Zelená panna

Princ Džims měl tři zázračné věci: vůz, který sám jezdil, plášť, ve kterém létal, a hůlku, která ukazovala, kde je zakopaný poklad. Rozumí se samo sebou, že princ nestál na jednom místě, ale jezdil nebo létal kam ukazovala hůlka a všechny poklady světa se před ním otvíraly. A měl co dělat, aby to všechno stačil, protože se jeho království rozkládalo mezi třemi moři. Proto taky víc létal než chodil nebo jezdil. Vlastní plášť ho přenášel nejrychleji.
Po snídani vycházel do královské zahrady, kde kvetly ty nejkrásnější květiny a rostly nádherné vzácné stromy. Ale on chodil kolem nich nevšímavě. Zastavoval se vždycky až na paloučku v parku. Podíval se, na kterou stranu ukazuje hůlka, zastrčil ruce do rukávů svého zázračného pláště, naklonil se na stranu, jako by si chtěl zdřímnout a jako vítr odlétal.
Jeho plášť byl vatovaný, ale slunce, které zde na zemi zahřívá každého broučka v trávě, bylo tam nahoře sice jasné, ale chladné, a mračna, která létajícího prince zahalovala jako stříbrná vlákna, byla studená a vlhká. Vzdálenost nebyla pro prince už žádnou překážkou. Výška všechno zmenšovala. Nejmohutnější jedle na kopcích nebyla větší než luční tráva a jezera v údolích se shora třpytila jako kapky vody v dlani. Jak tak létal, svět mu často připadal prázdný a chladný. Ale copak je možné dovolit, aby poklady ležely nevyužité? A tak princ Džims létal a snášel se na zem tam, kam ukazovala hůlka, a jeho otroci se prohýbali pod těžkými břemeny zlata a drahých kamenů. Brzy mu patřila polovina všech pokladů světa.
Jednou ho zázračná hůlka přivedla k temné jeskyni v hlubokém lese. Princ slyšel pověst o tom, že zde duchové hor skryli své poklady. Rozhrnul křoví, odhrnul pruty maliní a vešel do velké prostorné jeskyně. U širokého kamenného stolu dřímal obr, který si rukou podpíral hlavu. Na zátylku mu rostl mech a z víček mu rostly houbičky, které visely dolů přes oči. V kamenném krbu hořel zvolna oheň. Potichu po špičkách se princ proplížil kolem něho a svou hůlkou, pro kterou nebyly zámky žádnou překážkou, otevřel velká zrezavělá železná vrata. Za nimi se objevila druhá, ještě větší jeskyně, plná zářivých drahokamů, které tu ležely na hromadách. Prince začaly bolet oči od té nádhery, kterou ještě žádný člověk nespatřil. Vykřikl a upadl na práh. Obr se pohnul, nadzvedl prsty svá víčka a tiše se usmál pod vousy, jež jako stříbrný mech visely nad kamenným stolem. Věděl dobře, co se stalo. Jeho poklad střežilo dávné kouzlo: kdo jej spatřil, ten oslepl.
Princ vstal ze země a sténaje zkusil po hmatu projít kolem stěn. Ale obr ho jako červa popadl dvěma prsty za zátylek a vyhodil z jeskyně.
Potlučený princ ležel na zemi. Kolem něho byla hluboká neprůhledná tma. Pochopil, že oslepl. Očními víčky vnímal, že vzduch je stále vlhčí a chladnější. Asi už byla noc. Vstal a potácel se někam pryč. Ve tmě nahmatával větvičky stromů, které ho šlehaly do tváře. Listy bříz mu něžně hladily ruce, zato jehličky jedlí ho píchaly do prstů. Ale jemu to bylo skoro příjemné, neboť byl slepý a musel znovu a jinak poznávat svět. Pak se mu zdálo, že vyšel na volné prostranství. Možná že to byla lesní louka, cítil totiž na své tváři něžný dech trávy. Únavou padl do trávy a tiskl své čelo k měkkým a chladivým jejím stéblům. Tušil, že se něčím prohřešil proti zemi, a chtěl ji odprosit. A opravdu, ze země vycházel jakýsi tichý, milosrdný dech, který jako by mu laskavě odpovídal. Vášnivě se k ní přitiskl, přes hlavu si přetáhl plášť a usnul.
Když se probudil, uslyšel ptačí zpěv a na rukou i na nohou pocítil laskavý teplý dotek slunce. Tráva tiše šustila. Někdo k němu přistoupil a položil mu na oči své prsty. Princ náhle zpozoroval, jak těmito něžnými prsty prosvítá rudé sluneční světlo. Překvapený a šťastný, že opět vidí, odsunul ty laskavé ruce a uviděl před sebou dívku v zelených šatech.
„Vstaň a prohlédni!“ řekla.
„Ano, byl jsem slepý ..... “
„Po celý svůj život jsi byl slepý. Kolem všeho ses hnal bez povšimnutí. Tys už nežil. Zít začneš, teprve až pochopíš, že všechno kolem je živé a žije zároveň s Tebou. V každičkém stéblu trávy bije malinké zelené srdce. Jen si poslechni!“
A dívka přiložila k jeho tváři několik bílých kvítků s dlouhými stonky .....
„Chceš opravdu prohlédnout?“
„Ano, chci,“ zašeptal šťastně princ.
„Tak tedy pojď se mnou!“
Zelená panna vzala prince za ruku a odvedla ho do onoho zeleného šťastného polosnu, v němž žije živá příroda. Princ zapomněl na svůj studený zlatý trůn a začal vládnout jako král stromům, květinám a trávě.