, falešná nevěsta cestou, kterou sem přišla, a babka svou tajnou oklikou. Jelenovu sestřičku nechaly v lese spící napospas dravé zvěři.
Zasedl císař s rodinou a dvorem k obědu a nikdo z těch mnoha lidí nepoznal, co se přihodilo, jak se nevěsta změnila, ba i princ se roztouženě usmíval, jako by měl před zraky svou milovanou.
Pouze zlatý jelen se nedal oklamat. Jakmile falešná nevěsta vyšla s princem na zámecký dvůr, začal naříkat, že nebyl k utišení:
„Sestřičko, kde jsi,
proč u mě nejsi?“
A kopal na všechny strany a div tu zrádnou komornou krásnými parohy neprobodal, když se k němu neopatrně přiblížila.
Přestrojená nevěsta se rozplakala, že jelen musí být nemocný anebo očarovaný, jestliže vlastní sestru nepoznává a takhle ji na životě ohrožuje, a začala naléhat na prince, aby to zuřivé zvíře dal utratit, jiné pomoci tu není.
Princ si však zlatého jelena zamiloval a bylo mu líto vztáhnout na něho ruku. Váhal, váhal tak dlouho, až jelen ze zámku zmizel a nebyl k nalezení. I povzdechli si nad tím, kdo ho znali, někteří od srdce a někdo neupřímně, a zdálo se, že všechno se uklidnilo a že dny se na sebe zas začnou navlékat jeden jak druhý.
Jenže třetího dne zrána zlatý jelen zčistajasna vběhl do nádvoří. Zoufale naříkal, vybíhal z brány ven a znovu se vracel, jako by prosil, aby ho někdo následoval. I vsedl princ na koně a vyjel za ním se svou družinou.
Netrvalo dlouho a jezdci našli, co před nimi už našel zlatý jelen: jeho sestřičku ležící jako bez života v houštinách. Sluhové spletli z proutí nosítka, položili na ně krásnou dívku a smutným průvodem ji nesli k zámku.
Ještě před nimi však vyrazili dva rychlí jezdci s princovým příkazem zadržet babku mastičkářku a její věrolomnou dceru. Sháňka to byla zbytečná, obě zavčas ze zámku zmizely, nikdo se nikdy nedověděl, kde je jim konec. Zůstala po nich jen truhlička zlaťáků v babčině chalupě a v lidské paměti nepěkná vzpomínka.
Ze všech končin říše povolal císař věhlasné lékaře, aby svým uměním probudili krásnou dívku z těžkého spánku. Přešla dlouhá noc, přešel ještě další den a princ ani zlatý jelen se od jejího lůžka nehnuli. A když konečně zvedla bledá víčka a princ jí vypověděl, co se udalo, usmála se na zlatého jelena a řekla z nejčistšího srdce:
„Bratříčku můj, co bych byla bez Tebe!“
Pak se usmála na prince, líčka jí polil ruměnec, vyskočila z lůžka a hned nazítří se konala svatba.
A věřte nevěřte, takový svatební průvod, jaký tentokrát kráčel zámeckým nádvořím, svět ještě neviděl. V jeho čele šel divukrásný zlatý jelen, který v hedvábné síti mezi nádherným parožím donesl svou sestřičku až do náručí šťastného prince.  

 

 

 


 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight