Zakletý šnek

zobrazeno 34×

Vložil(a): dáša, 20. 2. 2016 15.11

V jedné zemi, daleko za horami (všemi), daleko za řekami a daleko za všemi jinými geologickými objekty co jich jen kde leží (jak již tušíš) taková malá louka a na té louce, žijí šneci. A mezi nimi na louce žije i jeden zakletý šnek. Ale není zakletý do krásného prince ani naopak. On totiž ve skutečnosti nebyl zakletý, ale jako zakletý vypadal. Jak to vypadá když někdo jen jako zakletý vypadá? No jak by to vypadalo. Velmi zakletě.
Takový šnek, který vypadá jako zakletý má ulitu která vypadá velmi zakletá. Jeho oči se dívají takovým zakletým způsobem a když se plazí, je to takové zakleté. Zakletě se koukal, zakletě přežvykoval, zakletě poslouchal a zakletě mluvil. Není tedy vůbec divu, že si o něm ostatní šneci mysleli, že to je prostě zakletý nějaký obyčejný princ, který zdědí jeden a půl násobek království až nějaká princezna půjde kolem a omylem nebo schválně (záleží na okolnostech) ho políbí a že zakletí vysvobodí. Pak se z krásného (ale zakletého) šneka stane poněkud ošklivý urostlý mladý hladce oholený princ. Vstane odejde a bude si muset vzít princeznu za ženu, ať bude chtít nebo ne.
Tak tohle všechno si o zakletém šnekovi (správné bych měl říkat o šnekovi, který vypadal jako zakletý) mysleli všichni ostatní šneci na té louce (správné bych měl říkat zahradě, protože to byli šneci zahradní (helix pomatia) a tím pádem se i z úplně obyčejné louky stává zahrada). Ale jak jsem již řekl, zakletý šnek opravdu zakletý nebyl. Byl to šnek jako každý jiný. Nebýt toho že se zakletě plazil a zakletě přežvykoval, nepoznali by jste na něm ani při podrobném prozkoumání vůbec nic zvláštního. A hlavně: Kdybyste ho políbili ..... Ne. Ne ..... řeknu to jinak: Kdyby kolem náhodou šla nějaká nějaká princezna ..... ale to je velmi nepravděpodobné, protože princezny sice taky žijí v zemí za dalekými horami, dalekými řekami a daleko za všemi jinými geologickými objekty ale ..... i kdyby tam ta princezna procházela a ještě větší náhodou by se stalo, že by šneka, který vypadal jako zakletý, tak kdyby ho ..... políbila, nezměnil by se z krásného (ale zakletého) šneka v poněkud ošklivého, urostlého, mladého, oholeného, hladce urostlého prince (nebo tak nějak). Nic podobného zůstal by dál šnekem. Jen by možná, ale to není tak jistě, možná by přestal vypadat tak proklatě zakletě. Princezna by litovala, že vážila tak dlouhou a únavnou cestu za dvakrát daleko hor a dvakrát daleko řek a dvakrát daleko všech geologických objektů. A že stejně žádného ženicha nesehnala a ještě zde dostane exem od nějakého přitroublého korýše (to víš, princezny nemají o šnecích žádné velké znalosti, na princezniných školách se neberou předměty jako všude jinde: Biologie šneka, Fiziologie šneka, Šnečí literatura, Chování ve šnečí společnosti, Historie pro pokročilé šneky, Úvod do šnečí analýzy a podobně). Tak ale zpátky od hypotetické princezny k z cela reálnému pohádkovému šnekovi. Tohle všechno všechno šnek věděl. Tedy že se políbením nepromění v žádného prince ani nic podobně. Snažil se to ostatním šnekům vysvětlit. Ale ti vždycky jen pokývali hlavou jako že jo, ale přesto si říkali, aby už ta princezna tady byla. Jinak však proti šnekovi nic neměli a tak si šnek na jejich trochu divný přístup zvykl a za nějakou dobu jim ani to zakletí nevyvracel. A žil si spokojeně na té šnečí zahradě, která byla původně jen louka.
Jenže ..... tohle šnekovi vůbec nevadilo, že si ho nevšímaly dcery králů, dcery starostů, dcery předsedů ani dcery pasáčků krav (taky se bál že by si ho nějaká začala všímat, vypadal přeci jen zakleté) a chtěla by ho políbit a pak by z toho byl akorát smutek a možná by dostal od té dcery exem). Ale našeho šneka si nevšímali ani dcery (a to ho fakt nejvíc tížilo) šneků. A tížilo ho to čím dál tím víc. A taky ho tížilo, že nemá žádného šneka takového, kterému by řekl co ho tíží a to je taky hrozně. A tak žil obtěžkán svými těžkostmi a vypadalo to, že se svých těžkostí jen tak nezbaví.
Až jednoho dne se na louce, zahradě objevila velká škaredá zelená ropucha. Všichni z ní měli strašný strach a tak se rozutekli do všech koutů zahrady a tam se přikrčili a čekali co se bude dít. Hm ..... ale nedělo se nic. Ropucha seděla a nic nedělala. Šneci čekali, že začne skákat a zašlápne ty pomalejší šneky, kteří ještě nestihli doutíkat ke krajům zahrady a krčili se jen pod pampeliškami zvonikleci a heřmánky. Ale ropucha nic. To začalo být povážlivě. Šneci se začali bát, že ropucha začne chtít každý první čtvrtek v měsíci dva nejhezčí šneky ke snídani, jak to tak v pohádkách chodí. Ale to si milí šneci spletli pohádku. Ropucha jen tak seděla a nic neříkala ani moc nekvákala, jen tak občas, ale to se dalo vydržet. Šneci se začali bát, že ropucha je chce takhle držet v šachu celou věčnost a že jim nedovolí vrátit se do svých domovů ve své zahradě. Ale když se ti nejodvážnější šneci odvážili vylézt že svých úrytů pod pampeliškami a heřmánky (samozřejmě připraveni při sebe menším pohybu ropuchy se okamžitě vrátit) ropucha nic. Někteří šneci v tom viděli úskok ropuchy. „Počká až všichni vylezeme a pak nás všechny poskáká“ říkali si. Ale ti nejodvážnější šneci se už v pohodě promenádovali okolo ropuchy a ti druzí odvážní už začali vylézat z pod zvonikleců. A tak po nějaké době vylezli i ti nejméně odvážní (nemůžeme říci, že zbabělí protože šneci jak jistě tušíš, milé dítě, jsou stateční všichni, jenže někteří více a někteří méně) vylezli. Je sice pravda že po nějakém čase to ropucha nevydržela a občas přece jen skočila, ale vždycky si vybrala místo kde nebyl žádný šnek, a kde nebyl ani žádný šnek široko daleko, aby ji náhodou neskočil pod nohy. Ale když se to tak vezme kolem a kolem, na ropuchu skákala o hodně méně a o hodně ohleduplněji a jak jsem již řekl kvákala taky méně. Po nějaké době si na ní šneci zvyklí jako na vlastní. Chodili kolem ní. Dokonce ji zdravili a občas se stavili na kus řeči. Je teda pravda, že ten kus řeči nebyl moc velký a abych to upřesnil tak to byl většinou jen ten šnečí kus. Ropucha totiž vůbec nemluvila, jen se na šneky usmívala jako by byla ráda, že je mezi nimi a když to vypadalo, že opravdu, ale opravdu něco chce a už se nadechovala a už se připravovala odpovědět na otázku „Jak se daří?“ vyšel z ní jen obrovský dlouhý kvaaak.
Nejraději že všech šneků si z ropuchou povídal zakletý šnek, který vypadal jako zakletý. To proto, že (jak jsem již řekl dříve) si neměl s kým povídat i když šneci si na něj zvykli, neměl mezi šneky opravdového kamaráda. A tak povídal o svých těžkostech a i o svých radostech a svých starostech a svých hezkostech. Možná si myslíš, že ropucha (když moc nemluvila) neměla moc na vybranou jestli ho bude poslouchat nebo ne. Ale nebylo tomu tak. Bylo na ní očividně vidět, že šneka poslouchá a měla radost když se šnekovi něco povedlo a naopak byla smutná, když šneka něco trápilo. Prostě si náramně rozuměli i když ropucha jen občas kvákla. A tak mezi nimi vzniklo přátelství velké, jak jen mezi ropuchou a šnekem může vzniknou. V podstatě stále byli spolu a navzájem si pomáhali jako ti nejlepší kamarádi. Ostatní šneci z počátku kroutili hlavama, ale co zvykli si na to, že šnek kamarádí s ropuchou. Jednou si takhle plazí po zahradě a najednou ho něco napadne. Tedy ne, že by ho nějací zlí šneci obklíčili a chystali se ho přeprat (to se na naší zahradě nestávalo). Napadl ho nápad. Nejdříve ho zahnal, že je to nesmysl největší, ale pak si na něj nejprve zvykal, pak si ho začal připouštět a nakonec se mu začal líbit. A čím více o tom nápadu přemýšlel tím více se začal divit, že ho něco podobného nenapadlo už dříve. No když to nevyjde tak se zas tak moc nestane, řekl si šnek a vydal se ten nápad říci ropuše. Ale pak si rozmyslel, že to ropuše neřekne a chtěl z toho udělat překvapení. ..... Šneka napadlo, že ropucha je zakletá šnečice. Připlazil se k ní tedy, když zrovna po obědě spala a trošku ji políbil. Nic. Políbil ji tedy pořádněji. Nic. Zkusil to ještě dvakrát a stále nic. Ukázalo se že teorie to je sice hezká, ale ropucha je ropucha jako ropucha a žádné vysvobozování s ní ani nehne. Zajímavé je že to napadlo asi tak za týden ropuchu. No, neříkám sice to samé, ale myslím tím, že ropuchu napadlo, že šnek je zakletý krásný ropušák a že ho tedy musí vysvobodit. A tak v noci když všichni šneci spinkali udělala podobný experiment jako šneček tehdy před týdnem. Ale se stejným výsledkem. Nic. Šnek i když vypadal jako zakletý, zakletý nebyl. To byla jasná věc. Nu což, řekli si oba. Nemusí pršet hlavně když mám takového správného kamaráda. A tak tam spokojeně žili, pracovali povídali si, radovali se i se starali.
Až jednoho krásného slunečného dne. Na obloze nebylo ani mráčku. A šneci se vydali k rybníčku koupat se a trochu si opálit své ulity. Stejně tak i šnek, který vypadal jako zakletý a když šel šnek šla i ropucha. Šnek se trošku bál plavat, ale ropucha byla ve svém živlu. Potápěla se, skákala do vody a z vody, vozila ostatní šneky tam a zpátky po rybníku. A šnekům se to hrozně líbilo. Pěkně se seřadili na břehu do fronty a čekali, až ropucha dovozí jedny šneky a začne vozit další. Nepředbíhali se, věděli, že na každého se jednou dostane. Mohli by si jistě myslet, že ropuchu to přestane po nějaké chvíli bavit a přestane šneky vozit, ale ropuchu to bavilo. Tak dlouho už nebyla v rybníce. Zakletý šnek se na ní z pozdáli koukal a byl rád, že ropucha je taková šťastná, ale přece jen do fronty se nepostavil, protože se přeci jen vody bál trošku více než ostatní šneci. Copak ostatní šneci. Ti se všichni řadili v řadě na ropuchu. Všichni bez výjimky. Bez výjimky? Copak to? Jak jsem mohl přehlédnout tuhle malou šnečici, která se krčila v rákosí a tiše plakala. No ono ani tak není důležité, že jsem ji přehlédl já. Hlavní je že ji nepřehlédl náš šnek, který vypadal jako zakletý. Jak si všiml že v rákosí někdo brečí vydal vyzkoumat jak se věci mají. A věci se měli celkem jednoduše: mladá (a jak si šnek (který vypadal jako zakletý) všiml i hezká) šnečice by se také ráda povozila na ropuše, ale velmi se ropuchy bála.
„Ale to se přeci nemusíš ničeho bát,“ pravil šnek, „to je velice hondá ropucha. Nejhodnější ropucha jakou znám.“ A začal ji vyprávět skoro všechno co s ropuchou zažil a taky, že ropucha není zakletá šnečice a tak se tam bavili a bavili a pak se už ani nebavili o ropuše ale o tom jaké je dneska krásné počasí akorát tak vhodné pro koupání a že šnek se celkem nerad koupe a že jako zakletý jenom vypadá a že vůbec zakletý není. A tak se bavili a bavili, ..... až najednou zjistili že všichni šneci i s ropuchou šli už domů a oni tady zůstali načisto sami a že už se načisto setmělo, a taky zjistili že jim to ani tak moc nevadí a povídali si celou noc a povídali by si jistě ještě klidně další noc, ale museli se rozloučit a plazit se každý po své práci. Šnek byl ve své práci jako celý vyměněný, nedokázal se na nic soustředit pořád se pletl a myslel na jiné věci než na které měl při práci myslet. A přesto, že mu ta práce tak nešla, budeš se divit ale, cítil se šťastný. Když se večer vracel z práce (dvakrát přitom sedl do špatně šnečí tramvaje a jednou přejel) stavil se u své přítelkyně ropuchy, aby se podělil o své zážitky. Ale ropucha vypadala, že je na tom velmi podobně jako šnek. Totiž. Totiž při projížďkách rybníkem uviděla jednoho odpudivého ropušáka. Zde musím podotknou, že to co se nám obyčejným šnekům zdá jako odpudivý ropušák, to pro ropuchu vypadalo jako princ z pohádky. A tak se stalo, že se ropucha šíleně, ale strašně do toho ropušáka zamilovala. Takže teď tu seděli dva zamilovaní a povídali si. No ale protože byli zamilovaní šťastně a na rozdíl od ostatních pohádek, kde šneci musí pro svou milovanou sehnat tři zlatá tykadla šneka vševěda, nebo uhlídat šnečici po tři noci v nedobytné ulitě, nebo přemoci dvouhlavého šneka vodního ve vodním pólu. Tak na rozdíl od těhle pohádek si náš šnek mohl vzít se šnečicí hned jak se poznali.
A ropucha? Vzala si ropušáka, to je jasný! Byla to vlastně taková dvojsvatba. Byla velká hostina plná všelijakých šnecích a ropuších specialit a všichni šneci na ní vzpomínali ještě dlouho poté. Ještě bych měl říci, co se stalo se šnekem, když ho ta jeho šnečice poprvé políbila.“
„A proměnil se v prince? Nebo v ropuchu? Taková smůla na konci pohádky! Že jo?“
„Ale kdepak, vždyť jsem přece jasně řekl, že šnek jako zakletý jen vypadal. A právě i to potom první polibku pominulo. Pak už vypadal jako normální šnek a po zakletí nebyla ani památka.

Nemocný šnek

Daleko předaleko, za horami vysokými, pastvinami širokými, jezery hlubokými, řekami dlouhými, za linkami pomalými, cestami prošlapanými a pěšinami zarostlými až neprostupnými, za kameny bludnými, pod mraky napitými až k spadnutí, tak za tím vším leží louka.
„Obyčejná louka?“
„Ptáš se nedůvěřivě.“
„To je přeci pohádka, tak by to měla být alespoň pohádková louka, a nebo (a to nejmíň) louka v pohádkovém království, a nebo ..... “
„Ne, ne, nic takového. obyčejná louka. Louka, kterou bys našla blízko, přeblízko, před pastvinami širokými, před jezery hlubokými a před řekami dlouhými a tak ..... Naprosto stejná. i když: je jiná. žije na ní šnek ..... “
„A ten šnek je nemocný, že jo?“
„Jestli mi do toho budeš pořád skákat, tak tě vyloučím na dvě minuty pod peřinu. To mělo být překvapení, já se s tím připravuji ..... vysoké hory, široké pastviny, a Ty mi to pak jednou větou vyzvoníš.“
„No tak to je jasné, že bude nemocný jako já, když to je v názvu. Z toho překvapení neuděláš i kdybys přidal k pastvinám i obilná pole a ovocné sady a sněhové závěje.“
„Dobrá, ale stejně nemáš pravdu: nebyl nemocný jako Ty, (protože angínu šneci nemívávají) byl nemocný jinak.
„Víc?“
„Těžko říci, to se těžko porovnává. Byl nemocný, měl červený nos a musel být zalezlý ve své postýlce a pít horké čaje a potit se až z něj teklo. takže skoro jako Ty. Jenže to nejdůležitější jsem Ti ještě neřekl: ten šnek byl tak nemocný skoro pořád. Jen se vyléčil stačilo, aby vylezl mezi kamarády a jak na něj zafoukal jemný větříček, už ho začalo bolet v krku. A jakmile ho začalo bolet v krku věděl, že je to špatné, že ho za chviličku začne bolet hlava a přestane mu chutnat a vůbec bude takový malátný, no prostě bude nemocný.
„A to si nemohl vzít šálu?“
„Samozřejmě, maminka mu vždycky říkala: „nelítej po venku. vem si šálu a konej pouze krátké zdravotní procházky, jinak nastydneš a bude tě bolet v krku a pak tě začne bolet hlava a ..... jako bys to neznal. Ale to jako by hořčičná semínka na ulitu házela. Šnek chtěl už už být se svými kamarády, kteří mu tak scházeli, když musel ležet v posteli, a vůbec si neuvědomoval, že tím pádem s nimi dlouho nepobude a bude muset zase zpátky do postele. prostě nepřemýšlel co bude. Žil jenom pro ten dnešní den a zítřejší den skončil tím pádem v posteli.“
„Jako já. A jak to bylo se šnekem dál?“
„No jak by? Takhle žil a stonal a prostonával se životem. až jednoho dne, když byl šnek zrovna zdravý veselý, zavítala na louku, kde šnek žil, jedna krásná šnečice.
„Krásná?“
„Velice! Ulitu měla z vápníku tvrdého jako diamant, tykadla jako ostříž, svalnatou nohu měla potřenou jelením lojem, aby ji lépe klouzala. Každý šnek se za ní otáčel. Otáčel a říkal si jak je spanilá. Bylo téměř jasné, že tahle šnečice krasavice musí mít na každém závitu nejmíň deset nápadníků a možná, že by si s nimi dokonce mohla dláždit chodník. A taky, že to občas dělala. Ale jinak je celkem ignorovala. To ale spoustu šneků neodradilo a stále se ji dvořili. Byli mezi nimi šneci siláci, šneci inženýři, ba i šneci podnikatelé a kdyby to byla louka v kouzelném království určitě by se o ní ucházeli i urození princové.“
„A co náš nemocný šnek?“
„Ten z toho onemocněl a musel zase ležet ve své posteli a potit se. byl pěkně namíchnutý, protože měl bezva plán jak krásnou šnečici "jako že náhodou" potkat a dát jí kytici růží. prostě tutovka, to by ostatní šneci koukali, na to se oni nezmůžou, myslel si šnek, ale musel ležet zavrtaný až po hmatové tykadla. A jak tak ležel a vymýšlel různé plány a fígle měl čím dál tím větší teplotu a čím měl větší teplotu, tak tím byl nemocnější. Až najednou se začalo z jeho peřiny kouřit a to už maminka věděla, že je zle. Zavolala šnečí sanitku, aby odvezla šneka do nemocnice.
„Jéé taková šnečí sanitka, ta musí jezdit pěkně pomalu, že jo?“
„I jen se nepleť, šneci jsou sice pomalí, to ano ..... pomalí jak šneci, ale sanitky mají rychlejší než my lidé. Šnečí sanitka byla na místě ještě dříve než maminka stačila položit sluchátko.“ a hned: „Kdepak máte toho maroda, aha tady se nám z něho kouří, tak to ho vezmeme hnedka do nemocnice. Ještě že dneska nastoupila nová slečna doktorka a ta je tak šikovná to budeš zdravý ráz dva.“ Hodili šneka na nosítka a ujížděli s ním do nemocnice. V nemocnici opravdu byla nová slečna doktorka. a byla to přesně ta šnečice, za kterou všichni šneci lezli, a všichni by dali nevím co kdyby mohli být tak nemocní jako náš nemocný šneček. Ale šneček ne. Už jen blouznil a pramálo si dělal něco z toho, jestli ho ošetřuje sličná slečna doktorka, a nebo starý šnek před důchodem. To proto, že to s ním vypadalo velmi bledě. To znamená, že tentokrát byl opravdu moc nemocný. Celý se třásl a v jednom kuse blouznil. Přeříkával si básničky "Klidovců a Říjnovců" a pletl mezi to návody na vaření čaje. A slečna doktorka se o něj moc bála. Bděla u něj dnem i nocí. Neustále kontrolovala teploty dělala zábaly, krmila ho kašičkou. Dokonce mu dala svůj šátek s bílými puntíky kolem krku. Kdoví jak by šnek skončil, kdyby se o něj ta krásná slečna doktorka nestarala. Jednoho dne se probudil a byl zčistajasna úplně zdravý. Šnečice, když to viděla, mu že samé radosti dala pusu. Pak se ale zarazila a uvědomila si, co udělala a chtěla se šnekovi omluvit. Jenže než stačila otevřít pusu dostala svou pusu od šneka zpátky. No co Ti budu povídat milé dítě byla z toho láska, která by hory přenášela, jezera vysoušela, cesty procházela, pastviny spásala, sady česala a obilné pole kosila a závěje ..... “
„Co by dělala se závějemi?“
„Prohazovala přece.“
„Jo jasně, díky.“
„Tak. a to je konec pohádky.“
„A vzali se pak?“
„To víš, že jo. když to byla taková velká láska, to se pak vezmou.“
„A měli pak nějaké děti?“
„No jéje.“
„A kolik. „no kolik?“
 „Spoustu. tak dobrou noc a pěkně se poť ať se brzy uzdravíš.“
„Kolik přesně?“ nevím, proč se ptáš?
„Abych věděla jestli chci být ještě nemocná.“

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight