Zbojník Jurka

Kterak zbojnickým hejtmanem byl a se svými chlapci jak pánům od majetku pomáhal, až se s nimi pod šibenici dostal, ale jak ho panna Alenka zachránila

Na zámku v Napajedlích kdysi seděl hrabě z Rotálu. Byl to bohatý pán. Tři panství mu patřila: zlínské, kvasické a napajedlské, a měl všechno, nač si vzpomenul. Jen jednoho mu nebylo dopřáno, neměl žádných dětí. Hraběnka se proto moc trápila a pojezdila všelijakých doktorů i bab kořenářek. Nic jí to ale nebylo platno, rod byl na vymření. Když nebylo pomoci, hrabě si oblíbil neteř Alenku a vzal si ji k sobě. Byla to pěkná komteska. Od mala vyrůstala na zámku a všichni ji měli rádi. Hrabě Rotál byl dobrý a štědrý ke svým bližním a přátelům. Ale svůj lid v dědi
nách utiskoval, kde mohl. Protože potřeboval mnoho peněz, zvyšoval roboty, desátky i povinnosti, až se lidé začali bouřit a utíkali mu z panství. Hrabě na ně dal zavolat vojáky a koho ti chytili, hned ho zavřeli do vězení.
Jednou za čas, když pan hrabě uznal, sezval do zámku všechny fojty z dědin na exámen. Ti z toho nikdy velikou radost neměli, protože pán na nich vždycky vymáhal peníze nebo novou robotu. Když jednou přišli, ani se ještě neohřáli a už jim sloužící nalévali vizovické pálenky na uvítanou. Hrabě z Rotálu každého vítal zvlášť a dobře se díval, jestli jsou tu všichni a zda pijí až do dna. „Připijme si na zdraví, páni fojti! A nezapomeňte, že se váš pán o Vás vždycky dobře stará!“
V zámecké komnatě stál jeden vedle druhého, každý v beraním kožichu, a víc místa tu nebylo. U stolu seděl zámecký písař s lejstry a čekal, až se hrabě s fojty domluví. „Páni fojti! Dal jsem si Vás zavolat proto, že je třeba, aby polní robota byla místo jednoho dne v týdnu dvakrát. Ukazuje se, že letos bude dobrá úroda a je třeba včas všechno sklidit do stodol.“
Jak hrabě domluvil, zahučelo to v komnatě jako v úle. Na kopanicích byla bída, lidé měli sotva na kaši a teď je čekala nová robota. Fojti věděli, že s hrabětem bude těžký boj, ale jen tak se dát nechtěli.
„Milostivá vrchnost nechť odpustí! To je ale hrozné dopuštění a lidi si budou naříkat,“ odvážil se odporovat fojt z Jaroslavic.
„Jaképak dopuštění? Vy líní chlapi!“ rozkřikl se hrabě. „Vrchnost s vámi smlouvat nebude. Zůstanete tady tak dlouho zavřeni, až se k té robotě upíšete.“ A práskl dveřmi a byl pryč. Fojti zůstali v komnatě zavřeni s písařem, který už svlékal ze sebe kabát. Bylo tu horko jako v pekle. Hrabě poručil sloužícím, aby pořádně přikládali z chodby do kamen. Potom dal kolem dveří rozestavit stráže, aby nikdo neutekl.
„Poslouchejte, chlapi! Tady je horko jako v peci. Snad nás tu nechtějí za živa upéci?“ strachovali se někteří fojti.
„Zbytečné strachy!“ těšil je písař. „Jen podepište, co máte podepsat, a půjdete po svých!“
Veliká kachlová kamna hřála jako o posledním soudu. Chtěli otevřít okna a zjistili, že jsou všechna dobře zatlučena. Chlapi se začali svlékat z kožichů a cpali je pod sebe, protože jinde místa nebylo. Všichni brblali a nadávali.
„Tak co, chlapi, uděláme? Když nepodepíšeme, bude zle. A když podepíšeme, bude ješte hůře. Copak doma řekneme našim?“
„Co vyvádíte, chlapi? Na tři roky se přece můžete k robotě upsat. Vrchnosti pomůžete a sobě taky. Jen dlouho nemudrujte, nebo se tu všichni upečeme jako husy,“ radil jim zámecký písař, kterému šla taková panská služba už také krkem. Pro veliké vedro seděl tu bez paruky a s rozhalenou košilí. Takhle ho fojti ještě nikdy neviděli. Ale kvůli vedru svlekl i svou důstojnost a byl jako jeden z nich.
