Záviš z Falkenštejna

zobrazeno 10×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.52

Kterak druhému synu slavné krtiny strojil, ale jak úkladně byl králem zajat a vězněn, protože se mu nechtěl pokořit, až nakonec o hlavu přišel

Když královna Kunhuta zemřela, její druhý manžel brzy opustil královský dvůr a odebral se s družinou a služebnictvem na hrad Svojanov, který stál na pomezí Čech a Moravy. Mnozí páni ode dvora se panu Záviši posmívali, že se bojí nevlastního syna Václava, českého krále. 
„Není třeba, abych zbytečně krále proti sobě popouzel,“ řekl jim pan Závis. „Věrně jsem mu vždy sloužil i jeho matce královně, dej jí pánbůh věčnou slávu! Ale rozhodl jsem se, že vdovcem nezůstanu. Moji poslové jedou k uherskému králi s prosbou, aby mi dal za ženu svou dceru.“ 
Nastalo veliké divení mezi pány. Když uslyšeli tuhle novinu, honem ji zatepla donesli králi, aby živili jeho hněv a dál ho popouzeli proti otčímovi. Záviš z Falkenštejna byl z mocného českého rodu pánů Vítkovců, který měl mnoho hradů a statků v Čechách, ve svých rukou držel četné zemské úřady. Protože byl také zemským vladařem, uherský král neváhal dát mu svou dceru. Byly to ale svízelné námluvy. Když pan z Falkenštejna vyjel z Prahy se svým komonstvem do Uher pro nevěstu, pod Železnými horami ho přepadli lidé pana Hajmana z Lichtenburka a mnoho lidu mu pobili, povozy s drahocennými dary pobrali, a co neodvezli, to zničili. Sám pan Záviš stěží utekl a zachránil holý život. Když se to král Václav II. dověděl, mohl se smíchem potrhat a nechal si to několikrát od svých pánů vyprávět. Potom uznale dodal: 
„Ten pan Hajman je lišák. Ale příště ho budeme muset za takové věci potrestat. Nikdo nesmí zavdávat pánům příčinu, aby ho mohli žalovat.“ 
Páni dobře porozuměli, že by se Záviš z Falkenštejna nikdy u krále nedovolal zastání. On to také dobře věděl a ani si králi nestěžoval. Raději všechny ty ukradené skvosty a peníze oželel, a vypůjčil si nové. Brzy nato znovu vyjel k uherskému dvoru s ještě nádhernějšími dary a nikde se netajil, jak je nad zlomyslnosti českých pánů povznesen. 
„Snad král jednou pozná, že mi křivdil,“ dal se slyšet mezi svými přáteli. „Já jsem nikdy po královské koruně netoužil, i když jsem ji měl na dosah ruky. Příliš by mne byla tížila. V Čechách není nikdo králem, i kdyby stokrát nosil na hlavě korunu.“ V Budíně byla veliká a slavná svatba, sešlo se na ní mnoho hostů. Několik dní a nocí se jenom hodovalo. Turnaje se střídaly jeden za druhým, aby páni rytíři ukázali svou statečnost. Ale pan Záviš brzy spěchal domů do Čech. S uherskou kněžnou Jitkou nejel však do Prahy, jak se čekalo, ale na hrad Svojanov. A tam za ním brzy přijeli jeho přátelé, aby se paní poklonili. 
Byl to nový čas radosti, dvůr hodný krále. Všeho dostatek, rytířských her a hudby, tance i veršování. Pan Záviš znovu omládl a s radostí čekal, jestli paní porodí syna nebo dceru. Mnoho pánů mu závidělo, i sám král. Ten nikdy nezapomněl na svého otčíma a bedlivě ho dával sledovat. 
Když nastal den, který na Svojanově všichni čekali, a narodil se ženě pana Záviše syn, radovánek nebylo konce. Pán chtěl, aby se slavily slavné křtiny, a proto se rozjel do Prahy pozvat krále za kmotra. 
Na Pražském hradě ho ale nikdo nečekal. Páni chodili kolem něho jako kolem prašivé ovce. Marně se domáhal, aby ho pustili ke králi. 
„Královská Milost dnes nepřijímá!“ řekl mu královský komoří a pan Záviš se nestačil divit takovým novotám. 
„Já bych rád složil králi jen svou poklonu a vyřídil mu pozvání, víc ho zdržovat nebudu. Zeptej se ještě jednou, pane komoří, snad mne král přece jenom přijme!“ požádal znovu věrného králova služebníka. 
Když komoří váhal a všelijak se vymlouval, pan Záviš mu vsunul do ruky váček zlatých peněz, aby byl povolnější. Za chvíli se komoří vrátil a lítostivě krčil rameny. „Jeho Milost právě tráví čas na modlitbách a nikdo ho nesmí rušit.“ Pan Záviš věděl, že se nyní ke králi nedostane, poděkoval tedy komořímu a o zlatých penězích už nemluvil. Víc musel v životě oželet. Vyšel na dvůr a brzy vyjel se svou družinou z hradu. 
V té chvíli bylo o něm rozhodnuto. Král s pány se právě v tajné radě dohodli, že Falkenštejna donutí k pokoře. Měli ho teď na dosah své moci a využili toho. Rychle zavolali komořího, aby pana Záviše přivedl zpět, dřív než opustí Prahu. Houf jezdců v barvách pána z Falkenštejna jel pomalu dolů do pražského města, když za sebou uslyšeli volání. 
„Král čeká! Král čeká! Pospěš si, pane Záviši, a obrať koně! Podařilo se mi královskou Milost přemluvit a ona Tě přijme!“ volal pan komoří, až se zalykal. „Musíme zpátky, přátelé!“ zvolal radostně pan Záviš. 
Těšil se, že přece jen s králem promluví a všechny zábrany snad překlene přátelskou prosbou. 
Když však s komořím vjeli přes most a do hradní brány, ani si nevšiml, že se za nimi hned zavřela, a jeho věrní páni a zbrojnoši zůstali s koňmi venku. Do hradu se dostali jenom tři jeho nejvěrnější, ale i ti byli v královské předsíni zastaveni, a nebylo jim dovoleno s Falkenštejnem vstoupit dovnitř. 
Sotva pan Záviš osaměl s královským komořím, dozvěděl se, že král na něho čeká venku u věže. 
Rozběhl se jako mladík, dobře znal hrad i krále. Jaké bylo však jeho překvapení, když zde krále nenalezl. Vtom ho znenadání obstoupilo několik ozbrojených pánů. „Co to má znamenat?“ vykřikl Falkenštejn a vytrhl z pochvy meč. „Jsi králův vězeň, pane z Falkenštejna! Podle toho se chovej, aby Ti nebylo nadarmo ublíženo,“ řekl mu pražský purkrabí Zdi slav ze Šternberka. Jako blesk z nebe spadla ta lest a pan Záviš se v duchu proklínal za svou důvěřivost. Královské nebezpečí neměl nikdy podceňovat. Ale podrobil se a byl rozhodnut, že se bude bránit jako šlechtic. 
Jaká to byla bláhovost, když moc některých pánů se spojila s královou opatrností a zlá vůle nabyla vrchu. Lidé v Čechách nechtěli tomu ani věřit, že Falkenštejn byl králem zajat, protože vážnost a moc pana Záviše byla v zemi veliká. Za svého vladaření udělal mnoho dobrého pro celé české království i pro samého krále Václava. A to právě jeho nepřátele nejvíce zlobilo. Nemohli mu to zapomenout a neustále krále popouzeli proti Závišovi z Falkenštejna. Ukazovali mu, kolik hradů a vsí drží mocný rod Vítkovců a jak je králi nebezpečný, až přece jenom jeho hněv vzplál natolik, že rozhodl: 
„Falkenštejn mi to sám všechno splatí! Už se s Vítkovci domlouvat nebudu, ale donutím je, aby sami přišli a byli poslušni svého krále!“ 
Zatím pan Záviš seděl v Bílé věži o chlebu a o vodě. Přestože byl králův vězeň, jednali s ním jako s posledním lapkou a nedovolili mu ani, aby si mohl koupit pořádné jídlo. Když k němu jednou za den přišel žalářník, vždycky ho o to stejné žádal a dovolával se svých práv: 
„Chci mluvit s králem! Vyřiď, jak mne tu hladem moří, a král se mne jistě zastane. Jsem bohatý, proto ani Tebe moje odměna nemine.“ 
Dlouho starý žalářník mlčel a bál se pánovi povědět pravdu. Až se mu ho jednou zželelo. 
„Nemohu ti, pane, posloužit! Páni přísně na Tebe dohlížejí a já bych přišel o všechno, kdybych se jim protivil. Jak oni uznají, tak se stane.“ A rychle z vězení odešel, aby neslyšel další stížnosti. Dveře za sebou zavřel na kolik západů. Marně pan Záviš hledal nějakou cestu, jak by své mladé paní podal zprávu. Chtěl požádat o pomoc svého tchána, krále uherského. Ale jen malá okénka byla ve věži a ta byla tak vysoko, že se k nim nedostal. 
Jednoho večera přišli nečekaně pro Záviše ozbrojení páni a odvedli ho do tajné rady. Než se stačil rozhlédnout, vešel do komnaty sám král Václav. „Rozhodli jsme se potrestat celý rod Vítkovců, a proto spadl trest také na tebe, pane z Falkenštejna! My, český král Václav II., Ti poroučíme, abys nám vrátil všechny královské hrady a města, které držíš neprávem po královně Kunhutě!“ Pan Záviš se konečně dověděl, o co králi a pánům jde. Přesto však, že tu byl vydán na milost i nemilost, vzmohl se na odpor. 
„Ty držím plným právem, králi! Za ně jsem poctivě zaplatil padesát tisíc hřiven stříbra královské koruně, aby bylo Tvé Milosti ze zajetí pomoženo a na český trůn zase dosazen král z poctivého rodu.“
„Lžeš! V hrdlo lžeš!“ křičeli na něho někteří páni a znovu ho začali před králem tupit a pomlouvat. 
Král však byl rozhodnut a nedal se nikým ve svém rozhodnutí zviklat. „Falkenštejne! Jestli se hned svých hradů a měst nevzdáš, půjdeš znovu do věže a nikdo Ti už odtud nepomůže!“ Ale Záviš se hrozby nezalekl a rozhodně odpověděl: 
„Na svých právech trvám, králi! A budu se bránit u zemského soudu, tam se mi sluchu jistě dostane!“ 
Král pokynul pánům a beze slova odešel. Než se Záviš vzpamatoval, znovu ho vedli páni zpátky do věže, cestou se mu hrubě posmívali a uráželi ho. Protože se nemohl bránit, raději mlčel. 
V královské komnatě zatím padl král Václav na lože a bil kolem sebe vzteky jako pominutý. Křičel a naříkal, až mu pustili žilou, pak se teprve uklidnil. Dlouho ležel bez hnutí a prosil jenom o kněze. Ti vždycky byli někde nablízku, aby králi pomohli duchovní útěchou. Když se jim vyzpovídal, povzdechl si: 
„Nebudu mít pokoje, dokud ten Falkenštejn bude dýchat,“ a v tom se k němu sklonil jeden z mnichů. 
„Milosti, jsi přece v právu! A nedej se tím jeho křikem zastrašit!“ 
Král potom spokojeně usnul a druhý clen vyslal královské vojsko, aby vzalo hrady a města všem Vítkovcům. 
Byly to divné časy v Cechách. Spravedlnost tu nebyla ani pro pány, když se znelíbili králi. Vítkovci dobře věděli, že byl Záviš z Falkenštejna od krále úkladně zajat. Marně se však snažili mu pomoci. Stížnost pana Záviše se k žádnému soudu nedonesla, protože sám král o něm rozhodl. Po dva roky ho věznil na Pražském hradě, ale k ničemu to nevedlo. Vítkovci pořád drželi svoje hrady a města a jeden druhému statečně pomáhali. 
Když král viděl, že ničeho nedosáhl, postavil do čela královského vojska knížete opavského, Mikuláše, který byl úhlavním Falkenštejnovým nepřítelem. „Dělej, jak nejlépe rozumíš, pane Mikuláši! V ničem Ti bránit nebudu, když královské vojsko dobude mého svatého práva!“
„Milosti, jsem rád, že Ti mohu nějak posloužit,“ lichotil králi opavský kníže. „Vítkovci jsou ale nebezpeční a mocní. Dej mi Falkenštejna a já ho budu vodit v okovech od hradu k hradu pro výstrahu. Snad budou potom povolnější.“
„To je výborný nápad!“ řekl král a mrzelo ho, že na něco takového nepřišel už dávno. Byl by se obešel bez knížete. „Vezmi ho s sebou. Věřím, že se Ti lépe povede!“ 
A znovu bylo rozhodnuto o panu Závišovi. Když ho vyvedli na světlo po dlouhém vězení, byl v bědném stavu. Nemytý a rozedraný, ani se sobě nepodobal. Tak ho vedli a král byl spokojen, díval se za ním oknem. 
„Když české království znovu k moci pozvednu, všechno zlé mi bude brzy zapomenuto. Je na čase, aby Vítkovci poznali, kdo je v této zemi králem,“ utěšoval se a pak se znovu modlil, aby mu všechny hříchy byly odpuštěny. 
A Vítkovci věděli, že svého bratra těžko zachrání. Král od nich žádné dary nepřijímal a s nikým z nich nemluvil. Když poznali, v jakém je pan Záviš bědném stavu, dobrovolně se vzdali hradů na Opavsku. Potom se poddali králi i jiní, nikdo nechtěl být příčinou jeho smrti. Kněžna Jitka, když nemohla svému muži pomoci, uprchla s dítětem z Čech dřív, než ji mohl král dostihnout. 
Těžký žalář a dlouhá strádání zlomily Záviše z Falkenštejna na těle, ale ne na duchu. Mnozí nemohli ani uvěřit, že je to on, kdo prosí u každého hradu a města, aby ho vyslyšeli a králi se nepoddávali. 
„U zemského soudu chtějte spravedlnost a na mne se neohlížejte! Je to králova msta. Věřte, že jsem naše práva nikdy nezradil ani nepošpinil.“ Když páni viděli, jak ho biřici drží na provazu a smýkají jím jako s posledním vyvrhelem, otevřeli královskému vojsku bránu. Kníže Mikuláš byl spokojen. Vodil tak Záviše z Falkenštejna od hradu k hradu a všude nechal svou posádku. Když přitáhl k hradu Hluboká, byl už pan Záviš na smrt nemocný. Sotva se držel na nohou, ale oni ho zase přivlekli pod hradby a herold dostal příkaz, aby králův rozkaz znovu provolal. 
„My, český král Václav II., Ti poroučíme, Vítku z Rožmberka, abys svůj hrad nám po právu dal, jinak Tvého bratra Záviše z Falkenštejna tu pod hradem popravíme.“ Pan Vítek vyběhl na hradby a s hrůzou se díval na bratra, který tam dole stál jako špinavý žebrák v hadrech. On, ktérý byl vždycky všem vzorem rytířské ušlechtilosti a kázně. Pan Vítek se na to nemohl dívat, slzy mu vstoupily do očí, ale přece se vzdát nechtěl. 
„Poslyš, ty králův kate, pane Mikuláši! Udělám, jak můj bratr Záviš rozhodne! Nechte ho promluvit!“ 
Kníže Mikuláš popostrčil hrubě vězně, až upadl na tvář. Nikdo mu ale nepomohl. Když se Záviš namáhavě zvedl a všem ukázal ruce s železnými okovy, bylo kolem ticho. Vojáci se potají divili jeho nezlomnosti a každý chtěl slyšet, co řekne. „Nevzdávejte se, Vítkovci! Takovému králi není naše čest ničím. Jak se stalo mně, stane se i druhým, když svého práva budou proti němu bránit a nebudou ho chtít slepě poslouchat. Václav jako by ani nebyl synem slavného Přemysla Otakara, ale obyčejný parchant!“ 
Kníže hned svým lidem poručil, aby ho umlčeli. Mnozí však, i z pánů, začali dávat Falkenštejnovi za pravdu, ale báli se vystoupit na jeho obranu. Nikdy se ještě tolik příkoří českému pánu nestalo. 
„Jestli se do poledne nevzdáš, pane Vítku, bude Tvůj bratr utracen!“ křikl kníže Mikuláš rozezlen, že stojí u prvního hradu, který se mu dobrovolně nepokořil. Pan Záviš byl zase svázán a umlčen roubíkem, aby kolem sebe nepobuřoval vojáky. Kníže dobře věděl, že to ve vojsku vře, a spěchal brzy ukončit tažení. Záviš z Falkenštejna se ale nevzpíral. Únavou se propadal z jedné mdloby do druhé a chvílemi ani nevěděl, kde je a co se s ním děje. Byl tak unaven, že si přál jenom klid. Na Hluboké se pan Vítek rozhodl, že hrad nevydá. Na důkaz svých úmyslů nechal vystřelit několikrát dolů do vojenského ležení. Kníže Mikuláš byl zlostí bez sebe. Když táhlo k poledni, dal vyklidit jednu louku pod hradem a katovi rozkázal postavit špalek. Pak nechal přivést Záviše z Falkenštejna a poručil knězi, aby ho vyzpovídal, než ho odevzdá katu. Po poledni dal přede všemi tomuto statečnému českému pánu srazit hlavu přiostřeným prknem. 
Na hradě nastal veliký zmatek a toho Mikuláš využil k útoku. Nějaký čas se obránci drželi. Když pomoc odnikud nepřicházela a jejich naděje na vítězství byla malá, dal se pan Vítek tajně na útěk, aby zachránil život. Hrad s posádkou do večera padly do rukou královských. 
Rychlý posel přinesl na Pražský hrad zprávu, že byl Záviš z Falkenštejna pod hradem Hluboká popraven. Králova tvář se zalila slzami. 
„Nešťastný Záviš! Proč jenom nepovolil a nebyl nám, svému králi, poslušen? Měli jsme ho rádi a budeme po něm velice truchlit,“ řekl zasmušile a potom poručil, aby sloužili za Záviše z Falkenštejna velkou mši, a zas dlouho klečel na modlitbách, všem stavěl na odiv svůj žal i dobrou vůli. 
Mrtvému Falkenštejnovi se nakonec dostalo rytířských poct, byl slavně odvezen do Vyšebrodského kláštera a tam uložen k ostatním pánům svého rodu. Král prý dal mnichům několik vzácných skvostů ze Závišova pokladu, aby si je naklonil a oni se za něho každý den ve Vyšším Brodě modlili. Tělo Závišovo uložili do hrobky, ale hlava prý byla zazděna v kapitulní síni tam, kde je kámen s třemi pětilistými růžemi. Čas odnesl všechna příkoří a rod pánů Vítkovců se později znovu dostal k moci. Ztratily se však písně skládané panem Závišem, zůstala jenom vyprávění o velikých jeho láskách a statečnosti a jméno Popravní louky pod hradem Hluboká.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight