Zlatá jabloň

zobrazeno 18×

Vložil(a): dáša, 11. 3. 2016 18.39

Jednomu muži zemřela žena. Odešla a zanechala mu tu malou dcerušku. Holčička neměla nikoho, kdo by ji pohladil po hlavě a zapletl copánky. Otci to bylo líto, protože měla krásné vlasy. Dokonce i včely se pletly, když v létě seděla na louce a její copy mezi hnědnoucími stébly trávy svítily jako tekutý med. Otec se znovu oženil, aby tu byl někdo, kdo by děvče učesal. Jenže ty copy byly dívčino neštěstí. Když kocour vylízal mléko, macecha vytahala děvčátko za copy. A když ji chtěla bít, zas bylo snadné chytit ji za copy. V létě, když na louce bzučely včely, macecha ji přivazovala za copy do tmavého kouta, kde visela kolébka a v ní macešino dítě s velkou hlavou a nehybnýma očima. Musela je ve dne v noci houpat. Jednou, když děvčátko, unavené celonočním bděním, na chvíli za dne usnulo, vypadlo dítě z kolébky a udělalo si bouli na čele. Macecha za to holčičku zbila a vyhnala ji do lesa, aby ji tam vlci a medvědi roztrhali. Otci však bylo dcerky líto a zavolal ji zpět. A zatímco stála za dveřmi se sklopenýma očima, otec s macechou se dlouho hádali a nadávali si. Nakonec se dohodli, že dají dcerku k jednomu pobožnému, ale lakomému hospodářovi, aby dostala ponaučení. 
Hospodář byl vypočítavý. Modlil se otčenáše, ale přitom počítal peníze. Každý krok svých čeledínů i každé sousto u stolu. Od časného rána do pozdní noci byl na nohou a dohlížel na každý krok čeledi. Jeho přísné oči přísně střežily dvůr i pole i nejposvátnější místo v domě ..... zápecí, kde dokonce švábi přestali šustit ve svazcích cibule, když se hospodářův hlas rozléhal ve světnici. Byl pánem nad prací i odpočinkem čeledi. A také nad jejich sny. V noci, když lidé upadli do krátkého spánku, i ve zlých snech se jim zjevovaly hospodářovy oči jako dva draví ptáci. 
létě děvčátko chodilo pást. Hospodyně jí dávala s sebou tenký krajíc chleba, o který se děvče dělilo se svým psem nebo oblíbenou ovečkou. Živil ji les a keře. Staří kmotři ..... pařezy se zelenými vousisky ..... ji zvali na jahody, lísky ji hostily oříšky a kučeravé drny v močále jí nabízely borůvky a brusinky. Listí a bylinky, květiny a divoce rostoucí chmel dovedly objímat a hladit lépe než tvrdá lidská srdce. A když děvče zatoužilo po pohlazení, přitisklo k tváři lipový list nebo si ovinulo kolem hlavy opojný chmelový výhonek. 
Pak ale přišla zima a otrhala listí z větví stromů a uklidila lesní plody z trávy. Bílou pokrývkou přikryla zorané pole i louky v údolí. Sluneční západy zažehly v měděných svícnech své voskově žluté svíce. Jedle stály se sněhobílými čepicemi. Všechno vypadalo jako v předvečer svátku. Ale byla to jen tichá panychida za léto, tiché a strašné dny půstu. Z bílého smutečního stolu nebylo co ; žít. Nikdo nepřicházel k hostině, jen křepelka nebo zajíc přeběhli občas z jednoho močálu na druhý a zanechali ve sněhu své plaché ojedinělé stopy. 
lese byl jen sníh. Sněhule klovaly zmrzlé jeřabiny. Byl to jediný zvuk, který bylo slyšet. Takové ticho tam bylo a prázdnota. Ptáci opustili les a drželi se u stodol a humen. Ale hospodář uměl dohlédnout na práci. Obilí bylo už vymláceno a uskladněno do sýpek. Na čistě zametených cestičkách se nenašlo jediné zrnko. 
Pak přišly noci jako černí medvědi, kterým se chce spát. Unavená čeleď se až po uši zamotávala do svých hadrů, aby se vyspala z letní dřiny. Ale mladá srdce tesknila za dlouhých nocí a zápasila s nimi jako s ospalými obry, kteří všechny utlačují vahou svého těla. Mladí chlapci a děvčata nebyli s to překonat noční neklid a převalovali se v postelích, dokud nějaký děda nezažehl ranní louč. Chodili na přástky a přihazovali do široké pece načervenalá březová polena. Oheň praskal a osvěcoval šero světnice. 
Chlapci pletli provazy a povídali si. Děvčata seděla u bílých lněných přadének Vrčel kolovrátek a zpívaly se písničky, které vycházely ze srdce jako teplý dech z plic. Světlé záblesky ohně vrhaly "prasátka" na tmavé stěny, zastavovaly se u bílých dívčích tváří a bloudily vzduchem vyhřátým písněmi. A jestliže se v mladých srdcích přihodil nějaký zázrak a rozkvetl tam zimní kvítek, svěřovaly si to dívky potají v nějakém šerém koutku, kde praskalo jen něžné echo ohně. 
Matky brávaly s sebou na návštěvu i děti. Ty se potom vracely s pšeničným bochníčkem pod paží. Také malé pastorkyni se zachtělo ohřát si někde ruce u nějakého dobrého srdce a dostat dárek. Když západ slunce rozlil po zasněžených kopečcích své růžové světlo, běželo děvče přes závěje ke staré plané jabloni na kraji pastýřské stezky, kde se ještě v hustých větvích stromu chvělo několik červených listů a pár zmrzlých jablíček. Zdálo se jí, že ten strom patří jí, protože nikdo nehledal útěchu pod jeho vysokými, planě rostoucími větvemi a nestál o jeho hořké plody. Chvíli postála pod tím smutným stromem, zatímco ve sněhu u jejích nohou dohasínal žlutavý západ slunce. Za lesem se rozhořela Večernice. Pak děvče utrhlo několik studených žlutých jablíček a vydalo se k domovu. 
Hospodář přepočítával své pytle a šunky a odříkával modlitbu za blahobyt svého domu. Zbylo mu ještě dost času, aby leccos uvážil a promyslel. Přišel na to, že v zimě bude mít v domě jeden zbytečný krk. Nechtěl však propustit pasačku bez odměny. Dal jí tedy sto fazolí a propustil ji z práce. 
Děvče sebralo fazole do zástěrky, řeklo hospodářovi i hospodyni sbohem, chvilku ve své ruce podrželo teplou bílou tlapku psa, který se jí díval láskyplně do očí a přátelsky ji olizoval. Pak odešlo k plané jabloni, která stála s rozcuchanou hlavou otočená k závějím u cesty. Děvče drolilo prsty její drsnou kůru a přemýšlelo, kam jít. Zatoužilo k mamince. Ale tatínek říkal, že maminka odešla do nebe. To však bylo daleko předaleko za zasněženými kopečky, na něž truchlivě uléhal večerní soumrak. Ve svém srdci šla k mamince, ale nohy ji nesly po staré cestě k otcovu domu. 
Dorazila tam za soumraku. V temné předsíňce se zvedl pes a lísal se jí k nohám. Chvilku tak zůstala stát se zatajeným dechem a její srdce bušilo ..... ťuk, ťuk, tuk ..... 
Ve světnici hovořil otec s macechou. Macecha mluvila ostře a úsečně, otec tiše ..... jako by ji chtěl udobřit. Potom macecha s nadávkami zamířila ke dveřím. Pes se vrhl děvčeti k nohám v domnění, že ho chtějí vyhnat na dvůr. Polekanému děvčeti vyklouzl z rukou cíp zástěrky a celý její letní výdělek se vysypal pod práh. Jen jedna rudá fazolka jí zůstala mezi prsty. Přeskočila práh a odešla, přemýšlejíc o tom, jak se dostat k mamince. 
Zvedl se vítr a začala sněhová vánice. Nebe splynulo se zemí a nebylo možné rozeznat, co je nahoře a co dole. Potom se mraky rozptýlily a měsíc v plném lesku osvětloval vířící sníh. Kolem děvčete jako by se nesli přes závěje jeden za druhým nějací bílí jezdci a pak zase jako by ji míjela nějaká pasačka se svými sněhobílými ovcemi, schoulená ve větru a sněhu ..... Vzduch byl plný ledového prachu, nebylo vidět zem ani nebe ..... jen zářivou zahradu plnou světla, v němž splývala jitra s večery. 
Děvče už necítilo nohy a vyčerpáním kleslo do sněhu. Fazolka, kterou ještě nesnědlo, jí vypadla ze zkřehlých prstů ..... 
V tom se stal zázrak: větev za větví vyrůstal tu zvláštní strom, urostlý a třpytivý s fazolovými květy. Sníh v tom místě roztál a země se ohřála. Tráva se zazelenala a květy otevřely své spící oči. Fazolový strom ale rostl dál a dál, až jeho vrcholek dosáhl do nebe. Kolem v poli cválali bílí jezdci a pasačka schoulená ve větru a sněhu hnala své sněhobílé ovečky. Vysoký fazolový strom stál však zpříma a tiše jako zapálená svíce. Ani jediná jeho větev se nepohla, jako kdyby se modlil. Zázračná lehkost se zmocňovala rukou i nohou děvčete. Chytilo se třpytivých větví, a ty je zvedly vysoko až do nebe. 
Kdo nám poví, co tam nahoře viděla? O tom víme jen ze staré lidové písně. Prý tam uviděla boha hrát, andělíčky tancovat ..... 
A ještě víme, že tam potkala svou maminku. Ta jí svýma bílýma teplýma rukama zahřála omrzlé nohy a vtiskla dcerce do dlaně červenohnědé semínko z nebeské zahrady. 
„Zasaď ho do země a vyroste Ti z něho zlatá jabloň!“ 
Potom ještě jednou pohladila děvčátko po vlasech a doprovodila jeho nožky, které nejisté kráčely po nebeských stezkách, až k větvím fazolového stromu. Děvče se jich chytilo a sestupovalo dolů, držíc v dlani semínko z nebeského sadu. Bylo jí lehce a sladce, jako by sama byla tím semínkem, které se spouští z nebe na dvou lehkých křídlech ..... svých rukou. 
Když sestoupila na zem, vysoký fazolový strom složil své větve a vznesl se do výše. V místě, kde stál, hodilo děvče na zem semínko z nebeské zahrady. V noci tu potom vyrostla zlatá jabloň. Její větve se prohýbaly pod tíhou zářících jablek. Lidé se seběhli, aby se podívali na ten zázrak. Uprostřed závějí zelená země a ubohá sirota tu sedí pod zlatou jabloní! 
Teď samozřejmě všichni chtěli vzít k sobě děvčátko i její nevadnoucí jabloň. O tu jim šlo především. 
Sám král přijel pro ni ve zlatém kočáře a odvezl si ji na svůj zámek. A jabloň ji provázela a svým světlem zalévala pustá pole, pokrytá sněhem.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight