Zázračný groš

zobrazeno 10×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.53

Lázeňský Ansis stál polonahý v páře a dlaní si utíral oči a čelo, z nichž mu stékaly velké kapky potu. Na sobě měl koženou zástěru a na zčervenalých nohou dřeváky. Celý den se horlivě oháněl a drhl návštěvníkům záda, ale nikdo mu nic nedal. 
„Dnes nemám, milý zlatý, co bych Ti dal.“ 
„Díky, příště dostaneš.“ Tak se s ním loučili pánové, kterým svými drsnými silnými prsty, na nichž ještě byla něžná mýdlová pěna, masíroval svědomitě a opatrně záda. 
Ale Ansis nereptal a čekal. Věděl, že si na něho občas vzpomenou o svátcích, kdy bílý anděl celé hodiny mrzne venku a klepe i na ta nejzatvrzelejší srdce, dokud není vpuštěn dovnitř. Byl trpělivý a uměl čekat, až co mu přinese sudička Laimé, to jeho malé Štěstíčko, které se zaprášenýma nohama obchází příbytky chudáků a naděluje jim své malé dárky. Nikoho nemůže udělat úplně šťastným, všude ponechá nějaké přání nesplněné. Zato umí odvrátit pozornost lidí od jejich bídy a připravit jim světlou chvilku. Někomu daruje pletenou vlněnou čepici a chudák zapomene radostí na bosé nohy, druhému daruje teplou placku a ten zas zapomene, že nemá, čím by zatopil v kamnech. Zvečera za šera nahlíží do špinavých nevlídných světnic, kde se k sobě v tmavých prázdných koutech tisknou hladové a ustrašené děti jako na podzim na poli řípy před prvními mrazíky. Ale co může dělat? Je to přece Štěstí chudáků a bůh mu dal tak málo na rozdávání. Když od těch chudáků odchází, mnoho bledých rukou se za ním natahuje a ono jim může ukázat jen svou prázdnou zástěru. ..... 
„Už nic nemám,“ říkává Štěstí a upravuje si svůj bílý vlněný šátek: 
„Jestli se mi k šatům přilepilo nějaké to zrnko, určitě spadlo!“ A jestli to bylo nějaké semínko z jasné Rajské zahrady, vyroste na dvoře jabloň se zlatými jablky nebo velikánská fazole, po které se dá vyšplhat až do nebe. 
Nejčastěji se však Štěstí obracelo ke sklepnímu okýnku, na němž nebyla ani záclonka, ani chřadnoucí kytka, ba ani zažloutlé stéblo ve starém hliněném hrnku, neboť se odtud díval jen pár zoufalých očí, a říkalo: 
„Přijdu zas podruhé ..... “ Nahlíželo do okenních skel černých jako školní tabule a jeho bledá tvář se usmívala jako něžný srpek měsíce v ranní mlze. Usmívalo se, i když srdce pukalo žalem. Ano, bylo to opravdu velmi nešťastné Štěstíčko. Nahoře mu pro chudáky vyměřili příliš málo dárků: kde nestačil, tam si muselo vypomoci úsměvem nebo pouhou nadějí, za níž ovšem nebylo nic jiného než tytéž těžké dny, které plynou nudně, jako kape do světnice voda z děravé střechy. Pomalu se hromadí u stropu a Ty jen cítíš, jak Ti na nohy padne špinavá kapka. 
Mnoho doufal jsem a věřil nemálo, 
ale moje Štěstí zle mě zklamalo ..... 
zpíval si básník chudáků. Co však mohlo Štěstí dělat, když nemělo víc než svůj sladký klam? Samo bylo nešťastné, pokud nemělo co dát. V takový čas se celé dny toulalo v lesních houštinách a poslouchalo, jak si prozpěvuje drozd a jak holub vrká na krajíčku svého děravého hnízda. Štěstí potřebovalo vidět blahobyt a radost, aby mohlo ještě věřit v štěstí! Jinak by se určitě rozloučilo se svým řemeslem a odešlo by na kopec do staré pastoušky, kde jsou za oknem vidět jen tmavé jedle, dlouhé stíny a žlutý měsíc, visící v okně jako velký voskový kotouč. Jak pěkně by se tam předla dlouhá nit vzpomínek! Jenže to malé Štěstí umělo také trochu Čarovat, a když ruka Velkého dárce byla příliš skoupá a studená, obracelo se k starému ryšavému Duchu země, tak se mu občas povedly zázraky, k nimž docházelo jen za dávných dob. Sami poslyšte! Když Ansis přistoupil k zamlženému zrcadlu, aby si prohlédl své zarudlé oči, náhle spatřil na rámu nazelenalý měděný grošík. 
Moje máma vždycky říkala: ber všechno, co je lepší než veš! pomyslel si Ansis a strčil groš do kapsy. ..... Třebas malé, ale je to štěstí, říkal si v duchu cestou domů a ohmatával groš v kapse. 
„Co bych ale dělal, kdybych našel kus zlata velký jako ten měsíc?“ ptal se sám sebe při pohledu na zářící kulatý měsíční disk, který visel nad tmavými střechami domů. 
„Ty hlupáčku,“ odpověděl mu měsíc. „Tys mě už přece dávno našel! Copak Ti nesvítím jako nejčistší zlato?“ 
Ty jen svítíš, ale nehřeješ. Kdybych měl kus zlata tak velký, jako jsi ty, věděl bych, co s ním dělat. Vystavěl bych své matce teplou chaloupku z borového dřeva a s červeným komínem na střeše. Večer by nemusela sedět potmě. V měděných svícnech by hořely velké svíce jako v pastorově domě a nikdy by jí nechyběla ani sůl, ani chléb ..... Co se chlubíš svým zlatem? Vycházíš pozdě v noci a sotva nakoukneš shůry do okýnka, už zase zalézáš ke svým hvězdičkám. Ale co já dnes přinesu domů? ..... přemýšlel Ansis a se svěšenou hlavou šel dlouhými těžkopádnými kroky. Zastavil se před pekárnou s velkým rohlíkem nade dveřmi. Jeho vybledlý ovál se slabě leskl jako zlato ve světle měsíce. 
„Tady i za groš vždycky něco dostaneš!“ řekl si a vešel do obchodu. Pekař zrovna vycházel po schůdkách z podzemní pekárny, s pekáčem do hnědá vypečených rohlíčků na hlavě. 
„Zač jsou?“ zeptal se Ansis. 
„Dva za groš,“ odpověděl pekař a vyvalil rohlíky na pult. 
Ještě praskaly a křupaly a sálalo z nich horko jako z pece. Ansis si vzal dva a položil groš na stůl. Do jednoho se pustil už cestou ..... tak byl vyhládlý. Když ho spořádal, dostal ještě větší hlad. Druhý rohlík, takový teploučký, ležel v kapse a šeptal: 
„Sněz mne! Nač čekáš?“ 
„Nemohu, nesu Tě matce.“ 
„Tak tedy ulom špičku. Pro matku ještě zbude.“ Ansis strčil ruku do kapsy a ulomil špičku. Ale rohlík se k němu dál teple tiskl a šeptal: 
„Sněz ještě půlku, nebuď malicherný, nejsem přece tak malý!“ 
Ansis si ulomil a snědl půlku. Pak si řekl: 
„Kdo ponese půl rohlíku domů? Matka stejně nic nečeká, ani neví, že jsem našel groš,“ a snědl zbytek. V tom si však uvědomil, že snědl dva rohlíky a že bude muset domů jít s prázdnýma rukama. 
„K čertu, kdybych měl ještě jeden groš!“ zvolal a začal si prohledávat kapsy. A jaký div ..... V kapse byl ještě jeden celý groš! 
Není to snad zázračný groš, co vždycky zůstane v kapse, ať utratíš, kolik chceš? pomyslel si Ansis a chytře přimhouřil oko. Vyzkoušíme to! 
Vrátil se do pekárny, vzal si ještě dva rohlíky a položil groš na stůl. Pak se podíval do kapsy: groš byl opět na svém místě! 
Aha! Teď už vím, co dělat, radostně uvažoval Ansis. Bral jeden pár rohlíků za druhým a platil vždy grošem, až byl pult prázdný. Nacpal si rohlíky celý ranec, zavázal a šel šťastný domů. 
„Tak, matko, teď už nikdy nebudeme sedět večer bez chleba! Našel jsem groš, který přináší štěstí,“ prohlásil Ansis a vešel do svého tmavého kouta, odkud se mu v ústrety zvedla bílá hlava, zalitá měsíčním světlem. Svůj nákup položil matce do klína a pověděl jí, co se mu přihodilo. 
„Kde máš ten groš?“ zeptala se. „Hleďme, jak je zelený! Jako kdyby ležel v zemi,“ řekla a vzala groš do svraštělých zčernalých prstů a přiblížila si ho k očím. ..... 
„Však se taky říká, že každé štěstí prý je v zemi zakopáno a kdo to umí, ten prý je najde. Tobě ale, synku, samo spadlo do klína! Dobře je opatruj. Kdo ho dostal, tomu na celý život postačí.“ 
Ansis ještě dlouho stál toho večera u okna a obracel ve svých prstech zázračný grošík. 
Druhého dne si oblékl sváteční zelenou kamizolu a šel na procházku. Na domy, na zboží ve výkladech obchodů i na věci, které formani vezli na vozech, se díval, jako by mu to všechno už patřilo. Na ulici stavěli nový dům. Shrbený dělník tam nakládal cihly na nosítka. ..... 
„Co stojí cihla?“ zeptal se Ansis, přihlížející k jeho práci. 
„Groš za kus!“ řekl dělník žertem. Ale Ansis hned šel k palírně cihel, kde v zemi žhnuly rudé pece, kolem nichž byly složené vysoké hromady cihel; nad nimi se třpytil jakýsi růžový popel, podobný prachu z uschlých lupínků růží. Jak pěkné by bylo z těch cihel postavit vysoké stěny proti večernímu slunci! Ansis se cihláře zeptal, zda by souhlasil, kdyby mu ty cihly zaplatil v groších.
„Proč v groších? Já své cihly nedělám z mědi. Jdi na trh! Tam je směnáren víc než dost! Tam můžeš své groše vyměnit za zlato a stříbro,“ odpověděl cihlář. 
Zahanbený Ansis odešel. 
Druhý den ráno se vypravil na trh. Tam se postavil u směnárníkova stolu. Vyndával a počítal groš za grošem, skloněný nad hromadou peněz, jako by ke stolu přirostl. 
Své štěstí měnil na zlato a stříbro. Chtěl se stát pánem tohoto města, pánem ulic, po jejíchž okrajích chodíval jako chudý lázeňský sluha, schoulený do ubohých hadrů. 
V celém městě se teď pro něho stavěly domy. Zedníci kladli stěny a spolu s rostoucím domem se vzpínali stále výš k nebi, zatímco dole pronikavě a truchlivě zněla kamenická dláta, naříkaly pily a od stolařů se táhly dlouhé zlaté stružky hoblin. Každý kousek země překypoval prací a radostí, pouze hospodář toho všeho seděl shrbený nad hromadou peněz a na čele mu starosti vyryly dvě tvrdé suché vrásky. Ani neměl čas zvednout od stolu oči. Každá volná chvilka ho stála groš. A nač se také dívat? Všechny ty domy, krámky a celý trh nebyl pro něj ničím jiným než špinavou hromadou peněz, ležící před ním. Za tyhle peníze se všechno dalo koupit. Jenom slunce nebylo na prodej: v jeho paprscích se mohl hřát každý pes spící vedle vrat. 
Jednou k němu přišla matka, jež se ztěžka opírala o dřevěnou hůl, a on jí chvatně vtiskl do dlaně groš. 
„Nemám kdy, nemám kdy! Dávám Ti, co potřebuješ, ale nač mluvit? Každé slovo mě stojí groš!“ 
A matka se vrátila zpět do svého tmavého kouta, kam vítr pronikal ztrouchnivělými stěnami a déšť zatékal děravou střechou. Syn jí kdysi sliboval teplou chaloupku z borového dřeva. Jenže copak měl nyní čas, aby si na to vzpomněl? V nových domech, které vystavěl, byly byty tak drahé ..... Copak se vůbec hodí, aby tam bydlel starý a obyčejný člověk? Matka nemohla syna pochopit, ale věřila mu a byla na něho pyšná. Její Ansis byl tak bohatý a mocný! Copak může matku na stará kolena potkat větší štěstí? Když se však večer kolem jejího okna vraceli těžkým krokem dělníci z práce domů, zmocňoval se matky neklid a ona vzpomínala, jak to bylo kdysi pěkné, když jí Ansis večer po návratu domů kladl svou hlavu do klína a svěřoval jí všechny své žaly. Tenkrát neměl nic než samé žaly, ale v nich se zračilo celé jeho srdce ..... 
Od té doby uplynulo mnoho let. Ansisovi patřila už polovina města a nikdo mu neřekl jinak než Zbohatlík Ansis. V jeho domech bylo lidí jako včel v úlech. Kromě každodenních starostí a trápení si do svých kamenných úlů přinášeli jako med mnoho lásky a přátelství. Jen Ansis Zbohatlík neměl přátele ..... s výjimkou groše, který se od častého používání otřel do ruda. Matka mu zemřela a jiného blízkého člověka nehledal: přátelé nás přece připravují o čas! Zato Ansis od časného rána do pozdního večera seděl shrbený nad hromadou peněz. Narostly mu dlouhé prošedivělé vousy a jeho třesoucí se prsty se jako housenky plazily po zlatých a stříbrných mincích. 
Ale jako se jednou ohne rovný strom, když mu vyschne dřeň, tak i Ansis Zbohatlík provedl něco dosud nevídaného. Jednou v neděli zamkl své groše v železném sklepení a vyšel si za město na procházku. Počasí bylo pěkné. Lidé se procházeli se svými přáteli, s ženami a dětmi ve veselých hloučcích. Zamilovaní chodili, držíce se za ruce. Pouze Ansis Zbohatlík se mrzutě lidí stranil. Jak by taky mohl takový bohatý a mocný pán chodit s ostatními! Jeho jediný kamarád mu ležel v kapse a všechny Ansisovy myšlenky se ustavičně točily kolem něho jako zlatonohé včely kolem krvavě rudého květu. 
Ansis Zbohatlík odbočil na postranní cestu a ocitl se v malebné krajině. Tam našel osamělý pramen pod sněhobílým keřem střemchy, jejíž bílé lístečky květů padaly v mírném vánku jako sněhové vločky do vysoké trávy. Ansis si utřel vlhké čelo a usedl na zem vedle pramene. Modří a žlutí motýlci poletovali z květu na květ, sami podobní květům utrženým větrem. Všude se míhaly a bzučely všelijaké hnědé, modré a nazlátlé mušky a tráva se vlnila nad drobnými potůčky vo dy, jež se podobaly lesklým stříbrným broukům, pohybujícím se neklidně mezi jejími kořeny. 
Ansis Zbohatlík odložil stranou klobouk i hůl a větřík ovívající jeho čelo probouzel v něm příjemný pocit klidu a míru. 
„No ne, tady je opravdu nádherně!“ řekl si Ansis a nahnul se k prameni. 
Z průzračné vody se na něho dívala zlostná stařecká tvář. O ano, byla to jeho vlastní tvář ..... tvář zbohatlíka Ansise, která se mu vždycky líbila. Pak vytáhl z kapsy zázračný groš a ukázal ho s úsměvem svému dvojníkovi ve vodě. Ten se na něho na oplátku usmál a také mu ukázal červený měděný groš, který se rudě skvěl na tiché nazelenalé hladině pramene. 
Ještě nikdy Ansis Zbohatlík necítil své štěstí tak blízko jako v této chvíli, ale právě v tomto okamžiku mu groš vypadl z rukou a skulil se do vody. Ze dna pramene, v bílém víru zřídla, které bez přestání tryskalo z hlubin země, vyplaval červený čertík a posměšně zamával rukama: 
„Na shledanou, Ansisi!“ smál se pitvorně a jeho slova jako rudé bublinky přicházela ze dna pramene. „Nyní jsem čistý a Ty můžeš jít, už Tě nepotřebuji. Všechna špína, která na mně ulpěla, je teď na Tvých rukou. Podívej se, jak jsi mě vyleštil do červena. Cha ..... chá, Ty sis myslel, že ses stal pánem? Cha ..... cha ..... chá! Pánem jsem byl já a Tys mi jen omýval záda. Vím, Ansisi, že jsi kdysi snil o velkém a šťastném životě, ale co jsi sám pro něj udělal? Co jsi vlastně vykonal? Celý život drhneš záda chudému čírtěti. Chtěls být pánem a zatím jsi byl a zůstaneš jen lázeňským sluhou!“ 
Pramen klokotal a zurčel. Ansis, třesoucí se strachem, odvrátil od něho tvář. Zato čertík, mladý a rudý, se vrátil k pekelným plamenům. 
Ansis napřáhl ruce a chtěl za ním běžet, ale před ním byl pouze zkalený pramen, z něhož bylo cítit dusivý zápach síry. 
Když se Ansis Zbohatlík pomalu vlekl domů, v uších mu dutě dunělo, jako by jeho nitro bylo úplně prázdné. Tak dokončil svůj život s prázdnotou v hrudi. Zbohatlíkovo srdce už nenašlo novou lásku a jeho prsty, zvyklé jen hrabat, už nebyla s to narovnat sladká moc dárce. 
Když Ansis odešel, střemchový keř se náhle pohnul a zmizel. Na jeho místě se v bílém vlněném šátku objevila Laimé, která přináší lidem Štěstí. Přistoupila k prameni, jehož voda byla opět něžná a zelená jako tráva kolem a sklonila se k němu. Tichá šedá slza jí skanula do průzračné vody. Od té doby byla voda v prameni nahořklá. Pak Laimé opět zmizela v hlubokém lese. A rybář vytahující večer prázdnou síť, stejně jako oráč, který si na konci dlouhé brázdy utíral pot z čela, svorně vzdychali: 
Moje štěstí, bůhví kde jsi, 
snad Tě voda vzala kdesi ..... 
Ale Laimé přinášející lidem Štěstí přemýšlela v té chvíli o tom, jak pěkné by to bylo tam na kopečku v tiché chaloupce, kde do oken nahlíží jen laskavý kulatý měsíček ze žlutého vosku a kde by se za soumraku tak dobře předla předlouhá nit smutku.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight