Zahrada v létě

To je horko, jako vo prázdninách,“ říkali kluci, když se vraceli ze školy.
„O prázdninách se říká,“ opravil jeden, „prázdniny ještě nejsou, ale zato je horko a v té zahradě je stín a chládek.“
„A kocour,“ dodal třetí.
„To je to nejhorší,“ mínili všichni, „a není to ani trochu spravedlivé. Ta zahrada by měla být pro děti, aby byly ve stínu. Děti mají být ve stínu, když je takové horko ..... děti by si sedly do toho stínu a byly by hodné.“
„Ale je tam kocour,“ znovu dodal třetí.
„Přestaň s tím kocourem, my to víme, že tam je, tak proč to říkáš?“ zlobili se ostatní.
„Já bych ho chytil za ocas a vyhodil ho přes hradbu,“ chlubil se malý.
„To nemůžeš, on je zlomyslný,“ řekl druhý.
„A vztekle nadává,“ pravil třetí.
„A je zlostný jako tygr,“ ujišťoval čtvrtý.
„A velmi nebezpečný, protože tygr je také nebezpečný,“ dodal pátý.
„V knize bylo, že tygr se má zneškodnit, když je nebezpečný,“ řekli všichni. „Víte co? půjdeme do zahrady a zneškodníme ho.“
„No jo, ale nejdříve ho musíme chytit,“ řekl zas ten malý.
„To je samozřejmé, to my víme taky, že nejdřív je chycení a pak přijde zneškodnění, jinak to nejde.“
„A víte co? My ho nechytíme.“
„A proč ne?“ zlobili se ostatní.
„Protože my ho ulovíme, to je lepší, tygr se loví.“
„To je ono, samozřejmě, my ho ulovíme,“ jásali ostatní.
„Ale nemáme lovítko,“ pípl nesměle malý.
„Jaké lovítko? Nač lovítko?“ křičeli na něj všichni.
„No na ulovení ..... jakpak se loví tygr?“
„A Ty to nevíš, jak se loví?“ řekli opovržlivě ostatní.
„Nevím,“ řekl smutně malý, „a Vy to víte?“
„Nevíme,“ ještě smutněji řekli oni. „A u nás doma to také nikdo neví. Ani teta Anežka, a ta byla v Praze,“ přiznal velký.
„Náš tatínek lovil jednou netopýra, co vletěl do kuchyně. Lovil ho botou a rozbil vázu a ta spadla do postele a kytky také. Potom lovil dál a rozbil dva hrnky a obraz dědečka a babičky o svatbě. Ty spadly taky do postele ..... pak shodil kalamář s inkoustem a láhev rajského protlaku a to taky všechno spadlo do postele.“
„A proč to všechno padalo do postele?“ divili se kluci.
„Protože netopýr seděl na skříni a ty věci taky. Netopýr umí lítat nahoru, ty věci ne ..... lítaly dolů.“
„A co bylo potom?“
„Potom už skoro nic, netopýr letěl na okno, tatínek rozbil okno, šlápl na psa a ta bota se nenašla ..... ta, co s ní lovil.“
„A ten pes byl váš?“
„Ne, ten byl docela cizí, ale byl u nás na návštěvě, já ho pozval.“
„To ho asi mrzelo, že na něj tatínek šlápl, když byl na návštěvě.“
„Asi ano, protože tatínka kousl,“ pravil ten, co měl otce lovcem netopýrů. „A co Váš tatínek, oplatil mu to?“
„Ne, on se jen zlobil.“
„To já bych mu to oplatil ..... co pak dělal ten pes?“
„Nic, ten šel taky pryč, a měl na mne vztek, protože se na mne nekoukl a vrčel.“
„A Ty jsi pak dostal za toho psa, vid?“
„Nedostal, nikdo to nevěděl, že to byl můj host. Oni jen pořád křičeli: ,Co tu dělá ten cizí pes?' A já mlčel.“
„Tak to jsi neměl, když jsi ho sám pozval, co si ten pes o Tobě teď pomyslí.“
Já jsem to chtěl říct, ale když on šel pryč. A tatínek křičel: „Všichni hledat botu, a hned!' Tak jsme hledali, ale nenašli.“
„Boty je škoda, psa je taky škoda a netopýra je ta největší škoda. On se mohl podívat, co dělá ten kocour, když umí lítat. Takhle se musíme podívat sami.“
„Já myslím, že bude lepší nepořádat na kocoura lov. Lov je těžký, lepší by byl hon.“
„A proč hon?“ divili se ostatní. „Proč ne lov?“
„Protože lov neumíme a honit se umíme, tak ho budeme honit,“ radil syn lovce netopýrů.
„Budeme ho honit a nepřestaneme, a až nebude moct popadnout dech a až bude celý udýchaný, tak se ho zmocníme.“
„Anebo mu taky, až bude uhřátý, dát napít studené vody, aby dostal zápal plic,“ ukrutně šeptal ten pihovatý.
„A musel by do nemocnice, to by bylo ..... “ vzdychl druhý.
„To ne, to by nám ho bylo líto,“ říkali ostatní. „Napít ne.“
„Ale vždyť bychom mu mohli do nemocnice přinést kytky a cukroví,“ bránil se pihovatý.
„Ne, Ty jsi zlý kluk a trápíš zvířata. Přemůžeme kocoura poctivou honbou, pojďte!“ A šli.
Branka byla tentokráte pootevřená, ale tak malinko, že nebylo do zahrady vidět.
„Kdyby byl ten netopýr,“ povzdechl lovcův syn.
„Tak já tam vylezu,“ nabídl se pihovatý, který se styděl za tu nemocnici. „Stoupněte ke zdi, uděláme věž.“ Kluci věděli, jak se to dělá. První se opřel o zeď, druhý mu vylezl na ramena, třetí vylezl na druhého, čtvrtý vylezl na třetího, pátý vylezl na čtvrtého a už viděl přes zeď. „Je doma?“ šeptali Ti dole. „Není, doma je jen trpaslík.“
„Tak pojď honem dolů, už Tě neunesu, jsi těžký jako čtyři, uff,“ šeptl spodní a měl pravdu. Ten pátý kluk tedy slezl dolů, potom slezl čtvrtý, potom zase třetí, potom druhý a ten první už stál na zemi a říkal':
„To byla váha, pánové.“
„Tak jdeme dovnitř, ale opatrně,“ dodali ostatní, vzali se za ruce a po špičkách vešli do zahrady.
„Dobrý den,“ pozdravili trpaslíka, ale hned dělali pst ..... pst, aby je snad nepozdravil hlasitě. Ale trpaslík byl chytrý, neřekl vůbec nic.
„Tak co teď?“ šeptali kluci, „jakpak ho budeme honit, když tu není?“
„Nejlepší by bylo zavolat,“ řek největší a šeptem zavolal:
„Kocoure!“
Nic ..... bylo ticho, ani lísteček se nepohnul a chytrý trpaslík ani nemrkl.
„To bylo málo, musíš takhle: K o c o u r e !“ zavolal silně druhý a ozvěna odpověděla:
„Mňou ..... mňou ..... re!“
„To byla divná ozvěna, taková kňouravá.“
„Tady je kočičí ozvěna, to bude tím, že tu bydlí ten zlý kocour,“ povídá pihovatý kluk, „zkusím to znovu.“
„Ko ..... cour ..... ku,“ zavolal silně, ale něžně. „Mňau ..... mňou ..... re,“ hrubě se ozvala ozvěna od jasmínu.
„Hele, on to říká jinak a je jinde, volej ještě.“
„Kocoure, jsi doma?“
„Nejsem, mňa ..... mňour ..... ku!“ kňourala ozvěna od bezu.
„Zas je jinde a dělá si z nás legraci, pojďme, nejdříve chytíme ozvěnu a pak kocoura.“
„Ozvěno, kde jsi?“
„Co si?“ ozvalo se od jasmínu.
„Za ní,“ volali kluci, ale pod keřem nebylo nic.
„Ozvi se, ozvěno!“ volali znovu kluci.
„Lezu v bezu,“ mňoukala ozvěna a kluci utíkali pod bez, ale hned vyrazili ven a foukali si na prsty.
„Au au au au, ona tam nebyla, byly tam kopřivy, au au au au!“
„Mňau ..... mňau ..... mňau ..... mňau,“ posmívalo se to od starého sudu.
„Je v sudu, to jsem si mohli myslet,“ zlobili se kluci a koukli do sudu. Ozvěna tam nebyla, ale byla tam stará zelená voda a lezli tam černí šneci.
„Co teď, kluci?“
„Já vím,“ šeptal jim pihovatý a zavolal:
„Ozvěno, pojď se honit, kocour není doma!“
„A je a je!“ zahulákalo to z křoví a hned vyrazil z bezu na cestičku ten starý kocour. Seděl na červené tříkolce a zvonil na zvonek. Kdepak asi vzal tu krásnou tříkolku?
„Hoňte mě, už jedu, pozóóór, cililink,“ chechtal se zlomyslný kocour, zatáčel kolem kluků a rychle šlapal a zvonil. Kluci ho honili a křičeli:
„Chyťte ho, drž ho!“ Ale kdepak kocour, dělal osmičky mezi keři, zatáčel, uměl i pozpátku. To už málokterý kluk dovede. Pak křičel:
„Už nemůžu!“ Kluci k němu běželi, ale on se chechtal a znovu začal rychle šlapat a ujel jim.
„Mňou ..... to mne bolí noha,“ a dal jednu nohu ze šlapátka.
„Sláva, už ho máme,“ volali kluci a hnali se k němu. Ale kdepak kocour, začal šlapat ocasem, zbylou prackou salutoval a křičel:
„Napijte se studené vody, napijte se studené vody!“, protože kluci už byli opravdu udýchaní a utíkali moc pomalu.
„Nechcete do nemocnice?“ chechtal se zlý kocour a jel pozpátku k sudu.
Kluci šli už pomalu za ním, už měli zlost, tak najednou vykřikli:
„Jedeš!“
„Jedu,“ chechtal se kocour a přišlápl rychleji ocasem, ale už narazil na sud a bác, překotil se dovnitř. Ozvalo se ..... glo ..... glo ..... glo, jak polykal vodu. Kluci se lekli a volali:
„Pomóóóc, topí se starý kocour!“
Ale kocour už vystrčil hlavu a tekla z něho voda.
„Stu ..... stu ..... de ..... de ..... ná,“ drkotal zuby.
„Nepijte vodu, jste uhřátý,“ radili hoši.
„Nejsem uhřátý, darebáci, naopak, je mi zima.“ A byl celý umáčený, chlupy mu přilehly k tělu, vypadal velmi hubeně a kňučel:
„Asi nastydnu.“
„My Vám půjčíme čepici, nechcete?“ řekli kluci.
„Vypadáte špatně, je Vás jen půl kocoura.“
„Není mě půl kocoura, Vy darebáci a taky uličníci, počkejte, Vy jste mě tam shodili.“
To byla krutá lež, protože všichni viděli, že tam spadl sám.
„To není pravda,“ volali kluci, „Vy jste kocour, který lže!“
„Tak dobře, teď uvidíte, jaký jsem zlomyslný kocour, teď Vás budu lovit já,“ sípal, „a nejdřív Vás postříkám,“ a otřepal se tak hodně, že kluky celé postříkal. Ti křičeli:
„Nechte nás, my Vám nic neděláme,“ a chytili se za ruce a couvali před kocourem.
„Ale já Vám teď něco udělám, koukejte ty drápy, těmi Vás podrápu,“ a vystrčil špinavé drápy. „Dostanete otravu krve,“ křičel. „Už jsem si týden nemyl drápy, che che che,“ chechtal se kocour a pomalu se blížil ke klukům, kteří couvali ke zdi.
„Heleďte ty zuby, roztrhnu Vám kalhoty a kabáty a dostanete doma výprask,“ Vycenil ošklivé zuby, jeden mu scházel, ale stejně vypadal hrozně.
„Už týden jsem si nečistil zuby a teď Vám roztrhnu kalhoty a taky čepice rozkoušu,“ vyhrožoval kocour, „a kalhoty taky dostanou otravu krve a budete je muset zahodit,“ strašil dále kocour a pořád se blížil.
„My nechceme,“ plakali kluci, „nechte nás, my chceme domů,“ a tiskli se ke zdi.
„Teď to začne!“ křičel kocour, „už drápnu toho malého!“
„Nechte ho, je malý,“ křičeli a stoupli si před malého, který byl stejně velký jako oni.
„Jeden po druhým,“ pištěl kocour, „jeden po druhým, drápnu velkého.“
„Já jsem ten největší,“ křičel malý a skočil před toho velkého.
„Na všechny dojde,“ ječel kocour, „jste připraveni? Já už jsem,“ a připravil se ke skoku.
„Už skáču,“ vykřikl kocour a skočil, ale pozdě, protože se přes zeď natáhlo pět chobotů, chytlo pět kluků, zvedlo je. Bylo to pět hodných slonů, kteří přišli na pomoc.
„íiiiiijejejejej,“ pištěl kocour, který dopadl do kopřiv.
„Všichni jste darebáci, i Ti nosáči!“ slyšeli kluci kocoura, který zas už nadával, a jak je sloni odnášeli, bylo pořád slaběji slyšet:

Darebáci
nosáči
ušáci
břicháči
hlaváčci
ocásci
nosáčci
naháčci