V zámecké komnatě se brzy nedalo pořádně nadechnout. Ti slabší začali padat jako mouchy. Tak se fojti honem mezi sebou dohodli, že hraběti ten pergamen podepíšou. Sotva podepsal první, druhý a třetí, písař zabouchal na dveře, aby jim otevřeli. Nakonec podepsali všichni.
A hrabě Rotál se smál a bavil své hosty veselým vyprávěním, jak ty selské hřbety v komnatě málem upekl.
„Vidíte, ty berany! To bylo řečí a výmluv. Nakonec podepsali všechno, co jsme jim poručili. Stačí je vždycky trochu skřípnout nebo víc zatopit a jsou pokorní jako ovečky.“
Když drábi začali po dědinách vyhlašovat novou robotu, fojti zjistili, že je hrabě oklamal. Ne na tři roky, ale navždy se mu upsali. Slova „po tři roky“ byla v listině vynechána. To bylo lamentací a nářků. Lidé jim dávali tu novou robotu za vinu. Mezi fojty se našli ale takoví, kteří se nebáli vrchnosti postavit. Poslali stížnost až k samému olomouckému biskupu Ditrichštejnovi, že je pan hrabě z Rotálu oklamal a zle s nimi nakládal. Když pak došla jejich stížnost s biskupským listem na Napajedla, hrabě se lehce ze všeho vymluvil. Do Olomouce poslal odpověď, že se vše stalo jinak a po právu.
„... a co se týká toho velikého tepla, musím Vaší biskupské milosti pověděti, že jsem při cestě koňmo na napajedelský zámek tuze zmokl. Proto jsem kázal v komnatě trochu zatopit, abych zažehnal zimnici, ale fojtům jsem křivdit nechtěl.“ Tak se pan hrabě bránil stížnosti a bylo mu uvěřeno.
Konec toho sporu ale ještě nebyl. Po horách a kopanicích šel jeden hlas, že je hrabě Rotál filuta a darebák. Až se nakonec fojti dohodli, že dají vědět zbojníkům na Budačině, aby pana z Rotálu trochu polechtali a pustili mu žilou. Nad Kudlovskou dolinou jsou skaliska jménem Budačina. Bylo tam vždycky plno děr i veliká jeskyně, kde se zbojníci ukrývali před vojáky. V jeskyni byli pěkně za větrem a nikdo tam za nimi nemohl. Měli dobré koně, na nich zajížděli daleko do kraje. Co kde naloupili a pobrali, to všechno po lesích a v Budačině ukrývali. Tehdy se zbojníkům vedlo dobře. Měli peněz jako listí v lese, jen se nesměli svobodně ukazovat mezi lidmi.
Když přišli fojti za Jurkou, zbojnickým hejtmanem, všechno mu pověděli a prosili ho o pomoc.
„Nestarejte se, páni fojti, my se o hraběte už postaráme. My se podíváme, jak hospodaří jeho šafáři ve dvorech a jestli bude mít tak dobrou úrodu, jak Vám povídal. Ale musíte držet jazyk za zuby, a když bude zle, dejte nám včas vědět!“ Fojti to rádi zbojnickému hejtmanu slíbili a spokojeně šli domů, že přece jen vyzráli na Rotála.
Od toho dne začali zbojníci loupit na rotálovském panství víc než kdy jindy. Objížděli jeden dvůr po druhém a všude něco pobrali. Když se to hrabě dověděl, byl velmi rozezlen a povolal další vojáky, aby mu hlídali majetek. Ti ale mnoho štěstí neměli. Kam přišli, našli jen prázdnou sýpku, sklepy nebo chlévy, ale zbojníci už byli dávno někde v horách.
Tak to šlo nějaký čas a lidé to hraběti přáli. Až se jednou do toho všeho zapletla baba, která zbojníkům na Budačině vařila. Měla mezi nimi syna a tuze ji mrzelo, že není hejtmanem. Proto potají Jurkovi škodila a kde mohla, snažila se synáčka dostat na jeho místo. Moc se jí to ale nedařilo, Jurka byl mezi zbojníky oblíben. Baba chodila dolů do dědiny nebo někdy až do města, aby zvěděla, co je kde nového. Jednou se vrátila na Budačinu a povídala hejtmanovi: „Jestlipak víš, Jurko, že hrabě Rotál má u sebe hezkou komtesku a moc si na ní zakládá? Měl by ses vypravit na zámek a trochu tam se slečinkou pošpásovat. To by měl hrabě jistě radost.“
Hejtman Jurka loupl po babě očima, jestli to myslí doopravdy. Ale ona se točila kolem almary, jako by nic neřekla, a hleděla si svého. Jurka nato praštil pěstí do stolu a vesele si hvízdl.
„To je trefa, babo! Honem chystej pěknou košilku s krajkama a zlatem vyšívaný kabát, ať tam mezi pány nedělám hanbu! Pojedu na zámek.“
„To víš, Jurko, že Tě dobře vypravím. Jen se stroj!“ řekla mu baba úlisně a vybrala z hromady šatstva ten nejlepší kabát, nohavice i střevíce se zlatými přezkami. Měli toho plné truhlice, jak je pánům pobrali na cestách. Pak mu dala nejlepšího koně osedlat panským postrojem a jednoho zbojníka, vlastního syna, s ním poslala jako sluhu.
Když se Jurka umyl ve studánce a schoval vlasy pod bílou paruku, do panských šatů se oblékl, od pána ho nikdo nerozeznal. Sám měl ze sebe radost. „Jojojoj! Babo! To bude zase jednou veselo, až si s hrabětem cinknu skleničkou o skleničku a s komteskou v kole zatočím.“ Baba mu dávala poslední rady na cestu:
„Jen ne tak zhurta, synáčku! S pány musíš vždycky zpolehounka a s jejich dcerkami teprve. Nezapomeň všem paním ruce líbat a všude se uklánět jako pan páter před oltářem! Dej pozor, aby nikdo nepoznal, žes vyrostl v horách a v chudobě!“
„Nezapomenu, babo, nezapomenu! A jak si mám komtesku naklonit, to nevíš? A jestli víš, tak mi poraď!“
„Nemám strach, Jurko, že by sis neporadil. Jen se na dcerku usměješ, každá by šla nejraději hned za tebou. Kdyby se Ti ale s komteskou nevedlo, uvařila jsem Ti do butelky trochu laskavce. Jak jej slečně do poháru přileješ, bude za Tebou bláznit až do smrti.“
Jurka si vzal od baby laskavec a rozloučil se. Kamarádi zbojníci ho na koních doprovodili až na půl cesty a tam mu teprve dali sbohem. Dál Jurka jel jen s jedním, který mu dělal sluhu.
V napajedelském zámku měli pořád nějaké hosty. Jedni přijížděli a druzí se loučili. Hrabě Rotál vedl veliký dům. Zábavy, hony a plesy byly na denním pořádku, v zámku se pořád něco chystalo. Když se dal Jurka ohlásit u hraběte jako uherský baron, byl vřele uvítán.
„Vítám vás, barone! Dámy jsou v parku a budou jistě vaší návštěvou zrovna tak potěšeny jako já. Buďte naším hostem a chovejte se tu jako doma!“ uvítal hrabě Jurku, hned mu vykázal jednu komnatu k obývání a jednoho sloužícího, který se měl o barona starat. Marně se Jurka bránil, že má svého sluhu. Teď měl ještě druhého. Byl z toho všeho vyjevený jako janek, ale držel se statečně. Protože byl všemi mastmi mazaný, dělal to, co dělali páni kolem něho, a dával pozor, aby něco nespletl.
V novém kabátě se vypravil do parku, kde sloužící právě podávali svačinu v trávě. Hrabě ho představil všem hostům a zvláště paní hraběnce.
„To je náš nový host, hraběnko! Budete mít dalšího zajímavého společníka. Pan baron k nám přijel z Uher a jistě nám poví, co je tam nového.“
Baron Jurka se hned chopil hraběnčiny ruky a dvorně ji políbil.
„Snad Vám to milé pohostinství budu moci jednou oplatit,“ sliboval a hraběnka se na něho za to mile usmívala.
Potom chtěla vědět, jak veliké má baron v Uhrách panství a jestli ještě žijí jeho rodiče. Jurkovi nezbylo, než aby si vymýšlel, kolik má kde dvorů a poddaných, kolik koní a dobytka. Všichni ho poslouchali napjatě, jen komteska jako by si ho nevšímala. Krmila koláčem svého oblíbeného páva. Když konečně na Jurku pohlédla, zeptala se ho:
„Máte u Vás v Uhrách také takové pávy? Ten můj páv chodí za mnou jako psík. Když mne uvidí, hned mi letí s velikým křikem naproti.“
Jurka byl rád, že na něho promluvila, a celý se začervenal. Chvíli trvalo, než našel odpověď právě takovou, jakou chtěl.
„A kdopak by Vás neměl rád, komtcso? Každý udělá všechno, co Vám jen na očích uvidí,“ a zadíval se jí tak upřeně do očí, jako by ji chtěl uhranout. „To všichni páni u Vás v Uhrách mají takové uhrančivé oči jako vy, barone?“ Mile se usmála, ale na odpověď nečekala. Zvedla se z trávy, vvtřepala*poslední drobínky z atlasové sukně a naposled pohladila oblíbeného páva. Jurka na ni hleděl jako na svatý obrázek. Dávno přitom zapomněl, proč sem vlastně přijel. Ne on komtesce, ale ona jemu učarovala a byla to veliká láska.
V napajedelském zámku si baron Jurka nejednou s hrabětem připil, nejeden taneček s komteskoU zatančil. Jezdili spolu na koni, chytali ryby v rybníce. Celé dny byli spolu a pořád si měli co povídat. Jurku jen mrzelo, že se pořád musí vydávat za uherského barona.
Až jednou dostal zbojnický hejtman od kamarádů vzkaz, aby se vrátil na Budačinu. Že se mezi sebou nemohou dohodnout a pořád jsou mezi nimi samé vády a rozepře. V tu chvíli Jurka věděl, kde je jeho místo, a chystal se na cestu. Ještě toho večera se setkal s komteskou v salónu a začal se loučit. „Zítra musím odjet, milá komteso! Čeká mne cesta do Vídně a potom pojedu na své statky do Uher. Nikdy ale na Vás nezapomenu, co živ budu.“
Když to slyšela, ulekla se. Zavedla Jurku až k oknu, kde je nikdo nemohl slyšet, a prosila ho:
„Barone, slibte mi, že se zase vrátíte! Bude se mi po Vás moc stýskat a všude mi budete chybět.“
Jurka byl radostí celý bez sebe. Když to slyšel, měl chuť komtesku obejmout a zulíbat jako nějakou pasekářskou dcerku. Teď jí ale jen ruku políbil a slíbil, že přijede, jak jen bude moci. Když se druhý den spolu loučili, komteska plakala a hrabě ho srdečně zval k nové návštěvě.
Jurka se vrátil na Budačinu. Mezi zbojníky se vedly divné řeči, že hejtman Jurka už není takový, jaký kdysi býval. A že prý se moc zahleděl do Alenky, komtesy z napajedelského zámku. Zbojník, co mu dělal sluhu, toho věděl víc, než měl a baba všechno roznesla. Když se to Jurka dověděl, byla z toho bitka a mezi zbojníky teklo moc krve. Baba měla co dělat, aby jim všechny rány vyhojila. „Jurko, trochu se vzpamatuj! Nedopusť, aby mezi vámi byly nějaké rozbroje.“
„Ty, babo, mlč! Tys to sama zavinila. Vyprávěla jsi mi o komtesce a do zámku mne posílala. A teď bys mi chtěla něco vyčítat? Seber si svých pět švestek a jdi, odkud jsi přišla. Děláš tu jenom peklo a mrzení.“
Baba nějaký čas čekala, jestli hejtmanův hněv pomine, ale toho se nedočkala. Vydala se tedy do města pro vojáky. Počítala, že když zbojníky vyzradí, sama se při životě se synem zachová a dostane nějakou odměnu.
Hrabě Rotál se podivil, že baba ví o zbojnickém doupěti, a slíbil jí všechno, co chtěla. Potom s ní poslal vojáky na Budačinu. Než se večer sešel s večerem, v zámku na nádvoří stáli zbojníci svázáni provazy. Hrabě se všemi hosty se vyšel na ty lotry podívat, aby si je prohlédl. Chlapci zbojníci byli urostlí jako stromy v lese, někteří už postarší a jiní ještě mladí. Všichni ale stáli zpříma a bez bázně. „Přece jsem Vás dostal,“ zasmál se hrabě a jednoho po druhém si prohlížel. „Teď Vás všechny, jak tu stojíte, poženu před soud a to Vám slibuji, že se postarám, abyste do jednoho viseli na šibenici!“
Vtom se za ním ozval bolestný výkřik. Komteska se skácela na zem ve mdlobách. Sloužící se seběhli a křísili ji. Nakonec museli komtesku odnést na lože. Když ji zámecký lékař přivedl k vědomí, pořád jenom plakala a naříkala. Hrabě byl z toho nešťastný a chtěl vědět, co zlého se jeho Alence přihodilo. Před lidmi ale mluvit nechtěla. Proto hrabě všechny sloužící i lékaře vyhnal z komnaty, vzal komtesku za ruku a prosil ji:
„Povězte mi, Alenko, co se Vám stalo? Co Vás tak vylekalo? Udělám všechno, jen abyste se mi zase brzy uzdravila.“
„Já se už nikdy neuzdravím. Já se snad žalem usoužím, jestli ty zbojníky dáte popravit, pane strýce!“ naříkala komteska a hraběti šla z těch jejích řečí hlava kolem.
„Co s tím mají společného zbojníci? Jsem rád, že se mi je podařilo všechny pochytat. Nadělali na mém panství hrozné škody.“
„Ale ten jejich hejtman, to je pan Jurka, uherský baron!“ špitla komteska a zase byla v mrákotách.
Když to hrabě slyšel, nevěděl, co dřív. Znovu zavolal ke komtesce doktora, sám se pak zavřel do komnaty a nikdo k němu nesměl. Věděl o jejich veliké lásce a nebyl proti tomu. Ale dát Alenku zbojnickému hejtmanovi, to nechtěl a ani na to nepomyslel.
Druhého dne šel hrabě za komteskou a dlouho s ní mluvil o samotě. Ona však pořád jenom plakala a nechtěla od Jurky upustit za nic na světě. Až se nakonec dal hrabě umluvit.
„Tak ať je tedy po Vašem, milá komteso! Ale jen kvůli Vám dostane ten zbojník milost. A když se bude pořádně živit, něco se už pro něho najde a uvidíme, co bude dál. Jen prosím Vás už neplačte a buďte zase veselá!“
Potom poslal do zámeckého vězení pro Jurku. Když ho vedli k hraběti, nebyl to už ten jemný a uhlazený uherský baron, ale tvrdý chlap z hor, který se ničeho nebojí. V komnatě uviděl komtesku a sklopil hlavu, ale jen na chvilku. Potom ji zase hrdě zvedl a čekal, co po něm hrabě bude chtít.
„Protože se zde za Tebe komtesa velice přimlouvala, dávám Ti milost, ale s ostatními zbojníky naložím tak, jak jsem řekl!“
„Ale já tu vaši milost nepřijmu, hrabě!“ řekl Jurka rozhodně. „Když nedáte milost mým kamarádům, nechci ji ani já.“
„Jurko, pamatujte na mne!“ vykřikla komtesa, potom zase padla do mdlob a bylo z toho veliké pozdvižení.
Když komtesu sloužící odnesli, měl toho hrabě právě dost. Tak tvrdošíjného chlapa ještě neviděl. Místo aby mu děkoval za život, ještě se vzpouzí a klade mu podmínky. Kdyby nebylo komtesky Alenky, uměl by s ním jinak zatočit. Ale jeho láska k neteři byla tak veliká, že nemohl dovolit, aby se žalem utrápila kvůli zbojnickému hejtmanovi. Zahřměl tedy, až se okna zatřásla.
„Už toho bylo dost! Nebýt komtesy, všechny bych Vás dal pověsit, i tebe, hejtmane! Teď mne ale dobře poslouchej! Nedaleko Napajedel dostaneš kus země a tam se s těmi svými zbojníky usadíš, obděláš zemi a počestně se budete všichni živit. A když si dobře povedeš, dám Ti komtesku za ženu. Má Tě ráda a stejně by bez Tebe šťastna nebyla. Tak ať se stane, jak si přeje. Na paměť toho všeho se bude dědina jmenovat Alenkovice. Teď pošlu pro písaře a dám všechno řádně sepsat a Ty mi podepíšeš, že toto ujednání dodržíš! Jestli pak nepodepíšeš ...!“
„I podepíšu, pane hrabě! Kamarádi budou rádi, že mohou žít mezi pořádnými lidmi. A když si přivedou ženy, bude u nás dětí brzo na kopy.“ A to byl konec zbojníků z Budačiny. Usadili se nedaleko napajedelského zámku, aby k nim hrabě neměl daleko a viděl, jak si vedou. Jurka si za nějaký čas přivedl komtesu Alenku jako svoji ženu do nového domova a žili tu spokojeně a šťastně dlouhá léta. Po zlé babě, která zbojníky přivedla do neštěstí, jako by se země slehla. Ale nebýt jí, kdo ví, jestli by si zbojnický hejtman Jurka vzal zámeckou komtesu a jak by to bylo se zbojníky dopadlo. Ono i všechno zlé bývá někdy k něčemu dobré.