Zlá Kateřina

zobrazeno 31×

Vložil(a): jitkamety, 22. 4. 2016 13.15

Kterak svým poddaným i manželovi tvrdě vládla, aby z velikého majetku nic nazmar nepřišlo, a jak se zalíbila ďáblovi

Na svahu Jizerských hor stojí při staré zemské cestě na vysoké skále frýdlantský zámek s hradem. Po staletí se páni spokojili s opevněným hradním palácem, ale za polního maršálka pana Melichara z Rederu a jeho paní Kateřiny se na Frýdlantě mnohé změnilo. Paní Kateřina chtěla postavit nový zámek, ale nebylo dost peněz, proto přemluvila manžela, aby vyhlásil nové roboty.
„Jinak být ani nemůže, když chceme naše sídlo přestavět. Ty jsi celý čas ve světě, ale já tady musím zůstat se synem. Pozvu stavitele a ostatní udělají robotníci.“
„Jak chceš, Kateřino! Nerad se pořád handrkuji s rychtáři, já mám jiné starosti. Nevím, kdy mne císař zase zavolá a potáhnu s vojskem do boje.“ Paní Kateřina poručila purkrabímu, aby se postaral o kámen a cihly, že bude nový zámek přece jenom stavět. Dům vedla přísnou rukou a každý se jí bál. Co se kde šustlo, o všem věděla a hned soudila. A pro její přísnost začali jí lidé říkat „zlá Kateřina“.
Na Frýdlantě bylo panství vždycky bohaté a veliké, ale panu maršálkovi se zde nedařilo. Pořád si naříkal na nemoc a často polehával. Zato paní Kateřina byla jako ze železa a starala se o všechno.
„Nedělej si, pane manželi, zbytečné starosti. V novém zámeckém paláci nechám postavit také kapli, aby nám byly odpuštěny všechny hříchy. A jistě se Ti tam povede lépe, než zde v tom starém kamenném hnízdě.“
„Jenom aby tomu opravdu tak bylo,“ posteskl si maršálek. Od rána chodil od okna k oknu a vyhlížel, jaké bude povětří.
Vítr náhle navál do údolí hustou mihu a nebylo nikam vidět. Dolů se snesly černé mraky a začal se sypat sníh, přestože už pasáci dávno vyhnali dobytek na pastvu. „To je hrozný nečas. Dnes by ani psa nevyhnal,“ ozval se pán, ale paní se do něho hned pustila:
„Ty jenom pořád vzdycháš a já abych se starala o všechno. Už se těším, až náš syn jednou doroste a sám bude hospodařit. Měl bys udělat řádné pořízení, aby z toho potom nebyly soudy.“
Pan maršálek s naříkáním usedl za stůl a těžce pokýval hlavou.
„Jako bys už čekala na mou smrt. Já Ti tu všude jenom překážím, ale dlouho to trvat nebude a pochováš mne. Vojna mi ubrala půl života a Ty mne stejně co nejdříve umoříš.“
Než se zmohla paní Kateřina na odpověď, hlásily stráže nějakého hosta a paní se divila, kdo to k nim přijel v takovém nečase.
„Jménem se neprohlásil, ale na chudáka nevypadá,“ hlásil zbrojnoš. „Má panský plášť a veliký klobouk, že mu není vidět ani do tváře.“ Když to paní slyšela, zle se na něho osopila.
„Proč jsi tedy nepustil psy? Kdo ví, jaký pobuda a darmožrout se tady potuluje a zadarmo by se chtěl u nás najíst.“ Vtom se vložil do věci sám pán. „Zeptej se ho, jestli umí hrát v kostky. Když ano, tak ho vpusť dovnitř, alespoň mi ukrátí dlouhou chvíli.“
„Co Tě to napadlo, pane manželi? Chlapa ani neznáš a zveš ho ke stolu,“ utrhla se paní Kateřina. Ale pak mávla rukou a poručila, aby hosta přivedli. Zanedlouho vstoupil do panské světnice neznámý pocestný. Nebyl mladý ani starý, těžko mu bylo hádat věk. Hluboko se uklonil a švihl kloboukem až k zemi. Když se narovnal, oči mu zářily jako dva uhlíky. Paní zatrnulo u srdce, ale hned se vzpamatovala.
„Vítám Tě, ať jsi kdokoliv. Jestli umíš hrát v kostky, dostaneš najíst, a napít a budeš pánovi dělat společníka.“
Pocestný se jí zalíbil a byla zvědava, kdo je. Usedl ke stolu a z kapsy vytáhl kostky. Než je hodil na stůl, usmál se na maršálka.
„Rád si s tebou, pane, zahraji. Nevím ale, jestli budeš se mnou spokojen. Nemám s sebou moc peněz.“
„Na tom přece nesejde,“ odbyl ho maršálek. „Ty mám zase já. Přines mi, paní Kateřino, váček dukátů!“
Ale ta se k tomu neměla a raději poslala služebnou do kuchyně, aby přinesla hostu něco k jídlu. Ten jako by to tušil, obrátil se vesele na paní Kateřinu. „Není třeba peněz, můžeme hrát s pánem o něco jiného.“
Když to maršálek slyšel, na všechny svoje bolesti rázem zapomněl. A netrpělivě čekal, až se host nají. Paní mu nabídla kousek tvarohu a chléb, služka postavila na stůl dva mázy piva. Jeden pro pána a druhý pro hosta.
„Jistě máš hlad, vezmi tedy zavděk naší stravou. My nemáme na rozhazování, proto mnoho nevaříme.“ Host poděkoval a s chutí se pustil do jídla. Mnoho řečí nenadělal, až se paní divila a mrzelo ji, že se od něho nic nedoví. Začala tedy vyzvídat:
„Odkudpak jdeš a kam v tom nečase? Divili jsme se, že ses zastavil právě u nás.“
„Každý někam pospícháme, urozená paní! Jeden jde za mamonem, druhý chce urvat kousek štěstí a třetí se chystá do hrobu. Vyber si z toho, co chceš.“
Když to maršálek slyšel, mávl rukou nad těmi řečmi.
„Nechrne toho a dejme se do hry! Už jsem si dlouho nezahrál v kostky.“
Hodil je rychle do pohárku a chvíli natřásal, pak kostky vyhodil na stůl. Když spočítal čísla, měl radost, že vyhrál. Host dal, co byl povinen, a hrálo se dál. Štěstí se pana maršálka na chvíli drželo, ale potom sedlo na druhou stranu a jemu padala ta nejhorší čísla.
„V tom jako by byl sám čert,“ zlobil se pán a druhému hráči se zablesklo v očích. „Snad nechceš říci, urozený pane, že švindluji a hraji s Tebou nepoctivou hru? To bys mne urazil.“
„Nic takového jsem neřekl,“ bránil se pán, „ale kdybys Ty byl na mém místě, také by ses neradoval.“
„To máš pravdu, pane! Nechtěl bych být v Tvé kůži, mám raději svoji.“ Když paní Kateřina slyšela ty řeči, přistoupila ke stolu. „Hrajete nějakou divnou hru a Ty se měj, cizince, na pozoru! Není dobře takhle mluvit s pánem, mohl bys do rána sedět v hradní temnici.“
Neznámý se jejím slovům zasmál, ale nebylo vidět, že by dostal strach. Znovu rozhodil kostky po stole a shrábl další výhru.
„Však nemusíme hrát o peníze, když se Ti nechce. Zahrajeme si třeba o duši.“ Jak to řekl, paní Kateřina se lekla. V té chvíli se jí host vůbec nelíbil. Než však jim mohla skočit do řeči, pan Melichar mu podal přes stůl ruku.
„Máš pravdu, škoda peněz! Ale co Ty dáš v sázku? Já dám svou duši rád, stejně mne nic na tom světě netěší.“
„Já Ti za to mohu slíbit,“ řekl pohotově host, „že ještě dnes v noci zorám pluhem skálu pod hradem, abys na mne měl nějakou památku.“
„To není špatný nápad,“ zasmál se maršálek. „Když se Ti to nepovede, dám Tě zavřít do nejspodnějšího vězení, abych udělal paní Kateřině něco po vůli.“ Potom si podali ruce a pustili se do hry. Pán třikrát vyhrál a třikrát prohrál, pak už neměl chuť.
„Nějak se mne štěstí nedrží. Prohrál jsem duši a vyhrál nad tebou. Musíme se tedy dohodnout. Co si ale počneš, to věru nevím.“
„Neboj se, urozený pane! Já svému slovu dostojím a půjdu Ti zorat skálu. Pojď se s paní Kateřinou podívat,“ řekl neznámý host a bral si klobouk. Paní se jít nechtělo, ale pán nedal jinak, než aby šla s nimi. Když vyšli na nádvoří, vítr skučel jako pominutý a dral jim z těla šat. Neznámý vytáhl zpod pláště brašnu, vyndal z ní pluh a dva černé vraníky. Sotva dopadli na zem, byli tak velcí jako ti panští, co stáli v konírně. Paní Kateřina se začala třást strachem a nemohla se z místa ani pohnout. Maršálek se díval u vytržení nad tou nečekanou podívanou. „Pane manželi, to je sám ďábel a Tys hrál s ním o duši!“ naříkala potichu paní. „Vidím, že to není obyčejný host, ale chci vědět, jestli ten svůj kousek dovede až do konce.“
Ďábel zapřáhl vraníky do pluhu. Šlehl pak bičem a oni vykročili na skálu. Pluh vyrýval jednu brázdu za druhou, jako by táhli polem. Nebe bylo plné blesků, ale ani neskráplo, jen vítr kolem vyváděl své rejdy. Pán s paní se dívali na toho pekelného oráče jako u vytržení.
Když ďábel zoral celou skálu, vstrčil vraníky i s pluhem zpátky do brašny, potom přistoupil k pánovi a usmál se.
„Tak co, pane maršálku, jsi se mnou spokojen? Sám jsi viděl, že mi není nic nemožného. Až bude čas, přijdu si pro Tvou duši.“
Zahalil se do pláště, v té chvíli se rozestoupila pod ním země a on se propadl rovnou do pekla. Bouře se rychle utišila a nebe bylo plné hvězd, nikde ani jediného mráčku. Pán s paní se vraceli beze slova do paláce. Každý zašel do své komnaty a zavřel za sebou dveře.
Od té doby se pan maršálek o nic nestaral. Jezdil na lov a zval na hrad přátele, ale kostek se už nikdy nedotkl. Svoje starosti zaháněl raději vínem a potom usínal těžkým spánkem. O to horlivěji se přičiňovala paní Kateřina, aby zámek byl brzy dostavěn. První musela být hotova zámecká kaple, kde denně klečela na modlitbách. Penězi nešetřila ani na jiné kostely a kaple, všude byla vyhlášena svou zbožností.
„Modli se i za mne, paní Kateřino,“ řekl jí jednoho dne pán. „Svou duši jsem prohrál a zpět už ji nedostanu. Každý jednou dojde své odplaty.“ Potom skočil do studny a všichni si na Frýdlantě povídali, že ho tam stáhl sám ďábel. Paní Kateřina proplakala mnoho nocí, a když její syn dorostl, dala mu frýdlantské panství a stěhovala se jinam. Ale po své smrti se začala vracet zpět na Frýdlant, kde nadělala mezi lidem tolik zla. Za bouřlivých nocí prý straší, naříká a pláče pod rozrytou skálou, dokud ji vítr neodvane jinam.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight