Zbožný Pasler

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 22. 2. 2016 16.52

Kterak od hrabete zlákat se dal ke kutání a tam na špatný couk narazil, ale jak náhodou skrze myš novou žílu stříbrnou objevil

Hrabata Šlikové vlastnili v Čechách několik panství a mezi nimi také Ostroh nad Ohří, kde měli zámek. V té době se nedaleko v Krušných horách začal těžit cín a měď. Hrabata se začala zajímat o tě^bu a skupovala horské samoty, paseky a lesy od chudých horalů. Kdesi pod Klínovcem byl starý klášteřík Maria Sorge s kostelníkem. Stará hraběnka Sliková byl žena bohabojná a ráda sem nahoru zajížděla k poustevníkovi, který jí dával duchovní útěchu a občas také pověděl, co se kde mezi lidem událo.
„Nedávno našli dřevaři v lese stříbro,“ řekl jednou a ukazoval rukou kamsi na druhou stranu údolí. „Když vyvrátili starý strom i s kořeny, byly v něm hroudy stříbra jako lidská ruka. A to není poprvé, co tu chudák najednou tak zbohatl. Země je zde bohatá a v nejedné skále prý leží veliké hromady pokladů, ale nikdo se ještě nenašel, kdo by hory otevřel.“
„Tu máš, dobrý muži, ještě jeden zlaťák a ukaž mi, v kterém lese se to přihodilo,“ pravila Šlikovna, která si vzpomněla na syna, jak se snaží získat v horách co nejvíce půdy. Potom si dala ukázat několik míst, kde se mělo nacházet stříbro. Když se vrátila dolů do ostrožského zámku, všechno synovi řekla.
Netrvalo dlouho, hrabě Šlik otevřel nedaleko potoka Veserice několik šachet a začal tam se svými lidmi těžit stříbro. Brzy se to rozneslo po celých Čechách, zprávy šly i do Němec a do Bavorska. Za krátký čas sem přitáhlo mnoho horního lidu s ženami i s dětmi, aby zbohatli. Ale jenom několik bylo těch šťastných, kteří uhodili na bohatou žílu. Většina z nich musela těžce pracovat, aby si vydělala alespoň na denní obživu.
Hrabě Šlik vystavěl nad hornickou osadou hrad Freudenstein a založil kostel svatého Jáchyma. Kolem něho vyrostly zakrátko dvě řady kamenných domů a lidí tu pořád přibývalo. Zásluhou hraběte byla osada brzy povýšena na horní město se všemi právy a stala se po Praze druhým největším městem v Čechách. Otvíraly se tu nové doly, hutě a hamry, město Jáchymov bohatlo. Zbohatli především jeho páni, kterým prostí lidé říkali Velcí Honzové, a Ti vládli couky, v ruce měli peníze a moc a s hrabaty se uměli vždycky dohodnout ve svůj prospěch. Jedním z takových Velkých Honzů byl také horník Pasler, který přijel se ženou do Jáchymova, když se dověděl, že hrabě Šlik hledá pro své doly zkušené lidi v kutání. Pasler si tu hned koupil velký pozemek a několik couků, vystavěl kamenný dům a brzy se dostal mezi nejbohatší pány ve městě. Hrabě Šlik o něm věděl, že těžbě stříbra rozumí, a tak ho občas zval k sobě na hrad. Paslerova žena chodila nastrojená jako nějaká šlechtična a v kostele měla koupenou svoji lavici. Mnoha lidem byla tato paní trnem v oku a panskou přízeň mnozí Paslerovi záviděli, ale zbytečně, protože nebyla zadarmo. Když jednou přišel ze šlikovského domu na Zámeckém vrchu, postěžoval si ženě:
„Hrabě Šlik je chytrák. Ten jenom kouká, co by kde urval zadarmo, a my Honzové to máme zaplatit. Vzpomněl si, že tu postaví mincovnu a bude razit nové peníze. Nevím ale, co tomu řekne král.“
Jeho žena moc obchodu nerozuměla, ale mrzelo ji, že hrabě Šlik ji ještě ani jednou nepozval na hostinu. Proto ho neměla ráda a nemohla mu nikdy přijít na jméno. „Snad jsi zase hraběti nepůjčil peníze? Stejně to Tvoje vysedávání u hraběcího stolu není k ničemu. Měl by ses raději starat, co se děje mezi tvými lidmi. Já za Tebe na šichtu chodit nebudu.“
Paslerova žena se zlobila, protože mezi ženskými se všelicos povídalo, jak si horní chasa staví hlavu proti Honzům i hrabatům. Mluvilo se o rebelii.
„Copak se mohu hraběti vyhýbat, když tam ostatní také chodí?“ bránil se Pasler.
..Člověk se mezi pány alespoň o světě něco doví a není jako krtek zalezlý v díře.“
„A co peníze? Jistě po Tobě nějaké chtěl, to si už mohu domyslet,“ žehrala žena. .Jednou toho budeš litovat, že ses spolčil se Šlikem.“
„Kdo nedá, ten nemá. Ale neboj se, všechno dostanu zpátky v nových tolarech, co se zde budou razit v nové mincovně.“
Pasler se snažil ženu utěšit, ale sám byl v poslední době neklidný, protože mu jeho lidé utíkali k jiným Honzům, kteří platili více. A hrabě Šlik bral pro sebe nejen to, co mu patřilo, ale pořád si od každého ještě půjčoval. Kdo mu nepůjčil, ten od díla odpadl.
Brzy přišel veliký a slavný den. Celé město bylo na nohou, protože v nové mincovně razili první nové peníze, tolary. Všichni páni Honzové i s purkmistrem byli u toho. Někteří se uvolili, že slavnostně odvezou králi první kopu nově ražených tolarů, proto je hrabě Šlik hostil u sebe na hradě.
Jen Paslera nepozval a jeho žena plakala doma zlostí. Služky se bály v domě promluvit a raději se paní i pánovi vyhýbaly. Po městě se všelicos o Paslerovi šeptalo. Lidé mu z díla všichni utekli, protože je neměl čím zaplatit. „Nic si z toho nedělej,“ těšil Pasler svou ženu. „Stalo se, co se přihodilo už mnoha jiným. Žíly v zemi byly slabé a všude kolem je hlušina. Musel jsem lidi propustit, v posledních dnech už nic nevytěžili.“
„A říkal jsi o tom hraběti?“ ptala se ho žena se slzami v očích.
„Ten to věděl dřív než já, o tom jsem přesvědčen. Všude má svoje zvědy a nic mu neujde,“ povzdechl si Pasler.
„Však Ti ještě dluží peníze. Měl jsi mu o ně říci,“ zlobila se žena, protože dobře věděla, jak to mezi pány chodí.
„Prosil jsem hraběte už před týdnem, aby mi něco zaplatil, ale nechtěl o tom ani slyšet. Upsal jsem mu půjčku na tři roky a dřív prý mi peníze dát nemůže.“ Žena utekla ze světnice a nechtěla s mužem ani mluvit. Ten musel jít nakonec na šachtu kopat sám, aby vydělal, co ztratil. Pasler věřil, že je v zemi dobrá žíla, ale nevěděl, na kterou stranu se dát.
Den za dnem ubíhal a z velkého Honzy byl chudák. Služky propustil, protože se stěží sám se ženou najedl. Bohatí se ho stranili a chudí si na něho ukazovali prstem. Když jeho žena viděla, jak se trápí a celé dny bez oddechu pracuje, vzala všechny svoje šperky a zastavila je židovi. Potom nakoupila u kupce vařiva a něco peněz schovala na horší časy. Když přišel Pasler domů, z kuchyně to vonělo zapraženou polévkou a čerstvě pečeným chlebem. „Kde jsi vzala mouku?“ divil se a žena povzdechla.
„Vždyť už jsem neměla ani groše, tak jsem šla k židovi. Co jsem měla uloženo v truhličce, vzal mi do zástavy, aby byl v domě nějaký peníz. Musíme čas vydržet. Snad budeš mít štěstí a zatím najdeš stříbrnou žílu.“
Pasler zůstal jako omráčený. Dávno chtěl ženu poprosit, aby prodala něco ze svých šperků. Protože ale věděl, jak je na ně pyšná, nikdy se jí neodvážil říci.
„A tos prodala i ten zlatý čepec?“
„Ten taky,“ řekla žena. „A k čemu by mně byl dobrý, nevíš? Stejně nikam nechodím a sousedky se mně vyhýbají. Pojď se raději najíst, než nám polévka vystydne.“ Od toho dne dostal Pasler novou chuť do práce a už nenaříkal. Z domu chodil ještě za šera a vracel se celý utrmácený až za tmy. Žena se ho nemohla nikdy dočkat. Vyhlížela oknem, jestli už jde. Pak mu běžela otevřít a ptala se: „Měl jsi dnes štěstí, muži?“
„Neměl. Ani lot stříbra jsem nenašel, jako by ten couk byl hluchý.“ Žena mu dala najíst. Když mlčky pojedl, šli spát. Tak to šlo den za dnem a peněz bylo zase namále. V domě už nebylo co prodat, ve spíži byl poslední kus slaniny a trochu krup, v hrnci něco loje na svícení. Když i ten odnesl Pasler s sebou na šachtu, celý den se modlila, aby ho potkalo štěstí.
Pasler dobře rozuměl rudám, sám byl kdysi prostý havíř. Když zbohatl, nebylo už potřeba, aby dřel na šachtě, a tak začal s obchodem. Těžil rudu, kupoval a prodával. Neštěstí ho ale nezaskočilo, protože měl dvě zdravé ruce. Po letech vzal do ruky zase želízko a mlátek a bušil do skály jako zamlada, pokud mu síly stačily. Věřil, že si vybral dobrý couk a že tu někde musí být hodně stříbra. Když už byl unaven, modlil se v zoufalství k svatému Jáchymovi, aby mu pomohl. „Jestli najdu bohatou žílu, daruji tvému kostelu novou kazatelnu a stříbrný kříž. Ty můj patrone, vždycky jsem v Tebe věřil! Pomoz mi nyní z největší bídy! Já na Tebe nikdy nezapomenu.“
Jeho hlas se rozléhal prázdnou štolou a kahanec před ním pomalu dohoříval. Pasler do něho přidal několik posledních kousků loje. Než se světlo znovu pořádně rozhořelo, odkudsi vyběhla myš a kus loje mu ukradla před očima. Chudák Pasler se rozlítil a mrštil po ní želízkem. Myš ale včas zmizela v díře a ze stěny se udrolil kus skály. Jak plamen ozářil štolu, ve světle se naproti Paslerovi něco zalesklo. Honem vzal kahan a posvítil na skálu, kde se zatřpytila nová žíla stříbra. „Já jsem se asi pomátl na rozumu,“ zašeptal Pasler a ruce se mu třásly. Pomalu ohmatal skálu, odlomil další kus kamene a zrak ho neklamal. Skála byla prostoupena bohatou stříbrnou žilou. Pasler se dal znovu do díla a dokud mu světlo stačilo, lámal kámen za kamenem a ukládal do dřevěných neciček. Když toho večera přišel domů a žena mu otevřela dveře, v koženém měchu přinesl několik kusů stříbra. „Proboha, muži, kdes to vzal?“
„Narazil jsem na bohatou žílu. Už nejsme chudáci, ženo! A já brzo vykoupím všechny Tvoje šperky, ale nejdříve musím dát udělat novou kazatelnu a kříž do kostela. Prosil jsem svatého Jáchyma o pomoc a on mne vyslyšel. Jsme zachráněni!“ Jejich radost byla veliká a rázem se všechno změnilo. Druhý den šla jeho žena poprosit sousedy, aby jim pomohli. Hned se po městě rozneslo, že Pasler zase zbohatl, a hlásili se k němu havíři i pomocníci.
Štěstí se vrátilo do kamenného domu u kostela a Paslerova žena zase sedala ve zlatém čepci v přední kostelní lavici. Její muž se stal znovu Velkým Honzou, ale hraběti už peníze nepůjčoval. Když přišel čas, hrabě Slik mu musel vyplatit svůj dluh i s úioky v tolarech.
Přestože se z chudáka stal znovu bohatý člověk, na svůj slib nezapomněl. U nejlepšího řezbáře dal vyřezat novou kazatelnu, která místo sloupu měla postavu statného horníka v kutně s kuklou. Když byla práce hotova, Pasler sám odnesl kazatelnu po částech do děkanského kostela a pomohl ji postavit. Na oltář dal pak stříbrný kříž, tak jak to kdysi slíbil. Zato se stal nejváženějším občanem města Jáchymova a byl dáván za příklad mnoha lidem.
Říkalo se, že v podnoží jáchymovské kazatelny byl zpodobněn sám Pasler, a proto tato socha nesla po dlouhá léta jeho jméno. Kostel byl vyzdoben mnoha obrazy slavných malířů a bohatými kamennými náhrobky předních měšťanů. Vzácná tato stavba však byla zničena velikým požárem, který kdysi postihl celé město Jáchymov.
Ale víra v poklady Krušných hor nezanikla. Dodnes prý jsou v zemi na Zámeckém vrchu, kde kdysi stával hrad Freudenstein, ukryty Slikovy tolary a jednou do roka se zámek objevuje v plném lesku. Okna svítí do noci a hudba vyhrává jako kdysi, když se tu veselila hrabata Slikové s Velkými Honzy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight