Zelená pohádka

Kdysi dávno a dávno byla doba, kdy ještě nebyl podzim. Stromy byly zelené pořád a už je to přestávalo bavit. Zvlášť jeden javor věčně hudroval. „Mám toho až po krk!“ pokřikovat kolem. „Vypadám jak zelí! Stromy jsou zelené, keře jsou zelené, tráva je zelená, kam se kouknu, tam se něco zelená jak blázen! S tou zelenou to Sluníčko přehnalo!“ „Ale ale!“ říkalo Sluníčko pěkně svrchu. „Zelené je tak akorát a mlčte! A zelená je zdravá na oči!“

Jenže to bylo javoru srdečně jedno. Celé dny přemýšlel, jak si změnit barvu. A když někdo po něčem moc touží a moc se o to snaží, někdy se mu to časem povede. Jednoho dne, kdy Sluníčko spalo v mracích, javor konečně dostal nápad, jak to udělat. Začal žloutnout a žloutl a žloutl, až vypadal jako lesní med. Zhlédl se v rybníce a připadal si krásný. A pak dostal ještě lepší nápad a udělal po sobě rudé šmouhy. A fialové! A hnědé! A sem tam zlaté jiskry! A báječně se rozdováděl a vyváděl a řádil, dokud nebyl strakatější nežli strakatec.

Pak se probudilo Sluníčko. Ospale rozhrnulo mraky a nemohlo uvěřit svým očím. Dole stálo něco ztřeštěného a natřásalo se to jako na pouti. „Co,“ vyhrklo Sluníčko, „co je to za kašparádu tamhle dole? Haló, ty tam! Co jsi zač?“ „Přece javor!“ řekl javor a znovu se šťastně natřásl. „No tohle!“ trhlo sebou Sluníčko. Honem vytáhlo notes, zalistovalo v něm, ale v notýsku stálo jasně JAVOR ZELENÝ. „Vždyť jsem to vědělo!“ řeklo zmateně. „Přiznej se, ty jsi javor! Jak to, že nejsi zelený?“ „Protože jsem žlutý“ odpověděl javor. Sluníčko pohněvaně prsklo: „To je hloupost! Ty nemůžeš být žlutý! Kdybys byl žlutý, tak mám napsáno JAVOR ŽLUTÝ. Ale já tu mám JAVOR ZELENÝ!“ Javor se spokojeně usmíval a mlčel. „Jsi Číňan?“ houklo na něj Sluníčko. „Ne.“ „Jsi žloutek? Pampeliška? Nebo kuře?“ křičelo Sluníčko rozčileně. „Nejsi, nejsi, nejsi! Tak se koukej zelenat a hned!“ „To nejde“ řekl javor vlídně. „Jsem javor žlutostrakatý.“ „Zmatky!“ vzdychlo ztrápeně Sluníčko. „Jenom zavřu oči a už tu jsou zmatky! Ty si myslíš, že ti to tak sluší? Vypadáš jako maškara!“ „A ty si myslíš,“ pousmál se javor „že je hezké jenom co se líbí tobě, protože jsi náhodou tak veliké?“ „Jsi počmáraný šašek!“ houklo Sluníčko. „A hned tu maškarádu sundej, protože … protože … prostě protože!“ „Protože jsi ješita“ řekl javor klidně. „Koukáš na nás shůry a myslíš, jak jsi chytré. Tak abys vědělo, mně se počmáraní šašci líbí. Nemusíš mít vždycky pravdu jenom ty!“

“A dost!“ vybuchlo Sluníčko. „Já vím, co s tebou! Tak pozor, raz dva a udělám listopad!“ A udělalo listopad. Nebem se přehnal ostrý vítr. „Vyslechni mě aspoň!“ volal javor. Ale Sluníčko teď hořelo hněvem a nic neposlouchalo. Pak se vítr vrhl na strom. Rval z něj pestré listí a házel je na zem, až se holé větve třásly. V Zahradě se udělala zima. Sluníčku vychladla horká hlava. Poprvé se podívalo na jeden list zblízka a začalo se stydět, co to provedlo. „Hm“ řeklo si tiše. „Vždyť měl vlastně pravdu. Ten list není tak hrozný. Je docela pěkný. Ba ne, je krásný. Ach jé. Proč jen já jsem takový hrom do police a vždycky se tak hloupě rozčílím!“ Pohlédlo na javor, který se zmítal v prudkém větru a rozpačitě špitlo: „Javore!“ Javor kýchl, potom vzdychl a mlčky pustil list. „Javore!“ zaprosilo Sluníčko. „Promiň. Mě to mrzí. Malér je v tom, že teď už ten listopad nezabrzdím. Musí trvat celý měsíc a nemůžu ho zastavit.“ Javor znovu zimomřivě kýchl. Sluníčko to doopravdy mrzelo. „Máš pravdu.“ řeklo. „Mělo jsem tě vyslechnout. Jsem hejhula a nevím všecko nejlíp. Třeba teď vůbec nevím, co mám udělat.“ A pak dostalo nápad.

„Poslyš!“ zavolalo s nadějí v hlase. „Co kdybychom se nějak dohodli? Ať nemáme pocit, že jeden z nás prohrál! Co kdybys mně kvůli na jaře zas zezelenal? A na podzim tě nechám a ty se postrakať jak chceš!” Javor to slyšel. Vítr mu rval listí. Javor cítil, že na něj jde spaní, a z posledních sil se nad tím zamyslel. „Dobře“ řekl potom. „To je slušný návrh. Můžeme to zkusit. To by šlo.“

„Díky!“ mrklo na něj Sluníčko. Vtom javor padl do zimního spánku. Pustil poslední list a tvrdě usnul. Sluníčko vytáhlo tužku a zapsalo si JAVOR ŽLUTOSTRAKATÝ. A tak vznikl podzim. A tak vznikla dohoda (a ta je moc důležitá!). A Sluníčko spokojeně sklaplo notes a rozhlédlo se krajem, kde si vítr hrál s barevným listem a lístek létal jako čarodějný pták.

Autor: Daniela Fischerová

Zdroj: Duhové pohádky