Žebrota žebrácká a pokora pokorná

Byl jednou jeden hradní pán, který si přál, aby se jeho jediný syn oženil a zaručil tak pokračování rodu a držení hradního práva. Uspořádal tedy velkou hostinu, na které všem oznámil, že ožení syna. Ten mu odvětil, že je k ženění připravený, ale musí mu tady přede všemi slíbit, že volbu nevěsty nechá na něm a nebude mít nic proti tomu, jaké děvče si domů přivede, zda bohaté či chudé, hlavní věc, aby se mu líbilo. Potom se mladý hrabě vydal na objížďku okolí a v jedné vesnici viděl u studny děvče, které se mu velmi líbilo. Když dorazil domů, zavolal si švadlenu a jednu služku, která byla asi tak stejně velká jako ta dívka, a nechal naměřit a ušít šaty. Když byly hotové, zapřáhli mu kočár a on se vydal s novými šaty do vsi k chatrči, kde dívka bydlela. Doma našel ji i její matku, kterou hned prosil o dceřinu ruku, že prý ji viděl u studny a nechce za ženu žádnou jinou. Matka odvětila:
„To je určitě nějaký Váš žert či bláznivost, já jsem chudá žebračka a nemohu své dceři nic dát. Ale pokud je Váš zájem vážný, nebudu proti.“ Tu se zeptal dcery a ona mu odpověděla stejně jako matka, a tak jí mladý hrabě řekl:
„Ano, myslím to vážně, ale musíš mi slíbit, že mne vždy a ve všem budeš poslouchat.“ Dívka mu to slíbila srdcem i rukou, a tak jí věnoval ty krásné šaty, ona si je oblékla a padly jí jako ulité, nasedli do kočáru a jeli na zámek, kde měli svatbu.
Uplynuly dva roky a hradní paní porodila překrásnou holčičku. Když jí byly dva roky, tu si mladý hrabě posadil dívku proti sobě do sedačky a řekl:
„Milá ženo, slíbila jsi mi, že budeš vždy a ve všem poslušná. Lid začíná reptat, že naše prvorozené dítě není chlapec, který by zajistil pokračování rodu a práva. Proto myslím, že bude lepší, když to dítě dáme pryč.“ Paní odvětila:
„Co jsem slíbila, to dodržím.“ Dala dcerušce své požehnání a pak ji odnesli pryč, ani nevěděla, kam přišla, a ani se na to neptala.
Uplynuly další dva roky a hradní paní tentokrát porodila krásného hošíka, když mu však byly dva roky, mladý hrabě řekl:
„Milá ženo, slíbila jsi mi, že budeš vždy a ve všem poslušná. Lid reptá, že náš syn a dědic je dítě bývalé žebroty žebrácké. Proto myslím, že bude lepší, když to dítě dáme zase pryč.“ Proti tomu nemohla jeho matka nic říci, a tak dala synkovi požehnání a předala ho sloužícím. Obě děti, aniž to věděla, zavezli k dalekým příbuzným, kteří je patřičně vychovávali a starali se o ně jako o vlastní.
Uplynulo několik let, když tu hrabě jednoho dne si zase posadil svou ženu proti sobě do sedačky a řekl:
„Milá ženo, slíbila jsi mi, že budeš vždy a ve všem poslušná. Lid začíná reptat, že jsem se oženil s takovou žebrotou žebráckou, chci-li mít klid, musíme se rozejít. Vrať se do svého rodného domu k matce, já se ožením s nějakou urozenou dívkou a lid bude opět spokojen.“ Žena posmutněla a řekla:
„Já jsem slíbila, že Tě vždy a ve všem poslechnu, a své slovo dodržím bez toho, že bych reptala.“ Hrabě jí přinesl její staré šaty, které tenkrát schoval, ona si sundala svůj krásný oděv a vklouzla do hadrů. Ještě dostala na cestu pár drobných a šla domů. Matka se ji pokoušela utěšovat:
„Já jsem Ti říkala, že to půjde jen tak dlouho, dokud mu nebudeš na obtíž.“
Uplynuly další dva roky a tu si ji hrabě opět zavolal a nařídil jí, aby pomohla s úklidem a čištěním zámku, neboť on se bude ženit. Žena opět poslechla a uklízela s ostatním služebnictvem zámek od shora až dolů. Když byl zámek vycíděný a vypulírovaný, až z toho jednomu přecházely oči, hrabě povídá:
„Na svatbě nás budeš obsluhovat u stolu.“ Žena mlčky přikývla a šla si po své práci.
Když přišel svatební sen, vedle hraběte seděla mladičká a krásná dívka a on se své ženy zeptal, jak se jí nevěsta líbí. Ona odvětila:
„Mně se líbí, jen jí přeji, aby se Vám tak líbila až do konce Vašeho života a neskončila tak krutě odmítnutá jako já.“ Tu jí padnul hrabě kolem krku a zvolal:
„Já jsem nikdy nechtěl žádnou jinou! Odpusť mi prosím, že jsem poslouchal jiné! ..... Ta, co tu vidíš a máš ji za moji nevěstu, to je naše dcera, kterou jsem Ti vzal. Ten krásný hoch vedle ní je náš syn! Nyní jsi opět moje žena a budeš se mnou žít na zámku a budeme spolu věrně držet, dokud nás smrt nerozdělí.