Zahradník a panstvo

zobrazeno 83×

Vložil(a): MiskaTekk, 25. 8. 2016 2.47

Na míli cesty od hlavního města stál starý panský dvorec se silnými zdmi, věžemi a lomenicemi. V tom dvorci sídlilo, ale jenom v letním čase, bohaté, urozené panstvo. Tento dvorec byl nejlepší a nejkrásnější ze všech dvorců, které panstvu patřily. Zvenčí vypadal jako zbrusu nový a uvnitř byl zařízen se vším pohodlím a útulností. Nad bránou byl do kamene vtesán znak rodu; kolem znaku a kolem arkýře se pnuly nádherné růže. Před dvorcem se prostíral travnatý koberec, kvetl tam červený i bílý hloh a vzácné květiny; a ty vzácné květiny rostly dokonce i mimo skleník.

Však také panstvo mělo zahradníka, který něco dovedl! Byla radost podívat se na květnici, na ovocný sad i na zelinářskou zahradu. Při zelinářské zahradě byl ještě zbytek původní staré dvorské zahrady s několika zimostrázovými ploty, přistřiženými do korun a pyramid. Za plotem stály dva statné staré stromy; a ty stromy byly vždycky skoro bez listí a málem by tě to svedlo k domněnce, že nějaká vichřice nebo smršť je obsypala velkými kusy hnoje; ale každý takový kus bylo ptačí hnízdo.

Tu sídlilo od nepamětných dob množství krákajících krkavců a vran. Byla to celá ptačí obec a všichni ti ptáci byli panstvem, vlastníky statku, nejstarším pokolením panského sídla, vlastními pány ve dvorci. Nikdo z domácích lidí si jich nevšímal, trpěli tato těžce létající stvoření, mezi něž občas vystřelili z pušky, až ptáky zasvrbělo v zádech a každý z nich zděšeně vzlétl a zakrákal: ?Krá! Krá!?

Zahradník často vrchnosti domlouval, aby ty staré stromy dala porazit, nevyjímají se tam dobře, a kdyby odtamtud zmizely, zbavili by se pravděpodobně i krákajících ptáků, kteří by se odstěhovali jinam. Ale panstvo se nechtělo rozloučit ani se stromy, ani s ptačím hejnem, bylo to něco, bez čeho dvorec nemohl žít, něco ze starých časů ? a památka na ty staré časy se nesmí tak docela vymýtit.

?Vždyť stromy jsou už zděděným majetkem těch ptáků, jen jim je nechte, milý Larsene!?

Zahradník se jmenoval Larsen, ale na tom teď nezáleží.

?Cožpak, milý Larsene, nemáte dost široké pole působnosti? ? Celou květnici, skleníky, ovocný sad a zelinářskou zahradu??

To byla pravda, zahradník si jich hleděl, pěstoval a vzdělával je s velikou horlivostí a svědomitostí, a dostalo se mu za to také od panstva uznání; ale přece jen před ním nijak netajili, že když jsou někde na návštěvě, často jedí ovoce a vidí květiny, které překonávají všechno, co oni mají ve své zahradě. A to zahradníka rmoutilo, neboť chtěl to nejlepší a pracoval, jak nejlépe dovedl. Jako měl poctivé srdce, tak byl poctivý ve svém povolání.

Jednoho dne si ho páni zavolali a pověděli mu se vší panskou přívětivostí, že včera dostali u svých vznešených přátel jeden druh jablek a hrušek, tak šťavnatých a lahodných, že oni i všichni hosté se rozplývali obdivem. To ovoce ovšem nebylo zdejší, ale dalo by se k nám zavést a mohlo by u nás zdomácnět, jestliže to naše podnebí dovolí. Věděli, že ovoce je od nejlepšího ovocnáře v městě; ať tam zahradník zajede a vyzví, odkud ta jablka a hrušky přišly a pak ať objedná štěpy.

Zahradník ovocnáře dobře znal, vždyť právě jemu prodával z příkazu své vrchnosti přebytky ovoce, které rostlo v panské zahradě.

I odebral se do města a ptal se ovocnáře, odkud má ta tolik vychvalovaná jablka a hrušky.

?Jsou z vaší vlastní zahrady!? odpověděl ovocnář a ukázal mu jablka i hrušky, které zahradník dobře poznával.

Hoj, jak se náš zahradník zaradoval! Pospíšil si domů a pověděl svým pánům, že jablka i hrušky jsou z jejich vlastní zahrady.

Vrchnost tomu nechtěla vůbec uvěřit. ?Larsene, to není možné! Můžete nám na to opatřit od ovocnáře písemné potvrzení??

Ovšemže mohl, přinesl jim písemné potvrzení.

?Zajímavé, opravdu zajímavé!? divili se páni.

A tak teď každý den přicházely na panský stůl veliké mísy s těmi nádhernými jablky a hruškami z jejich vlastní zahrady. Celé měřice a bečky tohoto ovoce byly posílány přátelům v městě i mimo město, ba dokonce i do ciziny. To bylo radosti! Páni ovšem musili poznamenat, že pro ovocné stromy byla přece dvě obzvlášť příznivá léta, všude po celé zemi se jim dobře dařilo.

Uplynul nějaký čas. Páni obědvali u královského dvora. Nazítří si k sobě zavolali zahradníka. Dostali na hostině melouny, náramně šťavnaté a chutné, ze skleníku Jejich Veličenstev.

?Milý Larsene, zajděte k dvornímu zahradníkovi a opatřte nám několik jader z těch báječných melounů!?

?Ale vždyť dvorní zahradník má ta jádra od nás!? řekl zahradník, nanejvýš rozradostněn.

?Tak to tedy dokázal vypěstovat nějakou lepší odrůdu!? odpověděli páni. ?Všechny melouny byly znamenité!?

?Nu, to tedy mám být na co pyšný!? pravil zahradník. ?Musím milostivé vrchnosti říci, že zámecký zahradník neměl letos se svými melouny štěstí; a když viděl, jak nádherně se vydařily naše a když je ochutnal, objednal tři pro zámek!?

?Larsene! Nenamlouvejte si, že to byly melouny z naší zahrady!?

?Jsem o tom přesvědčen!? řekl zahradník, zašel k zámeckému zahradníku a dostal od něho písemné potvrzení, že melouny na královské hostině pocházely z panského dvorce.

To bylo pro panstvo opravdové překvapení. Páni ovšem potom o té události nemlčeli, pochlubili se vysvědčením, a tak byla melounová jádra posílána široko daleko, jako předtím ovocné štěpy.

O štěpech přišly zprávy, že se uchytily a že nesou znamenité ovoce; ovoce bylo pojmenováno po panském dvorci a jeho jméno jsi teď mohl číst v angličtině, němčině i franštině.

Nikdo by si to byl dřív nepomyslil.

?Jen aby nám zahradník nezpychl!? říkalo panstvo.

Avšak zahradník se choval docela jinak. Právě teď usiloval o to, aby se proslavil jako jeden z nejlepších zahradníků v zemi; chtěl každý rok přijít s nějakým znamenitým pěstitelským objevem, a to se mu také dařilo. Ale přesto se často doslechl, že první ovoce, které vypěstoval, jablka a hrušky, bylo vlastně nejlepší, všechny pozdější druhy že zůstávají daleko pozadu. Melouny jsou prý sice velmi dobré, ale to je něco docela jiného. O jahodách se dá říci, že jsou znamenité, ale přece nejsou lepší než ty, které má ostatní panstvo; a když se jeden rok nevydařily ředkvičky, mluvilo se jen a jen o těch nešťastných ředkvičkách, a ne o tom, co jiného dobrého se vypěstovalo.

Skoro jako by páni cítili úlevu, když říkali:

?Letos se to nevyvedlo, milý Larsene!? Měli úplnou radost, když mohli říci: ?Letos se to nevyvedlo!?

Několikrát do týdne přinášel zahradník nahoru do pokoje čerstvé květiny, vždycky velmi vkusně uspořádané. Jejich barvy v tom sestavení ještě silněji vynikaly.

?Máte vkus, Larsene!? říkali páni. ?Je to dar, daný vám od Pánaboha, to nemáte sám ze sebe!?

Jednoho dne přišel zahradník s velkou křišťálovou miskou a v té misce ležel leknínový list; a na ten list byl položen zářivě modrý květ, veliký jako slunečnice, s dlouhým, silným stvolem, ponořeným do vody.

?Indický lotos!? vzkřiklo panstvo nadšením.

Takový květ ještě nikdy nespatřili. Ve dne jej postavili do slunečního světla a večer tak, aby se v něm světla odrážela. Každý, kdo jej spatřil, jej obdivoval, jaký je nádherný a vzácný, ba řekla to sama nejurozenější mladá dáma v zemi, princezna. Chytrá byla a měla dobré srdce.

Páni si pokládali za čest věnovat princezně onen květ, a tak se lotos dostal s princeznou na zámek.

Pak zašli do zahrady, že si sami utrhnou jeden takový květ, jestli tam ještě nějaký bude, ale nemohli žádný nalézt. I zavolali zahradníka a ptali se ho, odkud ten modrý lotos měl.

?Marně jsme hledali!? říkali. ?Byli jsme ve sklenících a prošli jsme celou květnicí!?

?Ne, ne, tam opravdu není!? pravil zahradník. ?Je to jen obyčejný květ ze zelinářské zahrady! Ale že je krásný, což? Vypadá, jako by to byl modrý kaktus, a zatím to je jenom květ artyčoku!?

?To jste nám měl říci hned!? zlobili se páni. ?Byli jsme přesvědčeni, že to je cizokrajný, vzácný květ. Blamoval jste nás před mladou princeznou! Viděla u nás ten květ, našla v něm veliké zalíbení, neznala jej ? a ona se v botanice náramně vyzná! Ale taková věda se nezajímá o to, co roste v zelinářské zahradě. Jak vás mohlo, milý Larsene, napadnout, postavit takovou kytku do pokoje! Vždyť nás tím zesměšňujete!?

A krásný modrý květ ze zelinářské zahrady byl odstraněn z panského pokoje, neslušelo se, aby tam byl. Panstvo se dokonce šlo princezně omluvit a povědělo jí, že je to květ obyčejné kuchyňské rostliny; to zahradník si vzpomněl postavit jej do pokoje, však už za to dostal pořádně vyhubováno.

?To jste mu, chudákovi, tuze ukřivdili!? pravila princezna. ?Vždyť nám otevřel oči pro nádhernou květinu, které jsme si vůbec nepovšimli, ukázal nám krásu tam, kde nás ani nenapadlo ji hledat! Zámecký zahradník ať mi přinese každý den, pokud artyčok pokvete, jeden květ do mého pokoje!?

A stalo se.

Páni vzkázali zahradníkovi, aby jim zase přinesl čerstvý květ artyčoku.

?Je vlastně krásný!? říkali. ?Opravdu vzácný květ!? A zahradník dostal pochvalu.

?To dělá Larsenovi dobře!? říkali páni. ?Je to rozmazlené děcko!?

Na podzim přišla hrozná bouře. Pozdě v noci nabyla tak na síle, že mnoho velkých stromů na pokraji lesa vyvrátila i s kořeny; a k velkému žalu panstva, k žalu, jak oni tomu říkali, ale zahradníkovi pro radost porazila ty dva velké stromy se všemi ptačími hnízdy. V bouři bylo slyšet křik krkavců a vran, kteří tloukli křídly o okenní tabule, jak říkali lidé ze dvora.

?Tak to jste rád, Larsene, co?? pravili páni. ?Bouře porazila stromy a ptáci se uchýlili do lesa. Není tu už ani stopy po starých časech. Každé znamení a každá připomínka je ta tam! My jsme však z toho zarmouceni!?

Zahradník neříkal nic, ale myslil na to, co už mu dlouho leželo v hlavě: že teď teprve bude moci pořádně využít toho nádherného slunného místa, kam dříve nemohl. To místo se teď stane ozdobou zahrady a potěšením pro panstvo.

Velké vyvrácené stromy rozmačkaly a polámaly prastaré zimostrázové ploty i celou jejich přistřihovanou krásu. Zahradník tu založil hustý porost z domácích rostlin, polních i lesních.

Co by bylo žádného jiného zahradníka nenapadlo vysázet v bohaté hojnosti do panské zahrady, to on tady zasazoval do země a dopřával každé rostlině stín nebo slunce, jak to který druh potřeboval. S láskou je pěstoval a ony rostly do krásy.

Zvedal se tu jalovec z jutských vřesovišť, podobný tvarem i barvou italskému cypřiši, krásný byl pohled na trnitý řešetlák, stále zelený, v zimním chladu jako v letním slunci. Vpředu rostlo kapradí, mnoho rozličných druhů, některé vypadaly, jako by to byly děti palmy, a jiné jako by to byli rodiče oné něžné, nádherné rostliny, které říkáme Venušiny vlasy. Stál tu opomíjený lopuch, který když je čerstvý, vypadá pěkně i v kytici. Lopuch rostl v suché zemi; ale níže, ve vlhké půdě, bujel šťovík, také opomíjená rostlina, a přece svou výškou a svými velikými listy tak malebná. Na sáh vysoko, květ vedle květu, jako silný, mnohoramenný svícen zdvíhala se divizna, přesazená sem z polí. Rostly tu mařinka, petrklíče a lesní konvalinky, Aronova brada a něžné trojlístky šťavele. Byla to krása, když ses na to díval!

Vpředu, opřeny o napjatý ocelový drát, rostly v řadě docela malé hrušně z francouzské země. Měly slunce a dobré ošetření a zanedlouho nesly velké šťavnaté plody jako v zemi, odkud pocházely.

Na místě oněch dvou starých bezlistých stromů byl vztyčen vysoký stožár, na kterém vlála dánská vlajka, a hned vedle ještě jedna tyč a kolem té tyče se v létě a na podzim ovíjely úponky chmelu s vonnými chomáčky květů; v zimě však byl na tu tyč po starém zvyku zavěšen snop ovsa, aby nebeské ptactvo mělo o radostných vánocích svou hostinu.

?Dobrý Larsen se stává k stáru sentimentálním!? říkali páni. ?Ale je nám věrný a oddaný!?

O Novém roce se v jednom obrázkovém časopise hlavního města objevil obrázek starého dvorce. Bylo na něm vidět stožár a snop ovsa pro nebeské ptactvo o svátcích radosti, vánocích, a psalo se tam a vyzdvihovalo jako krásná myšlenka, že znovu přišel ke cti starý zvyk, tak příznačný právě pro starý dvorec.

?Všechno, co ten Larsen dělá,? říkalo panstvo, ?se hned roztroubí do světa. Je to šťastný člověk. To abychom byli skoro pyšni na to, že ho máme!?

Ale vůbec z toho nezpychli! Uvědomovali si, že jsou pány, mohli Larsena propustit, ale to neudělali, byli to dobří lidé a na světě je velmi mnoho takových dobrých lidí, a to je potěšitelné pro každého Larsena.

Tak to je příběh o ?Zahradníkovi a panstvu.?

Teď o něm můžeš přemýšlet!

Autor: (Andersen Hans Christian)

Zdroj: http://www.pohadky.xf.cz/?pg=pohadka&nazev=zahradnik-a-panstvo

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight