Zbrklý Menetbek a rozšafná Akyldžan

zobrazeno 12×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.55

Před dávnými časy žil mocný chán a ten měl syna Menetbeka a dceru Akyldžan. Akyldžan byla krásná, ale i rozšafná a moudrá. Také Menetbek byl švarný mládenec, jenže byl zbrklý a moudrosti se v jeho spanilé hlavě také mnoho neurodilo. 
Jednou lovil Menetbek u jezera kachny, a najednou jeho sokol nechal kachny kachnami a odletěl. Menetbek se rozjel za ním a uviděl, jak pták vlétl do osamělé jurty. Když však Menetbek vstoupil dovnitř, nikoho nespatřil. 
„Bydlí tady někdo?“ otázal se. 
„Já,“ ozval se podivný hlas. 
„Tak mi vrať mého sokola!“ 
„Kdopak jsi, že tak rozkazuješ?“ zas ten hlas. 
„Jsem chánův syn,“ odpověděl Menetbek. 
A podivný hlas se zasmál: 
„Když jsi chánův syn, jeď tady přes ty hory do města Uzůru. Tam vládne chán, který má překrásnou dceru Džannat. Tu si vezmi za ženu a mě nech na pokoji!“ 
Menetbek se vrátil domů jako vyměněný. Nejedl, nespal, nemluvil, myslel jenom na Džannat. 
„Copak se Ti stalo, bratříčku, žes takový smutný?“ otázala se ho Akyldžan. „Nejsi snad nemocný?“ 
„Jsem nemocný, sestřičko.“ pokýval hlavou Menetbek. „Jsem nemocný láskou k chánově dceři Džannat z města Uzůru. Vypravím se tam a vezmu si ji za ženu.“ 
Akyldžan zaplakala a začala bratra přemlouvat: 
„Nejezdi do města Uzůru! Džannat je sice krásná, ale už mnoho ženichů ztratilo kvůli ní hlavu. Vezme si za muže jenom toho, komu se podaří třikrát za noc ji přinutit, aby promluvila. A to se ještě nikomu nepovedlo.“ 
„Třebas se to povede mně,“ odvětil Menetbek a vydal se na cestu. 
Viděla Akyldžan, že bratra nepřemluví, a tak se převlékla do mužských šatů a vyjela za ním, aby nevěděl. 
Devadesát dní jel Menetbek širou stepí, než dojel do města Uzůru, a věrná sestřička pořád za ním. 
Když vstoupil Menetbek do Uzůru, hned se dal ohlásit u chána a požádal ho o ruku krásné Džannat. 
„Škoda Tvé hlavy, mládenče,“ řekl chán. „Víš přece, že mou dceru dostane jenom ten, kdo ji přinutí, aby v noci třikrát promluvila.“ 
„Vím,“ řekl Menetbek. „A pokusím se o to.“ 
A tak zavedli Menetbeka do komnaty krásné Džannat. Když ji mládenec spatřil, úplně ztratil řeč. Tak byla krásná. Celou noc se na ni jenom díval a oba mlčeli. Ráno odvedli Menetbeka do vězení a chán vyhlásil, že zítra navečer bude popraven. 
Když to uslyšela Akyldžan, která mezitím už taky dorazila do města, jenom si povzdychla a šla k chánovi, že se chce také pokusit získat jeho dceru za ženu. A tak i ji zavedli do Džannatiny komnaty. Nikoho ani nenapadlo, že Akyldžan je dívka, v mužských šatech vypadala jako opravdový junák. 
A Akyldžan začala hned Džannat vyprávět podivný příběh: 
„Jednou se vypravili na cestu čtyři přátelé: řezbář, klenotník, krejčí a učitel. Jeli dlouho, až přijeli do hlubokého lesa a řekli si, že tam budou nocovat. A protože v lese bylo plno divé zvěře, rozhodli se, že jeden po druhém budou držet stráž. První strážil řezbář. Aby neusnul, začal vyřezávat z poraženého stromu dívčí postavu, a když pak

vzbudil krejčího, aby ho vystřídal, stála u ohně dřevěná dívka jako živá. Také krejčí se hned dal do práce a za dobu své hlídky ušil té dívce krásné šaty. Když držel stráž klenotník, zhotovil dívce náhrdelník, prsten, náramek a zlaté knoflíky na šaty. A pak přišel na řadu učitel a ..... věř tomu nebo nevěř ..... naučil dívku mluvit. Ráno se přátelé pohádali, komu krasavice patří. Nemohli se dohodnout, a vypravili se proto k moudrým aksakalům, aby je porovnali. A aksakalové jako jeden muž řekli, že krasavice náleží řezbáři, protože ten ji vyřezal. Co tomu říkáš, krásná Džannat?“ 
„To není správné!“ zvolala dívka, která celý příběh vyposlechla s nesmírným zaujetím. „Dívka patří učiteli, ten jí dal život.“ 
A tu se ozval mocný úder zvonu. 
Akyldžan začala vyprávět druhý příběh: 
„Žil jednou jeden člověk a ten měl tři syny. A všichni se zamilovali do jediné krasavice. Nikdo nevěděl, jak je porovnat, ani krasavice nevěděla, kterého by si měla vybrat. A tak dal otec každému synovi po tisíci zlatníků a poručil jim, aby koupili krasavici nějaký dar. Kdo přinese dar nejnevídanější, ten ji dostane za ženu. Synové odjeli do dalekého města, tam se rozešli a vybírali dary. Měli štěstí. Jeden koupil létající koberec, který ho blesku — rychle zanesl, kam chtěl. Druhý koupil zrcadlo, které mu ukázalo všechno, co chtěl vidět. A třetí koupil jablko, které mohlo uzdravit každou nemoc. A když se zase sešli, chlubili se jeden druhému, co koupili. Ale když se podívali do zrcadla, co dělá jejich nevěsta, s hrůzou uviděli, jak umírá na lůžku. Rychle si sedli na létající koberec a jako blesk letěli k dívce. Už vypouštěla duši, ale po zázračném jablku otevřela oči, usmála se a byla zdráva jako dřív. A bratři se začali hádat, komu náleží uzdravená krasavice. Zašli také k moudrým aksakalům, a Ti svorně prohlásili, že si má vzít toho se zrcadlem. Nebýt jeho, nikdo z bratří by ani nevěděl, že dívka umírá. Je to správné, krásná Džannat?“ 
„Není!“ zvolala dívka. „Krasavici má dostat ten, který ji uzdravil.“ 
A zvon zazněl podruhé. 
Pak Akyldžan začala vyprávět třetí příběh: 
„Sešli se na cestě zloděj, zápasník a běžec a přišli spolu do jedné vesnice. Tam uslyšeli hrozný nářek. To plakala mladá dívenka, kterou násilím chtěli vyvdat za bohatého starce. Pocestní si řekli, že děvče osvobodí. Zloděj nejprve ukradl dívčiny šaty, převlékl se a tajně dívku vyved! z jurty. Pak ji uchopil běžec a utíkal s ní jako vítr pryč. To se rozumí, ve vsi brzy zpozorovali, že dívka zmizela, a hned nasedli na koně a pustili se za běžcem. Ale zápasník se jim postavil, všecky srazil z koní a nikoho nepustil dál. A tak děvče zachránili. To se ví, že se zas začali hádat, kterému z nich náleží, a protože se nemohli dohodnout, zase zašli pro radu k moudrým aksakalům. A Ti rozhodli, že dívka patří zloději. Co tomu říkáš, krásná Džannat?“ 
„Co tomu říkám? Že aksakalové jsou hloupí jako štoudve!“ zlobila se chánova dcera. „Dívka náleží běžci. On ji nesl celou cestu na rukách a tak ji zachránil.“ 
A zvon se rozezněl potřetí. 
Chán dal hned rozhlásit, že se konečně našel junák, který přiměl jeho dceru, aby třikrát za noc promluvila, a že téhož dne bude svatba. 
A tu řekla Akyldžan chánovi: 
„Mám k Tobě prosbu, mocný cháne!“ 
„Vyplním Ti každé přání, když to bude v mé moci,“ souhlasil chán. 
„Dej mi toho nešťastného mladíka, který má být dnes popraven, protože nedokázal přimět Tvou dceru, aby za noc třikrát promluvila.“ 
„Budiž,“ řekl chán. „Ale co Ti na něm záleží?“ 
„Záleží. Je to můj bratr a já jsem jeho sestra,“ usmála se Akyldžan, smekla čapku a na záda jí spadly krásné, černé copy. 
S hrůzou pohlíželi chán i krásná Džannat na Akyldžan. 
„Běda! Co teď budeme dělat?“ naříkal chán. 
Ale moudrá Akyldžan si věděla rady. 
„Popravu můžeš zrušit, mocný cháne, ale svatbu ne. Dej tedy svou dceru mému bratrovi a já se vrátím místo něho domů.“ 
Ať chán přemýšlel jak přemýšlel, nic moudřejšího nevymyslel. A tak se stalo podle rady Akyldžaniny. 
A vypravuje se, že zbrklý Menetbek po těch trpkých zkušenostech zmoudřel a panoval dobře ve městě Uzůru.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight