Zemní mužíček

zobrazeno 22×

Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.26

Byl jednou jeden bohatý král, měl tři dcery a Ty se každý den procházely v zámecké zahradě. Král si tam pěstoval všelijaké pěkné stromy, to byla jeho libůstka. A jednu jabloň měl tak rád, že si ji zaklel:
„Kdo mi z ní utrhne a sní jediné jablko, ať se v tu chvíli propadne sto sáhů pod zem.“
Když pak přišel podzim, jablka na tomhle štěpu se červenala jako krev. Královy tři dcery chodily den co den pod jabloň a hledaly v trávě, jestli snad vítr některé jablíčko nesklátil, ale jaktěživy žádné nenašly. A přitom byl štěp tak obalený, že se div nelámal, a větve mu visely až na zem.
Jednou dostala nejmladší princezna velkou chuť na jablko a řekla:
„Tatíček nás má tolik rád, že by nás jistě pod zem nezaklel: myslím, že tak chtěl odstrašit jen cizí lidi.“ Mezitím už jedno kulaťoučké jablko utrhla, přiběhla k sestrám a povídá:
„Ach to je dobrota, ochutnejte, sestřičky, něco tak dobrého jsem ještě jaktěživa neměla v ústech.“
Obě starší princezny si z jablka také ukously, a v tu chvíli se všecky tři propadly hluboko pod zem. Už po nich ani kohout nezakokrhal.
No, poledne už je tady, král volá dcery k obědu, a ony nikde. Co se jich nahledal po zámku i po zahradě, a ne a ne je najít. Král se nad tím tuze rmoutil a dal vyhlásit po celé zemi, kdo mu jeho dcery zase přivede, ten že jednu dostane za ženu. A kdekterý mládenec hned utíkal z domu a šel princezny hledat. To svět ještě neviděl, co jich bylo a jak hledali.
A není divu, kdekdo měl ty tři dcerušky rád, protože byly ke každému vlídné a přitom hezounké jako obrázek.
A tak se vydali zkusit štěstí také tři myslivečtí mládenci. Když byli už asi týden na cestě, dostali se do hustého lesa a uprostřed lesa najednou uviděli veliký zámek. Brána byla otevřená, nikdo ji nehlídal, mohli beze všeho dovnitř. Chodili z komnaty do komnaty, všude to bylo pěkné, a v jedné síni stál prostřený stůl a na něm samá lákavá jídla, všecka ještě tak teplá, že se z nich kouřilo. Ale po nějakém člověku nebylo v celém tom zámku ani vidu ani slechu.
Mládenci čekali celého půl dne, až někdo přijde, a pokrmy na stole zůstávaly pořád teplé a pořád se z nich kouřilo. Nakonec už měli takový hlad, že sedli ke stolu a dali se do jídla. Po jídle se chvíli ještě radili, jestli tu mají zůstat přes noc, ale potom si našli pěknou ložnici, ulehli a spali pokojně až do rána.
Při snídani už se dohodli, že se v zámku usadí, ale z opatrnosti že jeden vždycky zůstane doma a druzí dva půjdou hledat. Také hned losovali, který dnes zůstane doma, a los padl na nejstaršího. A tak šli oba mladší hledat po okolí a nejstarší v zámku hlídal.
V poledne k němu přišel malilinký mužíček a poprosil o krajíček chleba. Inu, proč ne, chleba tu byl, mládenec vzal nůž a ochotně ukrojil ne krajíček, ale notný krajíc přes celý bochník, a chtěl mu ho dát. Jenže jak mu krajíc podával, mužíček ho upustil a povídá:
„Zvedni mi ten krajíc, buď tak hodný.“
Myslivecký mu chtěl vyhovět, ale jak se shýbl, milý mužíček vzal hůl, popadl ho za vlasy a ukrutně ho zpráskal.
Druhého dne zůstal doma druhý a nevedlo se mu o nic lip, taky mužíčkovi sedl na lep. A když druzí dva přišli večer domů, optal se po straně ten nejstarší:
„Tak co, jakpak se Ti vedlo?“
„Zle, kamaráde, náramně zle.“ Oba si navzájem postěžovali, co je postihlo, ale nejmladšímu o tom nic neřekli: on jim nebyl po chuti a vždycky se mu smávali, že je hloupý, protože nebyl tak do světa jako oni.
Třetího dne zůstal doma nejmladší myslivecký mládenec, a zase přišel ten malý mužíček a poprosil o krajíček chleba. Když ho dostal, zase ho upustil a povídá:
„Zvedni mi ten krajíček, buď tak hodný.“
Jenže mládenec se na mužíčka obořil:
„Cože! Ty si ten krajíc nemůžeš sebrat sám? Když Ti chleba nestojí ani za shýbnutí, tak si taky nezasloužíš, abys ho jedl.“
Maličký se rozzlobil a vřískal, že mu ho zvednout musí a musí. Ale mládenec nelenil, popadl milého mužíčka, a jak ho mlel, tak ho mlel. Mužíček se dal do hrozného křiku a volal:
„Přestaň, přestaň, pusť mě, já Ti za to povím, kde jsou princezny.“
Jak to mládenec uslyšel, hned toho bití nechal a pidimužík se rozhovořil:
„Já jsem zemní mužíček, my žijeme pod zemí, je nás tu víc než tisíc a víme o všem, co se v hlubinách země skrývá. Tak jen pojď se mnou a já Ti ukážu, kde ty princezny jsou.“ Potom ho zavedl k hluboké studni, ale voda v ní nebyla, a mluvil k němu dál:
„Poslyš, měj se na pozoru, Tvoji kamarádi s Tebou nesmýšlejí poctivě, já to vím. A jestli chceš princezny vysvobodit, musíš to udělat sám. To se rozumí, tamti dva by je taky rádi našli, ale neradi by se při tom namáhali a nastavovali kůži. Tak dávej pozor: vezmeš veliký koš, vsedneš do něho, ale svůj lovecký tesák musíš mít po boku a v kapse zvoneček, a tak se dáš spustit do studny. Dole najdeš tři světnice, v každé sedí jedna princezna a musí vískat draka. Každý ten drak má několik hlav a Ty mu je musíš všecky utít. Potom dáš zvonkem znamení, aby Vás ti dva zas vytáhli nahoru.“ Když mužíček tohle všechno vypověděl, zmizel jako pára.
Večer přišli oba starší mládenci, a když se ho ptali, jak se mu po celý den vedlo, odpověděl:
„Nemohu si stěžovat.“ Neviděl prý živé duše, jenom za poledne přišel takový maličký mužíček a poprosil o kousek chleba. Sotva mu ho dal, tu prý ho ten mrňous upustil a povídal, aby mu ho zase zvedl. Když mu to nechtěl udělat, mužíček se rozčertil a začal si na něho dupat, že musí. „Ale s takovou u mne nepochodil. Mužíčka jsem zpráskal a on mi potom pověděl, kde jsou princezny.“
Oba mládence to tak rozzlobilo, že závistí zrovna zežloutli, a ani večeře jim nechutnala.
Ráno šli všichni pohromadě k té studni a losovali, který si má první sednout do koše. Zase to padlo na nejstaršího. Sedl do koše, ale hlavně se staral, aby s sebou měl zvonek:
„Jak zazvoním,“ nakazoval, „ať mě honem zas vytáhnete.“ Sotva ho spustili kousek dolů, už zazvonil, a oni ho vytáhli.
Po něm sedl do koše druhý a udělal to zrovna tak, do tmavé hlubiny se mu nechtělo.
Teď konečně přišel na řadu nejmladší myslivec, jenže ten se dal spustit do studny až na samé dno. Když vystoupil z koše, vzal svůj lovecký tesák a postavil se k těm prvním dveřím. Stojí tam, poslouchá a už taky slyší draka chrápat, až uši brní. Pomalounku otevře, a hle: sedí tam jedna ta princezna, na klíně má devět dračích hlav a víská je. Mládenec stiskne svůj tesák v pěsti a seká a seká, až je všech devět hlav dole.
Princezna vyskočila, padla mu okolo krku a hubičkovala ho, radostí se celá pomátla. Nakonec vzala svůj náprsníček z červeného zlata a zavěsila mu ho kolem šíje.
A on šel ještě k druhé princezně, která musela vískat draka sedmihlavého, taky ji vysvobodil a dostal od ní zlatý pás. A stejně vysvobodil i tu nejmladší, co vískala draka čtyřhlavého. Všechny se převelice radovaly, obě starší ho pořád jen objímaly a hubičkovaly a ne a ne přestat, ale nejmladší, která mu dala svůj zlatý prstýnek, radostí pořád jen plakala.
Mládenec potom zazvonil tak silně, aby to nahoře uslyšeli, posadil princezny jednu po druhé do koše a dal je vytáhnout nahoru. Ale když teď byl na řadě on sám, vzpomněl si, co povídal zemní mužíček o jeho kamarádech, že s ním nic dobrého neobmýšlejí. A tak vzal veliký kámen, který tu ležel, položil ho do koše a dal znamení. Když byl koš asi tak v půli cesty nahoru, přeřízli falešní kamarádi provaz, koš s kamenem spadl zase na dno a oni si mysleli, že kamarád je zabitý. Potom s těmi třemi princeznami utekli a dali si od nich slíbit, že otci řeknou, že je vysvobodili oni dva. Sami přišli ke králi a žádali každý jednu princeznu za ženu.
Nejmladší myslivecký mládenec zatím chodil celý zkormoucený po těch třech světnicích a myslel, že tady snad už musí umřít. Na stěně uviděl viset píšťalu a povídal si:
„Proč tu asi je? Tady se přece nikdo nemůže veselit.“ Okukoval si ty dračí hlavy a říkal:
„Vy mně teď taky nejste nic platné.“ A pořád jen přecházel sem tam, sem tam, až byla podlaha od toho chození uhlazená.
Nakonec si to s tou píšťalou rozmyslel, vzal ji se stěny a začal na ni přehrávat písničku. A co nevidí: najednou se sem proudem hrnou zemní mužíčkové, při každém tónu, který vyloudí, je tu o jednoho víc. A mládenec píská a píská svou písničku, až je ve světnici nabito, že by jablko nepropadlo. Všichni se ptají, co by si přál, a on, že se chce dostat zase na zem, na světlo boží. V tu chvíli se na něho všichni sesypou jako vosy, popadnou ho za každičký vlásek, co jich na hlavě má, a tak s ním letí vzhůru až na zem.
Sotva se octl nahoře, hned se vydal do královského zámku, kde se právě měla slavit svatba jedné princezny, a šel rovnou do té komnaty, v které byl král se svými třemi dcerami. Jak ho princezny uhlídaly, rázem padly do mdlob. Král se náramně rozhněval a na místě ho dal vsadit do vězení: myslel si, že jeho dcery nějak uhranul.
Když princezny zas přišly k sobě, snažně prosily, aby mládence pustil na svobodu. Král chtěl vědět proč, a dcery spustily nářek, že to nesmějí povědět. Jenže otec jim poradil, aby to pověděly kamnům, a sám vyšel ven a poslouchal za dveřmi, co budou mluvit.
Tak uslyšel, že tenhle myslivec sám jediný zabil všechny tři draky pod zemí, kdežto Ti druzí dva že princezny jenom v koši vytáhli a pravého vysvoboditele srazili zpátky do studny, aby se zabil. Princezny se teď radovaly, že zůstal naživu, a jenom se staraly, aby se měl čím prokázat. Nejstarší řekla:
„Má-li pak ještě můj náprsníček, co jsem mu dala okolo krku?“
Prostřední řekla:
„Má-li pak ještě můj pás, kterým jsem ho opásala?“
Nejmladší řekla:
„Má-li pak ještě můj prstýnek, co jsem mu navlékla?“
Teď už král slyšel dost. Vrátil se do komnaty, ze všeho nejdřív poslal do vězení oba zrádné kamarády, aby neutekli a neušli šibenici, a potom si dal zavolat statečného myslivce.
Když ho přivedli, měl opravdu na sobě ty tři zlaté dárky od princezen, a navíc ještě píšťalu. Postavil se a směle odpovídal, když ho král začal vyslýchat:
„Kdo jsi, mládenče?“
„Myslivec, pane králi.“
„Myslivec nenosí píšťalu.“
„To je moje vábnička, pane králi.“
„Myslivec nenosí zlatý náprsník.“
„To je moje cena za devět hlav.“
„Myslivec nenosí zlatý pás.“
„To je moje cena za sedm hlav.“
„Myslivec nenosí zlatý prstýnek.“
„To je moje cena za poslední čtyři hlavy.“
„Za jaké hlavy, myslivče?“
„Za dračí hlavy, pane králi.“
„A kde máš ty dračí hlavy?“
„Vyhlédněte z okna, pane králi.“
Král vyhlédl z okna, princezny také hned běžely, a co neuviděly: na schodech, co vedly do zámku, bylo odshora až dolů narovnáno dvacet dračích hlav, deset po pravé straně, deset po levé. Jak se tam dostaly? Inu, když myslivce uvrhli do vězení, myslel si, že se k němu princezny už nechtějí hlásit a že se musí sám nějak prokázat jako drakobijce. A tak zahrál na píšťalu, přivolal zemní mužíčky a dal si od nich přinést dračí hlavy až před zámek.
Teď už králi zbývala jen poslední otázka, kterou princeznu chce myslivec za ženu. On odpověděl:
„Tu, pro kterou jsem nejtíž bojoval a která mi dala nejvzácnější dar.“
Nejstarší už si myslela, že to bude ona, když její drak měl devět hlav a na jejím daruje nejvíc zlata. Ale mládenec dořekl:
„Nejtěžší bylo zabít třetího draka, čtyřhlavého, neměl jsem už sílu. A nejvzácnější je ten prstýnek.“
„Jak to tak?“ zeptal se král. A myslivec řekl:
„Náprsník dává ochranu, pás dává sílu, ale prsten slibuje věrnost.“
Král se zaradoval, jakého bude mít moudrého zetě, zaslíbil mu svou nejmladší dceru a vystrojil jim svatbu, jakou svět ještě neviděl. Dokonce i všechna ta červená jablka ze svého nejmilejšího štěpu dal očesat na svatební hostinu, a pozván byl každý, kdo přišel. A tak co jen nohy mělo, na té svatbě tancovalo.
Já běžela taky, jak muzika vřeskla, vzala jsem si na to pantoflíčky ze skla, brkla jsem o kámen, břink, a bylo s nimi ámen. Mám od nich schované v truhle střepy, ten, kdo to dokáže, ať je slepí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight