Zlatý cop

zobrazeno 41×

Vložil(a): jitkamety, 14. 2. 2016 21.24

Žili jedni rodiče a měli jedenáct dětí, a ještě se jim narodilo dvanácté, pěkné děvčátko. Nevěděli, koho by prosili, aby jí šel ke křtu za kmotra, protože už měli kmotry z celé vesnice. Tak otec povídal:
„Půjdu, a koho prvního potkám, toho o tu službu poprosím.“
Ale jak vyšel z domu, uviděl, že proti němu jde po cestě jedna babizna; všichni o ní říkali, že je to čarodějnice. Obešel ji velikým obloukem a na lavičce pod stromem uviděl sedět dva neznámé staré lidi, dědečka a babičku. Šel k nim a poprosil je, jestli by postáli v neděli jeho dcerce u křtu za kmotry, že nikoho nemůže sehnat.
Čarodějnice to slyšela a volala:
„Mě jsi nechtěl pozvat! Za to Tvá dcera nebude mít v životě žádné štěstí, ještě to poznáš!“
Ale Ti staříci mu řekli:
„Nedělej si z té řeči nic, Tvá dcera bude mít štěstí nad štěstí. Přijede si pro ni mladý králevic s šesti bílými koni.“
A řekli mu ještě, ať přijde v neděli s dítětem do kostela. Když otec děvčátko do kostela přinesl, kmotři už na ně čekali. Děvčátko dostalo při křtu jméno Anuška a jako dar dostala od kmotra nůžky a od kmotry zlatý cop.
Anuška rostla a rostl i její zlatý cop. Když vyrostla, každý den si zlatý cop nůžkama ustřihla a upředla z něho loket příze a matka pak prodala přízi královně. V tom zámku měli tkalcovnu a v ní tkali. A za ty peníze, co od královny utržila matka za přízi, si koupili krávu, měli už co jíst a bylo po bídě.
Jedenkrát mladý králevic onemocněl a žádný doktor ho nedovedl vyléčit; až jeden poradil, ať mu utkají plášť z té zlaté příze a v tom ať králevic chodí na vycházky. Udělali to a králevici bylo den ode dne lip.
Jednou si králevic vyšel na procházku do lesa. Jak tam chodil, zabloudil a potkal čarodějnici, která tam sbírala všelijaké zeliny. Ptala se ho:
„Kam jdete, mladý králevici? Mně se zdá, že jste nějaký nemocný. Nechcete zkusit léčivé byliny?“
Hned shrnula ty zeliny na hromádku, zapálila je a řekla:
„Teď běžte pořád tou cestou, kudy půjde ten dým.“
Králevic jí strčil tolar do ruky, poděkoval jí a šel, jak mu čarodějnice poradila. Ale ta se mu za zády smála:
„Hi, hi, hi, dostala jsem tolar, mám celý tolar a on už nikdy nebude zdráv!“
Králevic šel za tím dýmem a vyšel z lesa. Stoupl si za keř a dívá se: u kolovrátku sedí překrásná dívka a přede. On stojí jako očarovaný a jen na ni hledí. Opodál se pásla kráva. Jak se králevic pohnul a šel rovnou k dívce, Anuška ho spatřila, sebrala kolovrat a utíkala domů, protože se bála. Ale princ se nedal odradit a šel za ní až do chaloupky. Anuška se zatím schovala a králevic se tedy ptal její matky, kde ta dívka je, a že by ji rád poznal. Matka mu řekla:
„Milý princi, tady nemáme žádnou dívku, o jaké mluvíte.“
Králevic stál na svém, že viděl na vlastní oči, jak si ustřihla zlatý cop a předla z něho zlatou přízi; a že by si ji vzal za manželku, protože plášť z té příze mu přinesl zdraví.
Matka a otec mu to rozmlouvali, že ona je chudobná a nemůže si vzít bohatého prince. Ale králevic je prosil a prosil, až je přece jen uprosil. Tak slavili zásnuby a za tři týdny měla být svatba. Jak už všecko nachystali, rozhlásili taky, že se čarodějnice o tom nesmí nic dozvědět. Ta svatba se měla konat v deset hodin.
Mladý králevic přijel, zvony zvoní, lidé se sbíhají a čarodějnice se ptá:
„Co se to dneska děje, proč všichni pobíhají jak poplašení zajíci?“
Ale všichni jen mávli rukou a řekli jí, ať nezdržuje:
„Mlč, dej pokoj, nemáme čas!“
A utíkali ke kostelu. Tam už přijíždí kočár a táhne ho šest bílých koní, a v něm Anuška s mladým králevicem.
Teď teprve čarodějnice poznala, co se děje, a taky se rozběhla a že svatbu překazí. V tom zakopla o strom a vymkla si nohu. Ach, ach, tolik to bolí a ona volá:
„Pomoc, pomoc, lidé!“
Zvony zvoní a zvoní, nikdo si čarodějnice nevšímá, každý pospíchá, aby nezmeškal tu slávu. Však to taky byla slavná svatba, vždyť se ženil sám mladý králevic!
A já jsem taky na té svatbě byla, měla jsem šaty z papíru a skleněné střevíce a klobouk z másla. Jak jsme jeli do kostela, bylo horko a klobouk se mně rozpustil. A jak jsme šli po kamenném schodišti do kostelních vrat, boty se mně rozbily, a jak jsme jeli z kostela, začalo pršet a šaty se mně rozpadly.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight