Zlaté kapradí

Bratři Novákové, z nichž starší se jmenoval Petr a ten druhý téměř nečekaně Pavel, žili odjakživa spolu. Rodiče jim umřeli kdysi dávno, to už přebolelo, takže v chaloupce v obci Pavlov hospodařili dohromady. Teď už jim táhlo na třicítku, byli to chlapi jak hory a měli zlaté srdce. Vždycky žili jen tak pro radost a nepachtili se za penězi. Mnohem víc než cinkot zlatých mincí je potěšilo, když se jejich Stračeně narodilo telátko a se svou bezbrannou nechápavostí poprvé stálo na chvějících se nožičkách a překvapeně poulilo své telecí oči na tento svět.
Bratry Nováky měli v Pavlově všichni rádi. Co slíbili, to splnili a obvykle ještě něco přidali a v hospodě se prali, jen když přespolní chasa začala dělat hodně dusno. Na ženění ještě nemysleli, i když jim bylo jasné, že jednou tam musíme všichni. V jejich případě by to přineslo malou komplikaci v dělení hospodářství a tím si teď nehodlali zatěžovat hlavu. Prozatím tento problém zkrátka odsouvali.
Dá se tedy říci, že Petr i Pavel žili spokojeně. A to je v životě vždycky podezřelé a dá se brzy očekávat nějaký průšvih. V osudech obou bratrů vzal na sebe tento průšvih podobu staré nemohoucí babičky.
Jednoho dne se bratři vraceli z lesa zpod Dívčích hradů domů do Pavlova. Nesli hromadu klestí na podpal, když tu uviděli starou nemohoucí babičku. Vlekla na zádech nůši přímo obřích rozměrů a sotva pod její tíhou hekala.
Petr koukl na Pavla a Pavel koukl na Petra. Znali se tak dobře, že si nemuseli nic říkat. Hodili klestí na zem, Petr vzal nůši, Pavel babičku a už šli. Babička byla z toho trochu paf, už tehdy možná nebylo moc dobrých lidí, ale když se vzpamatovala, velmi bratrům děkovala a chválila je. Posléze dorazili na rozcestí, kde na ni čekal povoz řízený dědečkem, a babička pravila:
„Jste hodní mládenci a moc mile jste mě překvapili. Pán Bůh Vám zaplať za to, že jste pomohli staré bábě. Ještě jednou na stotisíckrát děkuji a tady se Vám budu revanšovat.“
Petr koukl na Pavla a Pavel na Petra. Neřekli zase nic a jen pokrčili rameny. Babička pokračovala:
„Teď dobře poslouchejte! Tady tenhle proutek,“ a odkudsi vytáhla tenoulinký pružný klacík, „tenhle proutek je třikrát svěcený a má čarovnou moc. Může Vám přinést veliké bohatství, chcete?“
Bratři mávli rukou, ale babička v dobré víře pokračovala dál:
„Jen se nedělejte a nebuďte falešně skromní. S tímto proutkem vyrazíte o svatojánské noci, která je nejkratší v roce, do lesa pod Děvíčky, až na ten palouk, kde roste kapradí. Víte kde?“
Bratři kývli.
„Tam tímhle proutkem namalujete kruh, do něj si stoupnete a pod kapradí, které bude s Vámi v kruhu, rozložíte šátek. Pak počkáte do půlnoci. Nastane hodina duchů, která bude možná nejhorší hodinou ve Vašem životě. Uvnitř kruhu se Vám nic nestane, ale to si pamatujte ..... za žádných okolností nesmíte z kruhu vykročit ven!“ babička varovně zahrozila prstem.
„Potom počkejte do svítání a Vaše trpělivost bude odměněna. Nate,“ podala jim proutek.
Petr chtěl něco namítnout, ale babička ho přerušila:
„Jen ber,“ svižně vskočila na vůz, dědeček práskl bičem a již mizeli v prachu cesty. Bratři jen trochu překvapeně zírali na proutek v Petrově ruce. Pavel koukl na Petra, Petr na Pavla a oba svorně pokrčili rameny. Pak posbírali své klestí a vydali se domů, takže si ani nevšimli, že povoz s oběma staříky se tak trošku rozplynul do několika mlžných obláčků, ba dokonce ani v prašné cestě nezbyly stopy po kolech.
Protože svatého Jana mělo být za pár dní, rozhodli se, že to přece jen zkusí. Koneckonců třeba bude i trochu legrace. Na kýženou noc se vydali do lesa, nakreslili kruh, vlezli dovnitř, pod kapradím rozestlali šátek, zkrátka všechno přesně dle slov babiččiných a čekali. Dlouho se nedělo nic, až do té doby, než zaslechli z Pavlova odbíjet půlnoc.
V tu chvíli něco zaharašilo a zasmrdělo. Za zády jim cosi divoce zavylo, až sebou škubli a přitom málem vypadli z kruhu. To už okolo stáli čerti, se zájmem se na bratry dívali a mlsně se olizovali. Potom začali tančit svůj pekelný tanec, natřásali se, pitvořili a z tlam jim šel oheň.
Petr koukl na Pavla a Pavel na Petra. V tom Petrovi něco došlo: tak dlouho s někým žijeme a přitom ho ani pořádně neznáme. Pavlova tvář totiž byla bílá děsem a v očích se mu chvěl strach. Petr vzal bratra za ruku, ale Pavel se třásl jako osika.
Hrůzné divadlo však pokračovalo. Ohavných čertů přibylo, odkudsi vyčarovali nuzného tuláka, kterého nemilosrdně bičovali a rozžhaveným železem pálili. Tulák křičel v bolestech o pomoc a prosil o slitování. Čerti se jen posupně smáli a na velkou větev začali přivazovat katovskou smyčku.
Vše se schylovalo k příšerné exekuci. V okamžiku, kdy nad lesem náhle zaplála do noci okna pustých Dívčích hradů, tři kamenné panny se daly na pochod ke kruhu bratrů a kamenný psíček zuřivě štěkal s pěnou u huby, Pavel se se zoufalým výkřikem vytrhl Petrovi a několika mohutnými skoky se snažil dostat pryč, pryč z té hrůzy a toho běsnění, pryč co nejdál. Vzápětí se ozval jeho zoufalý srdcervoucí výkřik a hned nato strašidelný chechtot pekelných oblud. Petr věděl, že Pavlovi už nepomůže, v zoufalství se svezl na kolena a začal se modlit za jeho duši.
Hrůzná hodina brzy skončila a Petr vytrval v modlitbách až do rána. Pak se pořádně rozhlédl ..... vše na svém místě, nikde žádné stopy po řádění pekla. Jakoby se vůbec nic nedělo. A hle ..... v kruhu vedle něj se lesklo zlaté kapradí a při doteku cinkalo, jemně zvonilo a v kouscích padalo na rozprostřený šátek.
Petr vstal, dlouze zíral v ten směr, kde naposledy viděl svého bratra. V očích se mu cosi zatřpytilo a nebyla to ranní rosa. Pak posbíral všechno zlato a nesl si ho domů.
Stal se z něj boháč a spousta lidí mu záviděla. Ale zbytečně, protože opravdu spokojený už nikdy nebyl.
Ponaučení: Na co Ti je bohatství, když se nemáš s kým o ně rozdělit.