Živá voda a Praděd

zobrazeno 12×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 21.02

Toho letního dne se slunce opíralo do vyprahlých jesenických strání a ovce, zmalátnělé horkem, hledaly stín pod stromy lesa. Tam se uklidil před palčivými paprsky i chlapec, který měl ovce na starosti. Ulehl do suchého vyhřátého mechu na okraji lesní paseky a naslouchal zpěvu pěnic a cvrčků, a jak ovádi bzučí a čmeláčí hlas hude nad trnitými pruty ostružin. Vzduch byl těžký, bralo se na déšť. 
Pasáček podřimoval. Z dálky k němu občas dolehl výstřel, avšak ani ten ho nezneklidnil; věděl, že to střílejí v hloubi lesa lovci. 
Pojednou zaslechl docela blízko tlumené skoky. Když tím směrem pohlédl, spatřil srnku, která se právě vynořila z ostružinového houští. Doběhla uštvaná na paseku a klesla vyčerpaně do trávy. Pasáček chtěl zrovna vyskočit a dojít k raněnému zvířeti, ale zavčasu se zarazil: kde se vzal, tu se vzal, nad srnkou stál důstojný stařec s ryšavým vousem až po pás. 
„Praděd!“ vydechl pasáček tiše. 
Přitiskl se ještě více do trávy, aby ho vládce jesenických hor nezahlédl, ale bedlivě přitom sledoval, co se bude dít. 
Stařec se nad srnkou nachýlil a laskavě jí domlouval. A srnka se vskutku zvedla a namáhavě se belhala za starcem. Jak se vlekla poblíž pasáčkova úkrytu, povšiml si chlapec, že její zadní běh je postřelen a krvácí. 
Stařec zavedl srnku doprostřed paseky, kde bývala odnepaměti studánka. Pasáček ji také znal, však nejednou její chutnou vodou zaháněl žízeň. Avšak jinak o ní věděl jenom málokdo. Tam srnka na starcův pokyn ulehla a on jí opatrně ponořil poraněnou nohu do čiré vody. Srnka stále ještě vzrušeně oddechovala a pomekávala bolestí, ale pozvolna se uklidňovala, až ležela u studánky tiše a nehnuté. Konečně se zvedla a pomalu odskákala do lesa. 
Pasáček se tuze podivil, když viděl, že pohyby srnky již nejsou tak křečovité a také bolesti že ji zřejmě opustily. Avšak jak se neopatrně pohnul, aby ještě zahlédl odcházející srnku, tráva zašustila a stařec ho zpozoroval. 
Došel rozvážným krokem k pasáčkovi a zeptal se ho: 
„Viděl jsi všechno?“ 
Chlapec jenom němě přisvědčil, v tu chvíli by ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. 
„A není Ti divné, že se noha srnky tak rychle zahojila?“ 
„Je,“ chtěl odpovědět, ale jeho rty se jenom bezhlesně pootevřely, a tak raději přikývl. 
„Tak abys věděl,“ řekl mu stařec, „v té studánce je živá voda, která má léčivou moc. Vodím k ní poraněná zvířata a ona se tu vyhojí ze všech ran a neduhů. Ale Ty to tajemství zachovej v tajnosti, protože lidé si nezasluhují dobrodiní živé vody,“ dokončil stařec přísně a ještě pasáčkovi pohrozil suchým prstem. 
Vyděšený chlapec horlivě přikyvoval a potom zíral široce rozevřenýma očima za starcem, který se pozvolna vzdaloval, jako by se vznášel nad travami. 
„Praděd, určitě je to sám vládce Jeseníků Praděd!“ ujišťoval se pasáček v duchu. 
Stařec se ještě naposled otočil a k pasáčkovi dolehl jako z nesmírné dálky jeho hlas: 
„Živá voda je pro děti lesů a hor. Jestliže se najde dobrý člověk, který potřebuje její léčivou sílu, i toho můžeš ke studánce přivést, ale musí to být dobrý člověk, slyšíš, pouze dobrý člověk ..... “ 
Starcův hlas dávno zanikl v horách a pasáček pořád ještě ležel v horké trávě. Slunce pražilo jako předtím a chlapec si pojednou nebyl jist, zda se mu všechno jenom nezdálo. A i kdyby tady stařec vskutku byl, což to nemohl být nějaký moudrý poustevník? 
Příhoda mu nešla z mysli, a tak se příštího dne o polednách opět ukryl nedaleko studánky. Dočkal se: přišla srnka, stále ještě kulhala a ponořila zadní běh do křišťálově čisté vody. Když odcházela, zdálo se chlapci, že si už vykračuje lépe. 
Tak přicházela srnka ke studánce po několik dnů. Až jednou vyskočila od vody bystře a radostně a jako vítr odběhla do lesa ..... její běh byl úplně vyléčen. 
Právě v tu dobu se stalo, že si pasáček pohmoždil prst. Pálilo ho v něm a škubalo, až chlapec syčel bolestí. Tu si vzpomněl na Pradědovu živou vodu a bez meškání utíkal ke studánce. 
Sotva prst ponořil do chladivé vody, cítil, jak se mu ulevuje a bolest ustupuje. Takto si prst vkrátku vyhojil, ani stopa na něm nezbyla po bolestivém zranění. 
Teď, když sám poznal léčivé vlastnosti živé vody, trápil se pasáček o to více; bál se, že neudrží tajemství za zuby. A tehdy se přihodilo jeho otci strašné neštěstí ..... poleny naložený vůz se na něho zvrátil a polámal mu žebra. Otec celé noci pronaříkal a lékař se nad ním tvářil ustaraně. Chlapec už nedokázal snášet, jak otec trpí, a tak sebral ručníky, doběhl ke studánce a dobře je v živé vodě namočil. Když přiložil otci mokré obklady, bolesti se zmírnily a otec upadl do hlubokého spánku. Takto ho chlapec léčil tak dlouho, až žebra srostla a otec vyzdravěl. 
Takový div se ovšem neutajil. Trpící lidé přicházeli za pasáčkem a vyptávali se ho: 
„Odkud máš zázračnou vodu?“ 
„Z Pradědovy studánky,“ odpovídal chlapec po pravdě. 
„Kde je ta studánka, zaveď nás k ní,“ naléhali na něho. 
Pasáček byl v rozpacích. Cožpak mu stařec nepřikázal, že živá voda může sloužit pouze dobrému člověku? Avšak jak pozná, kdo je dobrý a kdo zlý, to už nepověděl! 
Že měl chlapec soucitné srdce a nemohl se dívat na bolest jiných, řekl si, že pomohla-li živá voda jemu a otci, snad zbaví neduhů a ran i jiné. A zavedl ke studánce každého, kdo její léčivou vodu potřeboval. 
Lidem živá voda pomáhala, ale pasáček se nepřestával rmoutit. Vyčítal si, že neuposlechl, co mu sám Praděd přikázal. Až jednou ..... 
Toho letního dne bylo o polednách právě takové dusno jako tehdy, když spatřil raněnou srnku a starce, který ji dovedl ke studánce s léčivou vodou. Opět pásl ovce na okraji lesní paseky, když tu, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním důstojný stařec s ryšavým vousem až po pás. Chlapec se hrozně ulekl, neboť myslel nejinak, než že se mu teď dostane odplaty za jeho neposlušnost. Ale Praděd se dobrácky usmál a pasáček by mohl přísahat, že slyšel, jak mu pověděl laskavě: 
„Máš dobré srdce, chlapče, a dobře jsi učinil! Živá voda patří životu, ať tedy slouží i lidem!“ 
A v tu ránu se ztratil, jako kdyby nikdy ani nebyl. 
Pasáček si mnul oči, ale důstojného starce už nespatřil. Jenom zlatou sluneční zář viděl, jak se opírá do stráně, a čmeláčí hlas slyšel a bzukot ovádů a zpěv pěnic a cvrčků ..... a také zurčení horského potůčku, vytékajícího ze studánky s živou vodou, k němu lahodně doléhalo ....

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight