Zapomenutý čert

zobrazeno 71×

Vložil(a): jitkamety, 8. 5. 2016 10.20

Mezi Kácíní a Dalskabáty, ve starém bukovém lese, odkud se šero nedá vyhnat ani poledním červencovým sluncem, stála rozedraná chaloupka, bývalá hájenka nebo co. Nikdo už v kraji nevěděl, k čemu ji tam lidé postavili, ani proč z ní potom odešli. A možná dost, že kvůli tomu strašení. Pekelná derekce tam už dávno poslala takového obstaršího, nejmíň sedmistyletého čerta, původně se jmenoval Kunygund nebo Trepifajksl, ale protože tam žil už léta letoucí o samotě, sám svoje pravé jméno takřka zapomněl.
Dokud tam ještě byli lidé, bydlíval na půdě ve starém seně, plném myších pelechů, a mezi jedenáctou a dvanáctou strašíval.
Jak padla jeho hodina, strhl rámus, jako když se železo po železe válí, také pouštěl kalafunové blesky a smradlavé pekelné pšouky, a když nepršelo, Lítával někdy kolem chalupy jako bezhlavý pes nebo ohnivé pometlo. Víc toho z čertovského řemesla neuměl, leda nějaké menší čáry a kouzla, jaké trefí i leckterá vesnická čarodějnice, a trošinku šidit s kartami.
Ale protože tam brzo nebylo koho strašit, když se domácí vystěhovali a z přespolních se každý tomu místu vyhýbal, tak Trepifajksla strašení omrzelo. Nejdřív si povyrazil jen tu a tam, den dva, ale pak už vynechával celé dlouhé neděle. Pravda, měl strach, že mu na to v pekle přijdou. Když už to trvalo hnedle rok, najisto čekal nějakou revizi. Ale ono nic, nejspíš na milého Trepifajksla v pekle zapomněli, nebo se jim při nějakém tom stěhování lejster ztratila jeho kartička.
Čekal pět let, deset, ale když už celé půlstoletí z pekla nikdo nepřicházel, ani mu nedali nic vědět, pustil svou domovskou obec z hlavy a žil, jak se dalo. Někdy v zimě, když se choulil v tom svém zdrchaném seně a chladem zrovna skojíkal, zastesklo se mu po plamenech pekelných. Nakonec uzmul dřevařům v lese zapomenutou sekyru, a třebaže mu práce na sto honů smrděla, pospravil v chalupě rozpraskanou pícku. Začal v ní topit bukovými větvemi. Buk má dřevo výhřevné, rozřeřaví se nastálo jak uhlí a dýchá horko celé hodiny.
Nad ním si nahřával Trepifajksl prokřehlé ruce, a tu a tam si upekl i zajíčka, když jej vyrval vranám pod zobanem nebo čmajzl pytlákovi z oka. To se ví, že ta pečínka byla s kůží i s vnitřnostmi, protože čerti sami od sebe žádnou lidskou práci neumějí, a dřevorubcům odkoukal jenom, jak se zachází se sekyrou. Jinak se živil jako všichni čerti: žral žáby, myši, chrousty, zemní mloky, černé plže slizáky, a když ani toho nebylo, z nouze lapal mouchy masařky. Z takové stravy neztloustl, ba dalo by se říci, že vypadal jako nekrmený šindel.
Ale protože taky máloco dělal, krom lámání dříví v lese, a jinak jenom posedával nebo polehával, přece jen se silami vystačil, a ještě si v duchu lebedil, že má živobytíčko pokojné, bez prohánění a bez malérů. A byl by tak žil do skonání světa, nebo alespoň do té doby, než by se chalupa načisto rozsypala, nepřijít mu do toho, jak už to bývá, baba.
Jednou v červnu, kdy po večerech hořívaly v křovinách a mezi stébly trav živé ohníčky světlušek, kdy žloutlo hadí mlíčí a bělalo se v květu chebzí, strhla se nad lesem nedaleko těch míst, kde stála Trepifajkslova chalupa, náhlá a prudká bouřka. Voda se lila jako z otevřených stavidel, učiněná průtrž, a hromotřas třískal svým kyjem do skal a do dubů křemeláků, div třísky nelítaly.
Čert to dopuštění chvilinku pozoroval oknem, v starosti, aby mu voda střechu neservala, ale za chvilku ze samé lenosti se stulil na lavici a začal podřimovat, že tu hřímavici pěkně v dřímotě přečká. Už se mu víčka k sobě klížila, ještě tak jednou mrknout a zhasnout docela, když tu najednou na zápraží dupy dup! a dveře prásk! tak se rozletěly, až průvan zvedl všechno smetí z podlahy. Čert na lavici leknutím nadskočil. myslel si nic jinak, než že mu na pekelné derekci na to jeho lenošení a ulejvání přišli, a teď že sem na revizi posílají naostro kovaného ďábla. A zatím ..... fujtajbl! ..... uprostřed sednice bába, vymáchaná lijákem, že bys ji celou mohl ždímat, ale docela nic vylekaná tím, že vidí živého čerta! Trepifajksl vyskočil rovnýma nohama, udělal už tak ze zvyku „hudry! hudry!“ a zrovna se chystal, že se promění v oblak sirného smradu, ale bába po něm chmátla, chytla ho za roh jako trkavou kozu, přitáhla k sobě a povídá:
„Jen se nevyrušujou, pane čerchmant, však je tu pro nás pro oba místa dost. Já jenom na chvilinku, jen co se před tou činěnicí ukryju!“
Pustila čerta a jakoby nic si začala zaždímávat podolek u sukně. Ale přitom těma svýma ještěrčíma očima po sednici tak rejdila, že jí ani smítečko neušlo. Trepifajksl ..... co už taky měl dělat! ..... se vrátil na lavici a myslel si něco o pekle horoucím.
„A bydlet ..... to tu vlastně nebydlí nikdo, že jó?“ spustila bába stavidlo. Trepifajksl chtěl odpovědět, že zrovna teď se sem bude mandel rohatých stěhovat, on že sem přišel jako kvartýrmajstr, ale protože už dlouho s nikým nemluvil, vyšlo mu z huby jen takové „mééé„, jako když starý kozel dává kozám dobrýtro.
„Tak vida! Taková klícka pěkňoučká! A já hloupá ženská mám takových starostí, kam složit hlavu, když mě ten sedlák nelida vyhazuje z podruží!“
Trepifajksl vyvalil bulvy, div mu z očních jamek nevypadly, zamektal, tady že jako tento, víme, vládnou pekelné mocnosti, ale nebylo mu to nic platné.
„Však my se nějak porovnáme, já jsem se vždycky s každým dobře snášela!“ mávla bába rukou, a už se točila ode zdi ke zdi jako čamrda, tuhle že přijde postel, tamhle stůl, semhle do kouta špajzka a do druhého truhla moučnice, nad pec bidlo na hadry a vedle kamen misník.
Trepifajksl, zoufalstvím celý tumpachový, zkusil svůj nejparádnější kousek: třebaže bylo teprve půl čtvrté odpoledne, proměnil se v bezhlavého psa, zasmrděl celou sednici sírou a pekelným puchem, a pak vyrazil oknem ven, až tabulka zabřinčela. Ale kdepak bába! Jen otevřela dveře, aby průvan ten zápach vytáhl, rozbitou tabulku slepila kváskem, natřeným na lněný klůcek, a jináč jako když se nechumelí, dál prohlížela sednici a sumírovala, co kam přijde.
Trepifajksl, pořád ještě v psí podobě, ze samé dišperace třikrát oběhl chalupu, štěkal a vyl, třebaže byl bezhlavý, takže mu to dalo obzvláštní práci, a tak škrabal ohnivými pazoury po dveřích, až se dřevo připalovalo. Když to nepomáhalo, vyletěl na půdičku, hodnou chvíli dupal vší silou na strop, až se celý zadýchal, a nakonec ze žalosti a ze slabosti usnul v trouchnivé slámě.
K soumraku ho probudil hrkot kol. Vyhlédl z vikýře a vidí, jak sedlák s koňským povozem uhání horempádem z těch strašidelných míst. Před chalupou stála almara s misníkem, štoudev na vodu a rozebraná postel. Bába se zrovna lopotila s jednou pelestí. Nejdřív Trepifajksla napadlo, aby skočil sedlákovi na hřbet a zvochloval ho, nebo aby naplil koním do ucha čertovskou slinu, či dokonce přistrčil pod ocas horký oblázek, ale pak si uvědomil, že sedlák taky za nic nemůže, že se jistě víc bojí baby než čerta. Bába zmerčila Trepifajksla ve vikýři, a chutě na něj zavolala:
„Tak jdou, pomůžou člověku, ať se s tím netahám sama!“ Trepifajksl jí dal najevo, že mu může vlézt na chlupatá záda, pln vzteku se vyškrábal na pícku, aby bylo jasno, že si své vlastnické právo na chalupu upřít nedá, a tam začal mrzutě blemcat jazykem, jak to umějí právě jenom čerti.
Jiné ženské by to možná šlo na nervy, ale bába jako když neslyší, byla na čerta jako mílius. Však ona to znala, že s každým mužským je nějaké to trápení, sama už tři nebožtíčky vyprovodila pod drnovou střechu. Ale i špatný, bručlavý, vzteklý a já nevím jaký šelma chlap je ve stavení lepší než stavení bez mužského.
Nakonec Trepifajksl upadl do zlostné dřímoty, zkroutil se do klubíčka a tiše vrčel jako hajného pes, když se mu zdá o zaječím bále. Ale než stačil z té dřímotičky přejít do hlubokého spánku, najednou ho uhodila do nosu nějaká divná, nevídaná a neslýchaná vůně, která se roztáhla po celé chalupě. Zvedl na peci hlavu a našpicoval svůj čertovský nos, co se to děje. Ale tu už na něj bába vlídně volala:
„Tak jdou, jdou, pane čerchmant, nic se neostýchají, vemou si se mnou krapítek májové houbovky!“
Sluší se říci, že Trepifajksl ten den kromě tří zasmrádlých stračích vajec, kterými by pohrdla i kolčava, a kromě brouka krajníka nic v žaludku neměl, a že ta houbovka, do které bába nasbírala mladé smrže a světlohlavé májové hříbky, voněla jako nevím co: trošku po smažené cibulce a trošku po česneku, trošku po celeru, petrželce a mrkvi, a trošku po zlatisté, na másle smažené jíšce. A taky po kmínu, po bramborách, po majoránce, po pepři, a trošku i po jarních bylinkách, které do ní bába přidávala.
Plnou hubu slin, vrtěl se Trepifajksl ve svém koutku na peci a ještě trochu trucoval. Ale nebyl to už ten pravý, zatvrzelý truc, protože vůně houbovky mu vnikala do chřípí a odtamtud zadní cestičkou i na jazyk, na půnebí i na požerák, a vůbec kam jen se mohla vloudit i přilepit, a jako ve snu mu klouzala jícnem dolů až do žaloudku, takže Trepifajksl byl jako omámený.
A bába dole u stolu jedla jako nezavřená. Nalila si z černého železňáku první talíř, pak druhý, třetí, dojedla, zástěrou utřela hubu, drobátko se zamyslela, a hned si nalila čtvrtý a pátý talíř, a za chviličku už naběračka hrkala po železném dně hrnku. A tu bába zvedla hlavu k peci podruhé:
„Tak co, opravdu nepůjdou na tu houbovku? Že bych to jako dorazila, ten krapánek, aby to do zítřka nezkyslo!“
Tu už se Trepifajksl neudržel, rovnýma nohama skočil z pece, popadl železňáček, ani si do talíře nenalíval, a všechnu polívku vysrkl jedním douškem. Zasyčela v jeho hladovém chřtánu, jako když plivneš na rozpálenou plotnu, a čertovi zbyly jen lítostivé oči nad prázdným železňáčkem.
„To dá rozum, že mužský má větší hlad než ženská, však má taky větší žaloudek! Podruhé musím uvařit aspoň o tři talíře víc!“ povídala bába, jako by másla ukrajovala.
„A že jsem tak smělá, jakpak se vlastně jmenujou?“
„Trepifajksl!“ vyhrkl dost ochotně čert, kterého hřála polévka v břiše.
„Smarjánkote! Takové nekřesťanské jméno. Hnedle jako fujtajksl!“ zabědovala bába. „Vědí co, já jim budu raději říkat Mates, jako tomu poslednímu nebožtíčkovi, co jsem ho loni pochovala!“
Tak Trepifajksl, aniž se nadál, dostal jméno po bábině posledním manželu, a nezbývalo mu než si na ně zvyknout. Hned první noc, když tak spal za pecí, slyšel, jak bába z druhého konce •sednice, kde stála její postel, volá:
„Mates! Matýsku, nechrápej tolik!“
„Copak chrápu?“ zabručel Trepifajksl nevrle, protože mu i v rozespalosti bylo jasné, že to může platit jen jemu.
„Chrápeš, Mates! Lehni si radši na pravý bok!“
„No dobře ..... “ zabrumlal, „tak já si teda ..... “ a nevida jiné pomoci, poslechl bábu.
Tak se bába Plajznerka z Dalskabátů, kořenářka a vůbec oučinlivá ženská, která se živila devaterem poctivých způsobů, usadila na strašidelné chalupě, a velmi si libovala, co tu všude kolem na lukách i na pasekách, na mokřadí, kde kvákají žáby, i na sušinách, kde se hřejí zmije, v zákampí i na slunci roste a kvete roztodivných bylin a koření.
Začínaly se červenat jahody, babí plesk i blednička už dávno odkvetly, ale zato se tu modrala kloubnatička, skvěl se krasovlásek, rostla jánoklika, babí kořen, babí hněv, babí zub a babí pysk, protáhlička, outrobník, třebule, skejchavice, blešivec, vlčí ocas, čertův blázníček, smrděnka, bělozvonce a čapiny, bezuzlice, plesnivec, zaječí česnek, hadí mord, námožníček, sviniveška, hladimor, hořikvět, prostřelenec a hromotřesk.
To všechno bába Plajznerka sbírala a sušila, květy, listy, řapíky a stvoly, někdy každé zvlášť, jindy zas všechno dohromady i s kořenem nebo oddenkem. Míchala protáhličku s bezuzlicí, přisypávala trošínku chcípalky, trošínku outrobníku, jenž dělá dobře na játra, trošínku děravce, co čistí žaludek, hubihrachu, co by se mezi dva prsty vešlo, špetičku průtržníku, bouchavce a myšího dřeva. Když se to spařilo a pěkně za horka vypilo, na mou duchu, po takovém lektvaru člověk jaktěživ nedostal ani mze, ani ujímání, a blednička se mu na sto honů vyhýbala.
Trepifajksl, co teď musel slyšet na jméno Mates, ze začátku tu a tam trucoval. Přehazoval bábě pytlíky s kořením, rozhazoval otýpky, míchal outrobník s myším trusem a do pytlíků přisypával králičí, zaječí i srní bobky, co nasbíral v lese. Plajznerka ani muk. Ale jak Matesovi na nějakou takovou nekalost přišla, v tu ránu bylo ámen po polívce, trápila čerta hladem třeba tři dni za sebou.
Ale jak začal sekat dobrotu, měl milý Mates blaho. Bába Plajznerka mu uvařila kulajdu s brambory, nebo couračku z kyselého zelí, hladkou ančku, zavrcené brambory s koprem, lepenici, uhlířinu se škvarky a se smaženou cibulkou, chlupaté knedlíky, bác nebo kramfleky a vůbec taková jídla, která měl rád její nebožtíček a která dávají mužskému sílu do roboty.
Div divoucí, nad těmi plnými talíři Trepifajksl pomalu zapomínal na svou čertovskou přirozenost, zvykal si na Matesa, a hubu měl za chvíli paškrtnou a jazýček chlupatý. Mohl se utlouci po škubánkách, vykrajovaných z hrnce mastnou lžící a opékaných do zlatova na sádle, ale po nahatých, jen tak má kem sypaných, se vůbec nehnal. Z buchet měl nejraději tvarohové, hlavně když byl tvaroh rozdělán žloutkem a prosypán rozinkami, a to si šelma vybíral hlavně ty rohové, které mají nejvíc promaštěné kůrky.
Ale Trepifajksl se neměnil jen v tom, že přestal chroustat tesaříky, cvrčky, májky, krajníky, střevlíky, mravkolvy a jinou žoužel a naučil se jíst škubánky i oukrop s česnekem. Plajznerka, panečku, ta si ho vzala vůbec do parády! Pár dní se Mates potloukal po chalupě jen tak, v čertovské kůži, kterou měl už na mnoha místech olysalou a prošoupanou. Ale jednou po obědě sáhla bába do šatníku a vytáhla odtamtud pěkné soukenné kalhoty chrpově modré barvy, zrovna takové, jaká se Matesovi tuze líbila.
„Koukej, Mates,“ povídá, neboť mu hned druhý den začala tykat, „vyzkoušej si tyhle nohavice! Nemůžeš tu přece pořád chodit jako kozel, co kdyby sem někdo přišel!“
Mates neměl nic proti, třebaže předtím celý život vystačil jen se svou čertovskou kůží a něco podobného nohavicím neměl jaktěživ na těle. Vstrčil do nich jednu nohu, sukno příjemně chladilo a hřálo. Vstrčil tedy i druhou, chtěl je vytáhnout do pasu, ale ouvej! teď nastal úraz.
Neboť Mates, či vlastně Trepifajksl, jako všichni čerti měl na kostrči pořádný ocas smeták, za jaký by se nemusela stydět žádná jalovice, a na tuhle zpropadenou okolnost nebylo na kalhotách pamatováno. I podíval se Mates bolestně po bábě Plajznerce, protože dostal strach, že mu zas kalhoty vezme. Ale to by nesměla být Plajznerka! Ta si věděla rady jedna dvě. Přistrčila milého Matesa pěkně pozadu k bukovému špalku, do kterého byla zaťata sekyra na dříví, a povídala oulisně:
„Zavři oči, Mates, alespoň na chvilinku, a já Ti uchystám překvapení!“ Čert poslechl, částečně i proto, že byl hloupý a na to překvapení zvědavý. Plajznerka chňapla pravičkou topůrko sekyrky, levičkou si přidržela čertovský ocas pěkně uprostřed špalku, a než mohl milý Mates něco namítnout, sek! a už se ocas válel na zemi, jako by nikdy k Matesovi ani nepatřil. Mates skojíkal hodnou chvíli jako pes, ale bába mu dala na ránu roztlučenou mořskou cibuli, převázala to lněným klůckem, a za půl hodiny bylo po bolesti.
Mates bez ocasu, ale zato v kalhotách si vykračoval po dvoře jako pán a liboval si, jak to ty jeho zimomřivé hnáty pěkně hřeje. Ke kalhotám mu bába přidala i košili, ke košili vestu, k vestě kabát, a ke kabátu i pěkný strakatý šátek na krk, jaký nosívají dřevaři. Na nohy, či jak se těm končetinám u čertů říká, mu dala nízké holínky z měkké teletiny, a Mates sám sebe ani nepoznával, jak mu to všechno dohromady slušelo!
Zbývaly ..... zatrachtilá věc! ..... už jen ty čertovské rohy, které Matesovi prokukovaly mezi černými kudrnami na hlavě. Sluší se říci, že nebyly o nic větší, než mívá pořádná koza, ale marná věc, pod žádnou čepici se schovat nedaly.
Mates se celý třásl strachy, že mu je bába Plajznerka, až se dostane do kuráže, taky sekerkou odsekne. Ale přitom by se jich sám byl rád zbavil, hlavně proto, že se mu tuze líbila ta kostkovaná čepice po nebožtíkovi, koupená na jarmarku v Padrnosicích od čepičáře Stýbla. Ta hrála všemi barvami a taky všemi krásami, kraj světa takové čepice nebylo!
A tu Mates, když se tak trýznil laskominami na čepici, sám přišel na nápad. Strčil pravý roh do kulaté díry, kterou strakapoud vysekal v bukovém kmeni, natočil hlavu a trošínku zapáčil, co to bude dělat.
Zabolelo to sic, v hlavě to louplo, ale najednou rup! a pravý roh odskočil od hlavy jedna radost! Zůstala po něm u samých vlasů jen střepinka, která se beze všeho pod čepici vejde. Mates si na chvilinku sedl, aby se vzpamatoval, a po chvíli to zkusil i s tím druhým. A zase rup! a bylo pomoženo! Když přišla bába Plajznerka z lesa, seděl Mates u stolu a tu kostkovanou čepici, památeční po nebožtíkovi, měl naraženou na obě uši.
„I ty můj Matýsku!“ přiskočila k němu Plajznerka, neboť hned poznala, kolik uhodilo, „vždyť je z Tebe teď docela obstojný mužský! Ještě mi Tě budou ženské závidět!“ a ze samé radosti mu dala hubičku, až to mlasklo. Od ševce ve vsi si vypůjčila rašpli, a tou každý večer Matesovi ulomené rohy hladila, připilovávala a zarovnávala, jen tak zpolehoučka zpomaloučka, jako když ho ve vlasech víská, až se mu za pár dní v té černé koudeli ztratily.
A to byste teprve koukali, jaký teď byl z Matesa kudrnáč, třebaže mu šlo už na osmistý rok! Hubu měl, pravda, trošínku nakřivo, jako mívají všichni čerti, ušní boltce drobátko zašpičatělé, a na nose, jak bylo poněkud chladněji, se mu komíhala kapička, ale jinak nebyl o nic ošklivější než ostatní mužští ve vsi, a vlasů měl na hlavě víc než celá obecní rada dohromady.
Sluší se však říci, že bába Plajznerka byla i ženská pracovitá, a jako sůl v očích se jí protivilo, aby mužský, když už je ve stavení, celý den jenom chytal lelky. A to byla zrovna Matesova nejslabší stránka, čerti jsou od přirozenosti líné kůže a myslí jenom na špatnosti, na pokoušení a svádění lidí.
Ó jé, v tomhle punktu měl Mates s bábou Plajznerkou v těch prvních časech velikou polízanici! Sekeru, pravda, uzmul dřevařům ještě v těch časech, kdy byl na chalupě sám a žral brouky a plže. Ale zacházet s tím nástrojem uměl pramaloučko, leda tak suchou větev přerazit nebo přepižlat, aby se vešla do pícky. Osekat klínek, zatlouci jej čepem tam, kam patří, nebo přitesat pěkný čtyrhranný trámek, to byla pro chudáka Matesa zhola nemožná věc, ačkoliv v Dalskabátech to trefil každý větší kluk. A bába Plajznerka pořád jen doráží:
„Mates, nadělej mi dříví! Naštípej třísky, ale pěkně smolné! Připrav louče na podpal, ty nejpěknější vyber na svícení! A tu svou sekeru si aspoň trochu pilníkem obtáhni, už je zubatá jako štika!“
A což teprve ty druhé práce, které její nebožtíci, všichni tři, jak šli za sebou, uměli, jako když bičem mrská! Šindelem střechu pobít, plaňkami plot vyspravit, kolíky k hrábím přiříznout, motyku na topůrko nasadit, dřeváky z jasanu vydlabat, z lípy kvedlaček, měchaček i okřínů vyřezat! Matesovi se hlava točila, když mu to bába vypočetla. Ale co naplat! Nějaké mužské práci se naučit musel, když chtěl být s bábou zadobře. A znova louskat Šváby ..... to už se mu nechtělo. Nezbylo mu než se udělat neviditelným, což není pro čerta zrovna ta největší obtíž, a chodit potají do vsi k řemeslníkům, aby jim něco z jejich fortelů pod rukama odkoukal.
Sedával u truhláře na hoblici, za tesaři lezl na krov, u mistra krejčího se krčil pod žehlícím prknem, u ševce se tlačil k verpánku. Ach ouvej, byly to těžké začátky u těch řemeslníků! Takový přicmrdálek v dílně, kde ničemu nerozumí, se tuze těžko vrtí, a taky žádný div, když semhle tamhle nějakou slízne!
Truhlář milému Matesovi přiskřípl pracku do svěráku, když se ochomejtal u hoblice, švec ho rýpl rovnou pod oko, jak se nenadále nad kůží rozehnal knejpem, pačesy měl Mates celé ulepené a zknocené od truhlářského klihu i od prťáckého popu, krejčí mu nasypal žhavých uhlíků ze žehličky na záda, až Matesovi kůži přiškvařil, a tesař, to nejhorší, srazil Matesa trámkem ze střechy rovnou do vápenné jámy, a to nedohašené vápno chudáku Matesovi z polovičky zad chlupy sežralo. Ne nadarmo se říká: učedník mučedník. A jak se večer přišoural domů, bába se hned vyptávala, dřív než mu polívku na talíř přichystala:
„Tak jen se pochlub, Matýsku, čemu ses dneska přiučil?“
Než se rok s rokem sešel, přes všechno trápení odkoukal Mates řemeslníkům tolik fortelů, že se vyrovnal nejšikovnějším mužským ze vsi.
Ze všeho nejlíp se mu zalíbila kovařina, snad proto, že v kovárně se dmýchá do ohně jako v pekle, že tam při každé ráně perlíkem vesele skáčou žhavé hvězdičky okují a všechno voní tou zvláštní vůní železa, která připomíná hromy a blesky, a která proto Matesovi přiváděla na paměť jeho pradávné čertovské mládí. Tam, skrčen za výhní, nebo ukryt nahoře na měchu, proseděl často celý den až do večera, a tajně foukával do žhavých uhlíků, až bylo kováři divné, proč mu ta výheň tak dobře hoří.
Občas, když se mistr zrovna nedíval, lokl si Mates na zkoušku piva z mistrova džbánu ..... panečku, to lahodilo v takovém žáru! ..... ba stalo se párkrát, že Mates za tou výhní i usnul, a musel po zamčení kovárny utíkat domů klíčovou dírkou nebo komínem. Ale do roka uměl ohnout a vykovat všechny druhy podkov, ozu by zimní i letní pěkně vsadit, kopyto přibrousit, podkováky ukout, zkrátka a dobře, od hodiny mohl jít ke kováři za tovaryše, zvlášť když se, jako všichni čerti, náramně dobře vyznal taky v koních.
Bába Plajznerka měla radost, že se jí Mates tak pěkně vybarvil. S bylinkami jí někdy pomáhal, dobytčí koření míchal, třezalku sušil, kořínky osladiče ze země vyhrabával, pestrce a lanýže lip než psi vyčenichával, pro zelené jmelí až do jedlových vršků šplhával. jen to ji mrzelo, že s ním těžko může do vsi mezi lidi, aby ji zlí jazykové neroznesli. Ale ženské zvědavosti se stejně neubránila.
„A copak to máte za mužského v chalupě, bábo?“ ptávaly se hospodyně, když Plajznerka roznášela dobytčí koření po vsi.
„Ale starého čerta,“ říkávala po pravdě, „kdopak jiný by se hodil k takové bábě, jako jsem já?“
„I třeba čert, jen když je mužský ve stavení, aby měla slabá ženská zastání!“ přitakávaly jí hospodyně žertem.
Až jednou takhle na podzim, v pondělí po václavském posvícení, popadla bábu Plajznerku nezřízená žádost, aby se s tím svým Matesem podívala mezi lidi do vsi.
„Poslouchej, Mates,“ povídala, jako když másla ukrajuje, „co kdybychom tak zašli do vsi na pěknou hodinku? Oblečení máš zánovní, stydět se před lidmi nemusíš! Na nějaký žejdlík piva taky máme, tak proč bychom seděli na pěknou hodinku o samotě? Mezi lidmi se Ti zalíbí, uvidíš!“
Mates se trošku zdráhal, protože byl stydlivka, ale jinak ho to mezi lidi táhlo.
„Kovář tam bude taky?“ ptal se báby pro jistotu.
„I to víš, že bude! Kovář s kovářkou, a všichni tovaryši!“
„Ty já mám rád,“ usmál se Mates, „oni tak pěkně voní železem!“
A když mu Plajznerka slíbila, že si sednou ke kovářovic stolu, dal si Mates říci a šel. Šátek na krku měl tmavočervený, s bílými podkovami, na hlavě tu krásnou kostkovanou čepici, zkrátka byl jako ze škatulky. Kovář už tam seděl, Matesovi jen zablejskaly oči, jak ho uviděl. Bába Plajznerka posadila Matesa rovnou ke kovářovi a povídá:
„Tak, pane mistře, tohlenc je ten můj starej čert Mates!“
Kovář myslel nic jinak, než že to bude nějaký starý voják vysloužilec, kterého bába pod svou střechu sehnala, a stiskl Matesovi pracku, až mu v ní zachrupalo.
„Já jsem zase dalskabátský kovář!“ dal se do smíchu.
„Však já Vás drobátko znám ..... tak od vidění ..... “
„Možná, že už jsme spolu někde pivo pili!“ prohodil kovář, ani nevěda, jakou má pravdu. Ale Mates, šibal, na to ani nemrkl, jenom čichal, jestli kovář i ve svátečních šatech voní železem. Voněl, jen co je pravda, až se Mates celý rozehřál.
Bába Plajznerka s kovářkou a s vůkolními ženskými začala propírat ten světa běh a Mates s kovářem se zatím pustili do koní. V tom byli oba znalci, to se musí nechat. Začali zkoušet jeden druhého, jací jsou na světě bělouši a jak se jedna sorta od druhé rozezná.
Nejdřív se pustili do medáků, co mají po sobě rozházeny žlutohnědé skvrny jako medové koláče, pak přešli na kropenaté mušáky, z mušáků na grošáky, z grošáků na mourky s tmavší hlavou a tmavými slechy, z mourků na červenouše, z červenoušů na pálené Šemíky, z pálených na železité, u kterých převládají modrošedé až černé skvrny, ze železitých Šemíků na jablečňáky. U každé té sorty si dali načepovat novou sklenici, aby nemleli jen tak nasucho.
Než se dostali ke pstružákům, co mají po bílé srsti rozhozeny hnědé čočkovité tečky, leželi si už na prsou, druh druha držel kolem krku, a tak se hubičkovali na bratrství, až se lidé vůkol ohlíželi, co to tak hlasitě mlaská. Kovář nalezl zalíbení v čertovi a čert v kovářovi. Hned se smluvili, nazítří k večeru že může Mates přijít do kovárny, že. mu mistr půjčí okovat nějakou tu kobylku, když Matesa ta kovařina tak baví.
Zrovna v ten čas potřeboval mistr okovat sedláku Plavcovi tříletou klisničku Majku. To byla kobylka zrovna z dračích vajec vylíhnutá, tekutý oheň jí hrál všemi žilami. Mistr kovář už to s ní zkoušel před posvícením, ale jak se k ní poprvé přiblížil, aby ji na čele povískal, hned mu schramstla s hlavy čepici a celou ji rozhryzala. A když to zkoušel podruhé, vyskočila všemi čtyřmi najednou, vypjala hřbet do oblouku jako kočka, a potom tak vypálila zadními, že kus dřeva z pažení urazila.
„Kdopak by se dal zrovna před posvícením zmrzačit! Když už to musí být, necháme to až po pěkné!“ řekli si kováři a poslali Majku sedlákovi domů. A tak v úterý po posvícení povídá mistr tovaryšům:
„Dnes navečer sem přijde ten Plajznerčin Mates, že prý by rád zkusil okovat nějakou kobylku. Nejspíš je to vysloužilý voják nebo koňák světem jdoucí, ale stavět se umí jako zmrzlá košile! Tak mu přiveďte tu Plavcovu Majku, ať s ním užijeme nějakou legraci!“
Marná sláva, mistr je mistr, takových není dvanáct do tuctu.
Přece jen ho to dnes drobátko mrzelo, že se včera s tím Matesem tak bratříčkoval, třebaže spolu husy nepásli a ten poběhlík bůhví odkud přivandroval. Tak si potají umínil, že dá Matesovi znát, co je pořádná kovařina, a že jeho troufalost přede všemi zahanbí. Když navečer Mates přišel, hlavičku drobet ztěžklou po té pěkné hodince, ale jinak celý nedočkavý, Majka už stála u sloupu před kovárnou a nohy jí hrály jako strunky. Kovářovým tovaryšům, ať se tvářili jak chtěli vážně, to v koutcích úst cukalo čtveračinou, jak se těšili, co si Mates s tou kopavou a kousavou divoškou počne. Už měli po ruce i škopíček s vodou, kdyby Majka toho blázna do mrákot udeřila, aby mu mohli vodu vychrstnout na hlavu.
Ale Mates nic. Přichystal si nářadí, nastrkal podkovy do výhně, a pěkně ke kobylce jako k nevěstě. Majka jen ušima stříhala. A tu k ní Mates šel od hlavy, pohladil ji rukou po nozdrách a popleskal po krku. Dive divoucí! Ta trojčivá Majka v tu ránu schlípla, dívala se po Matesovi jako družička, a jednu po druhé poslušně zvedala tančivé nohy, jak Mates přikazoval. Po celém těle se přitom drobounce chvěla. Mates nedal pokoje, přibrušoval, připaloval, zkoušel, až té vyhlášené fúrii Majce na všechny čtyři přibil horké podkovy.
Mistr zíral jako z hrušky spadlý, takového kováře na moutě — duchu jaktěživ neviděl!
„Jářku, člověče,“ povídá uznale, „vy na mou duši umíte drobátko víc než jen pivo pít! To byste nám leckdy, když máme fofr, mohl v té kovařině vypomoci!“
Mates, blahem celý bez sebe, honem kýval, že rád vypomůže, že mu kovářská práce dělá jen radost. Od těch čas byl v kovárně pečený vařený. Ty nejhorší, nejkopavější kobyly si bral na starost, koval je, překovával, kopyta čistil, a v jeho rukou z těch nejdivočejších třeštidel byla učiněná jehňátka.
Taky ráfy na kola narážel, do výhně, když bylo třeba, dmýchal, srpy a kosy kalil, korby kováním pobíjel, a přitom se skamarádil s kopou mužských z Kácíně i z Dalskabátů a pochytil od nich mnoho moudrých i prostořekých mužských řečí i móresů.
Bába Plajznerka byla ráda, že si vesnice na Matesa zvykla a že už ho nemusí před lidmi schovávat.
Neděli co neděli, když šla do kostela, doprovázel ji Mates až na dalskabátskou náves, a tam se jejich cesty pěkně rozdvojily: Plajznerka zamířila pod kruchtu a Mates do hospody „U věnce„. To bylo jeho nejmilejší, dát si natočit do korbílku chmelku, poklábosit s chlapy o koních, o práci v lese, kde hořelo a komu potlouklo, a jak to vůbec na tom světě chodí. Když se bába vracela z kostela, nakoukla do okna, Mates honem shledal krejcary za mázy, vyzunkl zbyteček ode dna, a zase ve svornosti šupajdili s bábou na tu svou chalupu.
„Co kázal?“ ptával se Mates báby jen tak ze zvyku.
„Ale, zaseje o pekle ..... “ říkávala bába mrzutě, protože pan farář měl síru a plameny pekelné v každém kázání, jako kdyby to Plajznerce dělal natruc, a někdy k tomu přidával i skřípění zubů.
„Ten dřizda může nejvíc povídat!“ ušklíbl se Mates pohrdavě, a raději zavedl řeč na koně, protože to ho daleko víc bavilo. To se ví, že se to neutajilo, jaký je ten Plajznerčin Mates koňař, a tak se s ním sedláci často i radívali, když koně chytli vozhřívku nebo dostali špánky, a taky když se chystali koupit, prodat nebo vyměnit, protože Matesa v koňařině neošidil ani handlíř, ani cikán. A že při takové koupi i pro Matesa něco káplo a kovář na něm taky za pomoc neškudlil, měli ti dva, bába s Matesem, zrovna hedvábné živobytí.
Ale nikdy není dobře, aby taky nemohlo být zle. Žili spolu už sedmý rok, když tu na Matesa zčistajasna trhlo. Zrovna takhle v červnu k polednímu v neděli se vracel s babou ze vsi a v hubě se mu sliny sbíhaly na koprovku z kyselé husté smetany, co bába nesla v kamenném džbánku. Najednou pochytil, jako by vzduchem něco zasyčelo docela blízko u uší, a chřípěmi ucítil drobátko sirného smradu.
Plajznerka se taky zarazila, jako by čula nějakou nedobrotu, ale v Matesovi by se byl v tu ránu krve nedořezal. On dobře věděl, kolik uhodilo. To letním voňavým povětřím zrovna proletěl čert, a to tak blizounko, že si nemohl Matesa nevšimnout. A taky že si všiml!
Než Mates ušel dalších deset kroků, byl tu čert znova, zafrčel vzduchem jako brouk chrobák, dokonce si k Matesovi trochu přičichl, jestli se nemýlí, a v tu ránu byl zas tentam. Matesovi zašla chuť na smetanovou omáčku s koprem, třebaže jí spořádal jindy celý kastrůlek. Knedlíky jen tak mdle převaloval po patře a očima pořád bloudil z kouta do kouta, jako by tam hledal nějaké pekelné znamení.
„Přiznej se, Matýsku, co Tě potrefilo?“ vyzvídala Plajznerka znepokojeně. Ale Mates jen němě hlavou zakýval, jako že je to marnost vyzvídat. A kdyby čerti vůbec uměli plakat, jistě by byl měl v tu chvíli plné oči slzí. Tak mu toho všeho přišlo líto, toho hedvábného živobytí s bábou Plajznerkou, té její bramboračky s majoránkou, mužských kamarádů v Dalskabátech, i té zlaté kovařiny, která mu tak zachutnala, že mu to div srdce neutrhlo.
Nic naplat, teď tyhle krásné časy naráz skončí ..... ten hejhula, co se mihl Matesovi kolem uší, jistě už podal na pekelné derekci hlášení, že se tu potlouká nějaký ztracený nebo zdivočelý čert, a z pekla už ho přijdou přiskřípnout. Celé půldne bloumal po chalupě, jako kdyby mu myši pupek zatáhly. Bába mu nejdřív navařila třezalky, pak divizny, míchané s jahodením a řebříčkem, na žaludek mu přikládala spařenou přesličku, ale nic naplat, ujímání Matesa nepřestávalo. Jak se smrklo, začala se v něm dušička třást, jako by ji měl bezovou.
Mohlo být tak okolo desáté, když najednou na okno buch! buch! Mates vyšel na zápraží, kolena ho ani unést nemohla. Kolem chalupy běhal černý pes s očima jako ohnivé bochníky, a docela tak jako kdysi Trepifajksl pouštěl sirnatý pekelný smrad. Sotva zahlédl Matesa, mrskl sebou, proměnil se v čerta a spustil:
„Omaj dynko parte fájo, poslouchej, že Ty jsi Trepifajksl?“
„Durmi fajte kedro, to teda jsem,“ blekotal Mates celý sinalý, „médo ustaň esparvilo, co má jako být?“
„Trubulante mordomáre! Kdybys, ty chlape, věděl, jaký je kvůli Tobě rambajs na derekci! Čiko drante bastonádo, ajvej muchri kostoduro, vždyť už Tě hledají sto padesát let! Máš štandopede přiletět k nejstaršímu Luciferovi! No máucta, z toho budeš mít pěknou polízanici!“
A protože při té řeči zahlédl, jak bába Plajznerka zvědavě juká za přivřenými dveřmi, plivl po ní hořlavou čertovskou slinou, až to do dveří dolíček vypálilo.
Třikrát ouvej, Matesovi nezbývala než ta cestička do pekla .....
„Tak na mě počkej, kamaráde,“ povídal celý zkroušený, „ve dvou nám to lip uteče!“ a šel se do chalupy rozloučit s bábou Plajznerkou. Bába celá ubrečená stála mermomocí na tom, ona že Matesa nepustí, že s ním chce snášet dobré i zlé, ba že je skrze něj taky ona do pekla příslušná, a že tam tedy půjde s ním. Však by se i s tím Luciferem nějak dalo mluvit, aby Matesa vrátili do Dalskabátů na chalupu. Když je v Dalskabátech farář, jistě by tam měl být i čert!
„Ty nepořídíš nic, Matýsku, Ty jsi taková stydlavka, ale já jsem ženská výjřečná!“ objímala Matesovu hlavičku a hladila mu ty nešťastné upilované rohy. Ale Mates ani slyšet, do pekla s ním bába nemůže, to by to schytal dvojnásob!
„Když Tys byl, Matýsku, ze všech těch mých nebožtíčků ten nejhodnější!“ zakvílela bába, že by se srdce utrhlo, a mocí mermo mu vnutila do ruky uzlík tvarohových buchet s rozinkami. Mates frr! vyletěl s druhým čertem do vzduchu, a cesta necesta pádili nocí k bráně pekelné.
Sotva vlezli do brány, vyrojilo se kolem nich čertů až černo. Někteří, co Matesa znali ještě od dřívějška, se mu vyšklebovali, jak si to od Lucifera vypije a slízne, Ti druzí si dělali šprťouchlata z jeho kabátu i z té památeční čepice, a nejmladší čírťata se mu vyšklebovala, že smrdí člověčinou. Nikde vlídný pohled, vlídné slovíčko, to holota čertovská ani neumí!
Matesovi se udělalo ještě víc ouzko, když si vzpomněl, jakou vážnost měl mezi mužskými u kováře nebo v dalskabátské hospodě. A teď bude muset na věky zůstat mezi tou chlupatou rotou, protože ho Lucifer nazpátek mezi lidi jistě nepustí. Nejhorší na tom bylo, že už Mates sám za ta dlouhá léta odvykl pekelnému puchu a smradu a ten ho teď dusil a štípal do očí, div se mu zvracet nechtělo.
Hned Matesa popadli a rovnou s ním k Luciferovi. Nejstarší Lucifer seděl na trůně, a protože to bylo v červnu, kdy se líhne hodně much a všelijaké jiné nezdoby, měl jich na sobě i kolem sebe jako naseto. Občas se ohnal, některá moucha mu uvízla mezi drápy, a tu ji Lucifer s chutí schramstnul jako rozinku. Jak se na to Mates koukl, žaludek se mu začal nepokojit.
„Padni na kolena, mizero čertovská, a klaň se před mou velebností,“ rozvzteklil se Lucifer na ubohého Matesa, který už zapomněl, co je předepsáno před knížetem pekelným. Ale dva čerti ho tak pěkně rýpli do beder, až Mates opravdu na kolena upadl. Při tom pádu se mu skutálela s hlavy i ta krásná čepice, a Matesova ouhona před celým peklem vyšla najevo.
„Nemá rohy! Nemá rohy!“ řehnili se čerti, kolik jen se jich do Luciferovy síně natlačilo, a ještě to hlasitě sdělovali těm druhým, co museli zůstat za dveřmi. V minutě se to rozkřiklo po celém pekle.
„A kde máš ocas, potvoro?“ zahřímal Lucifer, a pekelníci s Matesa sdrali kalhoty, až mu všechny švy popraskaly.
„Má ocas uťatý jako myslivecký pes!“ hlaholilo to zase celým peklem, a chudák Mates, či vlastně Trepifajksl, nevěděl pro samou hanbu, kam oči schovat. Lucifer se strašně rozzuřil, že Trepifajksl udělal peklu takovou ostudu. Ani slovíčka omluvy nechtěl slyšet, a hned chudáka Matesa nařídil uvrhnout do černé ďoury, zítra že ho bude soudit nejvyšší pekelný tribunál.
U soudu si vzali Matesa na paškál, až se z něho kouřilo. Hned ze začátku si to sám sobě poškaredil, když se ho ptali, jak se jmenuje.
„Ma ..... Mates!“ zamektal ustrašeně, a protože soudce strašně zakoulel očima, dodal ze samého zmatku:
„Mates Plajznerčinej!“ Teprve když na něho zařvali, řekl své pravé čertovské jméno.
Žaloba, pravda, moc pevně na nohou nestála, protože Trepifajksl celou tu dobu, co byl z pekla pryč, se zdržoval jen v Dal skabátech, jak měl z pekelné derekce přikázáno, a tak se mu zběhnutí přišít nedalo. Ale celých pět paragrafů i s literami a, b, c, d mu napařili za to, že sto pětašedesát let zanedbával strašecí povinnost mezi jedenáctou a dvanáctou, kdy měl podle předpisu za mokrého počasí běhat kolem chalupy jako bezhlavý pes, a za sucha lítat jako ohnivé pometlo.
Žalobcem byl doktor Solfernus a to byl známý ras, který hned tak nikoho z drápů nevydal. Připustil sice, že je obžalovaný Trepifajksl mdlého rozumu, ale napařil mu přitěžující okolnost za to, že si svévolně ulámal rohy. Jen to nechal jako neprokázané, že by si byl Trepifajksl vlastními silami ocas uťal nebo druhou osobou totéž učiniti dal, nebo jí k useknutí téhož dobrovolně přivolil.
Soud se protahoval druhý den, třetí den, protože doktor Solfernus z toho chtěl udělat slavný případ. Pro Trepifajksla to bylo čím dál bledší. Dokázalo se, že odmítá chroustat plže a šváby, ba že si je oškliví, a nehorázně vychvaluje knedlíky se zelím nebo i s omáčkami, což je u čerta neslýchané. Dále byl slyšen, jak prohlásil, že je to fujtajbl, když Jeho Jasnost Lucifer polyká masařky. Přišly však najevo i vážnější a strašnější věci. Že si Trepifajksl zvykl kamarádit se s mužskými, že pomáhal lidem v kovárně někdy za peníze a někdy dočista zadarmo, že má rád práci, že se mu v samotě stýská, že se spřátelil s bábou, s kovářem, se šenkýřem, s ševcem, s formany, že se naučil několika řemeslům. I napařil mu pekelný soud pět set osmdesát let, jen to břinklo. Když ten rozsudek předčítali, Mates jen lítostivě posmrkával. A když se ptali, zdali přijímá, tu řekl zkroušeně:
„Co se dá dělat ..... já bych to teda přijal, když nemám na vybranou. Jen bych si vyprosil, abyste mi tu dali nějakou práci, třeba čertům kopyta brousit, aby mi to lip utíkalo. A kdybych takhle jednou za rok mohl mrknout za kamarády do dalskabátské hospody ..... “
„Pokoušet je?“
„I kdepak, potěšit se!“
Tu se vztyčil ten nejstarší Lucifer a zařval, až mu z hrdla plameny vyšlehly:
„Žeňte ho z pekla, mizeru! To není žádný čert! Vždyť nám ho ta baba dočista počlověčila!“
Popadli milého Trepifajksla, nebo teď vlastně už zase Matesa, a jedním šmejknutím ho vyhodili jako psí kůži na smetiště před bránu pekelnou. Mates dopadl na záda jako žok, jen se mu v očích hvězdičky rozjiskřily. A za zády se mu s třeskotem zavřela brána pekelná.
I zvedl se, a pokulhávaje chvilku na pravou, chvilku na levou, mastil si to do Dalskabátů za bábou Plajznerkou, za mužskými kamarády, za tím zlatým kovářským řemeslem. Oči mu radostí jen hrály, a když byl od pekla kousínek dál, aby ho nemohli zaslechnout, začal si ten šelma pěkně do kroku pobrukovat:
„Koprovou s knedlíkem, jó, tu já mám nejraději!“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight